Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Velký návrat Kleslové: Babiš rozumí tomu, že chci pokračovat. V Praze naše politika není šťastná

Velký návrat Kleslové: Babiš rozumí tomu, že chci pokračovat. V Praze naše politika není šťastná

Radmila Kleslová v minulosti patřila bezpochyby k nejmocnějším političkám v hnutí ANO a také k nejbližší lidem Andreje Babiše. Před dvěma roky ovšem rezignovala kvůli tlaku médii. Bylo na ni podáno trestní oznámení kvůli odměnám od státních a příspěvkových společností. Nic z trestního oznámení se neprokázalo jako odůvodněné a policie vyšetřování odložila. Teď se znovu objeví na kandidátce hnutí v Praze 10. „Oslovili mě, protože moje práce měla smysl,“ říká Kleslová v rozhovoru pro INFO.CZ.

Co jste dělala po dobu, kdy jste nebyla aktivní v politice?

Já jsem ale nepřestala být aktivní, před dvěma lety jsem pod tlakem událostí rezignovala na funkci starostky, ale jako zastupitel jsem pracovala dál. Na MČ Praha 10 jsem jako řadová zastupitelka, členka komisí a výborů a s politikou jsem v kontaktu i jako řadový člen hnutí ANO. A pak jsem se samozřejmě věnovala tomu, co mě živí, a to je advokátní praxe. Moji dlouholetí firemní klienti potřebují moje služby bez ohledu na to, co se zrovna propírá v médiích.

Říkáte pod tlakem událostí? Ale Vy jste přece odešla, protože jste odejít musela kvůli obviněním, že jste byla za velké peníze v dozorčích radách a že nemůžete stíhat práci, kterou vykazujete.

A to je právě omyl. Odešla jsem, protože kampaní, která byla rozpoutána proti mně, jsem nechtěla poškodit hnutí ANO. Do dozorčích rad jsem byla nominovaná na základě své dlouholeté odborné praxe právníka, dlouhá léta se pohybuji např. v oblasti energetiky, tak má volba do představenstva energetických firem byla logická. Mnohatisícové částky uváděné médii nebyly pravdivé. V rámci diskreditační kampaně na mne dokonce bylo podáno trestní oznámení, policie podrobně kontrolovala mé smlouvy i mou práci pro konkrétní firmy a neshledala žádné pochybení. A pokud je politik očištěn, měl by mít možnost se vrátit. Co mi přijde zvláštní, je, že práce v dozorčích radách byla propírána médii jen v souvislosti s mou osobou, ale politici napříč stranami stále jsou v představenstvech a dozorčích radách a berou tam milionové odměny a média to dnes nezajímá. Tak se ptám: jde o princip, nebo šlo jen o to najít něco na Kleslovou?

A jak jste se dostala na kandidátku Prahy 10?

Zeptali se mne, jestli bych byla ochotná pracovat opět pro Prahu 10. Potěšilo mě to, je to pro mne důkaz toho, že moje práce pro městskou část měla smysl.

Nebojíte se návratu do politiky?

Jak jsem řekla, nikdy jsem z ní úplně neodešla. Ale teď mám šanci stoupnout si opět před voliče a žádat je o podporu. Jít do voleb je jediný fér způsob, jak se utkat s konkurencí. Mí protivníci k mé diskreditaci využívali média, já volím cestu voleb. Tak to je jeden důvod. Ten druhý je, že si myslím, že jsem byla úspěšný politik. Byla jsem předsedkyní v Praze, vyhrála jsem komunální volby na Praze 10 i volby na magistrát Prahy, sestavila koalice. Po těchto úspěších jsem kandidovala na místopředsedkyni hnutí ANO a byla jsem zvolena.

Co mohou mít obyvatelé Prahy 10 spojeno s obdobím, kdy jste byla starostkou? Co jste pro ně udělala?

Je to celá řada věcí, které dodnes fungují. Jako první v republice jsem zavedla participativní rozpočet „Moje stopa“, ve kterém občané Prahy 10 mohou vybrat projekt, který by chtěli realizovat, a tím rozhodovat o faktickém umístění části peněz. Jako právník s dlouholetou zkušeností jsem byla schopná posoudit smlouvy předchozích garnitur a ty nevýhodné vypovědět, tím jsem zabránila zbytečnému vyhazování peněz. Rozpočet, který jsem sestavila, byl hodnocen jako jeden z nejrealističtějších rozpočtů městské částí. A v běžném životě Prahy 10 jsem organizovala mnoho akcí pro občany, zejména děti a seniory.

Jaký je váš momentální vztah s Andreje Babišem? Vyříkali jste si někdy, co se odehrálo během největšího tlaku na váš odchod?

Předně jsem člověk, který pro pana předsedu pracoval dlouhé roky, a jako člověk z jeho blízkého okolí jsem mohla někomu vadit. Pan předseda ví, že kampaň proti mně byla postavena na tom, že se překroutila spousta věcí a démonizoval se můj vliv, a že jsem odešla, abych nepoškozovala hnutí. Teď, když se vše vyjasnilo, tak bych ráda ve své práci pokračovala. Myslím, že pan předseda tomu rozumí, protože i on má zkušenost s tím, když na někoho permanentně útočí média. A vztah máme normální.

