Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANO v Praze nevyhraje. A Čižinský je pro nás problém stejně jako Pospíšil, říká Bartoš

ANO v Praze nevyhraje. A Čižinský je pro nás problém stejně jako Pospíšil, říká Bartoš

Předseda Pirátů Ivan Bartoš v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vysvětluje, proč by pro jeho stranu bylo po případném úspěchu v pražských komunálních volbách problematické vstoupit do koalice s lídrem uskupení Praha Sobě Janem Čižinským, anebo s lídrem aliance složené z TOP 09, lidovců a Starostů Jiřím Pospíšilem. „My můžeme jen těžko kritizovat kumulaci funkcí a zároveň akceptovat, že budeme v koalici s někým, kdo bude mít tři politické funkce. To nicméně neznamená, že nejsme velmi otevřeni k rozličným koalicím,“ vysvětluje Bartoš v rozhovoru, který není zdaleka jen o blížících se komunálních volbách, ale také o tématech, která hýbou centrální politikou. Mimo jiné vysvětluje pozici Pirátů ke zdanění církevních restitucí nebo k digitalizaci státu.

Z některých mediálních výstupů se to jeví tak, že nechcete v Praze s nikým vládnout. Přitom nelze vyloučit, že v české metropoli komunální volby vyhrajete. To vypadá, jako byste se předem zbavovali zodpovědnosti…

Otázku jsem předpokládal. Je to ale trochu jinak. Zmatek způsobil server Novinky, který dal do titulku, s kým vším nepůjdeme do koalice, aniž by reflektoval, co skutečně Zdeněk Hřib řekl. Vyznělo to pak tak, že prakticky s nikým. Volalo mi posléze spoustu lidí, našich voličů a podporovatelů. Přitom je to vcelku jednoduché. Česká politika trpí mimo jiné nešvarem, který spočívá v tom, že prý nebývá zvykem, aby měly koaliční strany vzájemné personální podmínky.

My si naopak myslíme, že je setsakramentsky důležité, pokud chceme mít kvalitní vládu nebo radu, aby jejich součástí nebyli lidé, jako je třeba Březina nebo Dolínek. Zdeněk Hřib sice jmenoval v rozhovoru pana Čižinského nebo Pospíšila, ale z toho důvodu, že by v případě zvolení seděli na více židlích. Pan Čižinský je v tuto chvíli poslanec, zastupitel na magistrátu a ještě starosta na Praze 7, Pospíšil je europoslanec.

Takže vám mimo jiné vadí kumulace funkcí?

Jistě. Máme podmínky, které se týkají konkrétních osob, ale také obecných principů. A náš pražský lídr Zdeněk Hřib hovořil mimo jiné o tom, že bude skutečně záležet na tom, jak ti konkrétní lidé budou reálně v politice fungovat. A my můžeme jen těžko kritizovat kumulaci funkcí a zároveň akceptovat, že budeme v koalici s někým, kdo bude mít tři politické funkce. To nicméně neznamená, že nejsme velmi otevřeni k rozličným koalicím.

Zároveň musím zdůraznit, že některé strany dopředu vylučujeme. Týká se to KSČM nebo SPD. Pokud jde o ostatní, máme kompetenční požadavky, odmítáme kumulaci funkcí, chceme také bezúhonnost. Ti lidé budou mít na starosti jistou agendu a je potřeba, aby se jí naplno věnovali. Faktem ale je, že pokud požadujeme, aby nikdo z lidí nebyl spojován s korupčními kauzami, v Praze by nám to terén dost vymydlilo.

Pokud se podívám třeba na kandidátku TOP 09, STAN a KDU-ČSL, jejíž lídrem je zároveň europoslanec, tak je tam logicky problém. Anebo pan Svoboda, lídr ODS. Sice nebyl Poslaneckou sněmovnou vydán k trestnímu stíhání, de facto je na tom ale podobně jako premiér Andrej Babiš. Rozumíte, ODS tady vykládá, že nemůžeme mít trestně stíhaného premiéra, pak za ně ale jako lídr kandiduje politik, který na tom není o moc lépe, jenom ho Sněmovna nevydala.

Tím nechci Babiše a Svobodu srovnávat. Ale pokud zkrátka tradiční strany tvrdí, že se očišťují od politiky, kterou dělaly třicet let, měly by to dokázat i v tom, koho vysílají do voleb, anebo být konzistentní ve svých postulátech.

Před sněmovními volbami jste zveřejnili dokument týkající se povolební strategie. Voliči tak měli jasno, jak budete postupovat. Jaká je v tomto ohledu situace nyní?

Povolební strategie se v jednotlivých městech nyní schvalují. Buď místními, anebo krajskými sdruženími. Je to materiál pro voliče, aby opět věděli, co mohou čekat. Jsme připraveni odpovědnost za radnice přijmout, nechceme a nemůže to ale dělat s lidmi, kteří to doposud patlali. Povolební strategie jsou ale hlavně naším štítem směrem k případným koaličním stranám. Všichni vědí, co od nás mohou čekat, až budou zveřejněny výsledky.

