Prezidentské volby 2018: Ať se stane cokoli, Zemana to nepoškodí. Komentář Vratislava Dostála | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ať se stane cokoli, Zemana to nepoškodí. Komentář Vratislava Dostála

Ať se stane cokoli, Zemana to nepoškodí. Komentář Vratislava Dostála

Cokoli se stane, nahraje Zemanovi. Pokus o vtip i polonahá aktivistka. Miloš Zeman se dlouhodobě stylizuje do role lidového bojovníka, který hájí zájmy periferie v boji proti zkorumpovaným elitám, což je poloha, ve které je nepřekonatelný a hlavně pro kritické množství voličů dlouhodobě věrohodný. A skoro nikdo se mu v této disciplíně ani nepokusil konkurovat. I proto má našlápnuto k druhému mandátu na Hradě.

Je to svým způsobem fascinující. Ať se na to člověk dívá odkudkoli, vždycky mu z toho vyjde to samé: Zeman může prezidentskou volbu prohrát stěží, snad jenom mimořádně nepříznivá souhra okolností by mohla způsobit, že svůj mandát na Hradě neobhájí. Přitom věcná analýza opřená o dlouhý výčet jeho proher a skandálů za prvních pět let na Hradě člověka svádí k závěru, že je Zeman v politické koncovce. Skoro se chce dodat, že to přece musí uznat každý. A ono ne.

Zeman se sice zasadil o pád neoblíbené Nečasovy vlády, pak už to ale byla jedna prohra za druhou, chvílemi to bylo skoro na ručník: pokus instalovat svou úřednickou vládu Jiřího Rusnoka bez dohody s většinou v dolní komoře selhal. Lánský puč skončil fiaskem, podobná blamáž by vaz zlomila snad každému. Tedy až na našeho prezidenta, který si krátce po něm údajně poranil nohu v koleni, mazaně se odmlčel, a teprve po čase se vrátil, už zase plný energie a s jasným plánem: házet klacky pod nohy premiéra Bohuslava Sobotky.

Dělal to pak často a s mstivostí sobě vlastní až do loňského jara, kdy se uskutečnila dnes už legendární schůzka, na které přijal demisi, kterou premiér nepodal. Což ho mimochodem, navzdory veškeré logice, zase nepoškodilo. Jinému by ublížil aspoň pokus o redefinici české zahraniční politiky, jeho vstřícný až podlézavý vztah k Rusku nebo k Číně. Ne tak Zemanovi. Anebo si představte, že by tady kdokoli z jeho předchůdců nařkl legendu prvorepublikové žurnalistiky ze sympatií k nacismu, případně udělil medaili za zásluhy předlistopadovému ministru zemědělství a místopředsedovi vlády.

Předtím nepředstavitelné, dnes, po pěti letech Zemana na Hradě, standard. A tak bychom mohli pokračovat: ostrý spor o jmenování profesorů, oslava 17. listopadu na jednom pódiu s nácky, vulgarity v Hovorech z Lán, trapné žertování na adresu premiéra, jehož se prý lze zbavit dvěma způsoby: buď demokratickými volbami, anebo kalašnikovem. A co třeba, hodně mírně řečeno, svérázné vystupování jeho mluvčího na sociálních sítích i v médiích? Taky nic.

Anebo způsob, jakým vedl před druhou prezidentskou volbou svoji nekampaň, včetně toho, že sice slíbil neúčast v televizních debatách, přitom už půl roku exhibuje každý čtvrtek na Barrandově za asistence věrného přitakávače Jaromíra Soukupa? Zase nic. Přesto všechno jeho úspěch a stabilně vysoká podpora logiku mají. Jen je potřeba si uvědomit dvě věci: jeho vzestup není příčinou politické krize, nýbrž jejím produktem. Zrovna tak není pravda, že Zeman společnost rozděluje. Rozdělená by byla i bez něj. On z toho jen těží.

