Z tvrdého marxisty přímluvcem křesťanů. Po smrti prorazil revolucionář Che i v reklamě | info.cz

Články odjinud

Z tvrdého marxisty přímluvcem křesťanů. Po smrti prorazil revolucionář Che i v reklamě

Stal se symbolem levicové revoluce, zařadil se ale i do pantheonu křesťanských světců. Byl marxistou a pohrdal nevzdělanými sovětskými vůdci. Uměl být asketický i marnivý. Během pozemského života byl nemilosrdný jak k opravdovým i domnělým nepřátelům, tak k nedostatečně horlivým přátelům. Ernesto Guevara zvaný „Che“ po smrti naplnil poptávku po revolučním světci, který má se svým pozemským předobrazem společnou vlastně jen tvář.

Stařičkému autu na ojetých letních pneumatikách odevzdaně podkluzují kola. Aby ne, právě prší a ono se bahnitou, nezpevněnou cestou drápe do nadmořské výšky takřka dvou kilometrů. Spolu s britským párem a místním původcem se snažíme vytlačit trpící vozidlo vzhůru. Nakonec se přece jen objeví slunce a my vjíždíme do malé, nenápadné horské vesnice La Higuera, která se na turistickou mapu světa zařadila tím, že v ní zemřel globálně proslulý revolucionář Ernesto Che Guevara. „Tak tady je škola, za chvíli se sejdem u auta a budem pokračovat,“ houknul na nás přívětivě řidič s vypoulenou tváří naditou povzbuzujícími kokovými listy.

Vcházíme do místnosti, kde 9. října roku 1967 naposledy vydechl tehdy devětatřicetiletý argentinský rodák, nepokojný povstalec a dostudovaný, byť nepraktikující lékař. Luštíme vzkazy na stěnách. Maličká škola chudé obce se proměnila v muzeum, či spíše pamětní místo, kam putují revolucionářovi obdivovatelé z celé planety. Kousek odtud je ale svéráznější památník Ernestovi přítomnosti v kraji. Prostý oltář – či snad tribuna, vlastně každému podle chuti – ozdobený nejen křížem, ale rovněž sochou (poprsím) proklamativního ateisty, jehož vírou byl marxismus.

V regionu se nedlouho po jeho skonu objevili lidé, kteří tvrdí, že jim Ernesto v roli světce pomohl poté, co ho o to požádali. „Věříme v něj. Když jdu spát nebo když vstávám, nejprve se modlím k Bohu, pak k Ernestovi. A vše je v klidu,“ nechal se pro ostrovní list The Guardian slyšet Freddy Vallejos z městečka Vallegrande. Právě sem byl již mrtvý Ernesto Guevara z La Higuery dovezen, aby v prádelně místní nemocnice jeho ostatky pózovaly reportérům. Ležel v kamenných neckách, s otevřenýma očima, do půli těla nahý. „Vypadal přesně jako Ježíš. S pronikavýma očima, vousy a dlouhými vlasy,“ vzpomínala na kamerami zachycenou, dnes již notoricky známou scénu zdravotní sestra Susana Osinaga, které připadl úkol jeho tělo omýt. Mimochodem, také prádelna dávno neslouží svému účelu a stala se jedním ze zastavení na revoluční pouti.

Ernesto Guevara

Kdo (ve skutečnosti) byl Che

Není snadné popsat Guevarovo pozemské tažení v několika větách. Narodil se v argentinském Rosariu do stále bohaté rodiny krapet zchudlých prominentů. Zuřivě sportoval zřejmě také proto, že trpěl chronickými dýchacími obtížemi, které hodlal překonávat. V mládí prý neměl daleko k fašizujícímu, populistickému perónismu – tehdy dominujícími argentinskému politickému směru. Vydal se na motocyklovou pouť Latinskou Amerikou, nakonec se přes Guatemalu a Mexiko dostal společně s bratry Castrovými na Kubu (prosinec 1956), nad kterou zkraje roku 1959 převzali moc. Jen v tomto revolučním období podle svých kritiků zlikvidoval více než dvě stovky lidí.

