Články odjinud

Když chcete měnit svět a zajímají vás osudy lidí, sotva máte čas spát, říká Bartošová

Když chcete měnit svět a zajímají vás osudy lidí, sotva máte čas spát, říká Bartošová

V momentě, kdy přestanete uvažovat o politice jako o soutěži ostrých loktů, ale začnete ji vnímat jako prostor, kde může mít každá skupina své zastoupení, je možné najít řešení. Alespoň to tvrdí Lydie Franka Bartošová v rozhovoru pro INFO.CZ. A je to atypické čtení. Podle Bartošové patří mezi hlavní faktory naší současné situace podhodnocení péče. „Musíme nejen otevírat instituce, aby lidé mohli participovat na politickém rozhodování, ale potřeba je především, aby ti, kteří se pohybují ve světě péče, tj. ti, kteří ji poskytují stejně jako ti, kteří ji dostávají, nebyli znevýhodněni a vyřazeni ze společnosti. Péče je důležitá práce,“ upozorňuje Bartošová, která se v komunálních volbách uchází o hlasy voličů na kandidátce Pirátů v Praze 2. A protože je manželkou Ivana Bartoše, pochopitelně hovoří také o tom, jaké to je žít s předsedou parlamentní politické strany.

Piráti se loni na podzim dostali poprvé do sněmovny. Jak vám to změnilo život?

Nijak zásadně. I předtím bylo hodně práce. Na druhou stranu musím říct, že se mi vlastně spíš ulevilo. Měla jsem pocit, že jde o zásadní moment, o klíčový střet pro všechny, kteří se ho účastnili. A cítili jsme, že pokud nám to nevyjde, může to sice dopadnout příště, ale už s jinými lidmi. Ten tlak byl v tomto ohledu mimořádný. Cítila jsem, že to je chvíle, která se už nebude opakovat v tom smyslu, že máme příležitost proměnit šanci právě my. Což je zvláštní, většinou to má člověk v životě tak, že existuje ještě nějaké příště.

Bylo to vypjaté období, stres a velká zodpovědnost. To po volbách opadlo. Ale zase přišly jiné tlaky. Lidé se pořád vyptávali, co od nás mohou čekat, tvrdili, že jsme nečitelní, označovali nás za snílky a tvrdili, že musíme fungovat jinak, že se musíme přizpůsobit běžnému politickému provozu. Samozřejmě přišla velká mediální pozornost, těsně po volbách byl navíc Ivan prakticky jediný, kdo za Piráty do médií chodil. A je jasné, že to bylo vyčerpávající pro všechny.

Jak to tedy změnilo váš rodinný život?

Ivan žije hektické dny. Vždycky si čas vyplní úplně nadoraz. A já jsem pochopila, že to u něj není nic dočasného, je to naopak konstantní, je to jeho nátura a způsob života. Angažovanost mu je bytostně vlastní. Když chcete měnit svět a zajímají vás osudy lidí okolo, máte sotva čas spát. Já jsem přízemnější, jakkoli mám společenskou změnu na srdci, potřebuju víc klidu a tepla domova. Politické dění vytváří určitou poptávku po vašem čase a soukromí, je pak na vás, jestli odpovíte s ohledem na vaše potřeby nebo se necháte vláčet. Ale jde o teorii, asi je to vážně těžké. Vlastně neustále je důvod, proč si člověk nedovolí vypnout.

A ještě mě zajímá jedna věc. Jak jde takto intenzivní veřejné angažmá skloubit s výchovou dítěte. Přece jenom, člověk na to potřebuje celkem dost času a taky – a možná především – aspoň trochu čistou hlavu. Znám to z vlastní zkušenosti…

Dohromady to jde těžko, proto moje účast není tak intenzivní. Pokud nemáte na koho péči přehrát v podobě prarodičů ve stejném domě nebo všudypřítomné chůvy, vždycky jeden přebírá roli hlavního pečovatele. A to i v naší patchworkové rodině. Dospívající dcera už nestojí o hlídání, nebo rozvoz do školy a kroužků, potřebuje rodiče a kamaráda, který s ní denně počítá, povídá si s ní a těší se ze společných aktivit. Můj muž mi kryje záda, plánuje výlety, doveze dítě k lékaři nebo na tábor, ale v každodenním režimu se příliš nedělíme. Vlastně ani nevím, jak bychom to dělali.

