Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Sociální projekty Žít Brna jsou přeceňované, preferujeme zásluhový systém, říká lídr ČSSD

Sociální projekty Žít Brna jsou přeceňované, preferujeme zásluhový systém, říká lídr ČSSD

Kandidát brněnských opozičních sociálních demokratů na primátora Oliver Pospíšil v rozsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ kritizuje sociální projekty stávající koalice, mezi něž patří například zabydlování bezdomovců. Podobně jako ODS i ČSSD preferuje zásluhovější systém. Podle Pospíšila navíc celý projekt média přeceňují, v rozhovoru ho sice označuje za zajímavý, avšak spíše z výzkumného hlediska. Pokud jde o nejpalčivější problém Brna, hovoří o cenách bytů a nájemném. Zároveň kritizuje rezidentní parkování a odhaduje, že začátkem září bude Brno čelit parkovacímu chaosu. Pokud jde o povolební situaci, přiznává, že je ČSSD v Brně připravena o budoucnosti města jednat s každým, kdo obdrží mandát. Včetně spolku Slušní lidé. „Komunální politika je hodně o lidech a já z jejich kandidátky, aspoň pokud jde o čelná místa, znám jenom Moniku Doležalovou. A proti komunální političce Monice Doležalové nemůžu říct nic špatného,“ vysvětluje.

V jaké kondici jde brněnská sociální demokracie do podzimních voleb? Z mediálních výstupů se to jeví tak, že je ČSSD v Brně v krizi. Ilustrovat to lze například na kauze, se kterou přišly Seznam Zprávy, která se týká přidělování městských bytů, anebo tím, že se objevili někteří vaši bývalí členové na kandidátce Pirátů…

Hned na úvod si dovolím s vámi nesouhlasit. Myslím, že jsme ve výtečné kondici. Brněnskou ČSSD nelze posuzovat podle celostátní politiky, brněnská ČSSD rozhodně není rozbitá, je naopak jednotná a velmi motivovaná k tomu, aby uspěla. To, co jste zmínil jako důkaz našich problémů, je jedna kauza. Je to kauza Michala Škerleho, což je kolega, který měl velké ambice, nicméně neuspěl v primárních volbách, a to především ve své městské části.

Nezaznamenal jsem, že by měl podobně zřetelnou ambici dostat se také na kandidátku do velkého zastupitelstva. Faktem ale je, že se nedostal na kandidátku v Králově Poli. Podle mého názoru to osobně neustál, a protože chtěl za každou cenu na nějaké kandidátce být, domlouval se už paralelně s našimi primárkami také s Piráty. A tak to také nakonec dopadlo. Pokud jde o kauzu s byty, je vyvolaná uměle, a je za ní zjevně opět tentýž Michal Škerle.

Proč si to myslíte?

Je to bohapustá pomsta za to, že musel odejít k někomu jinému na kandidátku. Že je to jeho dílo je zřejmé, Seznam Zprávy evidentně pracovaly se seznamem členů ČSSD, jinak řečeno s databází členské základny a tu měl k dispozici jenom Michal Škerle. Byl totiž až do konce loňského roku krajským tajemníkem a tudíž touto databází disponoval. A když odešel, vzal si ji zjevně s sebou.

Někdo ji pak nejspíš porovnal s nájemníky, nebo s těmi, kteří v minulosti dostali přiděleny městské byty. Když by se porovnaly seznamy členů ostatních politických stran se seznamem nájemníků městských bytů v Králově Poli, taky by tam byla nějaká shoda, i členové politických stran prostě někde bydlí. A mimochodem, o neobjektivitě té reportáže svědčí, že jsem nedostal žádné podklady, ke kterým bych se mohl vyjádřit.

Pokud jde o kandidátku ČSSD na magistrát, na první pohled zarazí, že tam absentují na volitelných místech někteří úspěšní starostové městských částí. Zmínit mohu Břetislava Štefana, starostu Líšně, Tomáše Kratochvíla, starostu Bystrce, nebo Petra Šafaříka, starostu Kohoutovic. Proč nejsou tyto osobnosti výš?

Je to samozřejmě o primárkách. Vybral jste si ale starosty, kteří jsou na konci první desítky, anebo v polovině té druhé. Nezmínil jste ale jiné, kteří jsou výš. Třeba na třetím místě je starosta Slatiny Jiří Ides, já jsem místostarosta v Řečkovicích, na sedmém místě je starosta Řečkovic Marek Viskot.

Takže tam jsou?

Je to kompromis. Je to kompromis mezi jakousi starostenskou kandidátkou a lidmi, kteří ten nejmenší komunál nedělali. Podle mého názoru by ani nebylo šťastné postavit čelo kandidátky jenom ze starostů. Jejich spjatost se svými městskými částmi je příliš silná, a my potřebujeme politiky, kteří se dokážou od témat městských částí do určité míry odpoutat.

A co Jiří Čejka, dlouholetý starosta Vinohrad? Ten dokonce vystoupil z ČSSD…

Jiří Čejka odešel z ČSSD. Domnívám se, že nebyl spokojený s tím, že kandidoval z druhého místa. Pokud jde o zastupitelstvo města Brna, neměl ambici zde kandidovat. Jeho odchod mě osobně mrzí, bohužel jsem neměl možnost to s ním probrat. Byl jsem postavený před hotovou věc.

