Prezidentské volby 2018: Koho volí čeští influenceři TMBK, Cerman, Lukášková a další? Janu Bobošíkovou i sami sebe | info.cz

Články odjinud

Koho volí čeští influenceři TMBK, Cerman, Lukášková a další? Janu Bobošíkovou i sami sebe

Už zítra a v sobotu vyrazí voliči rozhodnout o novém prezidentovi, který bude v z Hradu vládnout dalších pět let. Na sociálních sítích to vypadá, že každý má teď dojem, že se musí k volbám vyjádřit. Zatímco statusy většiny uživatelů ocení maximálně jejich přátele, influenceři oslovují tisíce i statisíce lidí najednou. Proč je podle nich důležité přijít k volbám a kdo podle nich vyhraje?

Tomáš Břínek (TMBK), umělec a grafik

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

U mě konkrétně, protože jsem na své FB stránce slíbil lidem, že půjdu volit toho, koho si zvolí oni skrze hlasování. :) A také protože je samozřejmě důležité skrze volbu pomáhat správně nasměrovat tuhle krásnou republiku.

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Jak jsem již zmínil, nechal jsem o osudu svého volebního hlasu rozhodovat své "fanoušky".

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Že by se měli vysrat na playstation a jít k volbám:)

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Miloš Zeman, doufám – jinak si ty koláže budu muset tahat z prstu.

(Nepovinná otázka) Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Janě Bobošíkové.

TMBK: Česko je továrna na debilno, Zeman a Ovčáček jsou chodící koláže autor: INFO.cz

Markéta Lukášková, autorka bestselleru Losos v kaluži

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

Beru to tak, že stejně, jako má stát nějaká práva a povinnosti, mám je i já jako občan. V případě voleb je to samozřejmě právo, ne povinnost. Je podle mě lepší říct svůj názor touhle cestou, než v diskuzích na internetu. Ale právě proto, že tu máme demokracii, ať si to každý udělá tak, jak chce. Nedovedu si představit, že chronického nevoliče přesvědčí nějaké výzvy nebo přemlouvání.

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Upřímně řečeno, tak nějak intuitivně, co se týče konkrétně prezidentské volby, program jednotlivých kandidátů jsem nestudovala, pořád beru tu funkci spíš jako reprezentativní, takže mi víc záleží na tom, jestli na mě dotyčný působí slušně, solidně, inteligentně, jestli z něj mám pocit, že bude silným lídrem, bude mít autoritu a jeho slova a činy (vyznamenání, milosti) tak budou brány vážně. Už nechci prezidenta, ze kterého si všichni budou dělat srandu.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázala?

Na to jsem vlastně už odpověděla. Nevzkázala bych jim nic, prostě na to kašlou, je to stejně legitimní, jako na to nekašlat. Takový údaj by si možná spíš měla pořádně vzít k srdci ta naše facebooková bublina, kde máme pocit, že se děje všechno zásadní a nedochází nám, že realita je někde úplně jinde. Že spousta lidí prostě tyhle věci neprožívá, protože je tíží často existenciální problémy a ne to, jestli na Hradě bude sedět Horáček nebo Zeman, protože jak se říká, chleba nezlevní. 

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Když se na to kouknu zcela střízlivě, jednoznačně mi vychází, že vyhraje Miloš Zeman. Podle mě nemá v současné době konkurenci.

Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Já budu v prvním kole volit na 99 procent Pavla Fischera, v druhém kole asi kohokoliv proti Zemanovi. Dlouho jsem se snažila nenechat se strhnout tou vlnou nenávisti vůči němu, pořád jsem sama sobě zdůrazňovala jeho klady (inteligence, vzdělanost, sečtělost, schopnost mluvit spatra), ale přebily to bohužel jeho činy a slova, která překousnout nemůžu.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Jaroslav Cerman, influencer

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

Je hezké se občas projít někam jinam, než do práce a pak zas zpátky. A pak do hospody. A zas zpátky. Hodně lidí navíc chce volit srdcem a taková procházka na vzduchu je pro srdce zdravá. Lidi taky mají na chvíli pocit, že mají nějakou reálnou moc a sílu měnit svět, což je jinak právě pocit, který většina z nich nikdy jindy nezažije a který tak zoufale potřebuje.

Někde jsem četl, že hodně nemocí způsobuje stres a špatná nálada. Osobně tomu nevěřím, ale hodně lidí jsou určitě pak po volbách šťastní, tak to je hezké a asi i zdravé. Hodně lidí je pak taky naštvaných a nezdravých, ale tak už to bývá, nic není dokonalé, vždy je to něco za něco. V těch příštích si to třeba zas vymění a bude to v rovnováze. Jako když si rozvedení rodiče každý rok střídají, kdo bude mít děti na Štědrý den a kdo o den později. To je hezké.