Ne revoluční Kubě prosazoval komunistický kurz, což vedlo k odstranění – někdy i fyzickému – nemarxistických, jakkoli levicových vůdců povstání. Ač vzděláním lékař, probudil se v něm amatérský ekonom: byl šéfem národní banky a ministrem průmyslu. Také proto se zřejmě dostal do sporu s Fidelem Castrem i jeho bratrem Raúlem. V každém případě opouští ostrov a hledá místa, kde by vytvořil, zapálil „nové Vietnamy“. Tedy bojiště, na kterých podle jeho představ pohoří imperialistické Spojené státy. V tehdejším Zairu (nyní Demokratické republice Kongo, větší z obou zemí téhož jména) ho čekalo zklamání v podobě Laurenta–Désirého Kabily, pozdějšího prezidenta, kterého Che (právem) považoval za neurvalého prospěcháře. Nakonec se i přes tehdejší Československo vydal do Bolívie, kde skončil vyčerpaný a izolovaný v kopcích nedaleko La Higeury. Z jeho tamějších deníků je zřejmé, že si nedokázal získat dostatečnou podporu místních rolníků. A – jak s oblibou připomínají jeho nepřátelé – řešil krizi středního věku, což se projevovalo třeba tím, že si prý marnivě barvil přicházející šediny.

Ernesto Guevara získal věhlas pod přezdívkou „Che“, což je slůvko v Argentině i Bolívii používané coby neformální oslovení a lze jej přeložit také jako „hele“. Kubánci jej nepoužívali, pobavilo je ale do té míry, že jím Ernesta titulovali. Mimochodem, těmito třemi písmeny argentinský lékař coby šéf národní banky podepsal jím vydávané oběživo.

Guevara podle všeho nelpěl na osobním majetku a bývá proto označován za asketu, ženám se ale rozhodně nevyhýbal. Ani doutníkům, jakkoli od mládí trpěl astmatem. Podle pamětníků byl abstinent, čemuž jiní oponují, alkoholickými excesy ovšem rozhodně neproslul. Již za pozemského života se stal vyslancem (tehdy ještě vcelku atraktivní) kubánské revoluce a tak i idolem části západní levicové inteligence. Francouzský filozof Jean-Paul Sartre jej krátce po smrti nazval „nejkomplexnějším člověkem naší doby“. Pravdou je, že vedle zemitých, polovzdělaných, ba místy i primitivních komunistů východního bloku působil jako zjevení a Che sám většinou sovětských aparátčíků více či méně otevřeně opovrhoval.

Kým je Che (po smrti)

Jeho obraz je dosud k vidění na nejrůznějších demonstracích, často nekomunistických. Mohu dosvědčit, že jeho tvář zdobila průvody mexických rolníků, stávkujících guatemalských učitelů stejně jako trika arabské omladiny, která se v roce 2011 vzbouřila proti nemravným pořádkům svých otců. Na hrudi jej nosí proklamativně chudí rockeři i exkluzivně placené modelky, apoštolky ryzího konzumu – viz Gisele Bündchen. Ikonický snímek od Alberta Kordy je nedílnou součástí popkultury a tedy i reklamy, stejně jako jeho předobraz.

Když před jedenácti lety použila Guevaru v reklamě i rumunská automobilka Dacia, a učinila tak patrně vzhledem ke komunistické minulosti své domovské země se zjevnou nadsázkou, nepokoušela se Guevaru jen zesměšnit. Jakkoli s humorem, přesto zabrnkala na nostalgii po časech, kdy muži bojovali se zbraní v horách, nikoli v klimatizovaných místnostech od počítačových monitorů. V každém případě nad Guevarou zvítězil kapitalismus – či trh, chcete-li –, když znovu prokázal schopnost vstřebat a do nicoty rozmělnit kontrakulturu, čímž ochránil konzum stejně jako liberální svobody. A nastartoval protesty čerstvé...

Z české kotliny proslavené ateismem i skepsí, postižené navíc čtyřmi desetiletími komunistické zvůle, se adorace Che Guevary jeví jako bizarní. Ba zrůdná. Mimochodem, obdivovat ho odmítají i někteří anarchisté, a to nejen pro jeho údajné proto-fašistické tendence a zřetelné sklony k byrokracii, ale i již zmíněnou krutost při zacházení s těmi, kteří mařili jeho představy o utopii. Nicméně, podobně jako v Guevarově případě, i mnozí vyzdvižení světci církve žili pozemské životy jinak než ty posmrtné. Argentinský rodák se rovněž díky okamžiku zachyceném fotografem Kordou stal takřka náboženským symbolem boje proti chudobě a zvůli mocných, při jeho revolučním uctívání se už ustavila i sada hagiografických obrazů (snímky z Vallegrande, zbraň, sklizeň třtiny, fotografie s doutníkem etc.).

Co se specializace v novém životě týče, Che je ochráncem chudých a ponížených. Tedy hlavně těch, kteří se s takovým osudem smířit nehodlají.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud