Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Ať se stane cokoli, Zemana to nepoškodí. Komentář Vratislava Dostála

Ať se stane cokoli, Zemana to nepoškodí. Komentář Vratislava Dostála

Cokoli se stane, nahraje Zemanovi. Pokus o vtip i polonahá aktivistka. Miloš Zeman se dlouhodobě stylizuje do role lidového bojovníka, který hájí zájmy periferie v boji proti zkorumpovaným elitám, což je poloha, ve které je nepřekonatelný a hlavně pro kritické množství voličů dlouhodobě věrohodný. A skoro nikdo se mu v této disciplíně ani nepokusil konkurovat. I proto má našlápnuto k druhému mandátu na Hradě.

Je to svým způsobem fascinující. Ať se na to člověk dívá odkudkoli, vždycky mu z toho vyjde to samé: Zeman může prezidentskou volbu prohrát stěží, snad jenom mimořádně nepříznivá souhra okolností by mohla způsobit, že svůj mandát na Hradě neobhájí. Přitom věcná analýza opřená o dlouhý výčet jeho proher a skandálů za prvních pět let na Hradě člověka svádí k závěru, že je Zeman v politické koncovce. Skoro se chce dodat, že to přece musí uznat každý. A ono ne.

Zeman se sice zasadil o pád neoblíbené Nečasovy vlády, pak už to ale byla jedna prohra za druhou, chvílemi to bylo skoro na ručník: pokus instalovat svou úřednickou vládu Jiřího Rusnoka bez dohody s většinou v dolní komoře selhal. Lánský puč skončil fiaskem, podobná blamáž by vaz zlomila snad každému. Tedy až na našeho prezidenta, který si krátce po něm údajně poranil nohu v koleni, mazaně se odmlčel, a teprve po čase se vrátil, už zase plný energie a s jasným plánem: házet klacky pod nohy premiéra Bohuslava Sobotky.

Dělal to pak často a s mstivostí sobě vlastní až do loňského jara, kdy se uskutečnila dnes už legendární schůzka, na které přijal demisi, kterou premiér nepodal. Což ho mimochodem, navzdory veškeré logice, zase nepoškodilo. Jinému by ublížil aspoň pokus o redefinici české zahraniční politiky, jeho vstřícný až podlézavý vztah k Rusku nebo k Číně. Ne tak Zemanovi. Anebo si představte, že by tady kdokoli z jeho předchůdců nařkl legendu prvorepublikové žurnalistiky ze sympatií k nacismu, případně udělil medaili za zásluhy předlistopadovému ministru zemědělství a místopředsedovi vlády.

Předtím nepředstavitelné, dnes, po pěti letech Zemana na Hradě, standard. A tak bychom mohli pokračovat: ostrý spor o jmenování profesorů, oslava 17. listopadu na jednom pódiu s nácky, vulgarity v Hovorech z Lán, trapné žertování na adresu premiéra, jehož se prý lze zbavit dvěma způsoby: buď demokratickými volbami, anebo kalašnikovem. A co třeba, hodně mírně řečeno, svérázné vystupování jeho mluvčího na sociálních sítích i v médiích? Taky nic.

Anebo způsob, jakým vedl před druhou prezidentskou volbou svoji nekampaň, včetně toho, že sice slíbil neúčast v televizních debatách, přitom už půl roku exhibuje každý čtvrtek na Barrandově za asistence věrného přitakávače Jaromíra Soukupa? Zase nic. Přesto všechno jeho úspěch a stabilně vysoká podpora logiku mají. Jen je potřeba si uvědomit dvě věci: jeho vzestup není příčinou politické krize, nýbrž jejím produktem. Zrovna tak není pravda, že Zeman společnost rozděluje. Rozdělená by byla i bez něj. On z toho jen těží.

360p
Zemana zaskočila ve volební místnosti aktivistka

Už před minulou volbou pochopil, že se společnost a její vztah k politické elitě mění. Pravo-levá osa politického sporu ustupuje a dominantním se stává střet centra s periferií. Spor to není jen politický a ekonomický, nýbrž také kulturní a hodnotový. A Zeman v něm stojí na straně poražených. Ostatně už před pěti lety věděl moc dobře, že si může dovolit okázale ignorovat pražské kulturně-politické elity a jejich spřízněné dobře situované voliče. Volby se zkrátka v centru země už nevyhrávají, a výkladu světa, který lidem předkládají zde žijící novináři, věří stále méně lidí.   