Takže ano, péče je velké téma, a je to dost opačný pohyb oproti výkonu politiky. Zatímco v politice jste hybatelem věcí, při péči je to naopak. Musíte umět naslouchat druhému, mít čas a být přítomný, trpělivě dávat prostor, má to úplně jinou dynamiku. Svým způsobem, pro pečujícího může jít o hodně izolovaný osud. I když jsou na to dva, vzhledem k tomu, jak drahé je zabezpečit rodinu, anebo jak velké jsou rozdíly v platech, se často ani podělit o péči nemohou. Složité je to tím spíš, že lidé nevytváří komunity, kde by našli podporu, tudíž jsou na všechno sami. Částečně je suplují sociální sítě, ale není nad to, když máte v sousedství lidi, se kterými se můžete stýkat.

Kandidujete na Praze 2 ze čtvrtého místa. Pokud byste uspěla, budete v politice oba…

Ale ono to tak je už nyní. Jsem členka Republikového výboru, předsedám místnímu sdružení Prahy 2, jsem ve straně od roku 2012 a věnuju jí celkem dost času. Teď se dá těžko předpovídat, jaké výzvy před nás povolební situace postaví. Je pro nás důležité, abychom investovali úsilí do toho, čemu oba věříme. A na tichou podporu nejsem typ. Věděla jsem od začátku, že kus našich životů věnujeme veřejnému angažmá. Což samozřejmě neznamená, že nejsou chvíle, kdy člověk nepřemýšlí, jak by bylo hezké chovat včelstvo někde v horách.


Členkou Pirátské strany jste, jak jste zmínila, už šest let. Piráti jsou přitom jedním z mála politických hnutí v tom smyslu, že vyrůstají skutečné zespodu. Jak se v tomto ohledu strana vyvíjí a profesionalizuje?

To bylo nevyhnutelné. Od jistého momentu už to prostě nelze utáhnout na dobrovolnické bázi. Klíčové ale je, které pozice profesionalizujete. Nikdy nesmí jít o politické funkce, tam musí lidé zůstat nezávislí. Co je naopak žádoucí, je profesionalizace té podpůrné části, administrativy, účetnictví, technické správy. Je to zajímavý proces, kdy ve straně, která je otevřená a jen minimálně hierarchická, kde není nikdo nikomu vázán kromě stanov, roste placený aparát.

Tam samozřejmě vznikají jiné vztahy a naplno se projeví, jak důležité je oddělování pravomocí, nekumulování pozic. Nesmí se vám z toho stát trojský kůň, organizace v organizaci, kde jsou jiné vazby a zájmy, které neviditelně zasahují do politického vývoje. Smyslem je zajistit stranu provozně a umožňovat, aby mohla kořenit a rozrůstat se stále zespodu. Naštěstí je v pirátských genech tvořivá svobodomyslnost a tu si doufám nenecháme vzít.

Pokud vás různí lidé na začátku varovali nebo upozorňovali, že budete muset změnit způsob svého fungování, existuje něco, v čem byste jim poté, co jste se dostali do sněmovny, dala za pravdu?

Citelnou změnu přinesla rozrůstající se členská základna, už se všichni neznáme včetně naší osobní historie. Jsou tak větší nároky na komunikační dovednosti a informační distribuci. Jinak na chmurné předpovědi a paternalistické poučky politických matadorů nedošlo a jsem za to hodně ráda. Nemuseli jsme slevit ze svých principů, ani přehodnotit, jak věci děláme. Svůj vliv na to určitě má fakt, že se nás do sněmovny dostalo celkem dost, nejsme tudíž tak úplně zanedbatelná síla.

Poslanci a poslankyně mají také obrovskou podporu ve straně, no pak si myslím, že je naše síla v transparentnosti. Ve chvíli, kdy jednáš transparentně, jsi pod kontrolou lidí, ale nejen to, mohou tě také podpořit. Navíc, člověk si hodně rozmyslí, jestli půjde Pirátovi nabídnout úplatek, nebo kuchyňkovou dohodu. Je v tom naše obrana i síla. Další věc: mnohé strany si říkají demokratické, otázka ovšem je, v čem to spočívá. Máme různé volby, institut referenda, veřejná slyšení, interpelace. Pokud se ale ta důležitá jednání konají za zavřenými dveřmi, k čemu to všechno je? Pouze pro formu.

