Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ostrava se propadá. Stačí se podívat na Katovice nebo Brno, říká lídr ODS Nytra

Ostrava se propadá. Stačí se podívat na Katovice nebo Brno, říká lídr ODS Nytra

Přestože byla ODS v Ostravě poslední téměř tři roky součástí koalice, její lídra Zdeněk Nytra označuje končící volební období za promarněné. „Základní problém spočívá v tom, že se Ostrava nikam nehýbe. Po minulých volbách došlo na radnici k fatální výměně, nastoupil nový primátor za hnutí ANO, který první rok, možná rok a půl, promarnil zaváděním auditů,“ upozorňuje Nytra. Teprve na konci volebního období se podle něj začaly připravovat konkrétní projekty. „Za poslední čtyři roky se toho tudíž v Ostravě moc neudělalo. A pokud se podívám na Katovice nebo Brno, musím říct, že se Ostrava spíše propadá,“ vysvětluje. Podle jeho názoru by nebylo od věci, pokud by si po volbách zástupci některých stran sedli a domluvili se aspoň na klíčových bodech, pokud jde o budoucnost města.

O hlasy voličů se ucházíte na kandidátce ODS s podporou TOP 09 a Soukromníků. Navíc jako nestraník. Jde o projev nějaké strategie, o snahu integrovat pravici a vtáhnout do politiky také lidi, kteří nejsou spojeni přímo s žádnou stranou?

Zčásti to tak je. U mě je to ale také shoda okolností. Už dvanáct let jsem sice zastupitelem Moravské Ostravy a dva roky senátorem, avšak protože jsem pracoval u profesionálních hasičů, tak jsem nemohl být kvůli služebnímu zákonu členem politické strany. Tudíž je to u mě vynucené. Když jsem se dostal do Senátu, neřešil jsem to, narovinu ale přiznávám, že jsem spjatý s ODS. Ostatně pokud ty volby skončí naším úspěchem, jsme už domluveni, že požádám o členství ve straně.

Co byste považoval za úspěch?

Musíme být realisté, minule ODS získala necelých šest procent. Za úspěch budu tedy považovat, pokud se nám podaří tento výsledek zdvojnásobit, tedy někde okolo jedenácti nebo dvanácti procent. Pokud bychom obdrželi pod deset procent hlasů, považoval bych to za neúspěch.


Po minulých volbách jste nejdřív skončili v opozici. Asi po roce ale přišlo pnutí v koalici a nakonec jste v ní nahradili sociální demokraty. Kde spatřujete své optimální partnery pro případnou koalici letos?

Mám to vymezeno spíše negativně. ODS nemůže vstoupit do koalice s KSČM. Podobné nebo stejné je to taky u SPD. Všechno ostatní je otázka povolebního vyjednávání. Nechci určitě kličkovat také před otázkou směřovanou na hnutí ANO. Upozornit ale musím, že v komunální politice je přece jenom zcela jiná situace než na celostátní úrovni. Říct rovněž musím, že si pana primátora Macury za některé jeho kroky vážím.

Jak hodnotíte kampaň hnutí Ostravak. Vypadá to, že se chtějí přetahovat o voliče s SPD?

Zaznamenal jsem to. Nechci ale komentovat kampaň ostatních stran. Faktem však je, že mě to trochu překvapilo. Je to ale jejich volba.

V čem vůbec spatřujete největší problémy současné Ostravy?

Základní problém spočívá v tom, že se Ostrava nikam nehýbe. Po minulých volbách došlo na radnici k fatální výměně, nastoupil nový primátor za hnutí ANO, který první rok, možná rok a půl, promarnil zaváděním auditů. A teprve na konci volebního období začali připravovat konkrétní projekty. Za poslední čtyři roky se toho tudíž v Ostravě moc neudělalo. A pokud se podívám na Katovice nebo Brno, musím říct, že se Ostrava spíše propadá. Možná by nebylo od věci si po volbách se všemi rozumnými politiky sednout a domluvit se aspoň na klíčových bodech, pokud jde o budoucnost města.


V kampani akcentujete téma dopravy. Je to pro Ostravu to, co ji teď nejvíc pálí?

Jde hlavně o parkování. Obecně je to problém především v centru města. Jsou zde tři okruhy lidí, na které se musíme zaměřit. První jsou bydlící, tj. rezidenti. Druzí jsou občané, kteří v centru nebydlí, ale dojíždějí tam za prací. Za třetí jsou to de facto krátkodobé návštěvy nebo živnostníci. Našim cílem by přitom mělo být centrum probudit. Dneska se z něj po 18. hodině vytrácí život. Třeba ve srovnání s Brnem je to u nás mrtvé. Problémy s parkováním ale nemáme jen v centru, nýbrž také na okrajových sídlištích, především na jihu a v Porubě.

