Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Babiš nemá primátory v Praze a Brně vůbec jisté a levice vyklízí magistráty. Komentář V. Dostála

Díky České televizi a agenturám Median a Kantar TNS máme necelé čtyři týdny před komunálními volbami první věrohodná data, podle kterých lze aspoň přibližně identifikovat základní trendy a předvolební vývoj ve třech největších městech republiky. Zatímco v Ostravě dominuje hnutí ANO, v Brně i Praze se situace jeví podstatně vyrovnanější. V hlavním městě dokonce Babišova formace disponuje až čtvrtým nejvyšším potenciálem. Fatální může být výsledek voleb ve všech třech městech pro levici. Na definitivní závěry je nicméně brzo, ostrá kampaň teprve začíná. S jistotou tak lze říct jen to, že také na komunální úrovni bude pokračovat tříštění politických sil.

Z volebních potenciálů jednotlivých politických stran, které v neděli večer zveřejnila veřejnoprávní televize, lze mimo jiné usuzovat, že se Babišovo hnutí ANO dlouhodobě pohybuje na hranici svých možností. Růst už nejspíš nemá kam, volební zisk okolo třiceti procent se zdá být stropem. Cokoli nad touto hranicí bude spíše anomálie. A nejen to, je dost dobře možné, že ANO bude v některých městech dokonce ztrácet. Podobně jako v Praze, kde je podle agentur Median a Kantar TNS dokonce až čtvrté. Ani v Brně nemá vítězství jisté. Kde naopak v tuto chvíli dominuje, je Ostrava. O čem přemýšlet má také tradiční levice. Potřeba je ale říct, že známe pouze potenciály, jejichž součet neodpovídá stu procent, co naopak neznáme, jsou tzv. pevná jádra voličů. A ty se mohou u jednotlivých stran výrazně lišit.

Pro ilustraci si lze pomoct srpnovým šetřením Medianu pro volby do Poslanecké sněmovny. Hnutí ANO vedlo s potenciálem 33,5 %. Pokud ale jde o zmíněné pevné jádro, tedy přesvědčené voliče, měla jich Babišova formace pouze dvacet procent. Druhá byla ODS, jejíž potenciál byl někde u osmnácti procent a třetí Piráti s potenciálem patnácti procent. Ale pozor, zatímco jádro přesvědčených měli občanští demokraté devět procent, Piráti pouze pět.

Jinak řečeno, právě u Pirátů bude hodně záležet na kampani, pokud chtějí uspět, budou muset efektivně mobilizovat své příznivce, jejich voliči si totiž často nejsou jisti účastí ani volenou stranou. Pokud jde o levicové formace, o něco větší pevné jádro voličů vykazovala v srpnu KSČM než ČSSD, obě ale měly shodný volební potenciál jedenáct procent. A třeba STAN je podle Medianu často stranou druhé volby – i u něj tedy bude hodně záležet na kampani.

Praha – ANO až čtvrté, Piráti na vrcholu

Pokud obecně platí, že výsledky komunálních voleb ve velkých městech zpravidla do značné míry kopírují celostátní trendy, má Andrej Babiš problém především v Praze. Tah Adrianou Krnáčovou se mu před čtyřmi lety zjevně nepovedl. Zatímco V Brně a Ostravě disponuje totiž jeho hnutí nejvyšším potenciálem, v Praze je až čtvrté s 23,5 procenty. Z toho nebude mít předseda vlády zcela jistě lehké spaní. Zrovna tak má o čem přemýšlet jeho marketingové oddělení a je otázka, zda dokáže po těch čtyřech letech, kdy ANO vedlo magistrátní koalici, voliče ještě jednou zlákat. Marná sláva, ANO letos už v komunálních volbách protestní hlasy sbírat nebude, jsou to naopak voliči, kdo může dost dobře účtovat s jejich vládou. A pokud se navíc ANO posouvá vstříc voličům nalevo od středu, má čtvrté místo v Praze jistou logiku.

Volební potenciál v Praze

Nejvyšší potenciál Pirátů je třeba brát maximálně opatrně z důvodů uvedených výše. Jinak se to má s ODS, která disponuje stejně jako oni potenciálem třiatřiceti procent. A slušnou výchozí pozici nemají občanští demokraté pouze v Praze, ale také v Brně. Třetí je v metropoli aliance složená z TOP 09, lidovců a Starostů. Jejich potenciál pětadvacet procent budiž brán jako odměna za pokus netříštit síly. Pátá za hnutím ANO je Praha sobě, občanská kandidátka lidoveckého poslance Jana Čižinského s potenciálem patnácti procent. Obzvlášť v jejich případě bychom ale k přesnější prognóze potřebovali znát pevné jádro voličů a druhou volbu těch, kteří o Čižinském uvažují. Protože pokud na tom jsou vcelku slušně ještě Zelení s 11,5 procenty, je dost možné, že se právě oni budou s Prahou sobě přetahovat o voliče.

