GALERIE: Před 25 lety se Václav Havel stal prvním českým prezidentem | info.cz

Články odjinud

GALERIE: Před 25 lety se Václav Havel stal prvním českým prezidentem

Dramatik a disident Václav Havel byl po pádu komunistického režimu čtyřikrát zvolen prezidentem republiky. Poprvé již koncem roku 1989, kdy se stal hlavou tehdejší Československé socialistické republiky (ČSSR), podruhé v červenci 1990 prezidentem již přejmenované České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). Po rozpadu federace byl před 25 lety, 26. ledna 1993, zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky. Funkci pak obhájil o pět let později.

Havel, humanista a dodnes ve světě jedna z nejznámějších osobností ČR, byl před listopadem 1989 znám jako spisovatel, dramatik a esejista, ale především jako vůdčí osobnost československého disentu, spoluzakladatel a mluvčí Charty 77. Do politiky oficiálně vstoupil v listopadu 1989, kdy stál v čele delegace Občanského fóra při jednání s představiteli státu a Komunistické strany Československa (KSČ) o reorganizaci vlády, parlamentu, svobodných volbách a o dalších vnitropolitických otázkách.

Po abdikaci prezidenta Gustáva Husáka v prosinci 1989 byl Havel jediným kandidátem na tuto funkci, na kterém se shodli představitelé rozhodujících politických sil. Prezidentem tehdejšího Československa byl zvolen 29. prosince 1989. Poslanci ho zvolili jednohlasně, svůj hlas mu tedy dali i ti, jimž "vděčil" za svou "kariéru trestance" s téměř pěti lety vězení na kontě: mezi 350 poslanci sedělo tehdy ještě 250 komunistů.

Jako reprezentant nové demokracie byl Havel znovu zvolen 5. července 1990, tentokrát již jako prezident kompromisně přejmenované federace ČSFR. O dva roky později, kdy bylo zřejmé, že společný stát Čechů a Slováků zanikne, Havel z funkce prvního muže ve státě 20. července 1992 odstoupil poté, co slovenští poslanci zablokovali jeho potvrzení ve funkci a Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Jelikož Havlův nástupce již volen nebyl (některé pravomoci prezidenta pak až do konce roku 1992 vykonával předseda federální vlády Jan Stráský), stal se tak posledním prezidentem Československa.

Od chvíle, kdy bylo jasné, že od 1. ledna 1993 bude existovat samostatná Česká republika, bylo jméno Václava Havla spojováno s funkcí prvního prezidenta nového státu. Oficiální návrh kandidatury Václava Havla byl podán z pověření čtyř poslaneckých klubů vládní koalice (ODS, KDU-ČSL, ODA a KDS) 18. ledna 1993. Při volbě 26. ledna 1993 se v tajném hlasování pro Havla vyslovilo 109 poslanců, zatímco pro jeho dva protikandidáty dohromady 63 poslanců - Marie Stiborová, kandidátka poslaneckého klubu Levý blok, získala 49 hlasů a Miroslav Sládek navržený klubem SPR-RSČ 14 hlasů. Tehdejší premiér Václav Klaus po volbě řekl, že věří, že zvolení Havla přispěje ke stabilizaci politické situace v zemi. Svého úřadu se první český prezident ujal na dobu pěti let po složení slibu 2. února 1993.

O tom, že se bude ucházet o prezidentský úřad i na další funkční období, pokud bude navržen, se Havel rozhodl v červenci 1997. Oficiálním kandidátem se stal 10. prosince 1997, kdy přijal návrh poslanců a senátorů KDU-ČSL, ODA, ODS a ČSSD. Krom Havla se o funkci ucházeli i Stanislav Fischer (KSČM) a Miroslav Sládek (SPR-RSČ). Prezident byl poprvé volen na společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu. V prvním kole tajné volby neuspěl žádný z kandidátů, do druhého kola postoupil jen Havel a 20. ledna 1998 byl zvolen podruhé prezidentem ČR. V úřadě zůstal až do konce funkčního období, v březnu 2003 ho na Hradě vystřídal Václav Klaus.

Havel se po odchodu z Hradu nadále veřejně angažoval, zejména na podporu lidských práv. Zemřel 18. prosince 2011 ve věku 75 let.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Tady nacisté trýznili české vlastence: do ran jim lili i žíraviny. 10 zajímavostí o Pečkárně

Pohasínaly tu naděje, ale také se utvrzovaly charaktery. Petschkův palác, nebo-li lidově zvaná Pečkárna, byla řídící úřadovnou gestapa v Praze a doslova místem, kde se za protektorátu koncentrovalo to nejhorší zlo. Celami zde za šest válečných let prošly desetitisíce Čechů, kteří museli čelit tomu nejbrutálnějšímu mučení a nátlaku. Někteří odolali, jiní se zde naopak přiklonili na stranu nacistů. Místo však zůstává i 70 let po válce zachováno téměř v původním stavu.

