Agresivní Zemanovi příznivci udělali Česku ostudu. Policie napadení novinářů vyšetřuje jako výtržnictví | info.cz

Články odjinud

Agresivní Zemanovi příznivci udělali Česku ostudu. Policie napadení novinářů vyšetřuje jako výtržnictví

Sobotní potyčku mezi novináři a příznivci prezidenta Miloše Zemana ve volebním štábu v pražském Top Hotelu policie vyšetřuje pro podezření z výtržnictví. Trestní oznámení v případu dnes podal jeden z novinářů. Mluvčí policie uvedla, že podle některých záběrů přitom mohlo jít také o ublížení na zdraví nebo poškození majetku. Napadení novinářů ve volebním štábu prezidenta si všímají i v zahraničí. Proti násilí se ohradila organizace Reportéři bez hranic, která po celém světě hájí svobodu médií. Incident je podle ní nehodný demokracie. Samotní agresoři ale svých činů nelitují.

Incidentu předcházela situace, kdy v salonku pro podporovatele Miloše Zemana zkolaboval 55letý muž. Novináři nedostali o události informace od štábu a seběhli se událost zaznamenat sami. V ten moment na ně zaútočili příznivci prezidenta.

Novináře se snažili vytlačit zpět do jejich vyhrazeného prostoru. Používali k tomu často i fyzické násilí. Několik úderů schytal jeden z kameramanů a agresoři napadli také reportérku Seznam Zpráv Pavlínu Kosovou.

„Silně odsuzujeme útoky na novináře. Je neakceptovatelné, že podporovatelé politického lídra na této úrovni napadli novináře, kteří jen dělali svoji práci. Takové chování je nehodné demokracie a Zemanův štáb musí násilí odsoudit,“ konstatovali Reportéři bez hranic.

Ovčáček se chce omluvit, agresoři ne

Tiskový mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček se k incidentu původně nechtěl vyjadřovat. Serveru Aktuálně.cz sdělil, že ho to nezajímá. Později pro Radiožurnál už byl smířlivější a prohlásil, že se novinářům chce omluvit.

„Jediné, co mohu udělat, je, že jsem se snažil kontaktovat ty, kteří byli předmětem nějaké inzultace, a nabídl jsem jim přátelské posezení u kávy jako určitou omluvu. Rozhodně neříkám, že za tuto věc nese odpovědnost pan prezident,“ prohlásil Ovčáček.

Naopak samotní agresoři svých činů nelitují. Tvrdí, že novináři napadli je a oni se pouze bránili. Video však ukazuje, že k situaci došlo jinak a oni byli těmi, kdo po zástupcích médií vystartoval slovně i fyzicky. Podle Zemanových podporovatelů jsou ale tyto interpretace zkreslující.

„Já jsem uhnul pokusu o úder, naštěstí to nevyšlo. Tak jsem prostě odpověděl. Když to dáte posoudit nějakému odborníkovi, ten pohyb tam byl. Zbytečně bych ho netloukl, volají mi lidé z boxu, že to jednání bylo zcela korektní,“ vysvětlil pro web iRozhlas.cz Karel Slezák, jenž byl paradoxně oficiálně akreditovaný jako novinář. V daný moment byl v místě, kam novináři oficiálně přístup neměli, a poté začal "kolegy" pěstmi usměrňovat.

„Měl jsem je vyházet z okna“

„Nejsem profík, někdo uváděl, že se do nich pustila ochranka, s tím já nemám vůbec nic společného. Já jsem se tam akreditoval na poslední chvíli, byl jsem rád, že tam jsem, něco jsem si chtěl odnést a takhle se to bohužel zvrtlo. Myslím, že není třeba litovat, nic se nestalo. Nedošlo k úhoně na materiálu ani na zdraví,“ dodal Slezák.

Někteří šli ještě dál. Jan Šolta na záběrech novináře napadal nejprve slovně a označoval je za hyeny, aby následně napadl redaktorku Seznam Zpráv. Slovník obhajuje tím, že reportéři neposkytli kolabujícímu muži pomoc a místo toho celou záležitost natáčeli.

„Moje reakce byla nepřiměřená, protože jsem je měl vykopat, vyházet z okna. To se nedělá, neposkytnout pomoc svému umírajícímu kolegovi,“ pravil Šolta.

Případem se již zabývá policie, kde jeden z napadených novinářů podal trestní oznámení. „Pro nás je směrodatný nejen průběh celé věci, ale zejména jestli došlo například ke zranění osob nebo poškození majetku,“ citovala agentura ČTK policejní mluvčí Andreu Zoulovou.