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Snažím se nad tím hlavně moc nepřemýšlet, protože kandiduje devět bílých starých mužů a to není moc různorodé. Jen jeden má černé vlasy, někteří nemají vlasy pro jistotu vůbec. Řídím se podle toho, co vidím třeba ve snech, tak snad se mi ještě před volbama něco zdát bude. Když to nepůjde, budu se muset řídit podle programu, sympatií, dojmů a tak dále. Achjo.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Tak co já vím, třeba mají něco lepšího na práci. Někdo je třeba nemocný, někomu ujede vlak nohy, někdo spadne do nějaké díry a nemůže ven. To se děje často, některé díry kolem třeba Macochy nebo Brna jsou tak hluboké, že se z nich člověk nikdy nevyhrabe. Někdo třeba ví, že jeho volba by někomu ublížila, ale zase nemůže volit to druhé, tak radši zůstane doma a třeba si hraje doma nebo se opije. Někdo třeba spí, protože pil den předtím.

Nemůžu ty lidi soudit. Vzkázal bych jim: „Věřím vám.“.

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Bohužel to nebude žádná žena. Bude to další bílý postarší muž. Což nemusí být špatný, může to být někdo, kdo má lidi třeba opravdu rád a záleží mu na tom. A to doufám, že se stane. Ale už je to jako když vydají desátý díl z té série o filmů, kde se nějaký plešatý muž honí s auty. Chce to změnu.

Tomáš Princ, autor projektu Humans of Prague

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

Přestože žijeme v parlamentní demokracii, Miloš Zeman nám v posledních letech setrvale demonstroval, s jak velkou symbolickou mocí je prezidentský úřad spojen.  Prezident nastoluje společenská témata a způsob, jakým se o nich přemýšlí a mluví. Případně o kterých se mlčí. Zeman se při svém uvedení do úřadu pojmenoval „prezidentem dolních deseti miliónů“, aby se pak následně obklopoval bohatými lidmi s pochybnou podnikatelskou minulostí, aby se lísal k Rusku, kde život a práva obyčejného člověka v posledních sto letech neměla žádnou cenu, nebo aby štval proti neziskovým organizacím, které často s nejpotřebnějšími lidmi na každodenní bázi pracují. Prezidentské volby by měly být důležité pro každého, kdo vidí za špičku svého nosu.

 Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?  

Vybírám si podle dlouhodobého profilu, zkušeností a světonázoru uchazečů, přihlížím i k jejich programu a veřejným vyjádření v době předvolební kampaně.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Nenechte si namluvit, že váš hlas nic neznamená. Rezignovaná a frustrovaná společnost nahrává oligarchům a diktátorům. Jestli máte pocit, že žádný kandidát není „váš“ a skutečně volit nepůjdete, tak se trochu zastyďte a odpracujte v dalších pěti letech, během funkčního období prezidenta, svou roli občana tak, že budete dělat to, co mnozí uchazeči o prezidentský úřad slibují – sjednocovat spíše než rozdělovat lidi okolo vás, věcně mluvit o důležitých tématech, důstojně naší zemi reprezentovat v zahraničí.

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Jiří Drahoš.

(Nepovinná otázka) Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Pavlu Fischerovi.

Adam Zbiejczuk, specialista na sociální sítě

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

Obecně vzato jsem pro účast u voleb, protože považuji za správné participovat na veřejném dění a politice.

Konkrétně v případě prezidentských voleb jde sice o funkci spíš reprezentativní, ale minulá volební období ukázala, že prezident může s pomocí trochy "kreativity" promlouvat do politického dění poměrně významně. Nehledě na symbolický význam funkce a její mediální sílu. Mám-li tedy vlastní názor na to, jak by měl prezident v ČR vypadat, co reprezentovat, jak se chovat - měl bych jít volit.

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Dlouhodobě se snažím orientovat v politickém dění, takže nezkoumám kandidáty teprve týden před volbami. Dívám se na jejich program, odhadované možnosti, lidi, kterými se obklopují, jejich profesní i osobní historii. Volební kalkulačky beru trochu s rezervou, ale klidně si je také zkusím projít. A samozřejmě i já jsem ovlivněn vlastním okolím, debatami s přáteli a kolegy.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Že jsou sami proti sobě. Politika není vzdálená a abstraktní – ovlivňuje naši každodennost. Běžte volit.

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Myslím si, že do druhého kola postoupí jako nejúspěšnější Miloš Zeman a z druhého místa Jiří Drahoš. A že bude hodně lidí překvapeno nečekaně vysokým výsledkem Pavla Fischera.