Zeman moc dobře ví, že jsme se ocitli na prahu nové éry, pro kterou bude charakteristické něco na způsob odplaty. Bude to odplata všech poražených, v jejichž očích byla redistribuce bohatství po listopadu 1989 neférová a nespravedlivá, odplata za divokou privatizaci, za rozkradenou zemi, za pýchu a trestuhodnou aroganci nových vládců. Odplata za nastolení režimu, jehož vinou se obrovské množství lidí octlo na okraji, a na kterém zbohatli především ti jemně řečeno nejšikovnější. Tak svou realitu žijí lidé na periferii, říká se jim protestní voliči.

Zemanovi se prakticky po celou jeho politickou kariéru daří vzbudit v těchto lidech zdání, že je na jejich straně. Že je jedním z nich. A možná to není zdání, nýbrž autentická spřízněnost. Skoro geniálně to kdesi v Kmotrovi Mrázkovi říká jeho hlavní protagonista, když si stěžuje na to, že je Zeman neúplatný, neboť není na peníze a stačí mu leda tak chleba s tlačenkou. I proto mu jeho příznivci vždy prominou, co by jiným neprošlo. Ať už jde o demagogii, malé i velké lži, vychytralost, mstivost, zlost nebo čím dál častější opilecké eskapády a obhroublé chování.

To hlavní je ona spřízněnost. Ten pocit, že je Zeman jedním z nich, že nepatří mezi nenáviděné elity, ba co víc, že jimi opovrhuje, ten u nich nakonec vždycky převáží. Nic na tom nezmění polonahá aktivistka křičící cosi o Putinovi, ani fór, který si utahuje z jeho voličů. Příčiny Zemanovy obliby jsou zkrátka hlubší, těží z kulturně-politického střetu, a svou legitimitu čerpá z toho, že je tady až příliš velké množství voličů, kteří mají dojem, že je v politice nikdo nezastupuje. Proto vyhrál loni Babiš a proto ho nejspíš zase napodobí Zeman.

Prezidentské volby 2018 jsou tady. Komplexní zpravodajství můžete sledovat zde>>>

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Ruská tajná služba GRU. Co je zač a proč vraždí a dělá při tom chyby

Pokus o vraždu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala, pokus o ovlivnění amerických prezidentských voleb, počítačový útok na servery Organizace pro zákaz chemických zbraní, snaha dostat se do počítačů Světové antidopingové agentury. Za všemi těmito akcemi stále ruská vojenská rozvědka GRU. Co je vlastně tahle, podle některých nejtajnější, ruská tajná služba? Jak pracuje, a proč v poslední době západní rozvědky i novináři odhalili tolik jejích agentů?

Pro vysvětlení chování GRU je nutné se vrátit do minulosti. V Rusku stejně tak jako v bývalém Sovětském svazu, jehož je Rusko oficiálním právním nástupcem, se totiž uvnitř tajných služeb dědí určitá „kultura“, která přetrvává, píše ve své knize o ruských a sovětských tajných službách „Near and Distant Neighbours americký historik Jonathan Haslam. Mimo jiné jde o využívání tajných agentů k vraždám zrádců a disidentů, obsesi z toho, že do systému mohli proniknout zrádci a nenávist k nim (včetně jejich trestání) a také využívání tajných služeb jako nástroje politiky. V případě GRU jde navíc o její vojenské dědictví. „Má odlišnou kulturu než civilní ruská rozvědka SVR,“ vysvětlil INFO.CZ Mark Galeotti, odborník na ruské tajné služby působící nyní v italské Florencii.

Link

GRU je totiž vojenská organizace, je to oddělení generálního štábu ruské armády. Oficiálně se nyní také jmenuje, je to G.U. (zkratka pro Hlavní správa) generálního štábu. Stále se ale pro ni používá původní historická zkratka GRU. Vojenskou rozvědku GRU řídí náčelník hlavního štábu ruské armády. Nemá tedy statut ministerstva, jak jiné tajné služby v Rusku a neřídí jí přímo prezident. Šéf GRU ale může informovat přímo prezidenta, od něhož mohou pocházet některá důležitá rozhodnutí. Náčelník vojenské rozvědky tak může přeskočit svého nadřízeného, náčelníka generálního štábu, i jeho nadřízeného, ministra obrany. Tato zdánlivá nelogičnost vychází ze systému zděděného z dob Sovětského svazu. Omezuje se tím moc ministra obrany a armády. GRU přímo soutěží o přízeň prezidenta s ostatními tajnými službami. Je to starý sovětský model, kdy se jednotlivé služby navzájem hlídají, protože vládcové v Kremlu se obávají jejich síly.