Jinak řečeno to pak ztrácí smysl a lidé právem přestávají svým zastupitelům a tomu, čemu se říká demokracie, věřit. A to se nesmí dít. Mezi politiky je to ale všeobecně přijímaná politická kultura, zákulisní politikaření. To hlavní se tudíž de facto děje skrytě, a navenek je to jenom hra, žádný souboj idejí nebo naplňování demokratických principů.

Na druhou stranu jsou ale situace, kdy se vaše metoda jeví jako chaotická a nespolehlivá. Uvedu příklad: vypustíte zprávu, že by za vás mohl do Senátu kandidovat Jiří Ruml, rozpoutá se kolem toho debata, načež oznámíte, že neprošel vnitrostranickým referendem.

To je účinek institutu vnitrostranického referenda v praxi, který v tomto případě zafungoval jako opravný prostředek, tak jak jej máme ve stanovách. Členská základna má možnost mít poslední slovo a projevila vůli pana Rumla nepodpořit, což je třeba respektovat. Je dohledatelný celý vývoj situace od jeho představení, přes výsledky voleb v Plzni, celostátní ankety až po poměr hlasů, kterým byla podpora zrušena, včetně rozpravy. Považuju to za ukázku demokratické správy.  

Tak pojďme k volbám. S čím, s jakými prioritami do nich jdete?

Jednoznačně je to transparentní fungování radnice, která bude otevřená lidem. To je základní podmínka pro další pozitivní změny, které se týkají dopravy, veřejných služeb nebo územního plánování. Jde o otevřená data, přehledy faktur, nájemních smluv. Chceme vstřícnou radnici, která se nebojí, že jí na zasedání přijdou lidé a nebere je jako otravné přísedící, ale jako partnery.

Každý občan bude mít přístup na zasedání, budeme pořizovat audiovizuální záznamy i zápisy z jednání, zveřejňovat body jednání v předstihu a to včetně důvodových zpráv. Počítáme se zastoupením odborné veřejnosti a místních spolků v komisích. Všechna z těchto opatření léta dodržujeme uvnitř strany. Víme, jak na to, a nebojíme se, že na nás bude vidět.

Pirátům se dříve vyčítalo, že nekladou dostatečný důraz na sociální témata. Kam se v tomto strana posunula?

Strana vznikla z potřeby reformovat autorský zákon a k obraně občanských práv, především práva na soukromí a informace. Chtělo čas, než jsme zvládli 'po pirátsku' pokrýt další oblasti. Každý preferuje témata, která ho v životě ovlivňují a se kterými se potýká. Pokud tedy v minulosti program tvořili mladí lidé bez rodin, kladli důraz na jiné věci, než lidé, které mají malé děti nebo jsou v těžké životní situaci. Už je to ale jinak. Myslím, že se nám to povedlo změnit už před loňskými sněmovními volbami. A jistě se tak stalo i díky ženám v Pirátské straně.

Povídejte…

Před třemi lety jsem si uvědomila, že ženy – přestože přítomné ve vedoucích orgánech – nemají ve straně otisk. Například v programových bodech. Došlo mi, že některé ani neznám jménem a to nás nebylo mnoho. Tak jsem iniciovala první setkání, začaly jsme navazovat kontakty, zjišťovat, čím se která zabývá. Postupně vznikla komunikační síť k práci a podpoře. Společně s příchodem dalších žen během parlamentní kampaně, který vnesl novou energii do stojatých vod, se nám podařilo získat vlastní prostor a postupně zpřístupnit stranu i jiným. Jsou mezi námi lidé různého věku, talentů a životních osudů, což je obohacující.

A jak byste tu proměnu popsala?

Dostáváme se ke komplexnějšímu vidění jevů a jejich řešení. Říkám tomu trojjedinost rovnosti a svobody. Musí se projevit v zákoně, kulturně/materiálně a fyzicky/architekturou. Nestačí totiž mít je zaručené listinou práv a svobod. Pokud máte jistotu bydlení, vyděláte si na slušné žití, neřešíte zdravotní problémy, postaráte se sám o sebe, tak si vystačíte s papírovou svobodou. Avšak ve chvíli, kdy se po úrazu páteře octnete na invalidním vozíku, je najednou pro vaši situaci naprosto irelevantní, že se někde píše, že jste si se všemi rovný.

