Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hilšer pro INFO.CZ: Nehledejme v kampani prince na bílém koni. Do strany nyní nevstoupím

Hilšer pro INFO.CZ: Nehledejme v kampani prince na bílém koni. Do strany nyní nevstoupím

Výsledek Marka Hilšera, který v prvním kole prezidentské volby dosáhl na téměř devět procent hlasů a dohnal favorizovaného Michala Horáčka, někteří označují za „politický zázrak“. Podle občanského kandidáta je to potvrzení, že kampaň lze dělat i bez velkých byznysových sponzorů. „Byl bych rád, kdybychom u nás spěli směrem, kterému já osobně říkám občanské financování politiky, protože to dává politikům možnost rozhodovat se ve prospěch veřejnosti, která přispěje drobnými dary. Pokud bych se měl dále angažovat, tak tohle je jedna z věcí, o kterých bych chtěl hovořit,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Hilšer. Konkrétní plány zatím tají. Budoucnost v politice ale připouští. „Musím říct už teď dopředu, že pokud bych se měl nějak angažovat, tak zatím bych se nechtěl přidávat k žádné straně. Spíše to beru tak, že kdybych do toho šel, tak bych se chtěl zorientovat v politickém prostoru a případně poznat, jací lidé v politických stranách jsou,“ dodává.

Co vás ještě čeká za akce? Prezidentská volba pro vás ještě neskončila, pomáháte v kampani Jiřího Drahoše.

Nevím, jestli úplně pomáhám v kampani, ale vyjádřil jsem mu podporu a účastním se některých akcí. Byli jsme (společně s Michalem Horáčkem a Pavlem Fischerem pozn. red.) v Brně a Ostravě, dnes nás čeká Praha (rozhovor byl veden v pondělí odpoledne – pozn. red.).

Jaký z toho máte pocit? Jak reagují vaši voliči?

Překvapuje mě to obrovské nadšení a radost lidí, že jsme se dali takto dohromady. Považoval jsem to za něco, co jsem cítil jako samozřejmost. Ale lidé to berou jako velice dobrý signál, že se mohou lidé spolu bavit, i když předtím kandidovali proti sobě. Vyjadřují naději v to, že v zemi dojde ke změně.

Nepřišla ale i negativní reakce?

Většina lidí vyjadřuje spíše radost z toho, že pana Drahoše podporujeme. Občas někdo napíše na Facebook, že volil mě, ale pan Drahoš pro něj není volba, takže třeba k volbám vůbec nepůjde. Ale myslím, že to je menšina.

Když se vrátíme k vašemu výsledku: získal jste téměř devět procent, dotáhl jste na Michala Horáčka, který měl k dispozici podstatně vyšší finanční prostředky. Když jsme se spolu viděli na jaře, tak jste o své kandidatuře mluvil přece jen trochu nejistě. Vidíte svůj výsledek jako překvapení?

Přiznám se, že jsem nečekal nic. Šel jsem do toho s určitou myšlenkou, ideou, že je dobré, aby se lidé zapojovali, i když nemají velké finance. Země je naše, ne nějakých miliardářů. Měli bychom se zapojovat, i když to mnohdy vidíme jako marné a nemusíme zvítězit. Já jsem nezvítězil, ale výsledek považuji za velmi dobrý. Mnoho lidí to oceňuje. Někteří to nazývají malým politickým zázrakem. Jsem spokojen s tím, jak to dopadlo, protože se ukázalo, že je to možné. Potvrdila se mi moje myšlenka. Cítím tedy vlastně určité zadostiučinění.

360p
Oslavy ve štábu Marka Hilšera

Berete to tedy jako úspěch občanského kandidáta?

Nejlepší by bylo, kdybych se stal prezidentem. Z toho důvodu, že by můj příběh byl dotažen do konce a měl ještě větší sílu a potenci lidi motivovat. Řada lidí mi už před prvním kolem psala, že jsem pro ně určitou inspirací. A to je to, co jsem chtěl. Možná to otevře cestu k tomu, že se lidé budou v jistých ohledech více angažovat.