360p
Zemana zaskočila ve volební místnosti aktivistka

Už před minulou volbou pochopil, že se společnost a její vztah k politické elitě mění. Pravo-levá osa politického sporu ustupuje a dominantním se stává střet centra s periferií. Spor to není jen politický a ekonomický, nýbrž také kulturní a hodnotový. A Zeman v něm stojí na straně poražených. Ostatně už před pěti lety věděl moc dobře, že si může dovolit okázale ignorovat pražské kulturně-politické elity a jejich spřízněné dobře situované voliče. Volby se zkrátka v centru země už nevyhrávají, a výkladu světa, který lidem předkládají zde žijící novináři, věří stále méně lidí.   

Zeman moc dobře ví, že jsme se ocitli na prahu nové éry, pro kterou bude charakteristické něco na způsob odplaty. Bude to odplata všech poražených, v jejichž očích byla redistribuce bohatství po listopadu 1989 neférová a nespravedlivá, odplata za divokou privatizaci, za rozkradenou zemi, za pýchu a trestuhodnou aroganci nových vládců. Odplata za nastolení režimu, jehož vinou se obrovské množství lidí octlo na okraji, a na kterém zbohatli především ti jemně řečeno nejšikovnější. Tak svou realitu žijí lidé na periferii, říká se jim protestní voliči.

Zemanovi se prakticky po celou jeho politickou kariéru daří vzbudit v těchto lidech zdání, že je na jejich straně. Že je jedním z nich. A možná to není zdání, nýbrž autentická spřízněnost. Skoro geniálně to kdesi v Kmotrovi Mrázkovi říká jeho hlavní protagonista, když si stěžuje na to, že je Zeman neúplatný, neboť není na peníze a stačí mu leda tak chleba s tlačenkou. I proto mu jeho příznivci vždy prominou, co by jiným neprošlo. Ať už jde o demagogii, malé i velké lži, vychytralost, mstivost, zlost nebo čím dál častější opilecké eskapády a obhroublé chování.

To hlavní je ona spřízněnost. Ten pocit, že je Zeman jedním z nich, že nepatří mezi nenáviděné elity, ba co víc, že jimi opovrhuje, ten u nich nakonec vždycky převáží. Nic na tom nezmění polonahá aktivistka křičící cosi o Putinovi, ani fór, který si utahuje z jeho voličů. Příčiny Zemanovy obliby jsou zkrátka hlubší, těží z kulturně-politického střetu, a svou legitimitu čerpá z toho, že je tady až příliš velké množství voličů, kteří mají dojem, že je v politice nikdo nezastupuje. Proto vyhrál loni Babiš a proto ho nejspíš zase napodobí Zeman.

Prezidentské volby 2018 jsou tady. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Problematičtí spojenci. S blížícím se koncem války v Sýrii roste napětí mezi Ruskem a Íránem

Syrský diktátor Bašár Asad se chystá silou či vyjednávání získat zbývající části Sýrie kontrolované povstalci. Zvyšuje se tím ale napětí mezi jeho spojenci, Ruskem a Íránem, uvádí server Al Monitor.

Rusko a Írán zachránily vládu Bašára Asada před svržením povstalci. Moskva mu v kritické chvíli v roce 2015 svými letadly zajistila vzdušnou podporu, dodala vojenskou techniku a podle některých zdrojů i finance. Teherán zase dlouhodobě poskytoval vojenské poradce. A když si Asad začal stěžovat, že mu docházejí mladí muži pro boj s rebely, Íránci vytvořili a zaplatili milice zahraničních bojovníků. Šíitů, tedy menšinové větve muslimů, pocházejících z Pákistánu, Iráku a dalších zemí.

Jenže s končící válkou v Sýrii – Asadovi z důležitějších oblastí zbývá ovládnout už jen provincii Idlíb a sever země držený Kurdy – se objevují rozdíly mezi politikou Moskvy a Teheránu. Hlavní cíl intervence se totiž zdá splněn a Asad bude kontrolovat celou Sýrii nebo alespoň většinu země. Moskva by teď viděla ráda jakési uklidnění a bojí se případné dobrodružné politiky Íránu.