Druhé kolo bude těsné a může jej ovlivnit nějaký nový impuls, něco, o čem zatím ještě nevíme. Ale můj tip je, že Miloš Zeman svůj mandát neobhájí.

(Nepovinná otázka) Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Myslím, že máme na výběr z řady zajímavých osobností. V ideálním světě bych asi nejraději na Hradě Pavla Fischera. Ale v aktuální situaci se domnívám, že kandidátem s nejširší podporou a spojující rozdílné tábory je Jiří Drahoš, kterého proto také budu volit. 

Filip Grznár, sportovec

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

Aby se nestávalo, že chodí volit jen ta primitivní část obyvatelstva České republiky a volby nevyhrávali lidi a strany co tam být nemaj...

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Podle vlastní úvahy a zdravého rozumu... většinu kandidátů znám, a tak to není tak těžké.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Nic, chápu, že jsou někteří znechucení a nechtějí volit, a také chápu že někdo nemá čas, tenhle způsob voleb je zastaralej a mělo by se to pokud možno řešit elektronicky...

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Podle mě maj šanci Zeman a Horáček.

(Nepovinná otázka) Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Zeman je dokonalej českej prezident, ale zdravotně už dlouho nevydrží a tak nevím... počkám, až budu moct kandidovat já.

Janek Rubeš, reportér pořadu Honest Guide (Stream.cz)

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

Je to jeden z mála okamžiků, kdy má můj hlas stejnou váhu jako hlas kohokoliv jiného. Byl jsem tak vychován od rodičů a vážím si toho, že žiji ve svobodné zemi, kde jsou svobodné volby.

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Aktuálně si vybírám podle sympatií. Radu přátel beru také často v potaz.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Je to jejich volba. A to říkám bez jakékoliv negativní konotace. Spíš bych vzkázal lidem, že není dobré u Zemana říkat “Volila ho půlka národa.” Asi je lepší říkat čtvrtina.

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Myslím, že opět vyhraje aktuální prezident.

(Nepovinná otázka) Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Všem, kteří nejsou zbabělci. Všem, kteří se nebojí vlastního stínu.

Ezy Hýbl, zpěvák

Proč je podle Vás důležité jít k volbám?

V dnešní době je to zásadní věc a po tom, jak dopadly Volby 2017, je to jasný důkaz toho, že volit je důležité, a beztak kdo nevolí, vlastně volí...

Podle čeho si vybíráte, koho budete volit?

Sleduji internet a televizi... upřímně dneska si udělat obrázek správné volby dokáže každý sám velmi jednoduše.

Podle dosavadních průzkumů nepřijde volit až 40 % lidí. Co byste jim vzkázal?

Ať jdou volit, dokud můžeme svobodně rozhodovat o svém osudu a osudu našich dětí... myslím, že za 5 let se tady stalo dost zásadního, co by nás mohlo donutit ten hlas jít hodit.

Kdo podle Vás vyhraje prezidentské volby?

Nechci selektovat nikoho veřejně, to je každého věc, ale přeji si, aby byl zvolen člověk, co bude reprezentovat náš stát dobře a rozumně a bude příkladem lidem.

(Nepovinná otázka) Kterému kandidátovi fandíte Vy?

Je jich zatím více! Budu se rozhodovat na jisto pár dní před a ještě si pořádně projedu vše, ať můj hlas není jen vhození kapky do moře.

Sledujte naši prezidentskou událost na facebooku a buďte mezi prvními, kteří se dozví výsledky prezidentských voleb.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Uhde vzpomíná na disent i listopad: Proč se Kundera nevrátil z Francie a v čem selhal Havel?

Disident a dramatik Milan Uhde v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vzpomíná nejen na časy listopadu 1989. Podle něj chartisté kolaps komunistického režimu čekali, přesto byli listopadovými událostmi překvapeni. Uhde se podrobně vrací ke střetu Jaroslava Šabaty s Petrem Cibulkou, přičemž se jednoznačně staví na stranu Šabaty. A tvrdí, že tehdy Václav Havel selhal, když jednoznačně neodsoudil fyzické násilí, kterému Šabata v Občanském fóru čelil. Uhde se také zamýšlí nad tím, proč se po listopadu do České republiky nevrátil spisovatel Milan Kundera a jako jeden z důvodů uvádí, že ho disidenti připravili o Nobelovu cenu.

Jak s třicetiletým odstupem vzpomínáte na listopadové události roku 1989?

