Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Komunální volby v Brně: Žít Brno poškodí účast v koalici. Uspějí Piráti, vyhraje ANO, říká Pink

Komunální volby v Brně: Žít Brno poškodí účast v koalici. Uspějí Piráti, vyhraje ANO, říká Pink

Přestože existují data o trendech v komunální politice, je krajně obtížné odhadovat, jak volby na podzim dopadnou. Platí ale jedno: alespoň ve velkých městech lze očekávat, že se do výsledků promítnou vzorce z voleb do Poslanecké sněmovny. Tvrdí to politolog z brněnské FSS Michal Pink, se kterým politický reportér INFO.CZ Vratislav Dostál rozebral předvolební situaci v Brně. Pink očekává vítězství hnutí ANO, velké šance podle něj má také ODS a Piráti. Naopak sociální demokraté budou dle jeho mínění v problémech. Úspěch neočekává ani od Žít Brno nebo Zelených.

Přišel jsem za vámi kvůli komunální politice v Brně. Ale nedá mi to, a na úvod se vás musím zeptat, co říkáte aktuální politické situaci, pokud jde o vznikající vládu? 

Se znovu zvolením Miloše Zemana na Hrad se nepsaná pravidla a ústavní zvyklosti hodily za hlavu, a v současné chvíli se vývoj může posunout kamkoli. Není tady totiž síla, která by klíčové aktéry nějak usměrnila a stanovila pevné mantinely. Vzniká tu další vláda Miloše Zemana. Pokud tedy vláda vůbec vznikne.

Situace je jen těžko neodhadnutelná. Není ve chvíli, kdy se jak Andrej Babiš, tak Miloš Zeman prakticky nikomu nezodpovídají a jednají téměř svévolně, politologie na analýzu politických dějů krátká? Disponuje politolog dneska vůbec adekvátními analytickými nástroji, které by mu umožnily politický vývoj interpretovat?

Řeknu to takto: Česká republika je tak malá, že osobní animozity, sympatie a kamarádské kšeftíky jsou kolikrát důležitější než dlouhodobá hodnotová a ideová profilace jednotlivých aktérů. V politice to bylo vždy, a známe to i z jiných zemí, v českých podmínkách ale tento faktor zesiluje. Nemluvíme tady o tom, zda ODS a ANO, anebo KDU-ČSL a ČSSD, nýbrž zda to bude Petr s Pavlem, nebo Adam s Honzou. Je to charakteristický rys, který je typický spíše pro společnosti s méně vyspělou politickou kulturou.

Pojďme k brněnské komunální politice. Jak byste popsal základní tendence posledních let?

Pokud se podíváme na brněnskou komunální politiku, tedy na město, které má více jak 300 tisíc oprávněných voličů, musíme brát především v potaz, že nejde o komunální politiku malé obce. Preference voličů do značné míry kopírují celostátní tendence. A protože do roku 2010 to bylo vždycky tak, že se komunální volby konaly s půl ročním odstupem od voleb sněmovních, byly jejich výsledky přece jen o něco snadněji předpověditelné.

Anebo bylo možné aspoň odhadovat nějaké vzorce, podle kterých bylo možné předpovědět, jak komunální volby dopadnou. Avšak v roce 2013 se rozhodil volební kalendář nejen z jara na podzim, ale především tím, že volby do sněmovny jsou přibližně rok před volbami komunálními. V tu chvíli je předpověditelnost jejich výsledků daleko horší.

Když o tom mluvíte, máte vůbec k dispozici nějaká věrohodná data, jak si třeba v Brně jednotlivé formace ve vztahu k voličům stojí?

Ano, máme. Existuje několik výzkumů.

Pojďme tedy k základním trendům. V roce 2014 vyhrálo volby v Brně hnutí ANO. Jak podle vás obstálo ve vedení města?

Je otázka, jak toto končící volební období hodnotit. Zpětnou vazbu navíc vystavují voliči, jasno bude tedy až několik hodin po volbách.

A váš odhad je, že tady hnutí ANO v čele s Petrem Vokřálem vítězství obhájí?

V tuto chvíli nenasvědčuje nic tomu, že by mělo mít hnutí ANO v Brně nějaký špatný výsledek. Troufám si to tvrdit na základě těchto okolností: v daný moment je to politický subjekt, který vyhrál volby do Poslanecké sněmovny. Je to politická strana, která se drží exekutivy. To, že jde o vládu bez důvěry, není myslím až tak pro veřejnost podstatné. A za třetí: extrémně dobře se nám ekonomicky daří. Jsou to tři základní faktory, které činí z hnutí ANO favorita voleb. Tedy pokud neudělají v Brně do voleb nějakou fatální chybu.

