Vlasovci Prahu neosvobodili. Je to historie přikrytá balastem lží a nesmyslů, říká Stehlík

Michal Půr, Jan Palička

19. 05. 2020 • 09:00

Dějiny sice píší vítězové, ale později by se toho měli zhostit kvalifikovaní a zodpovědní historici, říká vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. „Nesmíme dopustit, aby vše, co nás ovlivňuje, byly emoce. Musíme se držet faktů, a to nejen historikové, ale i politici,“ vysvětluje Stehlík v rozhovoru s Michalem Půrem. Jak vnímá spory o odstranění sochy maršála Koněva a osvobození Prahy? Co obnáší práce ředitele Památníku Lidice a jaké projekty chce realizovat? A proč odsuzuje kontroverzní reportáž České televize o údajném udavačství jedné z lidických žen? Podívejte se na ceý rozhovor v úvodu článku.

Rčení, že dějiny píší vítězové, potvrzuje v rozhovoru s Michalem Půrem vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík. „Po roce 1948 se to fatálně projevilo v tom, že dějiny byly odlidněné. Konkrétní příběhy konkrétních lidí z nich byly vymazány a bylo jedno, že to byli lidé bojující za svobodu Československa. Komunisté byli schopni z dějin vymazat i hrdinu sovětského svazu Josefa Buršíka,“ vysvětluje Stehlík. Psaní dějin vítězi je podle něj přirozené v bezprostřední fázi po historických událostech. Poté by se ale úkolu měli zhostit k tomu kvalifikovaní historici s patřičnou zodpovědností.

Vliv „vítězného“ výkladu dějin Stehlík spatřuje i na sporech o události konce druhé světové války a osvobození Prahy, které se v uplynulých týdnech rozhořely v souvislosti s odstraněním sochy maršála Koněva. „Po 40 letech působení komunistické propagandy je výklad konce války v Praze překroucený a přikrytý balastem lží a nesmyslů,“ říká Stehlík a upozorňuje na skutečnost, že až nedávno se historikům podařilo dostat se k do té doby nedostupným utajovaným pramenům. Některé detaily složité historické mozaiky ale neznáme dodnes. „Je potřeba k tomu přistupovat nesmírně citlivě, ale když se o něčem celá léta nepsalo, tak to neznamená, že se to nestalo,“ dodává Stehlík.

V samotné kauze odstranění Koněvovy sochy z pražského náměstí Interbrigády Stehlík opětovně apeluje na nutnost držet se faktů a nepodléhat emocím. „Čím dále se od událostí vzdalujeme, odcházejí přímí svědci, tak jako by se nám vytrácela historická fakta a zůstávaly jen emoce. To samo o sobě není špatně, k dějinám a jejich zkoumání to patří. Faktů by se ale měli držet všichni – jak odpůrci, tak ti, kteří chtějí pomník vrátit a odmítají jeho umístění v muzeu,“ říká Stehlík s tím, že to samé platí i pro posuzování historické role Vlasovců.

„Je zcestné hovořit o tom, že Praha byla osvobozena vlasovci. V určitou chvíli sehráli pozitivní roli, ale hodně těch bojů si vybojovali Pražané sami. Je to vidět i na počtu padlých. Rudá armáda dorazila do města z větší části opuštěného nacistickou armádou, která den předtím podepsala kapitulaci,“ vysvětluje Stehlík.

Stehlík v rozhovoru přiznává i to, že kdyby mu někdo ještě před rokem řekl, že bude bez uniformy řídit Památník Lidice, považoval by to za neuvěřitelné. S památníkem spolupracoval během svého působení ve Vojenském historickém ústavu a jeho řízení nyní považuje za obrovskou zodpovědnost.

„Je to historické místo, kde se staly příšerné věci. Nejde o standardní muzeum nebo archiv, ale o paměťovou instituci,“ říká Stehlík. „Máte uchovat památku na ty povražděné obyvatele a to, co se tam stalo, aby se to nikdy neopakovalo, ale musíte řešit i úplně běžné věci jako posekaný trávník. Do toho musíte to místo i propagovat a pracovat s mládeží v rámci vzdělávacích programů,“ popisuje Stehlík náplň své práce.

Podle Stehlíka je pro ředitele lidického Památníku nutné si k celému místu nalézt zvláštní vztah. „Když jsem si prošel napsané knížky, tak snad nikdo nezačínal historií Lidic, ale až tím zločinem. Řekl jsem si, že pokud chce někdo tu vesnici mít rád a mít k ní vztah, tak musí vědět, kde si místní kupovali potraviny, kam chodili do hospody, kde si kupovali cigarety, že tam kluci hráli fotbal a hokej, měli sbor dobrovolných hasičů i s dětmi. Vidět tam osudy normálních lidí, kteří tam měli mnohdy několikasetletou historii. V tom údolí i teď vidím tu vesnici, ač tam už není,“ líčí Stehlík svůj pohled na věc.

Ve funkci ředitele by Stehlík rád usiloval o moderní způsob vyprávění příběhu Lidic. Inspirací mu je například interaktivní expozice polského muzea Varšavského povstání. „Dříve jsme si nedokázali představit, že prakticky každý bude mít chytrý telefon a že budou existovat počítačové programy, které jsou schopné tu vesnici dostat zpět do údolí a procházet se budovami. Dovedu si to představit, ale je to vše o penězích,“ říká Stehlík s vědomím toho, že v důsledku koronavirové krize se možná peněz na podobné projekty v sektoru památek nebude dostávat.

„Není to ale tak horentní suma, aby se s ní nedalo pracovat. K Lidicím v tomto smyslu máme velký dluh, a měli bychom usilovat o to, abychom z nich udělali něco lidem blízké, k čemu by získali vztah. Byl bych rád, kdyby do Lidic jezdilo více Čechů,“ uzavírá Stehlík.

SDÍLET