Vzpomínám na ně částečně jako na překvapivé, částečně jako na nepřekvapivé. Nepřekvapivé v tom, že jsem díky příteli a učiteli Jaroslavu Šabatovi – se kterým jsem byl permanentně v přátelském politickém sporu – zkusil v roce 1984 nejen jako původně bohemista, nýbrž i jako rusista, zda ještě ovládám ruský jazyk.

Tehdy jsem na prvním programu moskevské televize, který nám dodávali až do domu, zahlédl jakýsi publicistický pořad. Bylo to ve čtvrtek večer, to nikdy nezapomenu, a diskutovali v něm mladí lidé. Jeden z nich chválil, jak je to výborný, že sovětský člověk přispěchá na pomoc, kdykoli je někdo někde v tísni, třeba v Československu v roce 1968 nebo nedávno v Afghánistánu.

Ale druhý, s ovázanou hlavou, povídá: „S tím já vůbec nesouhlasím. V Afghánistánu jsme neměli co dělat. Já jsem si to právě prožil. No a tím Československem se také nemáme proč vychloubat.“ Své tehdejší ženě říkám: „Pojď si to poslechnout, v Sovětském svazu zuří obrodný proces, a armády NDR a ČSSR jej sotva zastaví.“ Ten pořad se jmenoval 13. poschodí, byl velice sugestivní, probíraly se v něm všechny otázky, které se u nás řešily v roce 1968. Paralela byla až dotěrná.

Link

Citat

Jinými slovy mi říkáte, že jste to čekali?

Já jsem věděl, že jestli je v Sovětském svazu obrodný proces a armáda nemá ve zvyku zasahovat do politického dění, navíc Šabata to ve mně živil, pak je na místě optimismus. Začal jsem jej mezi přáteli šířit, stejně jako jsem do té doby stonal pesimismem a tvrdil, že režim je tu na dvě stě let. Teď jsem pro změnu radil, ať sovětskou televizi začnou všichni sledovat. V Brně si známí tehdy myslili, že se Uhde tentokrát zbláznil z opačných příčin.

Zároveň jsem chystal čítanku české literatury ve vlastním pojetí, ale pořád od toho odbíhal v domnění, že do konkrétní změny je ještě času dost. Tak mě 17. listopad přece jen zaskočil. Ten den jsem strávil se svým sedmnáctiletým synem na chalupě, kde jsem vynášel záchod. Očekával jsem, že se situace posune 10. prosince na Den lidských práv. Všechny mé myšlenky na nějaký společenský pohyb se k tomu datu upíraly.

6030911:article:false:false:false

Na chalupě poblíž polských hranic byla slyšet Svobodná Evropa. Nedosahovala tam rušička, vysílání v letních dnech doléhalo otevřenými okny ze stavení až na silnici. Syn zachytil zprávy o tom, co se děje v Praze na Národní třídě. Jeho závěr byl jasný: „Apači jsou v prdeli.“ Říkám: „Chlapče, mají velikou moc, ti se jen tak nevzdají.“ Věděl jsem, že jejich vedení je zabedněné, ale také šíleně zatvrzelé a v nenávisti schopné něčeho podobného jako čínští komunisté před nedávnem na Náměstí nebeského klidu.

Sedmnáctiletý syn, samozřejmě zpolitizovaný, mě za to nazval skučivcem. To je, pokud to nevíte, tragikomická postava z jedné komedie Alexeje Ostrovského.

Petr Pithart tvrdí, že disent nebyl na revoluci připravený. Že vám moc spadla do klína a vy nevěděli, co si s ní počít. Jak to jde dohromady s tím, co mi říkáte?

Jako všechny podobné pravdy, i tahle podle mě platí jenom částečně. Petr Pithart je člověk, kterého jsem vždy považoval a považuju za kamaráda. Zároveň jsem s ním měl občas rozmíšky, většinou na dálku a vždycky přátelské. On nás všechny signatáře manifestu, který se jmenoval Demokracii pro všechny, manifest Hnutí za občanskou svobodu a byl zveřejněn v říjnu 1988, velmi pokáral. Prý jde o krok za meze Charty 77, která se zasazuje o lidská práva, avšak změnu režimu nežádala, zatímco náš manifest o ni usiluje, protože předpokládá například svobodné volby.

Samozřejmě, že jsem jej podepsal s tímto vědomím, podle mě tehdy už režim pokračovat nemohl. I o probíhajících demonstracích však někteří chartisté soudili, že by je vlastně Charta podněcovat neměla, protože vedou ke konfrontaci. Chartisté by měli zůstat doma, aby režim viděl, že jde o projev spontánní lidové vůle, ne o chartistickou inspiraci a organizaci.

