Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ani jeden uprchlík? Evropě vzkazujeme, že jsme lemplové, kteří to nezvládnou, říká šéfka Žít Brno

Ani jeden uprchlík? Evropě vzkazujeme, že jsme lemplové, kteří to nezvládnou, říká šéfka Žít Brno

V čase sílících protiuprchlických nálad jde Žít v Brno do podzimních komunálních voleb z přesně opačné pozice. Podle lídryně Báry Antonové už nemohli k sílícím projevům nesnášenlivosti mlčet. „Téma uprchlíků,“ říká Antonová v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ, „má dvě základní roviny“. První je podle ní obecně lidská. „Pokud se začneme takto pitomě vymezovat vůči lidem, přestáváme je jako lidi vnímat, dehumanizujeme je. Jde o obdobnou rétoriku, jaká se tady rozvinula před druhou světovou válkou.“ Podle jejích slov nás může tato tendence neblaze poznamenat. „Druhé hledisko je politické. Pokud totiž tvrdíme, že nepřijmeme ani dvacet, deset, nebo aspoň jednoho jediného migranta, dáváme světu najevo, že jsme prachobyčejní lemplové, kteří to nezvládnou,“ dodává.

V čase, kdy prezident vyhrál volby s protiuprchlickou rétorikou, v čase, kdy svou vládu označuje premiér Andrej Babiš za striktně protiuprchlickou, se pokouší Žít Brno vzít celou problematiku za opačný konec a tématiku uprchlíků používá přesně obráceně. Říkáte, že by se Brno zvládlo o několik desítek uprchlíků postarat. Co vás k tomu vedlo?

Je to jednoduché, už jsme to nemohli poslouchat, je to prostě nesnesitelné. Téma uprchlíků má dvě základní roviny. Ta první je obecně lidská. Pokud se začneme takto pitomě vymezovat vůči lidem, přestáváme je jako lidi vnímat, dehumanizujeme je. Jde o obdobnou rétoriku, jaká se tady rozvinula před druhou světovou válkou. Najednou tady nebyli občané, sousedi, jednotlivci, ale židovský živel. Dneska jsou zase místo lidí migrační toky.

Tohle nás může neblaze poznamenat. Už teď lze z nesnášenlivých reakcí, které nám chodí, pozorovat, jak lidi berou společně s migranty za nepřátele jedním šmahem Romy, bezdomovce, těžce postižené děti. Už teď je zjevné, že se společnost nestydí říkat věci, které byly ještě před několika lety naprosto neakceptovatelné.

Druhé hledisko je politické. Pokud totiž tvrdíme, že nepřijmeme ani dvacet, deset, nebo aspoň jednoho jediného migranta, dáváme světu najevo, že jsme prachobyčejní lemplové, kteří to nezvládnou. Kteří si neporadí v úplně jednoduché situaci, kdy je třeba někomu pomoct – konkrétně evropským partnerům. Dáváme tím světu najevo, navíc světu, ze kterého máme profit, že odmítáme nést odpovědnost. Přitom by to pro nás neznamenalo moc rizik, všichni žadatelé o azyl by prošli standardními bezpečnostními mechanismy, které jsou v Česku velmi přísné.

Co říkáte na to, že zatímco v letech 2015 nebo 2016 Petr Vokřál tvrdil, že by Brno uprchlíky přijmout zvládlo, dneska je o poznání rezervovanější?  

Věřím, že z toho obecně lidského pohledu zastává i dneska stejnou pozici jako tehdy. Pevně v to doufám.

Takže couvá politicky?

Podle mě je to politická záležitost. Věřím, že Petr Vokřál patří mezi lidi, kteří si uvědomují rizika přístupu, který prosazuje vláda a prezident.

Žít Brno nicméně kandiduje v komunálních volbách, musíte tedy artikulovat také témata, která se týkají lidí, kteří v Brně žijí…

To jistě. Ale uprchlická tematika se přece komunální politiky také dotýká. Brno je už nyní velmi kosmopolitní město a už teď z migrantů, a to z těch obávaných ekonomických migrantů, těží. Bohatství a rozvoj, který Brno v posledních letech zažívá, do značné míry souvisí právě s těmito cizinci. A i kvůli nim mně připadá nemravné neozvat se.

Mnozí tady mají trvalé nebo přechodné bydliště, jejich děti tady chodí do škol, umí česky. V řadě výzkumných nebo technologických firem pracují muslimové, špičkoví specialisté, kteří ale na ulicích společně se svými rodinami čelí fyzickým projevům nesnášenlivosti. Ale pokud se tito lidé rozhodnou, že už toho mají dost, a odejdou, budeme moct zavřít špitály, fabriky i ty technologické firmy.