Hnutí ANO ale není zdaleka jedinou novou formací. V posledních sněmovních volbách se prosadili mimo jiné také Piráti. Je v jejich možnostech reprodukovat podobný výsledek také v brněnských v komunálních volbách?

Bude záležet na tom, jak sestaví kandidátní listinu. Opět bude záležet také na tom, jak budou vystupovat na celostátní úrovni. A protože se profilují jako výrazná opoziční formace, které se daří akumulovat politický kapitál, tak je možné očekávat, že se jim podaří výrazně uspět. Zda ale získají deset, patnáct nebo dvacet procent, si v tuto chvíli netroufám říct.

Třetí relativně novou silou českého stranického systému jsou subjekty, které založil Tomio Okamura. V minulém volebním období to byl Úsvit, nyní SPD. Může uspět také v Brně?

Zrovna v Brně měl problémy s místní organizací. Je tedy otázka, zda se mu ji podaří konsolidovat. Opět je rovněž otázka, kdo tady bude za toto hnutí vystupovat. Podstatné také je, že na celostátní úrovni začíná být SPD a Tomio Okamura latentním spojencem hnutí ANO, pokud jde o vznik koalice. Horko těžko tak bude oslovovat protestní voliče, nebude nás už moct strašit tím, že nás tady sní imigranti. Pomalu se začíná přeorientovávat například na to, že lidem slibuje peníze a spravedlnost. V takové chvíli si ale někteří voliči mohou říct, proč by měli dát hlas SPD, když ho mohou dát hnutí ANO…

Pak tu máme tradiční pilíře polistopadové politiky: ODS a ČSSD. Obě strany si prošly nebo procházejí vnitřní krizí. Je v jejich silách obnovit svou reputaci a důvěru u voličů?

Pokud jde o ODS, troufnu si říct, že má velice dobrou výchozí pozici. Ve městě, na kraji i celostátně je to hlavní opoziční síla. Pro lidi, kteří nejsou spokojeni s vládou a hnutím ANO, se ODS nabízí jako hlavní opoziční alternativa, která nabízí ucelený program a jiná politická řešení.

Faktem je, že v Brně ODS de facto jako jediná už zahájila kampaň…

Začali kampaň, protože volby budou brzo. Volby budou začátkem října. A pokud za týden nebo dva odjedou všichni na prázdniny, na kampaň zbývají nějaké tři čtyři týdny. Kdo s kampaní začne 20. srpna, začne s ní pozdě. Víceméně lze říct, že jdeme – pokud jde o kampaň – do finále. A ODS se chová tak, že si to uvědomuje, ví, co se blíží.

A co ČSSD?

Tam je to naopak špatné. Sociální demokracie prochází životní zkouškou. A každý den vidíme, že se vyjednáváním o vládě pustila do něčeho, co bych označil jako asistovanou sebevraždou. Sociální demokraté se ocitají ve velice nekonformním prostředí, tím, že vstupují do vlády Miloše Zemana, jejímž hlavním úředníkem bude Andrej Babiš, na sebe soukají svěrací kazajku. Vstupem do vlády si ČSSD znemožní kritizovat poměry. A je otázka, zda bude mít dostatek sil a energie něco prosadit. A zda si v rámci dohod, které se teď uzavírají, vyjednala takový prostor, ve kterém může žít, fungovat a rozvíjet se. Je to podobné, jako byste se tlačil do nového domu na žádané adrese a místo prostorného a slušného bytu nakonec budete bydlet v malé špeluňce kdesi v suterénu.

Tradičně slušnou pozici mají na jihu Moravy i v Brně lidovci. Jak hodnotíte jejich stávající kondici?

Faktem je, že KDU-ČSL je strana, která tady má dlouhodobě lepší výsledky. Pokud nic nepokazí, nebude na tom sice extrémně dobře, ale může obstát.

To bychom měli strany, které působí na celostátní úrovni. Pak tu jsou ale specificky místní formace. Jako první musím zmínit Žít Brno, které v minulých volbách rozprášilo pořádky na magistrátu a v Brně střed. Letos uvažovali nejdřív o kandidatuře v nějaké alianci, nakonec půjdou do voleb sami. Jaké jsou jejich možnosti?

Tento spolek si měl zařídit místa na kandidátce hnutí ANO v momentě, kdy po minulých volbách uzavírali koaliční smlouvu.

Podle vás jsou bez šance?

Ano.

Proč?