Pravda byla ale taková, že všechny občanské iniciativy ke konfrontaci směřovaly, ať programově chtěly, nebo ne. Veřejný projev nesouhlasu, k němuž se sejdou tisíce lidí, je konfrontační. Vzpomínám si na drobnou epizodu: když mě po podpisu zmíněného Manifestu za občanskou svobodu sebrala Stb, bylo to ráno 27. října 1988, odvezli mě do Žďáru nad Sázavou, v Brně už bylo totiž všude obsazeno, v celách předběžného zadržení seděl Šabata a další aktivisté.

Kapitán Stb mě dal příštího dne večer předvést k výslechu. Pohostil mě výborným čajem – měl darjeeling. Zeptal se mě, co si myslím, že teď nastane. Odpověděl jsem, že to, co bylo, bude pokračovat. On na to, že se mýlím, protože nevím, jak proběhla pražská demonstrace. Byly tam prý tisíce lidí. To je konec. Druhá vyslýchatelova otázka zněla doslova: “Co se mnou uděláte, až režim padne?“ Bylo zkrátka jasné, že hlavní opory moci jsou na hromadě.

Připadá mi, že je Petr Pithart až příliš osobní, pokud jde o to překvapení. Bylo podle mě především jeho. Nezazlívám mu to, neměl po ruce Jaroslava Šabatu.

Link

Jsem rád, že se o něm zmiňujete. Chci se vás totiž zeptat, jak po třiceti letech hodnotíte jeho spor s Petrem Cibulkou?

Už tehdy jsem jej hodnotil jednoznačně. Petr Cibulka tehdy vyvolal v Brně atmosféru pouličního násilí. Byl jsem svědkem toho, jak Jaroslava Šabatu udeřili, jak ho bili, zatímco Šabata se vždy domlouval, vždy hledal demokratické řešení. Cibulka byl naopak konfliktní člověk. Když jsem podepisoval prohlášení, které požadovalo jeho propuštění z vězení, protože tam byl samozřejmě nevinně, už tehdy jsem napsal, že to bude mít vždycky těžké, protože je to člověk, který žije konfliktem.

Pokud v něm není, jeho aktivita klesá. Šabata byl levicový politik schopný obdivuhodné sebereflexe. Když jsem se ho zeptal, zda se cítí odpovědný za zločiny 50. let, připustil, že politicky ano. Byl dobrým a snadným terčem pro zaslepené antikomunisty. Zaslepení antikomunisté jsou jako rasisté. Říkají, že kdo byl jednou v komunistické straně, zůstane komunistou jako černoch černochem. To je rasismus.

Šabata mě učil: „Polemizuj si s komunismem, ale rozpoznávej mezi komunisty. Jde o lidi, a to nejrůznější. Jako spisovatel bys to měl pokládat za samozřejmé. Je to tvůj obor.“ Byl jsem jednoznačně na jeho straně. Nechodil jsem však na schůze Občanského fóra, měl jsem tehdy málo času, protože jsem začal přednášet na filosofické fakultě a navíc jako šéfredaktor sháněl autory pro Atlantis. Jen dvakrát jsem tam zašel a viděl, jak Petr Cibulka diriguje skupinu naprosto neinformovaných lidí.

Když Šabata se svými stoupenci vyhrál hlasování pléna, přehlasovaní účastníci na pokyn začali vykřikovat: „Totalitní systém!“ A když jsem zahlédl, jak Šabatu na ulici mlátí, nepomohl jsem mu sice, rvát se neumím, ale zavolal jsem v noci na Občanské fórum do Prahy, žádal, aby mi předali Václava Havla, a oni mi vyhověli. Povídám: „Vašku, proti násilí se musí Občanské fórum okamžitě ohradit. Nosit transparenty s nápisem Pernica a Šabata, klika od komunistů najatá (Josef Pernica byl poslední komunistický primátor Brna, pozn. red.) a mlátit, to nejde.“

Václav Havel mi situaci vysvětlil: „Občanské fórum nemá žádnou hierarchii. Pražské není nadřazené brněnskému.“ To byla pravda, ale šlo o to neformálně občansky a osobně říct, že násilí odsuzujeme. Pouliční spravedlnost - jako v roce 1945 - je odstrašující. Nikdo se však k brněnskému sporu nevyjádřil, jen Honza Ruml někde napsal, že člověku musí být bližší Petr Cibulka. Nikdy jsem mu to nezapomněl.

Link

Vyčítal bych si, že jsem s vámi mluvil a nezeptal se na to. Přestože trochu odbočíme, chci mluvit o jiné výrazné osobnosti spojené s Brnem. Proč se podle vás po listopadu 1989 do České republiky nikdy nevrátil Milan Kundera?

