17. listopad 2018: Oligarcha, vlastizrádce a policejní stát. Komentář Zdeňka Šarapatky | info.cz

Články odjinud

17. listopad 2018: Oligarcha, vlastizrádce a policejní stát. Komentář Zdeňka Šarapatky

Už v osmadvaceti má tvrdou zkušenost. Tak dlouho rozmazlovala svoje děti, až ji vyhánějí z domova. Revoluce s milióny klíčů a euforií ze svobody je teď pro leckoho jurský park. I demokracii má kdekdo z  lidu za kýč. Po přihrbeném půlstoletí pod bičem Moskvy a čtvrtstoletí svobodného nádechu ji teď vymění natotata. Za levné máslo a pevnou ruku, jež dá zemi do latě. Jak je jedno, jen když teče cizí krev. Může prý za to sametová revoluce. 

A Havel, Židé, ilumináti, Západ, Brusel, NATO a hliník. A taky CIA a FBI. I chemtrails. Ať už teče za cokoliv, za každou újmu na vlastním egu. Za větší plat kolegy a za cizí spokojenost. Za dřinu druhých na vlastním. Za mizernou kariéru v kanceláři, za lepšího zubaře. Za křeslo v politice a čtrnáct hodin každý den. Za talent nebo radost jiných ze života. Za život v lásce a chytré děti u souseda. Za pět a půl uprchlíka kilometry daleko. Za bratry Rusy, vždyť jsme všichni Slované! Za osobní prohry se životem a  svoje špatné svědomí. Za platfus z levných bot. Za tchýni z Hané. Za Vietnamce, za Ukrajince, za  Cikány. Za málo zpráv z Čeljabinské drůbežárny. Školitelé kontrarevoluce přitom sedí  v zemi na nejvyšších místech, výuka nenávisti a lekce z vlastizrady tu tečou přímo z Hradu, arogance a ukázky propojení moci s privátním byznysem se učí rovnou u Babiše. Dvacet osm let po sametové revoluci je mají totiž za program.

Naděje na pěkné zítřky jsou tu proto jak hudba z Marsu, stačí jen dnes zapnout obrazovku.  Na Národní třídě, kde tenkrát došlo na studenty, dneska řeční estébák. Bureš je teď totiž demokratem  každým coulem, chce prý svobodu a dokonce pravdu s láskou. Že jí šlape po páteři jen pro dnešek zapomněl. Hned po něm vystoupil na molu nestoudnosti hlavní nácek Okamura,  bije se tam (sic!) za demokracii a pluralitu. Že na novináře INFO.CZ a České televize zavolal ještě před pár týdny policisty a za křivou hubu vlastního zrcadla všude bouchá do stolu není pravda, je výročí Listopadu a dělat humbuk se zrovna teď nehodí. Zato zítra s námi zamete, coby parťák estébáků Bureše a Falmera. Na Babiše a Filipa je tu spoleh. Hned u Hlávkovy koleje se pro změnu nad statečným Opletalem a nad sametem dojímá tajný spolupracovník Veřejné bezpečnosti, plukovník Vodička. A s ním soudce z temných padesátek Václav Pavlíček. Smrt fašismu, bouří k davu a za zády má Okamuru. Jen Zeman dneska nikam nejde, nerad by vroubek u sponzora, v Kremlu totiž český samet nefrčí. Po televizní estrádě s českou Oprah z Barrandova teď balí doma místo věnce na Albertov kufry do Moskvy.  Má tam být  i jolka pro Putina a k ní kalašnikov na novináře a chorobopis z Homolky. Kam se hrabe Václavák. Své už Zeman navíc řekl, s ocelí v duhovkách šel prý tenkrát demonstrovat na Národní.  Sám vstříc smrti. Jen ho při tom nikdo neviděl.

Bortí se ale samy pilíře sametové revoluce. Co dneska znamenají pro tehdejší studentské vůdce zažili   tento týden v Českém rozhlase. Jan Macháček, ausgerechnet exchartista a nyní předseda Správní rady Babišova Institutu pro politiku a společnost, nejspíš chytil Tourettův syndrom od samotné hlavy státu. Ve středu tam totiž odtušil na adresu bývalé vůdkyně studentů Moniky Pajerové, že je „pí*a jedna zatracená“. Ta mu přitom v rozhovoru jenom vytkla, že se nechal zlomit Babišovými penězi. Pravda a láska je, zdá se, v prachu, o tupé pýše Babišova fámuluse tu ani nemluvě.  Zato Zeman má vhodného kandidáta na příští metál, Pajerová sem, Pajerová tam.

