Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Německo bude pokračovat s Merkelovou v čele. Příběh neotřesitelné Mutti pokračuje další kapitolou

720p360p

Bylo slunné srpnové odpoledne. Angela Merkelová vystupovala ze své limuzíny BMW 7 v saském Heidenau, ustaraná, ve svém typickém (tentokrát šedém) kalhotovém kostýmku a tvářila se vážně. Pozdravila se spolu se starostou, zemským premiérem a za doprovodu ozbrojenců zamířila k azylovému centru. Byl rok 2015. Přes německé hranice proudily denně nekontrolovaně tisíce migrantů a německá kancléřka, dosud nebývale oblíbená, na to příliš nereagovala. Zažívala největší zkoušku své kariéry a do té doby k tématu v podstatě mlčela.

„Jděte domů!“, „Cizince nechceme“, „Jste zrádkyně“ křičely na ni davy protestujících. Migrační vlnu vnímaly jako kolosální problém, před kterým se podle nich Merkelová schovávala. Kde je, se podle tvůrce biografie nejmocnější ženy Evropy tou dobou ptali už i její přátelé. Všichni chtěli reakci, ale ta je nakonec zřejmě ještě víc překvapila.

„Vítat lidi, kteří utíkají před tyranií, je součást toho, jací všichni jsme,“ řekla tehdy na improvizovaném pódiu na jihu Německa. Pak se odmlčela, zvedla oči, zamhouřila je do slunečních paprsků a pronesla: „U nás nemá místo tolerance vůči těm, kteří nejsou ochotni pomáhat, když je pomoc správná a humánní.“

Jasně si tehdy vybrala postoj, kterým má podle ní Německo migrační vlně čelit. Naznačila, že to země světu dluží i kvůli své nacistické minulosti. Došla k tomu po dlouhých týdnech a měsících přemýšlení, analyzování a vyhodnocovaní – pro ni typickém procesu, kterému se začalo říkat „merkelování“.

Bylo to pár dnů před tím než na dotaz novinářů, jestli je podle ní země připravená integrovat až milion uprchlíků, odpověděla: „Zvládneme to.“ Poté sešla z pódia a zapózovala k fotografii s mladou matkou a jejím miminkem na rukou.

Zápaďačka ve východním světě

S onou matkou a dítětem toho měla Angela společného více, než se zdá. I ona totiž kdysi překonala v bídných podmínkách hranice. Bylo jí teprve osm týdnů, když se s ní matka vydala do Východního Německa za otcem, který tam jako pastor získal práci. Angela byla zabalená v košíku, kočár si rodina nemohla dovolit.

Když se už jako absolventka fyziky ucházela o práci na Technické univerzitě v Ilmenau, byla jí při pohovoru nabídnuta práci agentky tajné policie Stasi. Angela dodnes tvrdí, že váhala. Věděla, že okamžité odmítnutí spolupráce může poškodit její kariéru, nakonec poslechla dřívější rady rodičů a řekla, že by nedokázala udržet tajemství před svým tehdejším manželem, Ulrichem Merkelem. Prý je moc upovídaná. Agenti jí už prý nic nenabídli, ani špehování, ani práci na univerzitě. Zároveň se ale nedá říct, že by se režimu Východního Německa nějak vzpouzela.

Začala působit na Akademii věd a později se vydala i na vědeckou praxi do Československa, kde se sblížila se svým současným manželem, Joachimem Sauerem. Právě v Praze se podle přátel začala více zajímat o politiku, její první kroky směrem ke kancléřství ale přišly až po pádu Berlínské zdi díky Demokratickému obrození, které bylo jakýmsi debatním klubem, z něhož se později stala politická strana, která vytvořila alianci s CDU za vlády kancléře sjednotitele, Helmuta Kohla.