Co se týče finanční stránky věci, tak například ve Francii to funguje tak, že prezidentští kandidáti nemohou dostávat příspěvky od firem, pouze od občanů. Chtěl byste něco takového v Česku?

Určitě, mluvil jsem o tom ve svém programu. Byl bych rád, kdybychom u nás spěli směrem, kterému já osobně říkám občanské financování politiky, protože to dává politikům možnost rozhodovat se ve prospěch veřejnosti, která přispěje drobnými dary. Pokud bych se měl dále angažovat, tak tohle je jedna z věcí, o kterých bych chtěl hovořit. Chtěl bych rozpoutat diskusi a přispět k tomu, aby se systém měnil. Lidé jsou totiž hodně nespokojení s korupcí a korupčními skandály. Podle mě se tomu dá do jisté míry předejít chytrými pravidly, což může být úplně změna financování.

Když chodí lidé ve Francii na mítink, tak dokonce platí třeba deset nebo dvacet euro za vstup. Je to forma příspěvku na kampaň daného kandidáta. To přesně vystihuje podstatu toho, že kandidát by měl pracovat pro veřejnost, a ta by mu měla umožnit vést kampaň tím, že mu drobnými dary přispěje. Kandidát pak nemusí být vděčný velkým podnikatelům, kteří svůj zájem na něm mohou zpětně vyžadovat.

Vy jste si to sám vyzkoušel. Na kampaň jste měl necelý milion korun.

Měl jsem kolem 600 tisíc, co mi poslali lidé. A pak mi ještě jeden člověk sponzoroval benzín. To vše je uvedeno v rámci nefinančního plnění.

Necítil jste se po boku ostatních kandidátů jako „otloukánek“?

Mě to těšilo. Já jsem byl vlastně svobodný v tom, co jsem mohl dělat. Svoboda je pro mě důležitější, než mít miliony na kampaň. Samozřejmě, že jsme to prožívali tak trochu úkorně, když jsme neměli na to, abychom třeba více sponzorovali online reklamu, na facebooku nebo na Youtube. V tom jsme si říkali, že se holt mezi lidi nemůžeme tolik dostat. Ale nevzdal jsem to.

U Jiřího Drahoše nemáte otazníky ohledně financování? Má významné velké podnikatelské nebo firemní dárce.

Já nevím, co za panem Drahošem v tomto ohledu stojí. Stejně tak nevíme, co stojí za panem Zemanem. Respektive tam to možná víme o trochu víc. To je třeba pro mě mnohem nepřijatelnější. Život je ale prostě takový, že si vybíráme mezi dvěma kandidáty, kteří asi nejsou úplně ideální. Nemáme tam své prince na bílém koni, kterým bychom mohli stoprocentně věřit. Pak se člověk rozhoduje podle toho, co je pro něj přijatelnější, byť to není úplně ideální. Já doufám, že pan Drahoš přispěje do politické kultury slušností, tím, že nebudu zásadně nabourávat stranický systém a že bude prezidentem, který bude směřovat k Evropě. Člověk ale nikdy nemůže dát za jiného ruku do ohně.

1080p 720p 360p
Horáček a Hilšer ve štábu Jiřího Drahoše

Překvapila vás některé skupina voličů, kterou jste získal?

Máme něco přes týden po volbách. Ještě jsem neměl čas na podrobnou analýzu, ale co jsem povrchně vysledoval, je to, že jsem měl výsledky rozložené po celé republice i v rámci věkových kategorií. Nebyl tam žádný zásadní výkyv. A to mě těší. Když se mě na začátku ptali, kdo je moje voličská skupina, tak jsem říkal, že na to nehledím. Jsem rád, že to zafungovalo. Možná by ten výsledek byl ještě lepší, kdyby se o mně lidé více dozvěděli. Myslím, že tam sehrála roli poslední debata v České televizi. Řada lidí mi psala, že mě předtím moc neregistrovala, ale tam jsem se jim líbil. Potvrzuje to, že průzkumy, které se dělají týden před volbami, mohou řadu věcí zkreslit. V mém případě se tak stalo. Průzkum byl o polovičku mimo. Je vidět, že se lidé rozhodují na poslední chvíli. Je škoda, že debat nebylo více: například na televizi Nova. Průzkumy by se měly zrušit tak měsíc před volbami, aby se lidé nerozhodovali na základě nich, ale toho, co cítí.