Z banky pro honoraci se stal obávaný úřad s mučírnou

Petschkův palác nevzniknul původně jako centrála tajné státní policie. Budovu si mezi lety 1923 až 1929 nechala postavit bankéřská rodina Petschkových, která ji chtěla využívat jako reprezentativní centrálu svého impéria. Novoklasicistní dům na rohu ulic Washingtonova a Politických vězňů kousek od Hlavního nádraží sloužil jako banka pro lepší klientelu ale jen několik let. Židovská rodina Petschkových ze strachu před šířícím se antisemitismem v roce 1938 emigrovala.

Když nacisté vtrhli 15. března 1939 na české území, vyhlídli si opuštěnou budovu banky za sídlo své tajné policie. Přesto nejdříve operovali ze zabraného hotelu Palace v Panské ulici, ale jakmile se v protektorátu začala stejně jako v říši utvářet síť německých úřadů, přesídlilo gestapo do Petschkova paláce, kde vznikla řídící úřadovna, která zde byla až do posledních dnů války v květnu 1945. Přestože nacisté tedy považovali židy za méněcenné, jejich majetku se rozhodně neštítili.

Link

Biograf, ve kterém se čekalo na utrpení

Prostory k věznění se nacházely v suterénu budovy. Zadržení lidé čekali na výslech v takzvaném biografu, což byl největší prostor v této části budovy. Vzadu v místnosti seděl na vyvýšené stoličce strážný a na druhé straně místnosti bylo okénko ve zdi, kterým zadržené pozoroval další nacista. Uprostřed seděli zadržení na dřevěných lavicích. Museli mít mezi sebou velké rozestupy, protože se s ostatními nesměli bavit. Ten, kdo to porušil, musel počítat s brutálním trestem – třídenním půstem a stejně dlouhým stáním až do vyčerpání, jak informuje dochovaná dobová cedule.

5884124:article:true:true:true

Biograf se tomuto místu říkalo proto, že zadržení museli především hledět před sebe na bílou zeď, kde se jim v očekávání brutálních výslechů a mučení promítal na stěně možná celý jejich dosavadní život.

Link

V celách končily naděje i životy

V suterénu byly kromě biografu i cely, ve kterých zadržení čekali, pokud byly výslechy delší a pokračovaly například i do druhého dne. Všech jedenáct místností je zhruba stejně velkých. Působí velice stísněně, rozměrově mají zhruba 2 krát 1,5 metru. V každé cele se nacházela dřevěná pryčna asi 50 centimetrů široká, která rozhodně nesloužila k plnohodnotnému spánku. Místnosti byly bez oken, jen dole u každých dveří byla malá mřížka, kterou dovnitř proudil vzduch, a úplně u stropu malé okénko s žárovkou zvenčí, kterou ale nacisté rozsvěceli jen, když chtěli vězně zkontrolovat.

Čeští vlastenci tak trávili hodiny v těchto kobkách, ze kterých je odváděli k mučivým výslechům, z nichž se mnohdy vraceli potlučení a krvaví. Proto se také stávalo, že nacisté vězně po otevření cely nacházeli už bez života, ať vlivem rozsáhlých zranění, nebo protože si v zoufalství sami radši vzali život.

5884136:article:true:true:true

Nacisté s oblibou používali obušky, rákosky a pouta a do ran lili vězňům žíraviny

Zřejmě nejobávanějším prostorem byla mučírna, kterou nacisté používali při zvlášť tvrdých výsleších. Nacházela se v prvním patře budovy, v místnosti číslo 102. Gestapáci tu měli k dispozici celou řadu nástrojů, kterými chtěli donutit zadržené, aby udali další členy odboje, nebo jim poskytli důležité informace. Vězni si například museli obléknout železnou vestu, kterou nacisté původně ukořistili americkým letcům, a do níž vložili železné pláty. Když pak gestapáci bili vězně přes tuto vestu, způsobovali mu rozsáhlá vnitřní zranění, která ale na povrchu těla nebyla téměř vidět. I nacisté se totiž báli, aby jejich centrálu nenavštívila delegace Červeného kříže, jako tomu bylo v Terezíně, a nezjistila, že se k vězňům chovají nehumánně…

Promyšleně jim tak ubližovali nejlépe pouze tak, aby to nebylo příliš vidět. Po konci války se v Pečkárně našly dokonce různé bičíky a obušky, které nacisté k mlácení vězňů používali. Také zde zůstaly lahve se zbytkem žíravin, které gestapáci lili vězňům do otevřených ran.

