Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Volby v Brně: Chtěli jsme alianci s TOP 09 a Starosty. Odmítli, říká lídr KDU-ČSL Hladík

Volby v Brně: Chtěli jsme alianci s TOP 09 a Starosty. Odmítli, říká lídr KDU-ČSL Hladík

Stejně jako v Praze mohla také v Brně vzniknout předvolební aliance složená z menších středových a pravicových stran. Avšak zástupci Starostů a TOP 09 nabídků lidovců odmítli. V rozsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ to říká lídr brněnské KDU-ČSL a stávající náměstek primátora Petr Hladík. V rozhovoru také odmítá kritiku TOP 09 týkající se absence bytové politiky současné koalice. „Máme tady třicet tisíc městských nájemních bytů. Máme jasně stanovené čtyři cílové skupiny, pro které tyto nájemní byty jsou: startovací bydlení pro mladé rodiny, bydlení pro seniory, pro hendikepované a také pro nízko příjmové skupiny obyvatel,“ říká Hladík. V září navíc plánuje předložit zastupitelstvu návrh, dle kterého budou mít lidé s příjmy okolo třiceti tisíc čistého možnost vstupovat do bytových družstev. „Jdeme cestou družstevního bydlení,“ zdůrazňuje.

Nelitujete téměř po půl roce toho, že jste na jaře vyzval ředitele brněnského Národního divadla, aby z festivalu Divadelní svět Brno stáhl – jak se později ukázalo – bouřlivě diskutované představení Naše násilí, vaše násilí?

Mrzí mě sice a odsuzuji, co se odehrálo v divadle během onoho představení, zároveň jsem ale jako člověk cítil, že se musím vyjádřit. Musím zároveň říct, že jsem rád za debatu o svobodě slova, o svobodě umělecké tvorby, o svobodě vyznání. Nějaká hranice i tady totiž zcela jistě existuje a mělo by se o ní diskutovat.

Ale pokud krajští zastupitelé hlasovali o tom, že kvůli představení odejmou festivalu část dotací, nedostali jsme se už někam, kde být jako společnost nechceme?

Na to se neptejte mě, ale radních Jihomoravského kraje, já jsem náměstek na brněnském magistrátu.

Před vámi jsem mluvil s lídry TOP 09, občanských demokratů a Pirátů. Prakticky všichni se shodují, že největším problémem současného Brna je bydlení. Což je oblast, kterou jste měl v končícím volebním období jako náměstek na starosti. Jak je na tom tedy Brno podle vás, pokud jde o dostupnost bydlení?

Od června chodím celé léto v kontaktní kampani mezi lidi a mluvím s nimi o tom, co je trápí. Říkají mi čtyři věci: chtějí průjezdné Brno a mít kde večer zaparkovat, přejí si dostupné a kvalitní školky a školy, mohutně je trápí sucho a stěžují si na drahé a nedostupné bydlení.

Pojďme to tedy bod po bodu probrat…

Začnu odzadu. Máme jasné řešení bytové situace v Brně, průřezově jsme před nedávnem schválili bytovou strategii.

Takže pro ni hlasovala také opozice?

Přesně tak. Máme tady třicet tisíc městských nájemních bytů. Máme jasně stanovené čtyři cílové skupiny, pro které tyto nájemní byty jsou: startovací bydlení pro mladé rodiny, bydlení pro seniory, pro hendikepované a také pro nízko příjmové skupiny obyvatel. Musíme také řešit situaci, kdy nám spousta mladých lidí utíká za Brno, zároveň sem ale dojíždí za prací. Příčina je prostá: rostoucí nájmy a čím dál hůře dostupné hypotéky. Proto předložím na zářijové zastupitelstvo návrh, dle kterého lidé s příjmy okolo třiceti tisíc čistého budou mít možnost vstoupit do družstva. Jdeme cestou družstevního bydlení.

Jak to bude vypadat konkrétně?

Máme sedm rozvojových lokalit, kde budeme stavět družstevní byty. Jde o pozemky města. V první se začne stavět už letos na podzim. Ať se na mě pan Válek z TOP 09 nezlobí, město má ale dneska jasný plán uceleného cyklu. Mladí lidé po škole mají možnost dostat startovací byt na čtyři roky, a to za rozumnou cenu. Umožní jim to stabilizovat svou situaci, naspořit si, zavést si do Brna trvalé bydliště a po čtyřech letech jít buď cestou hypotéky, anebo cestou družstevního bydlení. Stejně tak u seniorů: pokud člověk odchází do důchodů, rapidně klesnou jeho příjmy. Jeho výdaje, pokud je v nájemném bytě, jsou ale de facto totožné. Proto pro chceme mít dostatek městských nájemných bytů tak, abychom dokázali pokrýt jejich zvyšující se počet.