Sáhnu k velmi důvěrnému tónu, i když to není mým zvykem. Jsem přesvědčený, že původně návrat plánoval. Vím, že když se dozvěděl, že rodnou vilku na Purkyňově 6 v Králově Poli, kam jsem za ním chodíval, plánuje jeho maminka prodat, spontánně řekl našemu společnému kamarádovi Josefu Válkovi do telefonu: „A kde budu bydlet?“ Bylo to v roce 1987 nebo 1988. Řekl bych, že ho odradily až první projevy porevoluční.

Mluvil jste s ním o tom někdy?

Ne. Nemluvil.

A které projevy máte tedy na mysli?

Ostré projevy rasistického antikomunismu. Protože Milan Kundera se s komunismem zásadově rozloučil, ale členem komunistické strany byl a přijal od komunistické vlády některá dobra, mimo jiné státní cenu za hru Majitelé klíčů, která byla podle mě velmi problematická. Hlásala, že existují dvojí lidé: jednak kurýři, totiž nositelé důležitého poslání, a jednak ti, kteří žádné poslání nemají, a proto mohou být v mezních situacích obětováni, aby kurýři mohli naplnit svůj cíl.

Druhý typ projevů, který ho bolel, záležel v tom - a je to mé velmi osobní mínění -, že se v českém tisku objevily články, které napadaly jeho dílo. Pamatuju si rozhovor, který jsme na toto téma vedli, když ve Večerní Praze vyšla přezíravá recenze tuším prvního Kunderova románu, co u nás tehdy vyšel: prý to žádná velká literatura není.

6030914:article:false:false:false

Neznámý začátečník si prostě vyšlápl na velkého autora. To se stává běžně. Ale Milan se ptal: „Prosím tě, kdo to je?“ Řekl jsem naschvál hodně drsně, že si někdo potřeboval vydělat stovku na kafe a pivo. Takových článků bylo ovšem víc. Navíc proti Milanovi byla ostře naladěná větší část disentu. Disidenti ho připravili o Nobelovu cenu.

Povídejte…

Tehdy se na různých zasvěcených místech šuškalo, že jsou na Nobelovu cenu za literaturu dva kandidáti: významný africký spisovatel a Milan Kundera. Jenže my jsme to nevěděli, konkrétně ani já ani Jiří Gruša. Václav Havel nám na jednom setkání zakázaných spisovatelů předložil petici přimlouvající se za to, aby Nobelovu cenu dostal Jaroslav Seifert.

Proč?

Seifert si ji jistě zasloužil, je to velký básník. Existovala však zřejmě a pochopitelně i politická ambice a vyhlídka, že laureát Seifert promluví ke světu a řekne, k jakému tažení proti kultuře dochází v jeho zemi. Naproti tomu byla obava, podle mě zcela neoprávněná, že Milan Kundera ve stejné situaci zejména o disidentech pomlčí, protože byl k disidentsky zaměřené angažované literatuře kritický a veřejně se o tom vyslovil.

Link

Jeho argumenty proti angažované literatuře plně sdílím. Navíc jsem už jednou napsal, že kdybych věděl, že se podpisem petice za Seifertovu kandidaturu vyjadřuju proti kandidatuře Kunderově, nikdy bych svůj podpis nepřipojil. Kandidátem na Nobelovu cenu mezi českými autory by pro mě byl jednoznačně Kundera.

František Janouch popisuje v jedné své knize, jakou námahu vynaložil, aby za pomoci přátel a příslušných kontaktů zvrátil mínění nobelovské komise v Seifertův prospěch. Očekávaný efekt se však nedostavil. Seifert byl už starý a velmi nemocný, nemohl promluvit sám a „nobelovskou“ řeč za něj vytvořil někdo, koho tím zřejmě pověřil. Byla konformní, a tím podle mě odpudivá.

Antonín Brousek napsal a v londýnských Rozmluvách otiskl znamenitý rozbor té nobelovské řeči a dovodil její lživou povahu. Disidenti se na něj houfně pohněvali. Václav Havel podotkl, že Brousek musí pořád něco mít, že už je takový. Karel Pecka prohlásil, že Brousek jako emigrant přestal svou zemi milovat, a že tudíž nemá právo do našich záležitostí promlouvat. Karlovi jsem přátelsky, ale ostře v časopise Most odpověděl, že právo mluvit má každý.

Jistě, každý smí stejným právem ovlivňovat a zasahovat v něčí prospěch, nejsem zavilý moralista a František Janouch byl skvělý předák Nadace Charty a všem potřebným pomáhal, ale celá nobelovská historie skončila tak, že se o utlačované české kultuře nezmínil vůbec nikdo. Chudák Jaroslav Seifert pak odvolal podpis, kterým předtím doprovodil české stanovisko zaslané na budapešťskou konferenci o takzvaném helsinském třetím koši.