Když jsme u debat, před druhým kolem se konají duely Drahoše a Zemana. Do toho nedělního v televizi Nova Drahoš nepřišel. Vysvětloval to kličkami, které Zeman ohledně debat dělal: nejprve nechtěl žádnou, pak maximálně dvě, nyní čtyři. Byla to podle vás chyba, že se debaty nezúčastnil? Pochopí lidé jeho důvody?

Pan Zeman získal prostor, to je pravda. Miloš Zeman si tímto vytvořil prostor, kde mu nikdo neoponoval, ani moderátor nebyl schopen mu vyvracet věci a novinářsky argumentovat. Pan Zeman tam měl rozhodně svůj monolog, ale na druhou stranu pan Drahoš jel mezi lidi, měl i tu podporu od nás. I to je signál, o kterém se společnost dozví. Myslím, že dvě debaty bohatě stačí.

Spíše bych to viděl tak, že Miloš Zeman zpočátku říkal, že nechce žádnou debatu, najednou chce mít čtyři. V prvním kole neráčil přijít ani na jednu. To je podle mě vypočítavý přístup, na který by pan Drahoš přistupovat neměl.

Jak plánujete využít mandát, který jste získal? Vidíte svou budoucnost v politice?

Nechci o tom mluvit, než úplně skončí volby. Na sociálních sítích i při osobním setkávání mi lidé říkají: pokračujte, pokračujte. Někteří i zmiňují, že mi dali hlas, i když věděli, že nezvítězím, ale chtěli, abych cítil podporu, protože mě chtějí v politice. Musím říct, že reakce lidí na mou osobu mě překvapila. Nečekal jsem tolik pozitivních reakcí. Cítím závazek. Už během kampaně jsem říkal, že mi jde o nějaké věci v této zemi, že mi jde o určité hodnoty a že by to člověk neměl vzdávat. Zvláště když dostal podporu. Co bude, se uvidí. Já si to nyní vše promýšlím. Politiku asi úplně neopustím. Jakou formou se ještě vyjasní.

Umíte si představit, že byste se stal straníkem?

Musím říct už teď dopředu, že pokud bych se měl nějak angažovat, tak zatím bych se nechtěl přidávat k žádné straně. Spíše to beru tak, že kdybych do toho šel, tak bych se chtěl zorientovat v politickém prostoru a případně poznat, jací lidé v politických stranách jsou, jak to funguje. A třeba na základě toho se rozhodnout. Ale nechci teď udělat ukvapený krok a vstoupit do nějaké politické strany.

Umíte se zařadit na pravolevé škále?

Myslím, že dnešní doba je trochu jinde než před padesáti nebo sto lety, kdy se to striktně dělilo na pravici a levici. Dnes už jde spíše o to reagovat na výzvy jako evropská integrace, migrace nebo globalizace. Tam si myslím, že štěpení není levo-pravo. Pokud chcete škálování, tak vám odpovím, že se cítím jako středový volič. Říkám, že někdy je potřeba levice a někdy zase trochu pravice ve společnosti. To kyvadlo by se mělo pravidelně střídat kolem středu, aby nedocházelo k nějakým zásadním sociálním výkyvům, které by potom mohly způsobovat revoluce nebo nástup populistů. To bych viděl jako velký problém.

Jak budete trávit víkend, kdy se bude konat druhé kolo prezidentské volby?