Vlastimil Válek přitom tvrdí, že město nemá ani spočítané, kolika byty disponuje…

Je to nesmysl. Máme těsně pod třicet tisíc bytů.

Kolik z nich je neobsazených?

Dneska asi 1200. Z toho asi 300 je neobsazených proto, že tu nájemníci rotují. Každý rok se uvolní asi tisíc bytů a vždycky chvilku trvá, než je zase pronajmeme. Pokud jde o zbytek, jde o byty, které je třeba opravit, případně je komplexně rekonstruovat. Jsou rozbité. A město to pochopitelně postupně řeší. Takže ano, je tu sice několik stovek dlouhodobě neobydlených bytů, ale protože jdeme cestou komplexních rekonstrukcí, chvilku potrvá, než je uvedeme do kýženého stavu.

Markéta Vaňková z ODS tvrdí, že by město nemělo startovací byty zavádět. Podle ní se o sebe každý, kdo chce, dokáže postarat…

Ano, ODS to tvrdí. Jsem ale bytostně přesvědčený, že je to zcela mimo realitu. Oni také tvrdí, že by město nemělo vlastnit skoro žádné byty. I v tom se podle mého soudu zásadně pletou. Kdo by se jinak postaral o seniory, mladé rodiny, samoživitelky a další sociálně slabší?

Podle Vaňkové brzdí výstavbu nových bytů zastaralý územní plán. Souhlasíte?

V tomto s ní naopak naprosto souhlasím. Brno má územní plán z roku 1994. To, že se ale málo staví, má několik příčin. Územní plán je jednou z nich, není to ale příčina jediná. Pravda ale je, že ho měl a má na starosti Martin Ander a Zelení, a že jsme tady promrhali čtyři roky. Nový územní plán je jasný úkol nové politické reprezentace, která vzejde z podzimních voleb.

Říkal jste, že to ale není jediný důvod, proč se v Brně nestaví. Jaké jsou ty další?

Nemáme třeba protipovodňová opatření. Na spoustě ploch, které jsou stavební, se tudíž nestaví. Stavební úřad to tam nepovolí. Dalším důvodem je, že nám chybí páteřní infrastruktura. K jejímu vybudování jsme se ale ve zmiňované strategii zavázali. Půjde na ní 300 milionů korun ročně.

Vlastimil Válek v již citovaném rozhovoru pro INFO.CZ mimo jiné tvrdí, že by se Brno nedokázalo postarat o několik desítek uprchlíků, neboť se nedokáže postarat ani o své lidi bez domova. Přitom tady existuje několik sociálních projektů, které právě tuto věc koncepčně řeší. Dokáže se podle vás Brno postarat o sociálně vyloučené obyvatele města?

Pro mě a pro KDU-ČSL je zásadní vymítit byznys s chudobou. Lidé na ubytovnách, kteří za ně navíc platí nehorázné peníze, je zlo. Pokud by si ale někteří naši oponenti přečetli tu strategii, zjistili by, že to v ní je. Město chce a bude dlouhodobě s těmito nešvary bojovat. Není to ale věc, kterou zařídíte hned. Dneska máme na ubytovnách okolo pěti set rodin. A jak jsem už říkal, našim cílem je poskytnout bydlení čtyřem cílovým skupinám. Sociálně vyloučené skupiny obyvatel mezi ně jednoznačně patří.

Pokud byste byli v příští koalici, jak byste se zachovali k oněm sociálním projektům, jako je zabydlování bezdomovců a další?

Řeknu to takto: vadí mi, že se „fokusuje“ velice úzce, na úzkou skupinu lidí. Sociální práce by se měla soustředit na podstatně širší spektrum lidí. Na mladé, kteří vycházejí z dětských domovů, na matky samoživitelky, podle neoficiálních statistik tady máme až pět tisíc autistů, je tady velké množství seniorů, kteří padají do dluhových pastí. Vadí mi tedy, že se Žít Brno v sociální práci soustředilo na dva pilotní projekty a nevěnuje se dostatečně také dalším cílovým skupinám. Tato redukce KDU-ČSL bytostně vadí. V příštím volebním období je tedy třeba sociální práci rozšířit.