Link

Kdo nechtěl mluvit, musel jít na Stalinovu houpačku

Jedním z nejbrutálnějších způsobů jak dostat z hrdinů odboje potřebné informace, bylo použití takzvané Stalinovy houpačky. Šlo o tyč zapřenou mezi stěnami, na kterou gestapáci pověsili spoutaného vězně a rozhoupávali ho kopanci, pěstmi i taháním za vlasy.

V expozici v Petschkově paláci se stále nacházejí autentická pouta, ve kterých byli drženi a mučeni přední zástupci protinacistického odboje. Nejsou už ale v místnosti číslo 102, nýbrž v suterénu. V původní mučírně měla vzniknout kancelář, ale ze zřejmých důvodů v ní údajně nikdo nechtěl pracovat, a proto se dnes místnost nevyužívá.

5884163:article:true:true:true

Tam, kde byly dříve přepážky, padaly tresty smrti

V přízemí budovy se nachází také rozsáhlý sál, ve kterém původně byly bankovní přepážky. V době protektorátu a především období heydrichiády se zde ale konaly stanné soudy, které vynášely fatální ortely nad těmi, kteří byli zapojeni do odboje, ale i nad těmi, u kterých gestapo pouze vyhodnotilo, že útok výsadkářů na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha schvalují.

3. září 1942 se zde uskutečnil například proces se zástupci pravoslavné církve Vladimírem Petřkem, Václavem Čiklem, Janem Sonnevendem a biskupem Gorazdem, kteří poskytli parašutistům vyslaným z Británie úkryt v kostele svatých Cyrila a Metoděje. Všichni byli odsouzeni k smrti.

Link

V celách trpěli hrdinové odboje, ale i zrádci

Pečkárna byla ústředím tajné policie, a proto také prvním místem, kam se zadržení dostávali. Probíhaly zde první výslechy a vězně sem převáželi i opakovaně z pankrácké věznice. V celách v Pečkárně totiž zůstávali zadržení většinou jen několik hodin, nebo maximálně dnů, když z nich gestapáci potřebovali nutně vymlátit jen s krátkými pauzami důležité informace. V biografu i celách tak trpěla většina dopadených hrdinů odboje. Statečně tu vzdorovali muži i ženy, kteří pomáhali parašutistům, v jedné z cel drželi také předsedu vlády Aloise Eliáše, a nebo Josefa Mašína z odbojové skupiny Tři králové, který se údajně s nacisty i pral a při výsleších přes neskutečnou brutalitu neprozradil vůbec nic.

Celkem se v Pečkárně dle knihy, kam nacisté s pověstnou německou pečlivostí zapisovali příchozí zadržené, vystřídalo za šest let 35 721 lidí. Kromě hrdinů odboje byl mezi nimi ale například i Karel Čurda, který přišel udat parašutisty Jana Kubiše a Josefa Gabčíka a všechny odbojáře, které znal. Nacisté zprvu nevěřili, že jim přišel předat důležité informace, a proto i jeho podrobili výslechům a drželi jej v podzemí.

Kancelář vedoucího úřadovny gestapa se příliš nezměnila

Kromě podzemních prostor se ale zachovala například i kancelář vedoucího řídící úřadovny. Tuto pozici zastával od června 1939 do podzimu 1942 Hans-Ulrich Geschke a po něm až do konce války Ernst Gerke. V rohové místnosti, kde úřadoval, zůstal veškerý původní nábytek včetně masivního dřevěného stolu, na kterém podepisoval rozsudky smrti. Jen kousek vedle je také zachovaná zasedací místnost s původním posezením, kde nejvyšší činitelé gestapa pravděpodobně oslavovali po dobití krypty, ve které se skrývali čeští parašutisté vyslaní zahraničním odbojem.

Link

Navzdory socialistickému realismu nábytek zůstal

To, že se velká část prostor i nábytku zachovala v původním stavu, lze možná považovat za malý zázrak. Po válce budovu začalo využívat Ministerstvo zahraničního obchodu. Obložené stěny, monumentální schodiště i bytelný nábytek ale nenahradily výdobytky socialistického realismu, až na malé výjimky se vše po buržoazní rodině Petschkových dochovalo až dodnes.

Pečkárna není přístupná nonstop, dostat se tam ale dá

Areál Pečkárny není volně přístupný bez omezení, v budově totiž nyní sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu. Expozici spravuje Český svaz bojovníků za svobodu a prostřednictvím této instituce je možné se na prohlídku místa objednat. Je nutné tak ale učinit minimálně sedm dní předem a do prostor je možné se podívat ve všední dny mezi 9. až 15. hodinou. O podmínkách prohlídky se více může dozvědět na telefonu 224 262 874, nebo emailu csbspraha@volny.cz.

42709