5156219:article:true:true:true

GRU prý stále vybírá do svých řad výhradně vojáky, důstojníky, kteří projdou speciální prověrkou a pak náročnými kursy. GRU přitom mimo jiné řídí oddíly Spetsnaz, vojska speciálního určení. Jde o více než osm brigád, tedy okolo 10 až 12 tisíc vojáků. Právě z těch se často vybírají agenti do zahraničí. Spetsnaz jsou mimo jiné diverzantské oddíly, u kterých se počítá, že budou působit za linií nepřítele a jejich členové jsou pro to cvičeni. Mohou ale sloužit i jako protiteroristické jednotky a jednotky zvláštního určení. V současné době válčí vojáci Spetsnaz například v Sýrii nebo na Ukrajině, kde podporují tamní proruské separatisty. Za časů Sovětského svazu bylo obvyklé, že se do rozvědky vybírali lidé, kteří vlastně ani nikdy nechtěli žít v zahraničí a moc o něm nevěděli. Zkrátka proto, že byli považování za loajálnější a poslušnější. Věrnost a plnění rozkazů byly jedněmi z hlavních kritérií výběru. Podle ruských zdrojů prý tento zvyk zůstal dodnes.

GRU vznikla už v roce 1918 jako Registrační správa (působila pak dále pod různými názvy) a navázala v některých ohledech na činnost předchozí ruské carské rozvědky, která byla pátým oddělením generálního štábu. Sovětská vojenská rozvědka měla vždy napjaté vztahy s civilní rozvědkou a kontrarozvědkou. Politická policie dokonce měla ve vojenské rozvědce své agenty. Údajně si to přál sám Vladimir Iljič Lenin, zakladatel bolševického státu. Lenin chtěl, aby se bezpečnostní složky navzájem kontrolovaly a stejně jako další vedoucí komunisté té doby se obával toho, že by jednoho dne v sovětském Rusku mohla získat armáda příliš velkou moc. Na druhou stranu prý právě Lenin zakázal tajné policii ČEKA vměšovat se do operací GRU.Link

GRU ve dvacátých letech dvacátého století vedla diverzní a dezinformační kampaň proti Polsku včetně ozbrojených akcí, působila v průběhu španělské občanské války na straně republikánů a organizoval mezinárodní Interbrigády. GRU se podílela i na čistkách, které měly z Interbrigád odstranit „nespolehlivé živly“. GRU se stejně jako civilní výzvědná služba soustředila na získávání nejen vojenských, ale i politických a technických informací. Pokračovalo to i v průběhu války, kdy se GRU podařilo získat přístup k britským a americkým informacím o projektu Manhattan, tedy výrobě americké jedené bomby. Jejím agentem byl britský fyzik Klaus Fuchs a podle některých zdrojů prý také manželka Julia Rosenberga, Ethel Rosenbergová. Julius Rosenberg byl důležitým americkým špionem sovětské civilní rozvědky v projektu Manhattan. Většinu agentů zabývajících se západním atomovým programem ale nakonec řídila sovětská civilní rozvědka. Sověti pak na základě špionážních informací po válce sestrojili fakticky kopii americké atomové bomby.

Během druhé světové války GRU vytvořila síť agentů v Německu i v neutrálních zemích. Slavnou se stala zejména tzv. Rudá kapela, skupina působící v nacistickém Německu, se kterou spolupracovaly stovky osob. GRU měla agenty například i v Japonsku, z nichž neznámější byl Richard Sorge pracující pod krytím německého novináře. Spolupracovala i se západními rozvědkami. Postupně dostala na starosti také odposlechy radiové komunikace nepřátel i potenciálních nepřátel a později i leteckou rozvědku a využití špionážních satelitů. Před rozpadem Sovětského svazu provozovala více než 30 rozvědných družic a zaměstnávala jen v této oblasti desetitisíce lidí. Od sedmdesátých let navíc GRU dostala jako jeden z hlavních úkolů krást na Západě různé vynálezy a patenty a zlepšovat tak chod sovětského hospodářství. Zároveň ale stále měla připravovat sabotáže v nepřátelských zemích. Kvůli tomu vysazovala na Západě špióny, kteří měli důkladné krytí jako občané jiných zemí, a ti se měli aktivizovat až v případě války. Jeden z přeběhlíků GRU na Západ, Vladimir Rezun publikující pod jménem Viktor Suvorov, který vydal o své zkušenosti v GRU knihu Akvárium, tvrdil, že GRU občas dokonce provedla z tréninkových důvodů menší sabotáže na Západě i přes to, že nikdy nevypukla mezi Západem a SSSR horká válka.