A podle vás by se Brno dokázalo postarat o několik desítek uprchlíků?

Je to otázka na vládu. Myslím si ale, že český stát má jasně stanovená pravidla, pokud jde o přijímání lidí, kteří tady žádají o azyl.

Co tedy s průjezdností Brna? Obzvlášť teď přes léto je to na mnoha místech kritické, třeba s kočárkem se nejde přesunout z místa na místo. I auta se mnohdy dostávají do pastí a provoz ve špičkách na některých místech kolabuje…

Pro nás je zásadní jedna věc, a to koordinátor uzavírek, oprav a rekonstrukcí. Nemalujme si tady ale na růžovo, jsou tady například sto let staré kanalizace, musí se postupně opravovat. Musíme mít ale koordinátora, musí tady být jasný a silný útvar, který bude mít silný politický mandát.

To přesně říká Markéta Vaňková z ODS…

To je sice hezké, měla by si ale uvědomit, že to byly ODS a ČSSD, které to v minulém volebním období zrušily. Brno koordinátora oprav mělo.

A co rezidentní parkování?

Pro nás je zásadní, že o tom, jak se bude parkovat, rozhoduje každá městská část sama. To, jak se to teď zavádí ve středu Brna, rozhodlo zastupitelstvo Brna-střed. Za druhé: rezidentní parkování nesmí omezit lidi, kteří si sami nepomohou. Na náš návrh prošlo, že tady zaparkují zdravotně postižení lidé třeba z Obřan nebo Chrlic.

Byli to lidovci, kdo přišel s tím, aby byl přesun nádraží podmíněn výstavbou diametru. Vláda od něj ale dává ruce pryč. Co s tím?

Nemyslím si nutně, že je to odpískaný. SŽDC dělá na diametr studii proveditelnosti. A my s ním počítáme a připravujeme územně plánovací podklady. Je potřeba si taky říct, že se nové nádraží bude předtím, než se tam kopne, několik let projektovat.

Jaký je váš postoj ke Grand Prix a jejímu financování?

Tomu sporu nerozumím. Máme primátora, hejtmana a ministra školství z hnutí ANO. Je to unikátní situace. Ministr je navíc z Brna, ještě před nedávnem byl členem zastupitelstva. Nerozumím tomu jinak, než že to je spor týkající se vnitřních poměrů v hnutí ANO. Jinak je jasné, že Grand Prix reprezentuje nejen Brno, ale také Českou republiku a že ji tady dlouhodobě chceme. Optimálním řešením by asi bylo, aby tuto akci dala Poslanecká sněmovna do rozpočtu jako samostatnou položku.

Co nová hokejová hala a fotbalový stadion?

Sport mám jako náměstek na starosti. A je to jednoduché: jedeme výstavbu nové haly, jedeme ji souběžně s novým velodromem. Máme na to jasnou strategii.

Existuje něco, co by výstavbu nové haly mohlo znemožnit?

Musíme se dohodnout s Favoritem, což je vlastník Velodromu. Problém v tom ale myslím nebude. A pak možná spolufinancování ze strany vlády. Přislíbila sice peníze na Janáčkovo kulturní centrum, ale zatím je neposlala. Totéž lze říct o atletické hale, kterou začínáme projektovat. Vláda peníze přislíbila, zatím ale neposlala. Grand Prix: peníze taky neposlala.

Fotbalový stadion?

Tam je to složitější. Město sice vlastní pozemky, kde by měl stadion stát, ale nevlastní majetky na nich. A i tady musíme usilovat o garanci státu.

Není podle vás škoda, že jako lidovci nekandidujete v bloku s některým středovými nebo středo-pravicovými subjekty? Letos Brnu hrozí obzvlášť velké tříštění hlasů…

Já jsem jim to v listopadu nabízel, jejich zástupci to tenkrát odmítli.

Komu jste to nabízel?

Řeknu to otevřeně: Starostům a TOP 09.

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Komunální volby 2018

Termín Jak volit Volby do Senátu

Praha Brno Ostrava

5. a 6. října 2018 se uskuteční v Česku volby do obecních zastupitelstev. Primátory, starosty a radní budou Češi moci vybírat pouze v místě svého trvalého bydliště. Systém voličských průkazů v komunálních volbách nefunguje. 

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718