V pátek půjdu volit, to je jasné. Večer budu mít diskusi. Budeme se bavit o volbách. Druhý den bychom měli v nějakém médiu komentovat výsledky voleb. A pak se uvidí: buď budeme slavit, nebo smutnit. Ale ať to dopadne, jak to dopadne, život nakonec jde dál.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Cesta do Ruska nemusela Babišovi ml. vůbec uškodit, naznačuje šéf psychiatrické společnosti

Ke kauze duševně nemocného syna Andreje Babiše se vyjadřují lidé, kteří o něm ani o jeho nemoci vůbec nic nevědí, říká v rozhovoru pro INFO.CZ předseda České psychiatrické společnosti Martin Anders. „Naprostá většina lidí s diagnózou schizofrenie normálně funguje, onemocnění byste na nich někdy vůbec nepoznali. Samozřejmě nemohu mluvit konkrétně, ale lidé trpící vážnými duševními poruchami se vyskytují i v manažerské sféře nebo v politice. Celkově se odhaduje, že v moderní společnosti trpí schizofrenií různé závažnosti kolem jednoho procenta populace, což v Česku představuje možná až 100 tisíc lidí," říká.

Syn premiéra Babiše tvrdí v nahrávce, tajně pořízené redaktory portálu Seznam.cz, že byl na přání otce unesen na Krym. Viděl jste jeho výpověď? Přijde vám jako psychiatrovi věrohodná?

Já se nemohu a ani se nechci vyjadřovat konkrétně k případu Babiše juniora. Viděl jsem jeho vyjádření, ale nikdy bych si jako psychiatr nedovolil jen na základě této výpovědi vyvozovat nějaké závěry. To by vyžadovala opravdu důkladné a dlouhé psychiatrické vyšetření, posouzení celkového i momentální stavu zkoumané osoby. Pokud někdo dokáže určit diagnózu nebo věrohodnost člověka z jednoho televizního šotu, pak to není psychiatr. A já se jen divím, kolik lidí se k takovému hodnocení dnes propůjčuje.

Link

Dobře, mluvme tedy obecně. Premiér Babiš tvrdí, že podle lékařských posudků trpí jeho syn schiozofrenií. Můžete tuto nemoc popsat?

Schizofrenie je duševní choroba, která se projevuje poruchami myšlení a vnímání. Lidé, nemocní touto chorobou, trpí často bludy, sluchovými halucinacemi, v mnoha případech mají neustálý pocit, že je někdo sleduje. V nejtěžší fázi se pak tito lidé uzavírají do sebe, nejsou schopni s nikým komunikovat, ani pracovat. Někdy pod vlivem příznaků nemoci se slovně i fyzicky mohou dostat do konfliktu s těmi, kteří se o ně starají, včetně příbuzných.

Je schizofrenie civilizační chorobou, nebo tady byla v nějaké podobě vždycky?

Určitě tady byla vždycky. Jen se v čase mění typ halucinací a bludů, kterými nemocní trpí. Dříve, když všichni chodili do kostela, to byly zejména náboženské bludy nebo obecně halucinace, spojené s náboženskými výjevy, dnes jsou to třeba mimozemšťané nebo představy, že má člověk v bytě štěnice, sledují ho tajné služby nebo ho chce někdo zavraždit. Zákeřný je na představách nemocných fakt, že tyto představy mají většinou nějaký reálný základ, odrážejí vývoj ve společnosti. Někdy je proto opravdu těžké v prvních chvíli rozlišit, kdy se v případě schizofrenie jedná o bludy a kdy o popis nějaké skutečnosti, byť zkreslené.

Jak schizofrenie vzniká?

V odpovědi na tuto otázku existuje řada teorií. Nepochybně mohou hrát a také hrají roli genetické předpoklady. Člověk se může narodit s větší či menší dispozicí k tomu, že onemocní schizofrenií, přesto ani lidé s největší dispozicí onemocnět vůbec nemusí. Důležité pro propuknutí nemoci je, jak se zdá, působení stresových faktorů.

Co to znamená?