Proto jste zařadili některé cizince žijící v Brně taky na kandidátku?

Ano. Lidé, kteří tady žijí někdy i desítky let, vychovávají tady děti, pracují a odvádějí daně, přece mají taky právo mluvit do toho, jak má město vypadat. Na kandidátce proto máme několik lidí z Evropské unie, ale taky Američanku s českým občanstvím. Zkrátka Brňany ochotné zapojit se do správy města.

Mnoho lidi pálí a ještě budou pálit zvyšující se nájmy a ceny bytů. Pro mnoho nejen mladých lidí, ale třeba také seniorů, obzvláště těch, kteří ovdoví, se stává bydlení v Brně nedostupné. Co s tím?

Myslím, že potřebujeme změnit uvažování o bydlení. Celá 90. léta minulého století se nesla v duchu toho, že je potřeba vše zprivatizovat a vše se vyřeší samo. Dnes se ukazuje, že privatizace obecních bytů byla velmi neprozíravá a znemožnila přístup k bydlení mnoha lidem i celým skupinám obyvatel. Pokud jde o řešení konkrétní situace v Brně: potřebujeme nový územní plán, a do té doby aspoň brněnské stavební předpisy, které uvolní další možnosti výstavby.

Je potřeba silně podporovat družstevní bydlení, nové formy sdíleného bydlení seniorů či lidí s postižením, je nutné vyvinout veškerou snahu o rozvoj dostupného bydlení nejen pro mladé rodiny, ale i pro další skupiny obyvatel – naštěstí má Brno třicet tisíc bytů, tak to v rámci nájemního bydlení je schopno zvládnout.

Jak v této souvislosti vnímáte kritiku nejen opozičních, ale také koaličních stran, snad až na Zelené a Piráty, že je váš projekt zabydlování bezdomovců pojat příliš úzce, že je bydlení potřeba řešit komplexně tak, aby tady existoval plán dostupného bydlení – jak říkáte – pro všechny? Ostatně tento týden na Radě města Brna neprošel Akční plán zabydlování. Byl vzat pouze na vědomí…

To, že Rada města Brna zvolila – zřejmě kvůli blížícím se volbám – tento opatrný přístup, nás mrzí. Projektem zabydlování lidí bez domova jsme chtěli vyřešit tu úplně nejsložitější, nejkritičtější situaci. A je třeba připomenout, že to byl první pokus o skutečné řešení. Dosavadní politika „nejdřív ať ukážou, že si to zaslouží“ vedla k tomu, že před dvěma lety se při sčítání zjistilo, že je v Brně 400-500 rodin bez aspoň trochu důstojného bydlení. Včetně malých dětí, které jen sotva můžou nějaké „zásluhy“ prokázat.

Projekt zabydlování lidí bez domova má kromě základního humánního hlediska – které je ostatně velmi tradiční a křesťanské, jde o pomoc bližnímu v nouzi – i ekonomické výhody pro společnost. Kultura chudoby s sebou nese množství negativních sociálních jevů, na jejichž řešení se musí vynakládat obrovské prostředky – zvýšená kriminalita, dlouhodobá nezaměstnanost, vyšší nemocnost…

Lidi, kteří dostanou naději na zlepšení své situace, přistupují k životu odpovědněji, což je výhodné i pro společnost. U projektu rychlého zabydlování rodin se ukázalo, že oproti kontrolní skupině například výrazně klesly náklady na zdravotní péči.

Chci ale zdůraznit, že tyto projekty (na které mimochodem přispěla EU asi 300 miliony, přímý vklad Brna byl jen něco přes osm milionů), jsou jenom začátek. Chceme stejně razantně začít pomáhat i dalším skupinám lidí, kteří jsou chudobou ohrožení a kterých je mnohem víc, než jsme si ochotní připustit. Jde například o seniory, kterým po zaplacení všech nákladů zůstává na jídlo pár set měsíčně.

K těmto skupinám lidí je potřeba přivést sociální pomoc, nabídnout jim například služby potravinové banky – volného jídla je víc než lidí, co mají hlad. Je to velmi citlivá věc, kterou musí město zajistit.