Proti incidentu se také ohradil Syndikát novinářů. Odpovědnost podle něj nese pořadatel akce, který by měl pachatele identifikovat a za útoky se omluvit. Událost prý jen dokresluje cíleně vyhrocenou atmosféru kampaně mezi prvním a druhým kolem.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

ZPRÁVY

Články odjinud

Blíží se revoluce v bydlení? Rodinný domek se zahrádkou je přežitek, říkají urbanisté

Sen o rodinném domku uprostřed zeleně, který byl v posledních 50 letech jednou z hlavních hnacích sil evropské ekonomiky, se podle urbanistů stává pomalu, ale jistě minulostí. Pozemků, vhodných ke stavbě nových rodinných domků ve volné krajině kvapem ubývá a jejich případná výstavba naráží na řadu ekologických limitů. Vznikají tak nové koncepty bydlení, které mají lépe odrážet požadavky doby. Někteří urbanisté v této souvislosti mluví o „revoluci“. 

Samostatný rodinný domek v zeleni je poměrně novodobým vynálezem, datovaným až do doby po druhé světové válce. Dříve lidé bydleli v naprosté většině buď ve městech, nebo na vesnicích, tvořených ucelenou zástavbou kolem náměstí či návsi. Ta jim poskytovala ochranu i důležitý společenský kontakt s jinými lidmi. K tomu, aby se někdo stěhoval mimo sídla, musel mít opravdu pádný důvod. To se ale po druhé světové válce změnilo.

„Rodinný domek je jedna z největších chyb dvacátého století,“ řekl listu Der Standard známý rakouský architekt Fritz Matzinger, který se zabývá právě budoucností takzvané rodinné zástavby. Údajně se totiž ukazuje, že poválečná poptávka pro rodinných domcích ve volné krajině měla řadu negativních důsledků nejen pro krajinu, ale i pro člověka samotného. Především je ale dlouhodobě neudržitelná.

Link

Dříve bydleli mimo sídla dobrovolně zpravidla jen lidé s určitým povoláním (třeba hajní) nebo šlechta či jiní vlastníci půdy, spravující ze svého zámku (kláštera) rozsáhlý pozemkový majetek. Skutečnost, že se lidé začali dobrovolně stěhovat dál od sídel do „zeleně“, byla podle Matzingera způsobena zvýšením životní úrovně a pokrokem techniky. Lidé si chtěli připadat tak trochu jako šlechta. „Jen vysoké zámecké ploty a hradby vystřídaly túje,“ tvrdí rakouský architekt.

Další majitelé domů si prostřednictvím stavby vytvářeli a vytvářejí svou vlastní identitu. Představa domku, kde žena opečovává záhonek růží, děti se houpou na houpačce a muž seká trávník sekačkou, je nezbytnou součástí reklamy na různé druhy zboží, které pracují s motivem absolutního rodinného štěstí. Co víc si může člověk přát než domek se zahrádkou?

Link

Přežitá koncepce

Tato představa se musí podle některých urbanistů změnit. A to už jen z toho důvodu, že pro mnoho lidí přestává být reálná. „Fakt, že se ještě dnes staví rodinné domy, je absolutní nesmysl,“ míní další rakouská architektka Sabine Pollaková. Podle ní rozhodně není volba formy bydlení ryze privátní záležitostí. Zvláště za současných podmínek. Lidé, kteří se stěhují do nových rodinných domů a satelitů, nechtějí žít jako poustevníci, ale naopak mít stejný nebo ještě vyšší komfort než lidé ve městech. To vytváří tlak na výstavbu dalších sítí, komunikací a ničení půdy, přičemž náklady jsou z velké části hrazené z veřejných zdrojů. Proto Pollaková mimo jiné požaduje, aby nové rodinné domy mimo sídla už nedostávaly dotace na podporu bydlení, například formou daňových úlev.

I když ale takový požadavek může někomu zavánět komunismem, má také ryze praktický základ. Místa vhodného k další zástavbě totiž kvapem ubývá, sucho a nedostatek vody vyvolává potřebu zbývající volnou půdu chránit. Nejcennější zemědělská půda přitom podle odborníků leží u řek a v okolí velkých měst, tedy právě tam, kde byl a je dosud největší tlak na povolování satelitní zástavby.

„Už dnes developeři hledají nová zastavitelná území pro rodinné domy mimo města velmi obtížně. Doba, kde se někdy i za podivných okolností překotně stavělo na každé louce na předměstí, je dávno pryč. A jiné to do budoucna nebude,“ říká pro INFO.CZ budějovický architekt a urbanista Filip Dubský. S půdou a prostorem vůbec budou muset podle něj místní samosprávy v budoucnu hospodařit mnohem šetrněji, a to samé platí i o stavebnících. „Dnes se zdá některý lidem pozemek o velikosti 700 metrů čtverečních jako malý. Za pár let ale půjde o luxus, někdo bude mít na stavbu k dispozici polovinu,“ odhaduje Dubský.

