Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Z migrační krize se udělalo velké haló, říká pro INFO.CZ ekonomický migrant z Afghánistánu

Z migrační krize se udělalo velké haló, říká pro INFO.CZ ekonomický migrant z Afghánistánu

Hassan Ali Djan v jedenácti letech po smrti svého otce utekl do Íránu, aby se mohl lépe postarat o svou rodinu. Jako negramotný pastevec pracoval na stavbách a všechny své peníze posílal domů matce a šesti mladším sourozencům. V roce 2005 se dostal do Německa. V knize Afghánistán. Mnichov. Já. Má cesta za lepším životem, kterou v roce 2017 vydalo nakladatelství Antikomplex, vypráví příběh „ekonomického migranta“, který se v Bavorsku naučil jazyk a vyučil se elektrikářem. Dnes je mediálně známou postavou, která rozdává rozhovory. Jeden takový poskytl i redakci INFO.CZ. Jak těžké rozhodnutí bylo odejít z rodné země? Jaké byly začátky v Německu? Co si myslí o integraci a současné migrační krizi v Evropě? 

Kdy jste poprvé slyšel o Evropě a Německu, kde nyní žijete?

O Evropě a vůbec o Německu jsem slyšel poprvé v Íránu, kde jsem nějakou dobu pracoval. Nebylo to ale nic konkrétního. Věděl jsem, že Evropa je kontinent a měl jsem i pár dalších informací. Nešlo ale o nic detailního. Neuměl jsem si pod tím nic představit.

Kdy jste se rozhodl odejít do Evropy a co bylo motivací? Ve vaší knížce popisujete, že spoustu Afghánců a Íránců do Evropy odešlo, ale nikdy se nevrátilo nebo o sobě nedalo znát. Předpokládám proto, že jste neměli tolik informací, jako tomu je dnes.

Často používaná cesta z Afghánistánu vede přes Indii a Indonésii do Austrálie. Je to ale daleko dražší a náročnější varianta, protože se tam musíte přeplavit, jinak to nejde. Spousta lidí se do Austrálie vypravila, ale už se nikdy nevrátila, nebo jsem aspoň nepotkal nikoho, komu by se to povedlo. I pro mě to v určitou chvíli byla možnost, ale byla naprosto nedosažitelná, protože jsem zdaleka neměl tak velké úspory.

Rozhodnutí odejít do Evropy mě napadlo jednou v noci ve dvě hodiny nad ránem. Okamžitě jsem vzbudil svého kamaráda a o svém plánu jsem mu pověděl. Evropa byla místo, kde se platí eurem a asi sto euro bylo v tu dobu v přepočtu přibližně 500 tisíc afghání. Za to si člověk i přes vysokou inflaci mohl koupit strašně moc věcí. Měli jsme proto pocit, že člověk mohl v Evropě zbohatnout. Já jsem ale ve skutečnosti nechtěl být bohatý, jen jsem chtěl uživit svou rodinu. Situace v Íránu byla tak složitá, že jsem vše, co jsem měl, posílal domů do Afghánistánu a samotnému mi z toho moc nezbylo. Musel jsem živořit. Představa, že takhle budu žít dál, že vlastně nebudu mít žádný život, byla naprosto děsivá. Rozhodla o tom, že jsem nakonec opravdu odešel. Řekl jsem si, že když budu moct někde žít, abych uživil svou rodinu a ještě k tomu měl svůj vlastní život, tak pro to musím udělat úplně všechno.

V knížce zmiňujete, že jste se do Německa vůbec nechtěl dostat. Když jste nastoupil na kamion, tak jste nevěděl, kam vás odveze. Proč jste nechtěl skončit v Německu? Kde jste si přál, aby kamion zastavil?

Já jsem nevěděl, kam chci dojet. Jediné, co jsem věděl, že nechci do Německa. Zprávy od uprchlíků, kteří byli z Německa vyhoštěni, byli skutečně strašlivé. Říkalo se, že je Němci nechali čtyři roky čekat, než jim zamítli azyl a následně je vyhostili. Představa, že takovou dobu čekám a pak z toho nic není, byla naprosto nesnesitelná. Byl jsem si tedy jistý, že za žádnou cenu nechci do Německa, ale bylo mi jedno, kam se dostanu, protože zprávy o ostatních zemích byly vesměs pozitivní. Nechtěl jsem také do Bulharska, protože se říkalo, že jsou tam velmi brutální policisté, kteří používají násilí.

Ač jste nechtěl, tak jste v Německu nakonec přece jen skončil. Cesta sama o sobě musela být nesmírně náročná. Pochyboval jste někdy, že se to nepovede?