Říkáte, že útoky na vás byly kampaní. Vy skutečně někoho podezříváte, že za vším stál?

Nechci ty lidi jmenovat. Stačí, že to vím já sama. Je to minulost, i když mě dost ublížila – lidsky, zdravotně i profesně, ale já chci jít dál, jsem konstruktivní člověk. A přesto všechno věřím, že bude líp.

Co si myslíte, že hnutí ANO v současnosti nejvíce chybí? Kde dělá chyby?

Politika na magistrátu hlavního města Prahy nebyla šťastná, chyběla politická zkušenost, zbytečně jsme podléhali daleko menším koaličním partnerům – a to ať se jedná o trojkoalici nebo ČSSD. Ostatně v komunální politice je patrné, že často chybí zkušení politici. Je dobře, že přichází nadšení lidé, kteří chtějí ve svých městech a obcích něčemu pomoct, ale potřebujeme sdílet zkušenosti. My, kdo jsme tam déle, můžeme nabídnout právě ty zkušenosti a díky těm novým se zase rozpomenout na to nadšení. A takovou spolupráci a podporu uvnitř hnutí jsem vždycky prosazovala a chtěla bych to zase.

Máte pocit, že situace v Česku je lepší?

Tak teď věřím, že už spějeme k normálnímu stavu. Mrzelo mne, že volby a úspěch ANO společnost rozdělily a že jsem museli zbytečně žít v určité improvizaci. Část společnosti a zejména část neúspěšných politiků prostě nepřijala prohru a vadí jim úspěch některých demokraticky zvolených stran. Zároveň jen málo českých politiků se snaží společnost spojovat, spíše ji dál štěpí. Je to vidět na pravé i levé straně politického spektra.

Nevadí vám vláda tolerovaná komunistickou stranou?

K tomu se nebudu vyjadřovat. U nás je takový zvyk, že se každý vyjadřuje ke všemu. Já u těch jednání nejsem. Protože mám informace pouze z médií, tak bych se k tomu nechtěla vyjadřovat. Pokud některým voličům vadí, že se jedná o podpoře komunistů, tak by se měli ptát hlavně představitelů svých politických stran, proč nejsou konstruktivní a nesnaží se hledat cestu, jak mohou zemi prospět a účastnit se vlády, Místo toho alibisticky zůstávají v opozici a jen kritizují a rozeštvávají.

Považujete ČSSD za spolehlivého partnera, když jste s ní měli v minulosti značné problémy?

To se musíte zeptat Andreje Babiše, já u vyjednávání nejsem.

Jak vnímáte poslední roky, kdy ANO vládlo v některých městských částech?

Byli jsme na magistrátu ve složité situaci. Přišli jsem po primátorovi Hudečkovi, který zastavil veškeré projektové práce. I kdybychom něco chtěli dělat, tak jsme museli začít od začátku. Nic nebylo připraveno v mašličkách, abychom jen zahájili stavbu, museli jsme vše projektovat od začátku a stavby se rozjíždí až teď. Například se začalo konečně proměňovat pražské výstaviště. Dalším problémem byl fakt, že ta koalice byla složena vlastně z pěti stran a naše hnutí muselo neustále bojovat se zelenými nebo s dalšími kolegy z Rady. Prostě ta rada nebyla příliš akceschopná, ale osobně bych se k jednotlivým postavám na pražském magistrátu nechtěla vyjadřovat. To mi nepřísluší.

Čím si vysvětlujete kritiku veřejnosti, která se mimo jiné snesla i na hlavu primátorky?

Na to jsem odpověděla výše, prostě šla do hodně složitého prostředí. Nebudu jí veřejně kritizovat. Některé věci jsme si osobně vyjasnili. Ona můj názor zná a nevím, proč bych jí měla hodnotit přes média.

Jak vnímáte svojí současnou roli v ANO? Cítíte podporu? Co byste v komunální politice chtěla změnit?

Moje současná role je v pozici skoro řadového člena, který chce pomoci svému hnutí ve volbách. Kolegové mě požádali o pomoc a já souhlasila. Je to zbytečné asi jakkoliv dále rozebírat. Můj sen je to, že poplatky za psa, za parkování nebo občanku si nemusíte chodit vyřídit na úřad. Vše si zařídíte ze svého obývacího pokoje a počítače, který je připojený na internet. Na úřadech by pak měli být ne tak zatížení úředníci, kteří mohou pomoci seniorům, kteří se s počítačem necítí komfortně a potřebují věci komunikovat u přepážek fyzicky. A chtěla bych pokračovat v dobrých věcech, jako byl participativní rozpočet, a ve větším zapojování občanů do chodu samosprávy.

Součástí jedné kauzy se stala i vaše dcera. Jak váš návrat nese?  

Musím jí poděkovat, že to se mnou všechno prožila. Vím, že ty mediální kampaně, ošklivé články o její mámě, které četli její spolužáci, pro ni nebyly lehké, a přesto za mnou vždycky stála. Ona je důvod, proč chci jít dál.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718