Link

Moskva je ve strategicky velmi výhodné situaci, má své základny v Sýrii a ukázala, že je velmoc, ale takticky je ve velmi delikátní situaci, tvrdí Stephen Blank z amerického think-tanku American Foreign Policy Council.  Podle něj se Rusko bojí toho, že Íránci v Sýrii by mohli vyprovokovat válku se sousedním Izraelem případně s některými arabskými zeměmi. Ostatně je to poprvé, co se dostali tak blízko k Izraeli, se kterými nemají na rozdíl od Sýrie společnou hranici, a v ideologii íránského islamistického režimu hrály vždy sliby „osvobození“ Jeruzaléma důležitou roli.

Rusové se ovšem bojí toho, že Írán takovou válku prohrál, že by tím ohrozil setrvání Asada u moci a v neposlední řadě že by přitáhl pozornosti USA k Blízkému východu, čímž by tu zkomplikoval situaci Ruska, uvedl nedávno Blank. Ostatně podobně se vyjádřil na serveru Middle East Eye i ruský expert na Blízký východ Alexej Chlebnikov, podle kterého chce Moskva posílit moc Damašku, aby tolik nepoléhal Íránu a nehrozily tak mezinárodní komplikace.

Syrský režim ostatně bere jako „lepšího“ přítele právě Moskvu. Syrští důstojníci si prý stěžují na Íránce a šíitské milice, došlo i ke střetu ruských vojáků s bojovníky šíitského libanonského Hizballáhu ovládaného Íránem, a v některých oblastech se prý Asadův režim snaží o to, aby ruští vojáci a nikoliv šíitští milicionáři kontrolovali klíčové body a pak je předali syrské armádě.

Link

Syrští školáci se od konce roku 2017 povinně učí rusky a Rusové jsou v nových učebnicích líčeni jako někdo, kdo je Syřanům kulturně blízký. O Íránu učebnice většinou mlčí, jen zmiňují, že íránský provincie Chúzistán je „arabským územím“ a osudem Sýrie je samozřejmě vytvořit velký arabský stát od Středozemního moře po Perský záliv.

V diplomatických vyjádřeních se pak napětí mezi Moskvou a Teheránem projevuje tak, že Teherán téměř panicky reaguje na prohlášení či náznaky Moskvy, že by se ze Sýrie mohly stáhnout všechny cizí jednotky. Stejně tak jako na pokusy Ruska zprostředkovat stažení íránských a proíránských jednotek z jižní Sýrie, která hraničí s Izraelem. Z Teheránu se ozvalo, že nikdo nebude diktovat Íránu jeho zahraniční politiku.

Teherán zatím těží z toho, že se považuje za důležitého spojence Moskvy na Blízkém východě. To je sice pravda, ale jen do určité míry. Jak zdůrazňuje již citovaný Stephen Blank, Moskva hraje globální nikoliv regionální hru a v té není Írán až tak důležitý. Ostatně v tisku se objevily zprávy, že Moskva by údajně byla ochotna vzdát se své podpory Íránu, kdyby ji USA udělaly ústupky třeba v Evropě.

Nic takového ale prozatím není možné. Íránem placení žoldáci jsou totiž stále důležití pro stabilitu Asadova režimu. Pokud by Moskva chtěla omezit vliv Íránu, musel by v Sýrii nasadit vlastní pozemní síly a to v podstatném množství. A to se zatím ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi nechce. Až ale Asad dobude další území, více konsoliduje svoji moc a nebude už potřebovat tolik šíitských žoldáků, Moskva bude více tlačit na Írán a snažit se získat větší vliv v Sýrii na účet Teheránu. Jak na to bude reagovat Teherán není zatím jasné.

35536