Přitom všichni moc dobře víme, že se mnohde začnou hned po volbách kout pikle, budou se konat tajné schůzky, bude se politikařit. Toto my prostě neděláme. A pokud se někde Piráti ocitnou mimo tyto dohody, nejspíš by to tak dopadlo i bez povolebních strategií. Někde se prostě staré známé struktury domluví ještě večer na kávě. Což předpokládám, že se třeba může stát v případě ANO a ODS v Praze, i když si jdou oficiálně po krku.

Když už o tom mluvíte: Co když se ODS pokusí případného vítěze voleb, tedy hnutí ANO, obejít? Jak se zachováte?

Myslím, že hnutí ANO nemá v Praze šanci vyhrát. Jedním z důvodů je performance, kterou tady po čtyři roky předváděla Adriana Krnáčová, dalším způsob kampaně, se kterým jde ANO do voleb. Nicméně uvidíme, jak to dopadne, kontury našeho postupu jsou ale jasné. Pokud hájíme jisté principy, a mezi ně patří také to, že odmítáme kumulaci funkcí, míč bude případně opravdu na straně těch, kteří ty funkce kumulují. Požadavek kvalitního výkonu mandátu je pro nás jasná priorita.

Pojďme k centrální politice. Když vznikala vláda, koaliční lídři tvrdili, že trable s neobsazeným postem ministra zahraničí vyřeší v řádu týdnů. Prázdniny skončily, ministra zahraničí pořád nemáme. Co s tím?

I s ohledem na to, že na aktuální sněmovní schůzi budeme jednat o evropské agendě, je to problém. Mezitím je tam prý pan Poche jako brigádník za 300 korun na hodinu. Podle mých informací tam už odpracoval patnáct hodin… Je to žalostné. Na druhou stranu musím také zdůraznit, že budeme ve sněmovně jednat třeba o digitalizaci státní správy, a to má ve své agendě zase ministr vnitra. A uvidíme, jak to pan Hamáček bude zvládat. Když jsem viděl jeho poslední vyjádření k tomuto tématu, bylo evidentní, že se tam nic moc neděje. Asi si tam dali prázdniny, tudíž to zatím vypadá, že se to posune někdy do období po komunálních volbách. Přitom, aspoň myslím, digitalizace s volbami nesouvisí.

V polovině letních prázdnin jsem mluvil s vašimi analytiky, kteří se věnují kauze čerpání dotací Agrofertu. Jak v mezičase věc pokročila?

Na začátku vstoupilo v platnost nařízení, které se ostře staví proti čerpání dotací v resortech, kde ti politici nebo úředníci podnikají. A premiér Babiš tam je jednoznačně ve střetu zájmů. Celá věc se bude řešit na poli Evropské komise. Materiál jsme poslali také třem eurokomisařům, odpověď jsme zatím ale nedostali ani od jednoho. Setkal jsem se však s komisařkou Corinou Crețuovou minulý týden v Praze, a máme od nich příslib, že se s našimi materiály vypořádají, a zároveň dodají metodologii ohledně toho, jak mají naše úřady postupovat. To jsme i jako její závazek zveřejnili.

Možná bych ještě rád řekl, že se to netýká zdaleka jen premiéra Babiše, ve střetu zájmů je třeba také ministr zemědělství Toman. Ale i další lidé, kteří fungují v politice. My přitom víme, že třeba Babiš s Faltýnkem v Evropě lobují proti zastropování dotací, které by pak skutečně umožnilo čerpání pro střední a malé firmy. Jejich boj ale není v zájmu České republiky, nýbrž v zájmu holdingu a největších firem. Zcela jistě bude muset zasáhnout Evropská unie.

Mediálně se to chvílemi jeví tak, že klíčovým tématem současné politiky je zdanění restitucí. Rozruch vzbudil minulý týden předseda vašeho klubu Jakub Michálek, který na výboru hlasoval pro návrh. Jaká je tedy vaše pozice?

To téma řešíme už dlouho. V rámci celostranického fóra jsme vyhlásili také anketu. Naprostá většina členů strany zdanění restitucí, jako korekturu výpočtu, odmítá. Musím zdůraznit, že křivdy, které se naprosto prokazatelně komunistický režim na církvích dopustil, odsuzujeme a s kompenzací jako takovou souhlasíme. Jinou věcí je ale způsob, jakým bylo už v předminulém volebním období schváleno vyrovnání s církvemi.

A je otázka, jak se tehdejší politická reprezentace k číslům dopracovala. My jsme vycházeli z dat Českého statistického úřadu. Rozruch v mediích způsobilo jednání Ústavně-právního výboru, kde podrobně vystoupil Jakub Michálek, který hlasoval pro návrh, máme tam ale také Mikuláše Ferjenčíka, který se hlasování zdržel. Poslanci klubu se dopředu shodli na volném hlasování.

