Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Marvanová pro INFO.CZ: ANO nevěřím, magistrát řídí lidé ze zákulisí

Marvanová pro INFO.CZ: ANO nevěřím, magistrát řídí lidé ze zákulisí

Praha nefunguje, odpovídá Hana Marvanová na otázku, proč se rozhodla vrátit po patnácti letech do politiky. Právnička a bývalá poslankyně vede kandidátku Starostů a nezávislých v hlavním městě. Zaměřit se chce především na oblast bydlení a dopravy. Podle svých slov si neumí představit, že by souhlasila s koalicí s komunisty, extrémisty a ANO. „Já ANO vůbec nevěřím. Vidím realitu. Není schopno řídit město. Ani na celostátní úrovni nedělá to, co slibovalo. Teď vytáhlo nového kandidáta na primátora. Já ho neznám, ale vím, jak to funguje dnes na radnici. Není důležité, kdo tam za ANO je, ale kdo je řídí z pozadí. A pražské ANO řídí pan Faltýnek s panem Hlínou,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Marvanová. Jak chce zastavit rozklad na magistrátu a nastartovat výstavbu? Čtěte rozhovor.

Do politiky se vracíte po patnácti letech. Proč právě teď a na komunální úrovni?

Působila jsem dlouhou dobu v advokacii. Mám velké zkušenosti především z bytových kauz. Řešila jsem případy tady v Praze, ale i po celé republice. Zabývala jsem se případem H-System nebo kauzou OKD, řešila jsem problematiku bytových družstev i obecních bytů, zastupovala jsem zahrádkářské osady. Mám k této problematice velice blízko.

A zároveň vidím, jak Praha nefunguje. Během řešení kauz jsem přicházela do styku s magistrátem a jeho výkon se každým rokem zhoršuje. Magistrát není schopen konat profesionálně. Bytovou politiku dělá někdo, kdo s ní nemá žádné zkušenosti, takže obrovský problém dostupného bydlení v Praze se v podstatě neřeší.

Myslím si, že se má člověk angažovat, když nesouhlasí s celkovou situací, která tady je, a nejen přihlížet. Já jsem se o politiku vždy zajímala, byť jako občan. Působila jsem v protikorupčních organizacích, spoluzakládala jsem Veřejnost proti korupci a Vraťte nám stát. To jsou všechno věci, s nimiž mohu pomoct i na magistrátu.

Už v dřívějších rozhovorech jste zmiňovala, že „na magistrátu nastal obrovský rozklad“. Co s tím chcete udělat?

Hlavně je důležité, aby byli zvoleni lidé, kteří tomu rozumí a nejsou jen dosazenými loutkami politických stran. Uvedu příklad: v dubnu 2016 pražská rada pouze vzala na vědomí zprávu o havarijním stavu řady mostů. Paní primátorka nebo náměstek pro dopravu pan Dolínek nejsou odborníci, takže nevím, jestli zprávu vůbec četli. Každopádně se nic nedělo, dokud loni v prosinci nespadla Trojská lávka. Přitom už je rok a půl známo, že jsou některé mosty v havarijním stavu.

Pokud bych byla zvolená já a další lidé, kteří znají svou profesi, tak by toto bylo nemyslitelné. Z takové zprávy plynou povinnosti, musí se okamžitě konat. Musí se městským firmám a úředníkům zadat úkoly. Musí se kontrolovat. To je normální princip řízení a odpovědnosti za hospodaření.

Hnutí ANO, které je dnes ve vedení města, slibovalo, že věci „zařídí“, ale nemělo žádný program ani odborníky, které by mohli na místa dosadit. Potom není divu, že si s tím neumí poradit, když přijde takovýto problém.

Vaše velké téma je bydlení. Co je za vás osobně prioritou?

Chtěla bych se věnovat bytové politice města, protože tu jsem řešila už kdysi dávno. Když jsem byla v parlamentu, tak jsem měla bytovou politiku na starosti. Pomáhala jsem zavést stavební spoření, daňové úlevy k hypotékám, transformaci bytových družstev, řešení pozemků pod domy bytových družstev. Je to problematika, kterou velmi dobře znám.

Je potřeba udělat několik věcí, aby se situace změnila. V Praze se musí stavět minimálně dvojnásobný počet bytů, než jak je tomu dnes. Metropole potřebuje ročně šest až osm tisíc bytů a staví se maximálně tři tisíce. Na trhu je málo bytů, a proto ceny rostou.

Kvůli tomu je potřeba zrychlit povolovací procesy. Podle údajů Světové banky je Česko na 127. místě v délce povolovacích procesů. Jsme na úrovni banánové republiky. Problém je ve stavebním zákonu – a ten musí změnit vláda Andreje Babiše. Na úrovni Prahy lze udělat to, že pro velké stavby bude existovat jeden stavební úřad, kde bude dostatek odborníků, kteří budou schopni rozhodovat o povoleních ve stanovených lhůtách. Málo se ví, že úřady mají lhůty – 30 dnů, 60 dnů – a ty se vůbec nedodržují, takže to trvá roky.