Jedním z problémů Ostravy je nepochybně také demografická křivka. Na mysli mám stárnutí obyvatel a úprk mladých jinam. Co s tím?

Určitě. Důležité je ale, že jde z části o přirozený vývoj. Lidé, kteří sem přišli v 60. letech minulého století za prací, umírají. Anebo jsou v důchodovém věku. Jsou tady také lidé, kteří se sice stěhují jinam, ale pouze za hranice města, zůstávají tedy v regionu. V tom zase tak velký problém nevidím. Opravdovým problémem jsou ale mladí, kteří odcházejí za studiem, případně za praxí, a už se sem nevracejí. Naším základním cílem proto musí být tento trend otočit.

Jak?

Ten recept nebude jednoduchý a nebude to okamžitě vidět. Svého času se tady kladl důraz na vznik nových pracovních míst, která si nevyžadovala až tak vysokou kvalifikaci. Jako příklad mohu uvést Hyundai a navázané podniky. Svého času to mohlo být účinné, neboť to aspoň z části napomohlo restrukturalizaci celého regionu. Dneska se ale potřebujeme vydat zcela jiným směrem. Potřebujeme sem nalákat, nebo podpořit vznikající Hi-Tech firmy. Mají větší přidanou hodnotu, vyžadují vyšší kvalifikaci, tudíž jsou také lépe finančně ohodnoceny.

To je první věc, kvalitní práce. Druhá pak kvalitní vzdělání. Musíme podporovat talenty, musíme jim nabídnout špičkové podmínky pro jejich rozvoj. Pak je to pochopitelně kvalita životního prostředí, což je – jak všichni víme – v Ostravě celkem složitý problém. A nejen kvůli situaci u nás. Ostrava je 20 km od Polska a jak víme, tam ještě loni platily naprosto jiné limity, pokud jde o životní prostředí. Navíc tam mají úžasnou uhelnou lobby, takže se tam v tomto ohledu vůbec nic neděje.

A jakmile zafouká z jejich strany vítr, tak i kdybychom tady zastavili úplně všechno, dýchat tu nepůjde. Pokud bych se měl ještě vrátit k těm mladým, musíme také rozšířit možnosti kulturního, sportovního a obecně volnočasového vyžití. A tím nemyslím vrcholové aktivity, jde mi o široké vrstvy obyvatel. V každé městské částí by měla být nějaká víceúčelová hala, kam by si každý mohl přijít zahrát squash, tenis, badminton.

Jak je na tom Ostrava, pokud jde o bydlení? Třeba v Praze, ale i v Brně, jdou ceny i nájmy bytů strmě nahoru…

Pokud bychom brali v potaz absolutní čísla, není to v Ostravě tak drastické. Na druhou stranu je potřeba srovnat nejen ceny, ale také výdělky. A ty jsou tady nižší. Takže jde o to, aby se nám dařilo průměrnou mzdu v Ostravě zvyšovat.

Co byty OKD?

Byť to někdo za téma ještě pořád považuje, osobně si myslím, že je to už uzavřená kapitola. Bakala už je nevlastní, a pokud vím, nový vlastník rozjel rozličné revitalizační programy. Mění okna, zateplují je, v rámci možností si myslím, že se o ně nový vlastník stará.

Pokud bych se ještě vrátil k životnímu prostředí: co říkáte na plán rozšířit spalovnu odpadů?

Na jednu stranu musím říct, že mají pravdu ti, kteří kritizují, že to má vyrůst v samém centru města. Navíc v blízkosti celkem velkého sídliště. Na druhou stranu jsem si ten provoz prošel. Jedná se o vysoce moderní technologii, ostatně i samotné povolovací řízení, které je v běhu, je podstatně přísnější než na tu již existující část spalovny. Navíc to není spalovna pro komunální odpad, ale spalovna nebezpečných odpadů.

Ale i ten musíme někde spalovat, v opačném případě by třeba občan odcházel z nemocnice s igelitkou plnou obvazů… Potřeba je také říct, že jim sice někdy loni utekla do kanalizace nebezpečná látka, avšak oni na to reagovali tím, že mají kanalizaci zaslepenou a odpadní vody jedou v rámci vnitřního okruhu. Tím vším také nechci říct, že by tato spalovna měla být popelnicí pro celou Českou republiku.  

Co koksovna v Přívoze?
 
To je pochopitelně problém. A netýká se jen Přívozu, ale také koksovny v ArcelorMitallu. A sice je pravda, že se tam spousta věcí zlepšilo, dokud ale budou tyto otevřené provozy koksoven existovat, nic moc se znečištěným ovzduším neuděláme.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718