Jde o určitou událost, kdy je člověk například donucen okolnostmi, aby se vydal úplně jinou životní cestou než šel doposud. Za socialismu byl třeba pro mnoho mladých mužů spouštěčem schizofrenie nástup na základní vojenskou službu. V jiných případech ale může jít třeba o rozchod s dívkou, náhlou povinnost postarat se sám o sebe, úmrtí v rodině. Příčin může být celá řada. Teorii o tom, že právě stresová situace je častou příčinou propuknutí schizofrenie, může podporovat i fakt, že tato nemoc nejčastěji propuká u mužů, a to mezi 18 a 26 rokem věku. Právě v té době se totiž musejí většinou postavit čelem nové životní situaci, s kterou se někdy nedokáží vyrovnat.

Link

Může hrát v míře dispozic k propuknutí schizofrenie i výchova?

S touto teorií takzvaných schizofrenogenních matek se pracovalo v minulosti, dnes se od ní ustupuje, protože poznání je o mnoho dále a navíc může vyvolávat zbytečný a neodůvodněný pocit viny u rodičů. Způsob výchovy není základním spouštěčem schizofrenie. Pochopitelně ale může přispět k vytváření určitých stresových faktorů, kterou mohou v dospělosti ovlivnit duševní stav člověka. Osobně jsem se ale setkal s mnoha případy, kdy dítě vyrůstalo v naprosto bezproblémové, dobře zajištěné a milující rodině a přesto se v dospělosti onemocnělo schizofrenií.

Co se vlastně děje v mozku nemocných schizofrenií?

Některé moderní teorie pracují s přirovnáním k počítačové síti. Mozek člověka se dostane do situace, kdy je přetížen stejně jako se to může stát u počítačové sítě. Propojování mozkových neuronů pak najednou narazí na nějakou mezeru, o které člověk samozřejmě neví, a tahle mezera najednou v celém procesu přispěje k tomu, že se celý přetížený systém zhroutí nebo poškodí. Jak už jsem zmínil, k náhlému útoku schizofrenie ale může pak přispět i braní léků a drog, pití alkoholu nebo kouření marihuany. Takových případů evidujeme mnoho.

Jak je to vlastně s právní a občanskou odpovědností lidí trpících schizofrenií?

Naprostá většina lidí s diagnózou schizofrenie normálně funguje, onemocnění byste na nich někdy vůbec nepoznali. Samozřejmě nemohu mluvit konkrétně, ale lidé trpící vážnými duševními poruchami se vyskytují i v manažerské sféře nebo v politice. Celkově se odhaduje, že v moderní společnosti trpí schizofrenií různé závažnosti kolem jednoho procenta populace, což v Česku představuje možná až 100 tisíc lidí. A naprostá většina z nich podepisuje smlouvy, stará se o rodinu i domácnost, je schopná běžných úkonů. Tedy až na dobu, kdy nemoc zaútočí.

Jak časté bývají ataky schizofrenie?

To je různé. Zhruba 20 procent postižených se s epizodou nemoci setká jen jednou za život. V dalších případech jsou ale ataky opakované v různých intervalech s různou četností. Důležité proto je, aby pacient pravidelně docházel k lékaři, bral léky, byl pod lékařským dohledem. Nemoc sice není vyléčitelná, ale za určitých okolností léčitelná, tedy udržitelná v určitých mezích. Lidé jsou v zásadě schopní bez problémů fungovat.

Link

Znovu se ale ptám, jak je to s právní odpovědností. Člověk trpící schizofrenií může podle vás žít měsíce a roky jako zdravý člověk, pak ale u něj propukne nemoc v takovém stádiu, kdy není schopen racionálně uvažovat. Jak se pak pozná, zda podepsal důležitou smlouvu při plném vědomí, nebo naopak jako nepříčetný?

To se musí posuzovat striktně podle konkrétního případu v konkrétním čase a za konkrétních okolností. Rozhodně nelze říci, že když deset let léčený pacient třeba prodal dům, automaticky může někdo zpochybnit kupní smlouvu. Podobné sporné případy rozhoduje soud na základě odborného posudku. A znalec si musí vyžádat lékařské zprávy, posoudit v maximální možné míře stav pacienta k tomu určitému datu, zjistit od příslušného lékaře, zda se nemoc zhoršila nebo pacient vysadil léky.