Jako sociálního demokrata se vás musím zeptat, jak hodnotíte sociální politiku stávající koalice. Zvenčí se to může jevit tak, že vám Žít Brno ukradlo témata. Jak se zachováte, pokud budete po volbách součástí koalice? Budete rozličné sociální projekty Žít Brna rušit, anebo naopak rozvíjet?

Předně je třeba říct, že tak jako nemají patent na ekologická témata, ani my ho nemáme na ty sociální. Faktem ale je, že Žít Brno to tak staví, oni rádi provokují. Především Martin Freund moc dobře ví, že upoutá mou pozornost vždy, když na tuto strunku zabrnká. Beru to ale s rezervou. Ta práce, kterou v oblasti sociálního bydlení předvedlo Žít Brno a především Martin Freund, je sice zajímavá, avšak spíše z výzkumného hlediska.

Proč?

Byť je tomu věnována velká publicita, je potřeba si uvědomit, že Rapid Re-Housing, tedy zabydlování rodin, je v podstatě jen pilotní projekt, který pomohl padesáti rodinám. Jde tedy opravdu spíše o vzorek na výzkum. Následující a dost opožděný projekt Housing First, který je zaměřen na jednotlivce z okraje společnosti, se týká – pokud vím – šedesáti jedinců. Jde tedy o neúměrně malý počet lidí ve srovnání s tím, jak se tomu věnují média.

Celkově ty projekty hodnotíte jak?

Kromě toho, že se rozcházíme v otázce, jak velká věc se podařila nebo nepodařila, je spor také v tom, zda se mají tito lidé nejdřív zachránit tím, že se jim dá bydlení na základě losu, a teprve pak se s nimi začne sociálně pracovat. Zjistit totiž můžete, že je to u nich marný. Nastane frustrační kompozice, kdy prvek očekávání střídá prvek zklamání. Naše preference je zásluhový systém, to znamená, že se s těmi lidmi nejprve nějakým způsobem pracuje, pak jsou testováni na nějakém méně standardním bydlení, a teprve pokud se to daří, tak jim město pomůže a obdrží standardní bydlení.

Tolik asi k základnímu rozdílu v přístupu ČSSD a Žít Brno. Ještě bych snad řekl, že my jsme v těch předešlých osmi letech, kdy jsme byli součástí koalice, neměli takovou potřebu troubit do světa, co se nám podařilo. A to z toho důvodu, že každá akce vyvolává reakci, a tím, jak propagaci svých projektů přehání, vytváří v určité části společnosti averzi. Je tady spousta lidí, kteří sice nebydlí na ubytovnách, avšak nejsou se svým bydlením spokojení, a teď jsou konfrontováni s tím, že někdo, kdo nemá práci a ani se příliš nesnaží, nemá vůli, tak mu město v krátkém čase přidělilo byt, zatímco ti první stále čekají v pořadníku.

Jak je na tom Brno podle vašeho názoru se sociálním bydlením obecně?

Brno je na tom dobře. V komunální politice bychom neměli mluvit ani tak o sociálním bydlení, jako o celkové politice bydlení. A ta by měla být o dostupnosti bydlení skupinám, které mohou mít problémy. Tedy k mladým lidem, seniorům, a k lidem, kteří jsou nějakým způsobem sociálně ohrožení. A Brno má obrovskou výhodu v tom, že se tady neprivatizovaly byty v takovém rozsahu, jako ve většině velikostně srovnatelných měst. Pořád máme okolo osmadvaceti tisíc bytů, což je množství, se kterým lze nějakým způsobem pracovat. Město by přitom mělo směřovat k tomu, že to celé bude fungovat jako systém, což například znamená, že město může ze standardních nájmů generovat prostředky na sociální bydlení a podobně.

Pokud budete součástí příští koalice, zachováte zmíněné sociální projekty, anebo byste je spíše zrušili?

Jak jsem už řekl, ty projekty jsou zajímavé z hlediska výzkumu. Navíc nelze nekriticky přijmout projekty ze zahraničí a počítat s tím, že budou všechny fungovat. Získané zkušenosti, ať už pozitivní nebo negativní, jsou proto užitečné a cenné. A to nejen pro Brno, ale i pro ostatní města v České republice. Byla by tudíž samozřejmě hloupost, všechny ty šanony vzít a zamknout je kdesi do sklepa magistrátu. Naopak bude potřeba vše vyhodnotit a zanalyzovat a pokračovat v sociální práci tak, aby to skutečně fungovalo.

Jak by vedení města – pokud vůbec – mělo čelit rostoucím nájmům a cenám bytů? Pro mnoho lidí se stává bydlení téměř nedostupné a Brnu tudíž hrozí, že se jeho obyvatelé začnou stěhovat kamsi na venkov…

Ano, to už se děje. Bydlení je skutečně jeden z největších problému Brna. A je zvláštní, že jde o nový nebo obnovený problém, protože ještě před čtyřmi nebo pěti lety to takto nestálo. Z různých důvodů se tady v mezičase zvýšila poptávka, avšak neexistují lokality, kde by se mohlo stavět větší množství nových bytů. Poptávka tudíž převyšuje nabídku, což tlačí ceny nahoru. V cenách i nájmech se tak blížíme Praze a necháváme za sebou srovnatelná města.