Nevůle ke Kunderovi byla a je známá. Eva Kantůrková například napsala dopis, ze kterého František Janouch ve své knize cituje a ve kterém uvedla, že na Seifertovu kandidaturu byly sice v našich kruzích různé názory, ale za nejlepší prý všichni považovali, že tu cenu nakonec nedostal autor, jehož vyhlídky byly původně tak nadějné. Nikoho nechci soudit, snažím se jen pojmenovat některé možné důvody, pro které se Milan Kundera nakonec nevrátil domů.

Když jsem s ním po letech mluvil a ptal se ho, zda se zlobí, že ho Nobelova cena minula, odpověděl, že ne. Podle něj pozbyla svou někdejší váhu. Připouštím, že neměl proč být ke mně ve všech směrech upřímný – nebyl vůbec zpovědní typ. Byl od mládí velmi křehký a v cizině se stal ještě křehčím. Zažil světový úspěch a zvykl si na francouzské prostředí, podle mě o hodně noblesnější než české.

Při našem zatím posledním setkání v Paříži jsem mu sám iniciativně řekl: „Dobře, že ses nevrátil. Neradoval by ses. Ani osobně, ani z poměrů.“ Ale chci a musím svědčit, že se o české otázky a o českou kulturu vždycky bytostně zajímal. Jako předsedovi Poslanecké sněmovny mi vystrojil ve svém bytě večer s desítkou francouzských novinářů, kterým jsem přibližoval naši politiku. Řeči o tom, že se od své rodné země odvrátil, jsou lživé. Je ovšem pravdivý jeho výrok, že je zaprvé spisovatel a teprve zadruhé rodilý Čech a Moravan.

Pojďme tedy k těm poměrům. Proč podle vás disidenti nakonec prohráli? U nás je porazil Václav Klaus, na Slovensku Vladimír Mečiar.

Vysvětlení není podle mě úplně jednoduché. Zaprvé to bylo proto, že se v mocenských záležitostech moc dobře nevyznali. Když například dva členové vedení ODS, tedy strany, jejímž členem jsem byl, začali mezi novináři šířit, a to jak cestou oficiální, tak i polooficiální, že je pan Uhde už mírně dementní, nestačí na svou funkci a psycholog, kterého máme mezi poslanci, chystá s ním odborný rozhovor, v němž ho bude testovat, zareagoval jsem nesmírně naivně: šel jsem za předsedou Klausem a povídám, že by se taková praxe měla zastavit.

Jak Klaus reagoval?

Povídá: „To je normální vnitrostranický boj.“ Pochopil jsem, že na takový normální vnitrostranický boj nemám. Ne že bych nechápal, že se v naší straně usadil, ale nebyl jsem schopen jej opětovat. Mnohdy jsme my disidenti tyto mechanismy a postupy vlastně ani neznali. Vždycky jsem hlásal a dodnes hlásám, že levici i pravici stvořil Bůh. Razil jsem oslovení „kolego“. Latinské „con lego“ si překládám jako „ něco společně kladu“. Levice klade zleva, my zprava. Pokud klademe poctivě, kára se pohne dopředu a neskončí v pangejtu, ani pravém, ani levém.

Václav Klaus s velikým časovým odstupem napsal, že musel Milana členům strany vysvětlovat. A třetí argument: někteří disidenti měli dojem, že jsou do politiky jenom půjčeni. Nepočítali s politikou natrvalo. To vše způsobilo, že disent začal z politiky mizet. Na druhé straně třeba Pavel Rychetský vytrval, a to k prospěchu věci. Ale celkově byl disent z jiného těsta než mocenského.

6030895:article:false:false:false

Čím si vysvětlujete fakt, že je v České republice ještě pořád tolik lidí, kteří hodnotí kladněji poměry před listopadem 1989, než ty po něm?

Příčin je zase několik. Ta hlavní spočívá v tom, že se vinou Václava Klause prosadila dogmatická představa o tom, jak vypadá tržní ekonomika. Když jsme mu říkali, že důchodci jsou na tom strašně zle, odpověděl lapidárně: „Někdo musí být nejchudší.“ Samozřejmě že v každé společnosti musí být někdo nejchudší, ale asociální bezohlednost té politikovy věty byla děsivá.

Dnešní pohled například na venkov bez dobrého autobusového a vlakového spojení a bez hospod, jejichž majitelé nezvládli nekuřácký provoz, pohled na pohraniční kraje, kterým nepřísluší dotace, protože přece nikdo nemůže čerpat podporu z titulu pouhého místa bydliště, to jsou jen drobné a dílčí ilustrace oné bezohlednosti, jež se u nás zakořenila.