Potřebujete najednou nejen vozík, ale také bezbariérové město. A najednou zjistíte, že se nedostanete na úřad, v horším případě domů. Jinak řečeno, ta idea rovnosti se musí nějak fyzicky promítnout v reálném světě, kde lidé žijí. Musí být možné jí dosáhnout v jejich konkrétních situacích. Ilustrovat bych to mohla na bezpočtu příkladů, kde to prostě nefunguje.

Máme zaručené právo na důstojný život a pro čím dál víc lidí je tady nedostupné bydlení. Spousta samoživitelů třeba řeší, zda se nebudou muset příští měsíc vystěhovat ze svého bytu. Bydlení je vůbec klíč k mnohému. Je to zásadní lidská potřeba, ovlivňuje, jak člověk uvažuje o sobě, o své budoucnosti, jak se cítí děti, jaké mezi sebou mají vztahy, zda se mohou v klidu učit a cítit se v bezpečí.

A jak se toto všechno promítá do programu Pirátů?

Naši lidé právě ve sněmovně svádí souboj týkající se zákona o dostupném bydlení. Organizovali jsme k tomu besedy, debaty, kulaté stoly. Věřím, že způsob, jakým Piráti tato témata zvedají, začíná rezonovat napříč společností a zprostředkovávají je lidem, kteří o těchto problémech dosud nevěděli nebo je považovali za nepodstatné. A i když neprosadíme novelu tentokrát, daří se nám to nastolit jako společenské téma. Což je důležité pro to, abychom uspěli příště. Pokud se témata dostupného bydlení, řešení výživného nebo exekucí stanou mainstreamovými, vznikne tlak na politiky jiných stran, aby je nemohli nadále ignorovat.

Co senioři? O Pirátech se mluví jako o straně mladých lidí. Dokážete taky něco nabídnout třeba penzistům?

Zásadní je tady opět bydlení. Mnozí z nich mají problémy udržet si i malý byt, obzvlášť třeba poté, co ovdoví. Důležité jsou pečovatelské služby a domácí ošetřování. Pro mě je ale v souvislosti s penzisty zásadní ještě jiný moment. Chtěla bych, abychom podpořili vznik rozličných komunit. Vnímám, že tito lidé žijí často velmi izolovaně, přitom nás mohou mnohé naučit. Chtěla bych propojovat ty nejstarší s těmi nejmenšími. Myslím, že nás mnozí neprávem kritizují, že máme v programu jenom digitalizaci.

Jak se pirátská identita snoubí s feminismem?

Ve smyslu usilování o spravedlivou liberální společnost velmi. Vycházím z myšlenky, že demokracii prospívá diverzita, koexistence a rovnoprávnost různých životních zkušeností a potřeb. Když přestanete uvažovat o politice jako o soutěži ostrých loktů, ale začnete ji vnímat jako prostor, kde může mít každá skupina své zastoupení, je možné najít řešení. Jako hlavní faktory, které se podílejí na současném stavu, vidím charakter politické struktury a podhodnocení péče.

Musíme nejen otevírat instituce, aby lidé mohli participovat na politickém rozhodování, ale potřeba je především, aby ti, kteří se pohybují ve světě péče, tj. ti, kteří ji poskytují stejně jako ti, kteří ji dostávají, nebyli znevýhodněni a vyřazeni ze společnosti. Péče je důležitá práce a zajišťovaná státem velice drahá. Mimochodem, zkuste si spočítat, kolik je to dohromady let, kdy je od vás péče buď vyžadována, anebo kdy jste příjemcem.

Je to docela dlouhá doba v životě člověka. Jen velice krátkou část života jste zcela nezávislý v tom smyslu, že nikoho nepotřebujete a nikdo nepotřebuje vás. A lidé v těchto fázích mizí z veřejného života, ztrácí vliv na rozhodování, což má samozřejmě důsledky v tom, jak se veřejný prostor designuje. Někdy mám skoro dojem, že se nepočítá s tím, že je normální mít děti nebo se starat o rodiče. To musíme změnit.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek