Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zpackaný úder v Jemenu, při kterém umírali civilisté. Jak se hroutil první Trumpův útok na teroristy?

Zpackaný úder v Jemenu, při kterém umírali civilisté. Jak se hroutil první Trumpův útok na teroristy?

První protiteroristický úder pod velením nového amerického prezidenta provázely od počátku potíže. Jeho výsledkem jsou zabití radikálové, ale taky jména dvou Američanů na seznamu obětí. Jedná se o šéfa elitních vojenských jednotek a osmiletou dívku, jejíž bratr v minulosti zahynul při jiném úderu sil USA.

Úder proti radikálům v Jemenu připravovala původně administrativa Baracka Obamy. Bývalý prezident a jeho poradci se nakonec rozhodli operaci neuskutečnit, důvodem byl nedostatek času, který Obamovi zbýval v Bílém domě. Akci by proto podle nich nebylo možné do detailů propracovat a byla by riskantní.

Bezpečnostní experti tak za sebou nechali jen hrubé plány příprav útoku a předali je nastupující hlavě státu a jejímu týmu. Donald Trump se plně v souladu se svou ostrou volební rétorikou, kdy sliboval mimo jiné, že do třiceti dnů od svého nástupu vymyslí, jak skoncovat s Islámským státem, rozhodl útok spustit už týden po svém nástupu do funkce.

Když americké jednotky dospěly k cílovému místu v poušti, kde měly zadržet radikály, narazily na pevnost plnou po zuby ozbrojených bojovníků odnože teroristické organizace Al-Káida na Arabském poloostrově (AQAP). Při následné přestřelce se rychle ukázalo, že tudy cesta nevede. 

Jednotky proto zavolaly leteckou podporu, aby je vytáhla z bryndy. Na pomoc odstartovaly vrtulníky Cobra a stíhačky, které měly za úkol provést nálet na pozice radikálů, stejně jako konvertoplány MV-22 Osprey, které pro změnu přivážely čerstvé vojáky. Obě skupiny se měly setkat v poušti před úderem a zajistit zároveň transport zraněných příslušníků jednotek SEAL z bojiště.

Jednomu z letounů Osprey, který měl transport zajišťovat, se ale při přistávání porouchal pohon. Přistání tak bylo tvrdé a dva vojáci se při něm zranili. Stroj samotný, jehož cena přesahuje 70 milionů dolarů, se při tom poškodil a Američané ho řízeným zásahem zneškodnili, aby nepadl do nepřátelských rukou.

Jak uvádí deník Washington Post s odvoláním na jemenské zdroje, v následné operaci bylo kromě čtrnácti islamistických radikálů zabito patnáct žen a dětí, včetně osmileté dívky Nawar s americkým občanstvím. Šlo o dceru americko-jemenského kazatele Anwara Awlakiho, který se radikalizoval a byl zabit v roce 2011 při útoku amerických dronů. Spojené státy se hájí, že v případě žen šlo o bojovnice, které se aktivně zapojily do střelby. Jemenské úřady mluví celkem o devětapadesáti civilních obětech.

Dědeček mrtvé osmileté dívky, který v minulosti zastával v Jemenu post ministra zemědělství, ale mluví o zcela jiné situaci. „Moje vnučka zrovna pobývala u své matky, když k útoku došlo. Byly doma, když Nawar zasáhla o půl třetí ráno do krku kulka. Ostatní děti v tom domě jsou také mrtvé,“ řekl americkému zpravodajskému serveru NBC News Nasir Awlaki. Podle jeho slov holčička zemřela až dvě hodiny poté.

Dívenka se svou matkou opustily hlavní město Saná, aby unikly před bombardováním. „Jednotky SEAL vnikly do domu a zabily všechny přítomné, včetně žen. Dům následně vojáci zapálili. Existuje domněnka, že v domě byla žena ze Saúdské Arábie, která spolupracovala s Al-Káidou. Vše, co víme, je, že mělo jít o učitelku dětí,“ tvrdí Nasir Awlaki.

V rodině nedoplatili na americké útoky zdaleka jen radikální islamista Anwar Awlaki a o víkendu jeho osmiletá dcerka Nawar. Při dronovém útoku před šesti lety byl zabit také šestnáctiletý syn kazatele Abdulraman. Samy americké úřady tehdy připustily, že chlapec nebyl cílem útoku. Jeho dědeček tvrdí, že šlo o obyčejného chlapce.

Odborníci na islámský terorismus poznamenávají, že se příběh zabitých dětí radikálního kazatele stane jedním z dílků propagandy teroristických organizací. „Budou to vnímat tak, že Američanům nestačilo jen zabít Awlakiho, ale museli zlikvidovat celou jeho rodinu,“ říká Karen Greenbergová, ředitelka Centra pro národní bezpečnost na Fordhamské univerzitě. Dodává, že fotografie živé a mrtvé osmileté Nawar už kolují v arabských médiích.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1