LinkPo rozpadu Sovětského svazu GRU existovala dále a nebyla rozdělena jako KGB. Na konci prvního desetiletí 21. století ale začal vliv GRU upadat. Za zatím nejasných důvodů upadl její šéf do nemilosti u vedení země, GRU měla zkráceny finanční fondy, a mezi léty 2010 a 2012 dokonce nakrátko přišla o jednotky Spetsnaz, které byly přesunuty pod velení pozemního vojska. Částečně k tomu zřejmě přispěla krátká válka mezi Ruskem a Gruzií v roce 2008. GRU dodávala Kremlu údajně špatné analýzy a nebyla schopna zjistit postavení gruzínských jednotek, takže výsledkem byly ruské letecké údery na opuštěná gruzínská letiště a další nepoužívaná zařízení gruzínské armády. Na GRU si stěžovalo i ruské ministerstvo zahraničí, protože se obávalo, že její nepovedené akce v zahraničí – GRU měla a zřejmě dosud má mnoho agentů s diplomatickým krytím - mohou poškodit pověst Ruska i zbytečně zatěžují ruskou zahraniční politiku.  

Vedení GRU ale nakonec dokázalo krizi ustát a získat si, někdy i lichocením, opět přízeň Kremlu. Definitivní obrat ve prospěch GRU pak nastal v souvislosti s ruským obsazením Krymu v roce 2014 a válkou na Ukrajině. GRU se podílela na vytvoření „zelených mužiků“, údajných krymských separatistů toužících po spojení s Ruskem, stejně jako na vytvoření proruského separatistického hnutí na východě Ukrajiny. Částečně šlo o její členy, částečně o jimi naverbované kriminální živly a další osoby. GRU se ukázala jako složka, která se drží sovětské tradice „aktivních opatření“, tedy činnosti v zahraniční jak prostřednictvím ozbrojených skupin, tak ovlivňováním veřejného mínění či politiků anebo voleb. Včetně toho, že sbírá kompromitujících materiály na vlivné osobnosti veřejného života, jak to ukazuje její neúspěšný pokus získat takové materiály na francouzského prezidenta. GRU se také pustila do hackerských útoků na cizí počítače jako byl průnik do serveru americké demokratické strany před americkými prezidentskými volbami v roce 2016. GRU zde získala zřejmě určitou převahu před ruskou civilní rozvědkou SVR, protože najala velké mladých lidí pracujících s počítači a vyškolila je pro své potřeby.

Link

Ruská vojenská tajná služba si ale zároveň podržela své tradiční myšlení. Její vedení, stejně jako vedení civilní rozvědky, si stále myslí, že Rusko je ohroženo, a to existenčně. Že zápas mezi Ruskem a Západem je hra s nulovým součtem, tedy, že zisk jednoho je tím pádem ztrátou druhého. Proto je GRU ochotná se s vojáckou rázností pustit i do akcí, které hrozí velkými riziky. Zároveň je v jejích akcích podle odborníka na Rusko Marka Galeottiho určitá „bezelstnost“ či přímost. Mají ukázat nepřátelům, že Rusko je silné a může je zasáhnout kdekoliv. „Zatímco civilní rozvědka je blízká ministerstvu zahraničí, i když dokáže být krutá, se vyhýbá riziku, GRU je na rozdíl od ní víc machistická a používá vojenský přístup, tedy soustředí se na dokončení operace bez ohledu na to, jaké to přináší náklady,“ sdělil INFO.CZ odborník na Rusko Galeotti. Její akce jsou tak riskantnější a tím se snáze prozradí.

K odhalení takových akcí navíc zřejmě přispívá i to, že GRU stále žije v tradicích sovětského utajování, kdy všechny údaje téměř o komkoliv a čemkoliv byly v Sovětském svazu zvenčí nedostupné. Jenže to už dávno neplatí, k dispozici je velkém množství veřejných zdrojů. Skupina Bellingcat pak byla schopná z otevřených zdrojů identifikovat podezřelé z vraždy Skripala jako příslušníky GRU a určit totožnost i některých dalších agentů. Kreml na to údajně reagoval odvoláním některých důstojníků GRU a příkaz přišel přímo z Kremlu. Nejde ale o to, že by ruský prezident Vladimir Putin chtěl potrestat GRU za její akce. Podle Galeottiho mu spíše vadí, že GRU byla neúspěšná a požaduje zvýšení její efektivity.

37191