Celou věc jsme v úterý řešili také velmi detailně na klubu a znovu zdůrazňuji, že debatu nevedeme v etické rovině, neboť tam je vše jasné. Proto jsme se rozhodli oslovit premiéra dopisem, aby nechal zpracovat detailní analýzu toho, jak se ministerstvo v roce 2012 dopracovalo k číslům a částkám, které stát církvím vyplácí.

Tehdy se hovořilo o standardních cenách, ušlém zisku nebo přiměřené kompenzaci, všichni se odkazovali na problematické jednání s Vatikánem, a já věřím, že bylo problematické, ale chceme vědět, jakou metodou se k částkám přišlo.

A také, zda to teď není pouze součást plnění dohody mezi hnutím ANO a KSČM za to, že komunisté podpořili vládu. Dokud nám premiér neodpoví a neposkytne detailní podklady, budeme chtít projednání návrhu odložit. Zmínit musím i to, že v tuto chvíli o věci jedná také Celostátní fórum Pirátů. Je tedy lží, že Piráti podporují zdanění církevních restitucí, jak se objevilo v éteru.

Na aktuální schůzi sněmovny chcete už poněkolikáté prosadit transparentní hospodaření ČEZu. Máte tentokrát šanci uspět?

Ta situace je pozoruhodná. Ve stejný den, kdy se jednalo o zdanění restitucí na výboru, se ČEZ na výborech zase zasekl. O tom nikdo nepsal. „Liga proti registru smluv“ složená z KSČM, ODS (kromě dvou), SPD, část KDU-ČSL a Jaroslav Foldyna však na začátku schůze neuspěla a náš návrh, který ruší výjimky ze zveřejňování smluv pro ČEZ a další státní podniky, zůstal na pořadu schůze sněmovny, ačkoliv se ho snažil tento slepenec na návrh Ondráčka opět vyřadit.

Kdo to podle vás tedy blokuje?

KDU-ČSL, ODS, KSČM a SPD. Dost podařená koalice.

Klíčový bude ale asi postoj hnutí ANO?

ANO návrh zatím – aspoň v deklaratorní rovině – podporuje. My jsme na oplátku přistoupili na výjimku týkající se obchodních smluv. Uvidíme, v tuto chvíli je to – což kvituji – na programu sněmovny. Měli bychom o tom jednat ještě před komunálními volbami.

V čem a proč chcete měnit volební zákon?  

Navrhujeme snížení kvóra z pěti na čtyři procenta. Je to mechanismus, kterým lze aspoň trochu napravit proporcionalitu volebního sytému. Zároveň chceme úpravu týkající se místních a krajských referend. Dosavadní praxe z mnoha radnic je totiž taková, že je politická reprezentace obstruuje, chceme tudíž prosadit, aby se v referendech mohlo hlasovat ve stejných místnostech jako při volbách.

Musím se nakonec zeptat také na digitalizaci, na které spolupracujete s vládou. Co říkáte na kritiku, že jdete Babišovi na ruku?

My jsme se definovali jako konstruktivní opozice. A považuji za tristní, pokud se jiné opoziční strany odmítají připojit k některým návrhům jenom proto, že jsou právě v opozici. Nerozumím tomu, když se někdo staví na zadní, přestože měl danou věc v programu. Pokud je něco přínosné pro veřejnost, a na digitalizaci se shodují prakticky všichni, podpoříme to. Už v roce 2011 jsme do světa vyslali, že úřady nemají obíhat lidi, nýbrž data, mezitím to všichni přebrali, bylo by absurdní, kdybychom teď byli proti.

Ještě nedávno jste Babiše kritizovali, že je schopen vaše návrhy ignorovat s tím, že si je s odstupem několika týdnů osvojí a vydává ho za své. Toto tedy takový případ není?

Toto takový případ není. Koncept Digitální Česko a jmenování zmocněnce pro tuto agendu byly správné kroky. Horší je, že to nemá v gesci ani jedno ministerstvo. Vládní zmocněnec na to zatím nemá svůj rozpočet. Uvidíme, my bychom tam ale měli hrát roli expertních poradců.


Koalice se v posledních dnech pře o proplácení prvních tří dnů nemoci. Jaká je pozice Pirátů v této věci?

V Pirátech si uvědomujeme nelehkou situaci lidí, kteří si platí nemocenské pojištění a při nejčastější, týden trvající nemoci, dnes téměř nemají nahrazený příjem. Současně dnes zaměstnavatelé až tři dny nemusí vědět, co se zaměstnancem je. Proto je ideálním řešením zavést dobrovolnou e-neschopenku. Stále ji lze stihnout realizovat v roce 2019. Pokud bude z vlády podpora pro e-neschopenku a bude tak možné ji reálně zavést, podpoříme i zrušení karenční doby.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718