Nepochyboval jsem po cestě, ale až v okamžiku, kdy jsem vypadl z rezervy náklaďáku. Po 48 hodinách ve zkroucené poloze jsem byl tak ztuhlý, že jsem se nemohl ani hýbat. Ležel jsem na zemi a čekal, jestli to přejde. To byl přesně ten moment, kdy jsem byl na konci svých sil, a už jsem si myslel, že to nikdy nebude lepší. Tehdy jsem si říkal, že nechci tuhle Evropu, která mi tohle všechno připravila a která mi slibuje takovýto život. Nechtěl jsem tu být. V tu chvíli jsem opravdu zapochyboval a zadoufal, že bych se mohl vrátit zpátky do Afghánistánu. Nevěděl jsem, jestli tyto pocity přejdou, jestli jsem zraněný a jestli se takhle budu cítit navždycky. Postupně se mi ale začala vracet krev do rukou a nohou a mohl jsem se pomalu hýbat.

Ukázka z knihy Afghánistán. Mnichov. Já. Má cesta za lepším životem
Ležím v rezervním kole kamionu pod nákladním prostorem, stočený jako embryo, už dva dny. Více než osmačtyřicet hodin jsem se nepohnul, nic jsem nepil, nic jsem nejedl. Pořád dokola se ode mě odrážely oblázky, od nohou, od rukou, od hrudi, poprvé jsem si myslel, že mě zasáhla kulka. Pořád dokola jsem se zalykal zplodinami, několik vteřin jsem měl strach, že se zadusím. I teď mi smrad spálené nafty rozleptává nos, lepí se mi na jazyk, pálí mě v hrdle. Už jsem ve svém dosavadním životě trpěl. Často jsem měl strašný hlad a šílenou žízeň. Mnohokrát jsem riskoval svůj život. Ale nikdy jsem se necítil tak bídně jako teď. Jestliže se člověk cítí v Evropě takhle, pak tu být nechci.

Co vás přesvědčilo pokračovat dál a nevrátit se zpátky domů?

Neudělal jsem rozhodnutí odejít do Evropy pouze sám za sebe, ale za celou svou rodinu. To mě drželo v tom, abych cestu dokončil. Pak to také byla poslední slova mého otce, který mi řekl, ať se postarám o rodinu. To, že tomu musím dostát, jsem vždy cítil jako velké břímě. Jinak to prostě nešlo. Rozhodoval jsem se sám, ale bylo to za dalších sedm lidí.

Jak jste udržoval kontakt se svou rodinou, kterou jste zanechal v Afghánistánu?

Když jsem se vydal na cestu, tak prvních šest měsíců jsem s rodinou žádný kontakt neměl. Bál jsem se jim říct, že možná selžu a chtěl jsem je před tím uchránit. Když jsem se po nějakém času s rodinou spojil, tak ona už nějaké informace o mně měla, protože jí je řekli známí, kteří se mnou byli v Íránu.

Vy se ale zřejmě ptáte na to, jak jsem domů vůbec volal, protože má vesnice je místo, kam není ani dnes zavedena elektřina. I přesto tu ale funguje jeden jediný satelitní telefon. Když ho chcete použít, tak musíte nejprve vytočit předvolbu do Anglie a pak teprve samotné telefonní číslo. Je to nějaká stará vojenská technika, nicméně je to jediná možnost, jak se můžete spojit se svou rodinou.

Vraťme se zpět k momentu, kdy jste dorazil do Německa. Jak vás tato země přijala?

Bylo to velmi těžké. Musím podotknout, že v roce 2005, kdy jsem přišel, azylová a integrační politika Německa vypadala naprosto jinak než dnes. V tu dobu většina příchozích azylantů byla poslána do speciálních zařízení, která stála odděleně a naprosto izolovaně, a my se od nich nesměli vzdálit do 30 kilometrů. Spousta z nás proto jen čekala. Nechodila do školy, neučila se jazyk. Někdy to trvalo i několik let. Znám případy rodin, které tam strávily i deset let a kterým se tam narodily děti. Ty sice do školy chodily, ale celkově ty rodiny žily ve vakuu.

To ale nebyl váš případ…

Ne, pro mne osobně byla integrace o něco snazší. Pomohl mi dobrovolnický spolek, který nás chodil učit německy. Byli to velmi obětaví lidé, kteří nám ukázali německou kulturu a přiblížili jazyk. Bez toho by žádná integrace nebyla možná.

Rozhodně jste pozitivním příkladem toho, že je integrace možná. Je takových případů více, nebo se jedná spíše o výjimku?

Skoro bych řekl, že v Německu je daleko více lidí, kteří jsou ještě lépe integrovaní než já. Mají vyšší vzdělání a podařilo se jim dosáhnout lepšího postavení ve společnosti a mají také lepší zaměstnání. Tito lidé ale o svém životě mnohdy nechtějí mluvit a drží se raději v ústraní. Z tohoto důvodu o nich moc nevíme. Myslím si ale, že znakem úspěšné integrace je právě to, že se tím nechlubí. Jednoduše proto, že k tomu není důvod.

Takže příkladů úspěšné integrace je rozhodně více a navíc díky azylové politice, kterou Německo praktikuje v posledních letech, je to pořád lepší a lepší. Všechno je rychlejší a integrační proces ve výsledku netrvá roky, ale jen měsíce.