Žít Brno vzniklo jako antiestablishmentové hnutí vůči tehdejší vládnoucí koalici složené ze sociálních a občanských demokratů. A pokud se podíváte na naše tehdejší výzkumy, zjistíte, že lidé, kteří je volili, se tak rozhodli dva nebo tři dny před volbami. To znamená, že to bylo emotivní a impulsivní rozhodnutí v době, kdy jim tehdejší primátor Roman Onderka znemožňoval kampaň, která byla založená na tom, že chtějí Brno bez hazardu, bez Onderky a bez korupce. Avšak ve chvíli, kdy se tato heterogenní, ideově neuspořádaná a nevyprofilovaná skupina lidí stane součástí exekutivy, přestává v podstatě existovat.

Na druhou stranu ale platí, že má jejich přítomnost nejen v exekutivě relativně silnou stopu. Jednak se jim podařilo něco prosadit, ještě podstatnější možná ale je, že svou existencí vzbuzují roztodivné reakce ve veřejném prostoru. Třeba něco, co si říká Slušní lidé, je bez Žít Brno skoro nemyslitelné…

Dobře. Avšak my si musíme umět představit, co znamená pětiprocentní klauzule. Taky si musíme říct, kolik lidí toto hnutí reálně podporuje a kolik z nich má volební právo na území města Brna. Nesmíme zapomínat, že tady máme sto tisíc studentů, kteří tady žijí, fungují, existují, a třeba se i angažují, ale nevolí tady.

Pokud to dobře půjde, troufám si říct, že k volbám přijde nějakých 130 tisíc voličů. Na to, abyste překročil pět procent, bude potřeba nějakých 6,5 až 7 tisíc voličů. A ještě k tomu takových, kteří budou vědět, jak mají hlasovat. Protože volební systém u komunálních voleb je u nás extrémně složitý a může způsobovat celou řadu nečekaných karambolů. A já si zkrátka myslím, že těch sedm tisíc voličů Žít Brna v tuto chvíli na území města není.

Jak se volí v komunálních volbách? Velké křížky stranám a malé křížky lidem. Více se dočtete zde>>>

Říkáte, že si zproblematizovali výchozí pozici vstupem do koalice. Chci se zeptat: jak tuto pozici mohlo ovlivnit to, jak se zachovali v některých konkrétních kauzách? Třeba při hlasování o přesunu hlavního nádraží?

Jednoduchá odpověď: pokud malé strany vstupují do koalice, musí počít s tím, že pokud chtějí prosadit něco svého, musí tak z osmdesáti procent hlasovat pro návrhy, které jsou buď neutrální, anebo přímo protichůdné s tím, co původně hlásaly. Souvisí s tím také jedna z mnoha ne příliš pozitivních vlastností české politiky, to jest, že je tady většina politiků přesvědčená o tom, že fungují na bázi klientelistického systému. Jsou přesvědčení, že musí nějakým způsobem kontrolovat penězovod, na základě kterého si nakloní elektorát, který zařídí jejich znovuzvolení.

A pokud jde o ten přesun nádraží?

Z našich výzkumů plyne, že to nemá vůbec žádný vliv na rozhodování voličů v Brně.

Na základě čeho se tedy voliči většinově rozhodují?

Dlouhodobá politická profilace a hodnotová orientace, která vychází z politické socializace. A pak je to osobní pocit spokojenosti.

A jaké jsou šance stále agresivnějšího spolku, který si říká Slušní lidé?

Opět, na to, aby překročili pět procent, potřebují 6,5 tisíc voličů. To je strašně moc.

A co Zelení? V Brně se jim dlouhodobě daří do zastupitelstva pronikat. Jak to vidíte letos?

Budou mít podobný problém jako Žít Brno. Jejich hlavní problém ale spočívá v tom, že tady nechali vyrůst Piráty. To Piráti jsou pro mnoho voličů v tuto chvíli ta moderní, ultraliberální městská strana, která oslovuje mladého postmaterialisticky orientovaného voliče.

Pokud vyhraje hnutí ANO, uměl byste odhadnout, jakou bude Petr Vokřál preferovat strategii, pokud jde o budoucí koalici?

Politici tady dokázali už tolikrát překvapit naprosto nečekaným spojenectvím, že si to netroufám říct. Řeknu ale toto: pokud by KDU-ČSL, STAN a TOP 09 spojily síly a kandidovaly společně, vznikla by tady výrazná alternativa, která by vyvažovala dominantní pozici nejen hnutí ANO. Je to podobné jako na centrální úrovni: pokud chce někdo hlasovat proti hnutí ANO, hazarduje nyní s tím, že jeho hlas pro zmíněné strany propadne. Což ve finále neznamená nic jiného, než že pomáhá tomu, proti komu volil. I proto musel být Andrej Babiš nadšený, když nevznikla aliance složená z KDU-ČSL a STAN. A něco podobného platí o Brnu.

Proto kdokoliv z nich představuje relativně levného koaličního partnera a kam se ANO po volbách posune uvidíme podle volebních výsledků.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

Praha Brno Ostrava

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718