Republika přesto oslavuje. Zatím  ve svobodě. Praha ještě není Lipník nad Bečvou, kde tajná policie zatýkala před pár dny odpůrce hostujícího prezidenta Zemana kvůli Modlitbě pro Martu. Za potlesku tamních nostalgiků a zbabělého mlčení regionálních politiků, samozřejmě. Pokusy o policejní zvůli čtvrtstoletí po revoluci jsou zase zpátky, navíc stále častěji. Stačí se jen rozpomenout na policejní blokády celých čtvrtí při pražské návštěvě čínského prezidenta a  alarmující zatýkání českých obětí agresivity najatého komparsu z čínské ambasády místo čínských rváčů. A hutné tresty nad neškodnými červenými trenkami na Hradě nebo zátah tajné policie na vlajky Tibetu v pražských oknech. Suma sumárum, s celými rotami policistů a humbukem kolem ochrany Zemana má republika dvacet osm let po revoluci už zas nakročeno k policejnímu státu. Starého psa novým kouskům nenaučíš. 

S Andrejem Babišem ve Strakově akademii a Milošem Zemanem na Hradčanech může být příští oslava studentské revoluce jen tyátrem v režii fízlů a ruských poradců establishmentu. I kompars bude, ten zajistí Troška a přijedou celé Hoštice. Modlitbu zazpívají Alexandrovci. Taky na tribuně bude k nehnutí, loutky starých pořádků se jen přetrhnou. Od kolchozníka Veleby přes mlátičku Ondráčka až po Čubu. Nevidět mizérii, kterou republice zvolila naivní klaka populismu bez paměti v parlamentních volbách, tu nestačí. Prezidentské volby budou na roky poslední nadějí slušnosti a svobody bez výhrad. Další revoluce by už nebyla sametová. Na východě se rebelie netrpí… 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Klinická smrt NATO? Macron brutálním výrokem nastolil politickou otázku budoucnosti aliance

ANALÝZA | Francouzský prezident Emmanuel Macron v rozhovoru pro časopis The Economist řekl, že NATO se nalézá ve stavu mozkové smrti. Vyvozuje to z toho, že prezident USA Donald Trump neprojednal se spojenci rozhodnutí stáhnout americké vojáky ze Sýrie a Turecko bez varování zaútočilo na syrské Kurdy. Macron v souvislosti s nepředvídatelným chováním Donalda Trumpa zpochybnil platnost aliančního závazku ke kolektivní obraně. Následující analýzou se k široce diskutovaným slovům prezidenta z minulého týdne vracíme a zasazujeme je do dalších souvislostí.

Musíme si klást otázku, proč Macron vyřkl takto přehnaně silný výrok a proč tak učinil právě nyní. Zvláště proto, že NATO zatím funguje dobře a politicky bylo toto hodnocení představiteli ostatních zemí NATO včetně německé kancléřky Merkelové a ministra zahraničí USA Pompea obratem odmítnuto.

Výrok Macrona není překvapením – jde mu o velmocenskou pozici

Razantní přístup prezidenta Macrona však není bleskem z čistého nebe. Je vlastně předvídatelný a logicky srozumitelný. Zakládá se totiž na jeho analýze trendů v mezinárodních vztazích, jejich dopadů na zájmy Francie a na formulaci strategie „síly a vize“ – její podstatou je do budoucna vůdčí velmocenská úloha Francie v čele všech Evropanů. Toto všechno je vtěleno do jeho zásadního srpnového programového projevu k francouzským velvyslancům, o němž jsem na INFO.CZ nedávno podrobně psal.

Macron chce brutálním výrokem poukázat na hromadící se zásadní problémy a třecí plochy mezi spojenci a vybudit především Evropany z letargie. V tomto smyslu je nutné číst jeho slova jako snahu probudit západní politiky a ukázat, že čelíme zásadnímu zlomu v mezinárodních vztazích.

Link

Macron má však svou velkou strategii („grand strategy“). Výrok o klinické smrti NATO je tedy nutné číst i v tom smyslu, že má sloužit k formování mezinárodních vztahů tak, aby se naplnil cíl Francie – stát se novým pólem v mezinárodních vztazích, který bude pod vlajkou „evropské civilizace“, ale pod vedením Paříže hrát rovnocennou hru s USA a Čínou. Alianční Turecko pak Macron vnímá jako dalšího hráče v této nové velmocenské éře. Proto se v rozhovoru pro The Economist vymezuje právě vůči USA a Turecku a zpochybňuje připravenost Američanů dodržet závazky ke kolektivní obraně.

Podíváme-li se na fakta, jsou USA v rámci NATO stále zemí, která je nejvíce ochotná investovat do obrany států střední a východní Evropy včetně rozmísťování svých vojáků. Francii naopak, navzdory některým drobným aktivitám, investice do obrany ve střední a východní Evropě nezajímají. Jejím zásadně dominantním zájmem je jih Evropy a severní Afrika.