Co vás vedlo k tomu, že o svém životě a zkušenostech hovoříte veřejně?

Od přírody jsem zvědavý člověk, který chce všemu rozumět. Takže to byl způsob, jak dostat odpovědi na některé otázky, ale hlavní motivací bylo přijít na to, jak se odvděčit lidem, kteří mi pomohli. Tedy těm, kteří mě učili německy, brali na výlety a seznamovali s německou kulturou. Hodně jsem řešil, jakým způsobem jim nejlépe poděkovat. Napadlo mne, že by vhodným způsobem mohlo být to, že svůj příběh sepíšu. Chtěl jsem jim tím dát vědět, že jejich práce má smysl a že někomu opravdu pomáhá. Zároveň jsem chtěl ukázat lidem, kteří podobnou cestu zvažují, že je to možné.

Evropa zažila v posledních letech silnou migrační vlnu. Co ve vás její obrázky vyvolávají?

Není to žádná novinka, podobná situace tu byla i před deseti lety, ale s tím, že se odehrávala někde na okraji Evropy – třeba ve Španělsku, Řecku nebo v Itálii. Tedy v zemích, kterými jsem procházel, a můžu říct, že ty obrázky byly naprosto stejné, akorát se tady o tom tolik nemluvilo. I tehdy to byl velký problém. Nyní se o tom začalo psát a lidé si toho více všímají, možná i proto, že byli v době hospodářského poklesu přesyceni domácími tématy. Navíc se ukazuje, že hranice mezi schengenskými státy není tak silná, protože migrační vlna, která byla o něco silnější než ta před deseti lety, se začala přes ni přelévat do dalších států. Udělalo se z toho velké haló.

Ukázka z knihy Afghánistán. Mnichov. Já. Má cesta za lepším životem
Muž mě zatáhne do domku, je tam teplo. Ještě pořád se třesu. Ptá se, jestli chci čaj, skutečně říká „čaj“, jak se tomu říká v darí, přikývnu, on mi naleje čaj do hrnku a vtiskne mi ho do ruky. Potom vezme telefon a já pochopím, že teď volá policii. Zatímco čekáme na policii se muže ptám, kde jsem. Persky vyjmenuju názvy několika zemí, co znám. Anglie? Francie? „Alman?“ Alman znamená v darí Německo. Nerozumí mi. Samozřejmě že ne. Ukážu prstem na zem, pokrčím rameny a tázavě se na něho zadívám. Vytáhne obočí, chápe, že chci vědět, kde jsem. Také ukáže na zem a řekne: „Deutschland“. Deutschland? Německé slovo pro tuto zemi, do níž jsem nikdy nechtěl, neznám. Musel jsem se dostat do země, o níž jsem nikdy neslyšel, říkám si naivně.

Určitě bych tedy o současné situaci v Evropě nemluvil jako o krizi. Tím bych nazýval to, co se děje třeba v Sýrii, kde vám jde opravdu o život. Přijde mi také logické, že když se někde odehrává válka, tak se lidé dají do pohybu a utíkají. Kam by také měli jít než do Evropy? Pokud se podíváte na mapu, kde leží Sýrie nebo Afghánistán, tak žádná okolní země není úplně klidná. Ano, Turecko přijalo několik milionů uprchlíků a stejně tak Libanon, ale v Egyptě to vře, Saúdové nikoho neberou, v Jemenu je válka a do Pákistánu také nemá smysl chodit. Kam ti lidé mají jít? Jediné bezpečí slibuje Evropa.

V souvislosti si migrační vlnou vzrostly v Evropě xenofobní nálady a rasistické reakce. Setkal jste se s něčím takovým v Německu?

Osobně jsem žádnou takovou situaci nezažil. Samozřejmě ale čtu noviny, slyším, co se děje, a také si toho všímám. Myslím si, že to velmi často souvisí s postavením lidí ve společnosti. Xenofobní bývají ti, kteří se ve společnosti cítí nějak znevýhodnění. Nelíbí se jim, že uprchlíci dostávají peníze, zatímco oni ne. Pak jde o nejbohatší vrstvy, které se nechtějí o nic dělit, protože mají pocit, že si vše sami odpracovali.

Litoval jste někdy svého rozhodnutí odejít do Evropy? Přemýšlel jste někdy o tom, jak by vypadal váš život, pokud byste ho prožil v rodném Afghánistánu?

Ne, nikdy jsem své cesty do Evropy nelitoval. Možná to vidím špatně, ale mám pocit, že nyní mohu Evropě něco nabídnout. Třeba tím, že budu vyprávět svůj příběh. Myslím, že by to mohlo pomoct. A jak by vypadal můj život, pokud bych zůstal v Afghánistánu? Asi bych vypadal dvakrát tak starší, protože život i práce tam je mnohonásobně těžší. Možná bych tu také už vůbec nebyl. Rozhodně bych ale musel strašně tvrdě pracovat, aby má rodina mohla aspoň trochu slušně žít.

Kompletní zpravodajství k prezidentským volbám 2018 najdete zde>>>

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1