Z podceňovaného Kohlova děvčátka, Kohlovou atentátnicí

Talentu Merkelové si v 90. letech všiml právě šéf CDU Kohl. To on ji vytáhl žebříčkem strany, po kterém šplhala po prvním zvolení do parlamentu v roce 1990 poměrně rychle. Stala se ministryní pro záležitosti žen a mládeže (nejmladším členem vlády v historii), později ministryní životního prostředí. V té době byl její styl politiky výrazně jiný – když ji kvůli slzám při vyjednávání rivalové označili za nejslabší článek Kohlova kabinetu. Gerhard Schröder o ní říkal, že je neschopná se rozhodovat a prostě ubohá. To Merkelovou změnilo. Jednomu novináři se tehdy svěřila, že se rozhodla být tvrdší. Stala se z ní žena, která přestala plakat.

Své tvrdosti byla schopná využít o pár let později, když Kohlovi ve volbách uškodila aféra okolo nejasného financování. Značná část vlivu tehdy přešla na Merkelovou, která postupně mířila do stranického předsednictva. Od Kohla se odstřihla a ten to vnímal jako zradu. Od roku 2000 přesto byla v čele CDU.

První velká lekce merkelismu přišla o pět let později, kdy už Angela byla i volebním lídrem. Hlasování skončilo patem, na řadě byla tradiční povolební debata. Merkelová přicházela do televizní budovy na slavné berlínské třídě Unter den Linden ve stejný moment jako úřadující kancléř z SPD Schröder. Vrátný, který jim otevíral dveře, ji pozdravil: „Vítejte, paní kancléřko.“ „Není to kancléřka, já jsem kancléř!“ rozkřikl se tehdy u vstupu do budovy vynervovaný a značně popuzený Schröder. Merkelová nereagovala, i následující výpady přecházela s úsměvem, tiše, s trpělivostí. Tím podle analytiků dosáhla svého a stala se jako první žena v historii kancléřkou. Poprvé tehdy podle dlouholetých pozorovatelů opravdu „merkelovala“, s nadsázkou se dá říct, že Schröder vládní křeslo ztratil v momentě, kdy ztratil nervy.

Nesesaditelná Mutti

Od té doby ji z čela Německa nikdo nesesadil. Mezi těžkými vahami světové politiky si vydobila neuvěřitelně silnou pozici, a to neměla lehký start. Kancléřství začínala za éry George W. Bushe, Tonyho Blaira, Silvia Berlusconiho. I mezi nimi se minimálně začátku setkala s tím, že ji podceňovali. Ona si ale na své uznání – jak jinak – než počkala. A dočkala se.

Bývalý americký prezident Barack Obama tvrdil, že jde o jeho nejbližšího mezinárodního partnera. Analytici ji v době rostoucího populismu označují za záruku hodnot liberální demokracie. Je pro ně stabilní, nezmatkuje, většinou se dají její kroky očekávat. Je politickým protikladem Donalda Trumpa.

Za dosavadní tři vládní období čelila hned několika krizím: hospodářské, problémům v eurozóně, později uprchlické vlně. V řešení všech hrála dominantní roli. Stala se jednou z tváří unijního vyjednávání s Řeckem během dluhové krize, s vervou se pustila do hledání mírového řešení ukrajinského konfliktu, i když o úspěchu minských dohod se dá oprávněně pochybovat.

Stála i u dohody s Tureckem a při faktickém uzavření balkánské migrační trasy, díky čemuž si polepšila u těch Němců, kteří ji za přístup k migraci a za „pozvánku“ uprchlíků zatracovali. Popularita Merkelová, která kvůli neustávající migraci v roce 2015 klesla o 20 procentních bodů, šla znovu nahoru. To, že dnes i nadále odmítá dát limit pro příchod migrantů, na tom už příliš nemění.

Zatímco v jiných evropských státech roste touha po změně, Němci chtějí pokračovat pod vedením své stabilní Mutti. Věří jejímu analytickému myšlení, vidí ji jako ženu, která jim ekonomicky pomohla a dokáže za všech okolností najít kompromis. Neuhranula je šarmem, který jí upřímně spíše chybí. Ale merkelismem, ke kterému dnes většina Němců cítí respekt.

Vše o volbách v Německu čtěte zde.

 

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1