Pak je možné uvolnit pozemky. Praha má mnoho pozemků, které leží ladem a na nichž by se dalo stavět. To by se ale musely zrušit stavební uzávěry.

Poté je také důležité podporovat, aby lidi na byty dosáhli. Jednou z cest je kromě podpory výstavby a rekonstrukce obecních bytů také podpora výstavby družstevních bytů. Ta může být levnější. Město může poskytnout pozemky. Praha má také finanční zdroje – má Fond rozvoje dostupného bydlení, ale zatím ho využívá velmi nedostatečně, přitom je třeba pomoci například mladým rodinám pořídit si pro ně dostupné bydlení.

Velkým tématem je, do jaké míry má Praha bojovat se sdílenou ekonomikou. Jak byste postupovala vy?

Já bych ji regulovala, ale přes platby, nikoliv tak, že by se měla úplně zakazovat. Ono je důležité, aby ti, kteří takto pronajímají byty, to dělali jen krátkodobě. Ne tak, že se jim dnes daňově i z hlediska výše poplatků vyplatí si pořídit byt a pronajímat ho jen přes AirBnB. Zatěžuje to všechny další obyvatele domu. Neustále se jim tam střídají lidé. Obtížněji se zajistí i bezpečnost a pravidla v domě.

Regulace je možná cestou vyššího zdanění – to je na úrovni státu, nebo plateb, které jdou do městské pokladny.

Další klíčovou oblastí je doprava. Vy jste se zabývala smlouvami mezi Dopravním podnikem hl. města Prahy a soukromým investorem. Současné vedení už je nestihne schválit. Pokud byste uspěla, co byste v nich chtěla změnit?

Šlo o smlouvy ke zřízení společného podniku při výstavbě metra D. My rozhodně vybudování metra D podporujeme, a proto je velmi důležité, aby vše probíhalo na základě kvalitních právních dokumentů. Ty smlouvy jsem si prostudovala na žádost kolegů, kteří se obávali, že je to právně úplně nepřipravené a pro Prahu nevýhodné. Jsem ráda, že se to zastavilo. V parlamentu byl navíc nedávno přijat zákon, který pravděpodobně situaci řeší. Ošetřuje totiž potíže s výkupem pozemků pro výstavbu metra.

Jde o zákon o liniových stavbách, který umožní urychlit výkupy pozemků, aniž skončí spor o to, jaká je cena. Výkupy byly často blokovány nedohodou mezi DPP a majiteli o ceně. Řešení ceny je důležité, ale neměla by po to dobu stát výstavba. To řeší tento zákon. To znamená, že pravděpodobně po jeho účinnosti nebude nutné kvůli zahájení výstavby metra zřizovat společný podnik. Tím by padal problém jako takový. Samozřejmě ale přednost musí mít před zákonem vždy opravdová snaha uzavřít dohody se soukromými majiteli. Zákon tedy vnímám jako pojistku.

Každopádně uděláme všechno proto, aby byla urychleně zahájena výstavba metra D.

Opravdu podle vás tento společný projekt padne? I investor v něm má své zájmy.

Já chápu, že soukromí investoři – nejen ten, který soutěž vyhrál, ale i další – mají zájem stavět v lokalitách nad stanicemi metra. Nic nebrání tomu, aby se o tom jednalo i nadále. A to nejen s vítězem, ale i dalšími. Já podporuji spolupráci města a soukromých investorů. Je to tak všude ve světě. Nemusí zdaleka všechno stavět město. Ale je důležité, aby město mělo kvalitní smlouvy a projekty neskončily jako Opencard, kdy město investovalo obrovské peníze a jen proto, že byly smlouvy nevýhodné, tak to stálo nakonec mnohem více, než muselo.

Na co byste se chtěla dál zaměřit?

Zmínila bych parkování. To je problém i můj osobní a všech lidí, co znám. Byly tu zřízeny zóny pro rezidenty, aby mohli zaparkovat. Situace se ale vůbec nezlepšila a není řešena ve prospěch Pražanů. Navíc do Prahy přijíždí příliš mnoho aut. Musí se vybudovat mnohem více záchytných parkovišť na kraji města a motivovat ty, co přijíždí zvenku, aby do Prahy vůbec nevjížděli.

Měl by existovat jednotný systém parkování pro celou Prahu tak, aby Pražané nebyli cizinci ve svém městě, protože potřebují nejen zajet domů, ale třeba i s dětmi k lékaři, pro rodiče, do práce a podobně.