Potenciál ostatních stran (ČSSD, SPD i KSČM) se v Praze pohybuje pod deseti procenty. A pokud platí, jak tvrdí autoři výzkumu, že se potenciál pod deseti procenty jen velmi těžko přetaví v reálný volební zisk, lze na adresu všech tří subjektů říct, že je čeká marginální pozice. Pokud jde o levici, je skoro jisté, že aspoň jedna ze dvou tradičních stran z magistrátu vypadne. V daném případě to hrozí hlavně komunistům, které do voleb vede Marta Semelová. Potenciál mají pouze 5,5 procent, je tudíž takřka vyloučené, že kýžených pět procent hlasů získá. ČSSD má v tomto ohledu o poznání vyšší šance, potenciál má 9,5 procent.

V Ostravě hnutí ANO dominuje, v Brně nemá nic jisté

Směrem na východ se situace mění. Avšak zatímco v Ostravě hnutí ANO dominuje, potenciál tady má dokonce přes čtyřicet procent, v Brně je těsně první s potenciálem osmadvaceti procent. Rozdílů oproti Praze je ale v obou moravských městech více. Zatímco v Praze disponuje potenciálem přes deset procent sedm subjektů, v Brně i v Ostravě jich je jedenáct. V Brně jsou v závěsu za hnutím ANO občanští demokraté s potenciálem sedmadvaceti procent. Další strany následují v tomto pořadí: třetí Piráti (23 procent), čtvrtí lidovci (17 procent), pátí sociální demokraté (16 procent), šestá TOP 09 (14 procent), sedmý STAN (13 procent), osmé Žít Brno (13 procent), devátá SPD (12,5 procent), desátí Zelení se stejným ziskem jako sdružení Nezávislí kandidáti společně pro město Brno (obě formace 10,5 procent).

Volební potenciál v Brně

S potenciálem hluboko pod deseti procenty jsou v moravské metropoli zatím Slušní lidé, komunisté, Moravané a Brno Plus. Vyvodit z toho lze několik předběžných závěrů: počet jedenácti formací, které mají šanci uspět, je okolnost, která sama značně může komplikovat povolební vyjednávání a hledání většinové koalice. Také v Brně mohou ze zastupitelstva vypadnout komunisté, kromě nich nejspíš neuspějí také radikálně vystupující Slušní lidé. Primátorem může být V Brně po volbách opět Petr Vokřál z hnutí ANO. Vyloučit ale nelze, že ho ve vedení města vystřídá Markéta Vaňková z ODS. Rozdíl mezi hnutím ANO a ODS může být minimální. Anebo: stávající koalice složená z hnutí ANO, lidovců, Žít Brno, Zelených a TOP 09 může také po podzimních volbách disponovat pohodlnou většinou hlasů.

Co je v Brně jednou z možných variant, lze v v Ostravě považovat skoro za jistotu: pokud si totiž stávající primátor Tomáš Macura z hnutí ANO v rozhovoru pro INFO.CZ relativně pochvaloval koaliční spolupráci s ODS a lidovci, je skoro jisté, že zde bude nějaká variace na současnou koalici pokračovat i po volbách. Hnutí ANO zde totiž dominuje, druhý Ostravak, který svou nahnědlou kampaní zjevně loví ve vodách SPD, má potenciál téměř poloviční (23 procent). Třetí jsou V Ostravě Piráti (21,5 procent), čtvrtá ODS s potenciálem 20,5 procent. S potenciálem mezi deseti a dvaceti procenty je zde dalších sedm stran (SPD 17,5, ČSSD 16,5, KSČM patnáct, lidovci čtrnáct, STAN 13,5, Nezávislí třináct a LEČO dvanáct).

Volební potenciál v Ostravě

Zásadní rozdíl mezi Ostravou a Brnem je v již zmiňovaném dominantním postavení hnutí ANO. Taky proto má Babiš v danou chvíli prakticky jistého primátora pouze v Ostravě. A to přesto, že lze v Brně i v Praze už dnes zaslechnout, kterak jsou jeho lidé na společné vládě domluveni s ODS. Čelit totiž budou několika problémům: Co když nebudou mít na dvoukoalici dostatek mandátů? A především: koho přiberou, obzvlášť v situaci, kdy se třeba ČSSD na magistráty nedostane, anebo jen se dvěma či třemi mandáty. V Brně by možná mohli přibrat lidovce, ale v Praze? Piráty, Čižinského nebo aliancí složenou z TOP 09, STAN a KDU-ČSL těžko. Za druhé: Co když se Babišovo hnutí pokusí v jistý moment někdo - třeba ODS - obejít? A nakonec: kdo další by se k takové iniciativě připojil? Těžko říct, když o tom tak jeden přemýšlí, po volbách to bude skoro jistě leckde hodně zamotané.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718