A neukázal se v končícím volebním období jako jeden ze základních problémů Žít Brna fakt, že není natolik velké, aby mohlo kandidovat ve většině městských částech? Ptám se proto, že magistrát musí řadu věcí řešit v součinnosti s městskými částmi a takto se vám tam složitě hledají spojenci…

Jistě. I jsme zvažovali, že se pokusíme vybudovat mohutnější hnutí. Nakonec jsme ale zjistili, že nám to nesedí. Třeba já jsem po minulých volbách tvrdila, že bychom se měli okamžitě rozpustit a každý by si měl jít do strany, která je jeho srdci nejbližší. Díky bohu se to nakonec nestalo – tedy vlastně ani nebylo kam odejít, protože ty „tradiční“ strany jsou rozpolcené, nečitelné, nekoncepční, bez ambicí dělat opravdu zásadní kroky. Typickým příkladem je ČSSD, jejíž ministryně sociálních věcí chválí Brno za přístup k sociálnímu bydlení, který místní sociální demokraté odmítají.

Je pro vás ještě tématem přesun nádraží? Byl podmíněn vybudováním diametru – napojení na stávající síť hromadné dopravy skrze podzemní dráhu. Zdá se ale, že s ním nechce mít vláda nic společného…

Navíc se ze všech posudků, které si město nechalo udělat, ukázalo, že je odsunuté nádraží z mnoha hledisek nevýhodné. Včetně souběhu osobní a nákladní dopravy, na kterou se prostě při tvorbě studie proveditelnosti zapomnělo. Dnes SŽDC zkoumá, jestli odsunuté nádraží vůbec lze „vyjezdit“ a nikdo neví, k čemu dojde. Každopádně tak, jak řeklo zastupitelstvo, diametr je podmínkou pro odsun nádraží.

Pokud diametr nebude, je potřeba odsouvání nádraží zabránit, protože by se zhroutila veřejná doprava. Město je v tom v silném postavení, a pokud odmítne na projektu spolupracovat, tak se nezrealizuje. Chtěla bych být ale pozitivní a věřit, že stát nakonec vybere takové řešení, které bude pro osobní i nákladní dopravu přínosné.

Co doprava a rezidentní parkování? Obzvlášť teď v létě je Brno na mnoha místech neprůjezdné…

O rezidentním parkování se tady mluví deset, možná dvanáct let. Je evidentní, že jde o složitý projekt. Jednoznačné přitom je, že tady máme víc aut, než kolik je město schopno absorbovat. Z našeho pohledu má rezidentní parkování jedinou funkci: zajistit dostatek parkovacích míst Brňanům a přitom omezit co nejmenší skupinu lidí. Proto jsme navrhovali mírnější verzi, která zahrnovala v podstatě jen dvě zóny: přísně regulované historické centrum a zbytek Brna jako jednu zónu.

Znamenalo by to, že můžete parkovat jako rezident před svým domem i před domem své sestry v jiné čtvrti. Náš návrh by vlastně posloužil i jako registrace aut rezidentů, protože dnes nikdo neví, kolik jich skutečně je. Zpřísnění by se pak týkalo jen úzce vymezených zón, kde by se ukázalo, že je málo míst pro lidi žijící v daném místě.

K uzavírkám je kompetentní náměstek Mrázek, který je má po celé čtyři roky v gesci a má na to zřízený odbor. Ono opravovat město není snadné a dopravní omezení to přináší vždycky. Pokud mají ale občané pocit, že to není děláno dobře, musí se v tom obracet na toho, který to má zastupitelstvem města Brna svěřeno od listopadu 2014 k řízení.

Co Velká cena a její financování?

Velká cena je velká akce celostátního významu. Neprofituje z ní zdaleka jen Brno. Pokud přeskočíme otázku, zda mají být takové akce podporovány z veřejných rozpočtů (bavíme se o akcích jako mistrovství světa, olympiáda atd.), je zřejmé, že takovou akci nemůže město hradit jen ze svého rozpočtu. Jsou zpracovány analýzy, kolik peněz přinesou návštěvníci do městské i státní kasy, stát by se tedy měl jednoznačně na financování podílet.
 
Pokud člověk mluví s lidmi z kultury, na mysli mám nezřizovanou scénu, tak se dozví, že se tady situace sice zlepšuje, avšak že by město mělo dělat víc. Uvedu příklad: je tady celá řada nezávislých divadel, které nemají kde hrát. Podle nich by přitom mohl vzniknout jeden prostor, kde by spolu koexistovaly. Mělo by se město o něco podobného zasadit?

Jistě. V posledních čtyřech letech jsme museli vyřešit nakumulované problémy, které se týkaly příspěvkových organizací. Například v Národním divadle neměli lidé po Onderkových škrtech ani tabulkové platy. Pro kulturu se podařilo získat výrazně víc peněz a je až zarážející, s jakou rychlostí se to projevilo na kvalitě i množství kulturních akcí.