A co když se psychiatrické posudky liší nebo jsou nejednoznačné?

Jestliže má soud pochybnosti o tom, zda byl člověk při určitém úkonu příčetný či nepříčetný, pak se z mých zkušeností přiklání spíše k příčetnosti. A to i v případě této nemoci. To znamená, že v případě pochybností o duševním stavu pacienta v době určitého úkonu se má za to, že člověk byl za svůj čin zodpovědný, uvědomoval si jeho následky.

Když už je ale jedinec natolik zasažený chorobou, že není o sobě ani o jiných schopen trvale rozhodovat?

To je opět otázka posouzení soudem, na který se obrací buď příbuzní nebo v případě osamělého člověka státní orgány nebo lékaři. Soud musí na základě odborných posudků zjistit, zda jsou ataky nemoci tak časté, že trvale není schopen normálního života, ohrožuje své sociální jistoty nebo ohrožuje sebe i své okolí. A určit mu opatrovníka. Osobně jsem ale posuzoval řadu případů, kdy jsem podezření na nesvéprávnost nepotvrdil.

V případě Andreje Babiše juniora mu údajně manžel jeho psychiatričky dělal jakéhosi osobního asistenta, vozil ho do zaměstnání i na zahraniční dovolenou, trávil s ním veškerý volný čas. To je z psychiatrického hlediska běžný postup?

Jak už jsem říkal, nechci a nemohu mluvit o případu, jehož okolnosti znám pouze z médií. Pouze mohu obecně říci, že když někdo doprovází nemocného, věnujeme se mu a dohlíží na něj v běžném životě, pak je to z lékařského hlediska pro nemocného velký přínos. O to samé se vlastně snažíme v Česku i v rámci připravované reformy psychiatrie.

Link

O co konkrétně? O to, aby měl každý pacient svého asistenta?

Hlavní smysl reformy spočívá v tom, abychom dokázali maximálně počet duševně nemocných lidí dostat z ústavů do takové péče, při níž mohou zůstat doma, chodit do zaměstnání, účastnit se veřejného života. Uvedu vám příklad z nedávné doby. Paní, pracující v knihovně onemocněla schizofrenií. Když se vrátila do práce, samozřejmě nepracovala na plný výkon. To ani nejde. Ostatní pracovnice si pak stěžovaly, že dostává plný plat, i když pracuje méně. A tak paní, na kterou byl vyvíjen velký tlak, stáhla do sebe, odešla z knihovny, zavřela se doma. Její léčba postupuje pomaleji. Smysluplnou formou pomoci by bylo postupné začleňování do zaměstnání za ulehčených podmínek.

A jak by jí v její situace pomohl podobný asistent jakého měl Babiš junior?

Třeba tím, že by jí dokázal pomoci v začátcích nástupu do práce, pomohl s vyřizování úředních záležitostí, komunikaci s kolegy, kteří o nemoci nic nevědí, dohlížel na užívání léků, informoval lékaře o tom, když se stav zhoršil. Duševně nemocní lidé by s takovou pomocí pak mnohem lépe vraceli do zaměstnání i do společnosti. Nejde jen o asistenty. Dnes se jednoznačně ukazuje, že léčba je nejúspěšnější tehdy, když se zkombinují dva faktory. Tedy vhodné nasazení léků v kombinaci s dobrým systémem komunitní péče přímo v místě bydliště nemocného.

Údajný asistent Babiše juniora Petr Protopopov odvezl premiérova syna na Krym a pak ho podle své výpovědi pro Právo nechal na čas nějakém ukrajinském hornické městě v přítomnosti slečny, se kterou se seznámil až na Krymu. To vám také přijde v případě péče o nemocného člověka normální?