V dopravě existuje celá řada dalších priorit: například vnější a vnitřní okruh. Za poslední čtyři roky se vůbec nezahájily tyto významné investice. To je obrovský dluh současného vedení Prahy, že nic z toho, co slibovalo, se ani nenastartovalo.

Také bychom chtěli, aby Praha byla kulturní. Musí tu vznikat významné stavby. Chceme, aby se zahájila výstavba koncertního sálu. To by sem přitáhlo i kultivované turisty.

Některé vaše návrhy mají legislativní přesah. Do pražských komunálních voleb jdete společně s TOP 09 a lidovci. Nabízela by se tedy spolupráce i na parlamentní úrovni. Je to reálné?

Byla bych velmi ráda, kdyby to fungovalo. Nejsem pro tříštění sil politických stran. Když mají malou podporu, tak ani nejsou schopny prosadit, co jejich voliči chtějí. Snažím se spolupůsobit, abychom sladili naše názory.

Program jsme tvořili společně. Můžu říct, že z 90 procenty jsou názory velmi blízké. Rozdíl je velmi malý.

Ale spolupráce se musí vyzkoušet na nižší úrovni a uvidíme, zda by to fungovalo posléze i na celostátní úrovni.

Mluví o tom i lídr TOP 09 v Praze Jiří Pospíšil. Výsledek v Praze podle něj bude důležitý pro další spolupráci. Vidíte letošní volby také jako test?

Ano, já mám na to stejné názory.

V současnosti nejste členkou STAN. Vstoupíte časem do strany?

V tuto chvíli jsem nezávislá za STAN a takto mi to vyhovuje. Nemyslím si, že je skutečně podstatné, jestli je člověk členem strany, ale zda zůstává konzistentním v názorech. Hnutí Starostové a nezávislí je mi názorově velmi blízké, takže jsem této spolupráci ráda.

Je pro vás komunální úroveň prvním stupněm pro návrat do vyšší politiky?

Já vždy přemýšlím nad tím, co aktuálně dělám. Komunální problematika je mi profesně blízká a je tu tolik úkolů, že se nezabývám žádnými plány do budoucna. Před námi je, doufám, úkol ovlivňovat město po další čtyři roky, aby fungovalo a rozvíjelo se mnohem lépe než dnes.

Už dnes se mluví o možných koalicích na pražském magistrátu. Vyloučili jste spolupráci s komunisty a extrémisty. Co ANO? Na poslední chvíli provedlo změny na kandidátce. To pro vás nepředstavuje problém?

Já ANO vůbec nevěřím. Vidím realitu. Není schopno řídit město. Ani na celostátní úrovni nedělá to, co slibovalo. Teď vytáhlo nového kandidáta na primátora. Já ho neznám, ale vím, jak to funguje dnes na radnici. Není důležité, kdo tam za ANO je, ale kdo je řídí z pozadí.

A pražské ANO řídí pan Faltýnek s panem Hlínou. To je právník, který dnes má zakázky u Dopravního podniku a je u všech důležitých rozhodnutí. Takto já si nepředstavuji transparentní řízení města, takže vylučuji, že bychom chtěli být součástí toho, že v Praze budou tahat za nitky nějací lidé napojení na Agrofert. To je nepřijatelné. Zatím ANO v Praze nepředvedlo, že by to umělo jinak.

Shodnete se na tom i s TOP 09 a lidovci? Od nich tak silná vyjádření nezaznívají.

Myslím, že se shodneme. Kromě shody na programu jsou důležití lidé. Neznám názor pana Stuchlíka (Petr Stuchlík, lídr kandidátky ANO v Praze – pozn.red.). Zajímalo by mě, co říká na to, že si ANO dosadilo své lidi, kteří nejsou žádnými odborníky na danou problematiku, za tučné odměny do městských firem, čili dále provozuje systém trafik. A jaký je jeho názor na to, že DPP zadává zakázky různým lidem, kteří ovlivňují, co bude DPP dělat. A vše to vede k lidem z Agrofertu.

Pokud pan Stuchlík řekne, že se s tímto vypořádá a takové praktiky opravdu skončí, pak jsem s ním ochotná jednat.

Zákulisní ovlivňování a trafiky by neměly dělat žádné strany, nejen ANO. Byly tady v době Pavla Béma, kdy to ve skutečnosti řídili úplně jiní lidé z pozadí. Toto nesmí pokračovat a je mi jedno, kdo to dělá. S takovými lidmi je nepřijatelné skládat koalici.

Ona se ale i TOP 09 uměla na pražském magistrátu domluvit s různými stranami.

TOP 09 se v Praze velmi personálně obměnila. To byl i důvod, proč jsme se domluvili na společné kandidátce na magistrát. Bylo garantováno, že někteří lidé, kteří se v minulosti nechovali průhledně, tam nebudou. Někteří TOP 09 dokonce i opustili.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718