Velkou roli v tom hraje legislativní těžkopádnost a problémy s územním plánem. Tím se dostávám k jádru odpovědi: vedení Brna má na situaci velký vliv a může ji ovlivnit. Musí zrekonstruovat vlastní bytový fond, je potřeba rozjet bytovou výstavbu městských bytů a změnit přístup k územnímu plánu i developerům. Je potřeba je přestat vnímat jako téměř veřejného nepřítele číslo jedna, bez nich se totiž výstavba nových bytů také nepohne. Tím neříkám, že má jít město ve všem developerům na ruku. Musí existovat rovnováha.


Lídr lidovců Petr Hladík vkládá hodně nadějí do rozvoje družstevního bydlení…

To je tradiční lidovecké téma, hodně ho tlačili již v 90. letech minulého století. A je asi fakt, že je to cesta, jak podpořit například lidi, kteří nedosáhnou na hypotéky, a přitom chtějí mít perspektivní a kvalitní bydlení. Nijak dramaticky se v tom s lidovci nelišíme.

Co průjezdnost Brna a rezidentní parkování?

Na to neexistují úplně jednoduchá řešení. Ty problémy souvisí například s tím, že spousta lidí žije v metropolitním prstenci, tedy ve městech a vesnicích okolo Brna, ale de facto větší část dne tráví v Brně. Pracují tady, studují, nebo sem jezdí za kulturou. A podstatná část z nich realizuje každodenní transport autem. Z toho logický plyne, že pokud se podaří snížit počet těch, kteří jsou nucení hledat dostupné bydlení mimo Brno, dopravní situaci ulevíme.

Kardinálním problémem je městský okruh, který se nám neustále z legislativních důvodů vzdaluje. A protože se nám nedaří proudy vozidel přenést na fungující městský okruh, projevuje se to jinde a doprava na mnoha místech kolabuje. Zároveň platí, že Brno mělo mít už dávno nějakou rychlejší alternativu městské hromadné dopravy. V tomto by mohl ten nejzatíženější transportní směr vyřešit plánovaný severojižní diametr.

Pokud jde o rezidentní parkování, předpokládám, že se bude od září skloňovat ve všech pádech. My s jeho schválenou podobou nesouhlasíme, je to uspěchané, není to dobře nachystané a je to zbytečně přísné vůči samotným Brňákům. V polovině srpna jsme vyzvali radu, aby spuštění rezidentního parkování odložila a umožnila nově zvolenému vedení města nové posouzení celého systému, ale nebyli jsme vyslyšeni. Podle mě začne v Brně od začátku září parkovací chaos.

Jaká je pozice sociálních demokratů ke Grand Prix a jejímu financování?

Přestože nejsem příznivcem motorového sportu, vnímám marketingový přínos celé akce nejen pro Brno a okolí, ale pro celou zemi. Mrzí mě proto aktuální patálie s financováním, obzvlášť v situaci, kdy je ministrem školství stejně jako primátorem Brna zástupce hnutí ANO, navíc bývalý zastupitel na magistrátu. Nemohu si to vysvětlit jinak, než že nejsme ve skutečnosti úplně přesně informováni, nejspíš jde o nějaké spory uvnitř hnutí ANO.

Co nová hokejová hala a fotbalový stadion?

Hokejoví fanoušci si zcela jistě zaslouží novou halu, která pojme nejméně dvanáct tisíc diváků. Zrovna tak bychom potřebovali moderní fotbalový stadion. U něj je to ale složitější kvůli majetkovým sporům, myslím ale, že to nejde dělat tak, jak to loni předvedl primátor Petr Vokřál, kterému se podařilo město dostat do defenzivní pozice.

Po Brně lze zaslechnout, že je Petr Vokřál již domluvený na povolební koalici s ODS. Jiní zase tvrdí, že má blízko k ČSSD. Umíte si představit povolební alianci složenou z hnutí ANO a sociálních demokratů?

No, sám jsem slyšel tu první variantu, že jsou domluveni s ODS. Ale vážně: nechtěl bych před volbami, jejichž výsledek lze jen stěží odhadnout, vyjmenovávat strany, se kterými si spolupráci nedovedu představit. S těmi, které voliči pustí do zastupitelstva, jsme ochotní vážně jednat o budoucnosti Brna.

Platí to i o Slušných lidech?

Otázka je, zda se v zastupitelstvu po volbách ocitnou. A pokud se tak stane, bude to ze všeho nejvíc důvod k hlubokému zamyšlení o tom, v jakém stavu naše společnost je. Jinak platí, že komunální politika je hodně o lidech a já z jejich kandidátky, aspoň pokud jde o čelná místa, znám jenom Moniku Doležalovou. A proti komunální političce Monice Doležalové nemůžu říct nic špatného.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718