Mohu opět mluvit pouze obecně. Mezi lidmi se bohužel stále dokola drží jakási utkvělá představa, že jedince trpící schizofrenií je třeba držet buď v ústavech nebo pod trvalým dohledem, protože jinak někomu nebo sami sobě ublíží, provedou něco hrozného či vyhodí svůj dům do povětří. To je úplná hloupost. Setkal jsme se s pacientem, kterému jeho dobře situovaná rodina platila pravidelné lety do Karibiku. On tam létal úplně sám, sám se také o sebe staral. Vždyť byl a je svéprávný. Schizofrenie neznamená, že musíte být pořád pod dohledem na každém kroku.

Nemohl ale převoz Babiše juniora do úplně neznámého prostředí v Rusku nějak rozrušit?

Pokud někdo z blízkých dospěje k názoru, že duševně nemocnému pomáhá pobyt v nějakém prostředí s nějakými lidmi, nebo ho alespoň tento pobyt neohrožuje, je úplně jedno, kde se nemocný nachází a co dělá. To nejsou ve drtivé většině lidé, které musíte držet pod zámkem, mají svá práva, mohou volit i cestovat. Kdyby se takový jedinec rozhodl, že poletí třeba na Čukotku, také mu v tom nikdo nemůže zabránit.

Link

Někteří politici i právníci se diví tomu, že Babiš junior dříve pilotoval Boeing a dnes bere sedativa a tatínek ho s pomocí posudků spřízněné psychiatričky označuje za duševně nemocného. Co na to říkáte?

Tohle je už úplná hloupost. To je jako kdybych se divil, že jste ještě před rokem spal na seně, když dnes máte alergii a sennou rýmu. Nebo že jste před týdnem hrál hokej, když dnes ležíte s chřipkou. Onemocnět schizofrenií mohou lidé kdykoliv. Je úplně jedno, co člověk dělal před tím. Spíš bych se ptal, kdybych vyšetřoval někoho jako pilota boeingu, zda i tohle stresové povolání nebo výcvik nemohly třeba z části přispět k propuknutí nemoci. To by také nebyl neobvyklý případ.

Seznam.cz dnes zveřejnil email, který Babiš junior poslal redakci a v němž obviňuje otce ze lži a přeje si být v kontaktu s českou policií. Ani tahle zpráva na vás nepůsobí věrohodně?

Nemohu jí nijak komentovat, protože o okolnostech jejího vzniku vůbec nic nevím. Setkal jsem se lidmi, kteří pracovali jako ajťáci nebo jako manažeři, pak si ze dne na den pod vlivem schizofrenických bludů vykopali v lese jámu a lehli si do ní. Viděl jsem normální mladé kluky, kteří si „zahulili“ jointa jako tisíce jejich vrstevníků a skončili se schizofrenickou epizodou v léčebně. A často to byli lidé z ekonomicky dobře situovaných rodin. Zda Andrej Babiš junior vypovídá pod vlivem bludů nebo se jeho výpověď může zakládat na pravdě, prostě nemohu zjistit z nějakého mailu nebo televizního záběru. A nemůže to udělat ani žádný jiný psychiatr, natož laik.

Může podle vás kauza poslední kauza Andreje Babiše naopak přispět k něčemu dobrému v léčbě psychických onemocnění?

Já doufám, že ano. Třeba se novináři nebudou v této souvislosti obracet jen na politiky, právníky a lékaře, ale zajdou také za lidmi, kteří mají takové nemocného v rodině. A dozví se tak, jak těžké to ti lidé mají, čím si musejí projít jak ti nemocní, tak jejich příbuzní. Ať už ta kauza s Babišovým synem dopadne jakkoliv a vzejdou z ní jakékoliv závěry, mělo by to vést ke změně pohledu společnosti na duševní onemocnění jako takové. Zhruba čtvrtina populace dnes trpí psychickými problémy nebo duševními chorobami a přitom se o skutečných následcích těchto chorob a možnosti jejich léčby ve společnosti příliš nemluví. Tak snad to ta Babišova kauza změní.

37963