Národní divadlo i v bojových podmínkách rekonstrukce odvedlo famózní sezónu, etablovaly se tady nové festivaly, jejichž ambice překračují rámec Brna, ulice žily kulturou i v létě – vzpomeňte si, že ještě před pár léty bylo centrum o prázdninách naprosto vylidněné. Prostor pro zkoušení divadel sháníme, v městském majetku se ho zatím nepodařilo najít. Věřím tomu, že když se nějaký vhodný prostor objeví, město jeho provoz podpoří. V budoucnu bude i pro tyto účely sloužit rekonstruovaná Káznice.

Jinak dalším krokem, který je třeba – nejen – v brněnské kultuře řešit, je transformace městských příspěvkových organizací do skutečně nezávislých kulturních institucí, kde bude město pouze dohlížet na efektivitu financování, ale nijak nebude zasazovat do obsahu tvorby.

Takže chcete zamezit tomu, aby tady – jak se stalo letos na jaře – někdo hlasoval o tom, že sebere divadelnímu festivalu část dotací…

Přesně tak. Byla to naprosto hanebná situace. Pokud nebyla toto cenzura, tak už nevím, co cenzurou je.

Co podle vás vlastně současné Brno nejvíc pálí? V čem, v jaké oblasti, by mělo šlápnout na plyn?

Nejen Brno, ale celá Česká republika bude už brzy čelit obrovskému problému, který souvisí se stárnutím populace. Je to fenomén, který zasáhne různé sféry. Jestli to nezačneme řešit okamžitě, teď hned, tak za pár let půjde doslova o život, rozhodně o důstojný život. Už dneska nedokážeme naplnit potřeby všech lidí, kteří se neobejdou bez nějaké sociální služby.

Proti venkovu je na tom Brno ještě dobře, ale nemá smysl konejšit se tím, že někde jsou na tom ještě hůř. Je potřeba skokově navýšit kapacity terénních pečovatelských služeb, asistenčních služeb, zajistit podporu pro rodinné pečující, vybudovat dostatek sociálních lůžek, lůžek následné péče… Názorně je to vidět na domácím hospici, o který je stále větší zájem, protože většina lidí chce zemřít doma. V Brně je jeden domácí hospic, na počet obyvatel by měly být čtyři.

Samozřejmě všechna ta sociální a sociálně-zdravotní péče není zadarmo. Ale jestli se hlásíme k hodnotám, které jsou v naší civilizaci ceněné, tak ty peníze prostě musíme sehnat. Sociální oblast musíme prostě brát stejně vážně jako stavbu dálnic nebo stadionu.

Právě se na to chci zeptat: jaký je váš postoj k novému fotbalovému stadionu a nové hokejové hale?

Vezmu to zase oklikou přes sociální a zdravotní oblast. Dnešní děti se málo hýbou, hustota jejich kostí napovídá, že budou trpět osteoporózou nikoli ve věku svých babiček, ale o desítky let dřív. Nemluvě o obezitě a dalších civilizačních, draze léčitelných chorobách. Pokud stadion a hala zvýší prestiž sportu a pohybu obecně, přiměje lidi víc se hýbat, je to za mě dobrá investice.

Ale takovéto stavby samozřejmě pro město znamenají i obrovský marketingový potenciál. Fotbal a hokej jsou důležité symboly identifikace s městem, do Brna můžou přivést desetitisíce návštěvníků. V minulém programu jsme měli slib, že Kometa a Zbrojovka budou dávat víc gólů. Tento bod jsme splnili na padesát procent. A třeba už jen díky fantastickému fanouškovskému hnutí kolem stadionu Zbrojovky zkusíme opatrně slíbit totéž.

Co říkáte na situaci, kdy v Brně kandiduje snad deset stran, které mají realistickou šanci uspět? Zároveň ale hrozí, že propadne relativně velké množství hlasů. Neměly vzniknout nějaké předvolební koalice?

Samozřejmě že měly. Nedává mi to vůbec žádný smysl. Jednotlivé strany se liší de facto jen v dílčích věcech. Proto jsme jak Pirátům, tak Zeleným nabídli koalici, ale obě partaje to odmítly. Strany se bohužel víc zaměřují na budování značky než na samotný obsah politiky. Měli bychom se přece soustředit na to podstatné, tedy zda se nám podaří udržet nějaké liberální prozápadní směřování našeho města, respektive celé země – i to z Brna můžeme ovlivnit. Volby rozhodnou mimo jiné o tom, zda Brno zůstane dynamicky se rozvíjejícím a otevřeným městem, nebo zda se vrátí do své idylické, nevzrušené provinčnosti.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718