Člověk z vesnice, kam jsem jezdil na chalupu, udřený sedmdesátník s jedenáctitisícovým důchodem, mi vyčítal: „Prosím vás, jak se na to můžete dívat? Jak ten Babiš dře a jak ho všichni kybicové jenom kritizujou? A ještě mu nadávají.“ Musím se přiznat, že jsem nebyl schopen mu nabídnout, že mu jako tvor trpící vzděláním - tak to v jedné povídce nazval Isaak Babel – naliju čistého vína. Kdo ho dostal do situace, ve které vidí spřízněného dříče v dnešním českém premiérovi?

Anebo na jiné téma: Klausova představa, že živé umění nemá dostat z rozpočtu ani korunu, je rovněž dogmatická. Nikdo jí nedokázal účinně čelit. Levice selhala nadobro. Vyčerpávala se nesmyslnými a nepravdivými slogany o spálené zemi, místo aby razila názor, že existuje veliká oblast, kterou sociální politika našeho státu nezasahuje, a zasahovat by měla.

Link

Celý poslední rok je u nás ve znamení nejen protivládních protestů. Pokud by se dneska studenti odhodlali dělat revoluci, v čem by se od vás mohli nebo měli poučit?

Já bych jim revoluci ve vší skromnosti neradil, protože dnešní situace není díky Bohu tak vyostřená, jako byla před třiceti lety. Tehdy téměř každý občan na ulici věděl, že je systém děravý jak řešeto. Vzpomínám si, jak přítel disident v listopadu pronášel naléhavý radikálně kritický projev před frontou u brněnské samoobsluhy. Všichni ho poslouchali a pouze jediný člověk se vzbouřil: volal, že ten pán pobuřuje a že dokonce urazil prezidenta, a běžel za ním až k jeho domu, aby si ho zjistil. Jeden jediný asi ze sta posluchačů. Dnes by se zastánců pana prezidenta našlo o hodně víc.

Dobře rozumím tomu, před čím varuje Milion chvilek pro demokracii a proti čemu protestuje. Jako student bych tedy hledal cestu k němu. Mnozí známí studenti ji už našli a já ostatně také, a hned. Teď jde o to, že někdo musí spontánní kritický projev chvilkařů politicky artikulovat. Důvod je prostý: síla hnutí ANO, jeho parlamentní většina, je hrozivá. Charakteristika onoho hnutí spočívá v tom, že to není demokratický celek, nýbrž že je organizován vůdcovsky.

Všichni, kdo se do onoho hnutí přihlásili, přistoupili na tuto potupnou formu podřízenosti. Smýšlení Andreje Babiše pro mě není čitelné, není zárukou ničeho. Umím si představit, že se jeho osmasedmdesát poslanců spojí s ultranacionalisty a s komunisty. Pokud se ještě přidruží několik dalších ultranacionalistů třeba i z opozičních stran, a já bych některé uměl jmenovat, visí nad námi jako Damoklův meč sto dvacet hlasů potřebných k ústavní změně, která nastolí režim osobní moci.

Ludvík Vaculík v Českém snáři na začátku 80. let napsal: „Poměry jsou nesnesitelné a nevím, co bych mohl uvést za důvod k naději. Má naděje je bezdůvodná.“ Co byste vzkázal všem, kteří i dnes považují poměry za nesnesitelné? V čem spatřujete s ohledem na vše, o čem spolu mluvíme, dnes naši naději?

Václav Havel definoval naději nikoli jako vyhlídku na to, že to dopadne dobře, ale jako krok, který musíme udělat, i když za výsledek žádná pojišťovna světa neručí. Ludvík Vaculík se rád dopouštěl různých provokativních výroků. Dovedně přeháněl. Ale naše naděje není bezdůvodná. Většina lidí věří v institut svobodných voleb.

To je hřiště, na kterém je potřeba zdejší politickou partii sehrát. Andreje Babiše a jeho spojence je třeba porazit v demokratických volbách. Je to reálné. Demokratické strany se ovšem musejí zkusit domluvit. Dobrý by byl postup vžitý mezi chartisty. Byly mezi nimi velké názorové rozdíly, od Václava Bendy po Rudolfa Slánského mladšího. Ke společnému stanovisku dospívali tak, že škrtali každou myšlenku a každou formulaci, se kterou byť jediný přítomný signatář nesouhlasil. Politické strany by měly – matematicky vzato – hledat nejmenší společný násobek. A to lze, jen musí každý něco slevit a pomoci stvořit dobrý kompromis.

43627