6020148:article:false:false:false

Načasování? Zřejmě neplánované, ale přichází před summitem NATO

Macron je znám tím, že se neplánovaně pouští do zásadních rétorických obratů. Zároveň je známo, že se – na francouzské poměry netradičně – cítí dobře v anglosaském prostředí. Toto všechno zřejmě sehrálo roli při iniciaci výroku o „klinické smrti“. Prostě otevřeně řekl, co si myslí a zároveň co politicky potřebuje k dosažení svých cílů. Tím ovšem před summitem NATO, který se koná už 3. a 4. prosince v Londýně, nastoluje explicitně zcela zásadní otázku budoucnosti NATO.

Nadcházející summit měl mít dvě základní témata: Demonstraci jednoty a demonstraci spravedlivého sdílení nákladů na společnou kolektivní obranu. Zdánlivě pozitivní náplň, přestože prezident Trump opakovaně tlačí na evropské spojence, aby nebyli černým pasažérem, a je pro něj z vnitropolitických důvodů důležité vyvazovat USA z dlouhodobých vojenských (a vlastně ekonomických) angažmá. (Důležitým tématem summitu má být také shoda na postupném odchodu z Afghánistánu.)

Macron svým přístupem jednotu bortí. Volá po strategické opci, která ale zatím ani vzdáleně nemá oporu v realitě. A Evropané včetně Čechů pak svými obrannými rozpočty likvidují druhý bod – pocit spravedlivého sdílení nákladů. Nadcházející summit NATO se může stát jedním z nejdůležitějších vůbec.Link

Otázka zastaralosti Washingtonské smlouvy – tvrzení versus fakta a otázka alternativy

Premiér Babiš i někteří komentátoři volají po otevření Washingtonské smlouvy, která je zakládajícím dokumentem NATO. Poukazují na to, že ve světle chování Turecka je prý zastaralá. Předseda vlády ale také oznámil, že s prezidentem Macronem hovořil o „klinické smrti aliance“. Vytváří tak přímou souvislost mezi potřebou přeformulování zmíněné smlouvy a názorem Macrona na současnou kondici NATO.

Podívejme se na fakta:

• Washingtonská smlouva, na níž je založeno NATO jako organizace kolektivní obrany, je ukotvena na článku 51 Charty OSN – právo států na sebeobranu. Tím je NATO založeno na základním principu mezinárodního práva a konkrétně spojeno se základním dokumentem, kterým Charta OSN je.

• Znění článku 5: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto se dohodly, že dojde-li k takovémuto ozbrojenému útoku, každá z nich, uplatňujíc právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a zachovat bezpečnost severoatlantického prostoru. Každý takový útok a veškerá opatření učiněna v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“

Link

Je zřejmé, že pro úpravu Washingtonské smlouvy není žádný právní prostor. Text smlouvy je napsán tak moudře, že dokáže být platný v dlouhodobém horizontu. Předpokladem je shoda signatářů, že došlo k útoku na člena NATO. Na principu kolektivní obrany se signatáři buď shodnou a využijí práva podle čl. 51 Charty OSN, nebo ne.

Pak už zbývá jen politická hra – kdo má být součástí jakékoli nové dohody o „spojenectví“. Macron stále aktivněji brojí proti USA a Turecku a vábí Rusko do jakési kvazialiance pod vlajkou „evropské civilizace“ (viz můj text zde). Rusko však zájem nemá. Na vizi společného postupu říká ústy ministerstva zahraničních věcí: „počkáme si na skutečné kroky“. Podíváme-li se na ruskou logiku, je zřejmé, že země chce být nezávislou velmocí bez závazků a velikost jaderného arzenálu nečiní v ruských očích Francii ani „evropskou civilizaci“ rovnocennou. Rusko však podporuje jakýkoli krok vedoucí k rozkladu NATO a EU. Zmizení aliance a unie znamená zmizení silného protihráče.

Už jen proto, že Macron nenabízí reálnou alternativu k NATO, leží český zájem hluboce v pokračující existenci funkčního a vitálního spojenectví. Tedy v organizaci, která spojuje synergickým způsobem potenciál a vojenské schopnosti obou břehů Atlantiku. A zajišťuje díky jadernému potenciálu USA odstrašení kohokoli na globální úrovni. Francie svůj jaderný potenciál rezervuje primárně pouze pro sebe.

Je jistě jen ku prospěchu věci, aby snahy v EU podpořily evropské schopnosti v rámci NATO. Zatím jde však v podstatě jen o deklarace. Navýšení eurounijních fondů na otázky spojené s obranou na 13,5 miliardy eur pro příští finanční perspektivu 2021–2027 jsou opravdu „drobné“ ve srovnání se zbrojením Číny, Ruska a dalších zemí. Rozhodující jsou obranné rozpočty jednotlivých zemí EU. A ty jsou v drtivé většině až sebevražedně nízké.

Link

43599