Link

Někteří další odborníci přitom upozorňují na naivní představu některých lidí, stěhujících se do přírody kvůli tomu, aby takzvaně žili ekologickým způsobem a šetřili životní prostředí. „Někdo si zkrátka myslí, že zachrání svět tím, že se odstěhuje do přírody, bude tam hospodařit soběstačně na 10 hektarech s krávou a kozou a po nikom nebude nic chtít. Jenže to je velký omyl,“ upozorňuje krajinný ekolog Vladimír Kavka.

Půda podle něj musí uživit všechny, na každého člověka v národě (pokud by měl být potravinově soběstačný) připadá určitá rozloha. A jestliže si někdo pro sebe zabere větší plochu, aby na ní mohl hospodařit pouze pro svou potřebu (i když ekologicky), musí někdo jiný hladovět nebo „drancovat“ zbytek půdy s mnohem větší intenzitou. „Každopádně to s ekologií nemá vůbec nic společného,“ tvrdí Kavka.

Dejte nám váš trávník!

Tlak na hospodárnější a ekologičtější využívání půdy bude podle Kavky čím dál tím větší, což opět působí jako argument proti další výstavbě rodinných domů v zeleni, využívající okolní půdu pouze k rekreačním účelům. „V Evropě se opravdu jednou může stát, že u našeho domu zazvoní pět lidí s tím, ať jim poskytneme svůj golfový trávník, protože ten místo golfu uživí celou rodinu,“ míní Kavka.

Jedna věc je podle odborníků každopádně jistá. Doba, kdy se města a jiná lidská sídla rozrůstala do okolí prostřednictvím chaotické výstavby neustále nových rodinných domů „bez ladu a skladu“ a zabírala se nová a nová půda, skončila. A to nejen z ekologických, ale i ryze pragmatických důvodů. K nim se údajně přidává ještě jedna společenská příčina. Stále častěji se totiž ukazuje, že nahodilá zástavba, v níž chybí centrum i náves, přestává být atraktivní i pro generaci, která ji budovala. „Znám desítky případů, kdy šedesátníci chtějí prodat dům v satelitu, protože tam na stáří nemají co dělat a chybí jim společnost. A děti s nimi bydlet nechtějí, mají jiné priority,“ tvrdí architekt Dubský. Právě generace, která stojí za „boomem“ satelitů s rodinnými domky se zahrádkou, se tak paradoxně dnes hromadně snaží vrátit do měst.

Link

Pokud je ale sen o rodinném domku v zeleni skutečně minulostí, otázkou zůstává, co ho ve společenském žebříčku nahradí. Architekti vymýšlejí různé návrhy. Někteří z nich jsou například přesvědčeni o tom, že se do módy pragmaticky vrátí klasické vesnice se sousedskou zástavbou a návsí uprostřed. Především se ale bude muset stavět více do „výšky“ než do šířky a lidé se musí údajně smířit s tím, že místa bude méně.

Komunální domy

Bydlení v komunálních bytech či domech ale nakonec nemusí být údajně o nic horší než život v samostatných domcích se zahrádkou. Rakouská architektka Pollaková například navrhuje takový koncept nových bytových domů, v nichž lidé dostanou velký prostor k tomu, aby si byty sami dokončili (nebo navrhli) podle svých představ. Právě snaha o seberealizaci totiž byla údajně jedním z hlavních motivů pro „boom“ rodinné zástavby v zeleni.

V Rakousku také vznikají nové koncepty atriových domů, poskládaných těsně vedle sebe kolem společného dvora a dalšího společného zázemí. Komu by tento koncept připomínal „kolektivní domy“ z dob socialismu, jen v modernějším podání, nebyl by zřejmě daleko od pravdy. A přiznává to i architekt Matzinger. „Mnoho lidí si pořád myslí, že jsme s našimi návrhy zakuklení komunisté. Ale postupně se to lepší.“

Link

Se stárnutím společnosti se podle něj čím dál více ukazuje potřeba takového bydlení, kde mají lidé kontakt mezi sebou a nezůstávají sami mezi čtyřmi stěnami. „Rodinný dům je vlastně velmi asociální forma bydlení. Lidé potřebují společnost,“ tvrdí Matzinger. Také Filip Dubský se domnívá, že v oblasti bytové výstavby dojde k zásadní, možná až revoluční změně, vynucené okolnostmi. Takzvaná sídelní kaše, jak chaotické rozrůstání měst nazval ve stejnojmenné knize architekt Pavel Hnilička, už zřejmě narazila i v Česku na své limity. Co dál?

„Podle mého názoru teď přichází doba, kdy se zástavba bude místo rozšiřování do volné krajiny více zahušťovat a doplňovat a místo bourání začneme více rekonstruovat. Bude to doba rekonstrukční. Přestaneme se zbavovat sto let starých domů jen kvůli tomu, abychom místo nich postavili parkoviště, začneme si vážit každého metru prostoru,“ předpovídá Dubský.

44390