Volby 2018: KOMENTÁŘ: Česku hrozí vtažení do postsovětské bažiny. Nadějí pro zoufalé a zklamané je Babiš | info.cz

Články odjinud

KOMENTÁŘ: Česku hrozí vtažení do postsovětské bažiny. Nadějí pro zoufalé a zklamané je Babiš

Poslední nadějí zoufalých proevropských Čechů se v tuto chvíli může stát jimi nemilovaný, trestně stíhaný, parlamentní demokracií pohrdající oligarcha, ne-majitel oddaných médií a premiér v demisi Andrej Babiš. 

Strašidelné?

Miloš Zeman pokračuje na Hradě. Nevyhrál drtivě, naopak, signál do zahraničí je to přesto jasný: Česko zůstává zakomplexovanou postkomunistickou zemí s nejasnou geopolitickou orientací, která se v EU chová jako kverulant, zatímco Číně a Rusku nadbíhá způsobem až lokajským.

Konečné výsledky voleb

Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 66.60%
Miloš Zeman
Miloš
Zeman
Jiří
Drahoš
Jiří Drahoš

50 %
51,36 %
2 853 390 hlasů
48,63 %
2 701 206 hlasů

Že prezident neřídí zahraniční politiku? Že o ní rozhoduje vláda? Samozřejmě, ale prezident zemi navenek reprezentuje a podle jeho výroků si cizina dělá o Česku obraz, byť třeba pokřivený. Navíc je doma přinejmenším pro své voliče autoritou a může je vést – či spíše svést – třeba zpět na východ.

Stačilo poslouchat Tomia Okamuru, který přišel Zemanovi osobně popřát a choval se jako vítěz voleb. Sotva desítky minut po nepříliš výrazné výhře svého favorita se před kamerou doslova zajíkal nadšením při představě, že staronový prezident podpoří jeho nápady. Třeba ten na vystoupení z Evropské unie.

Za Zemanem stojí také komunisté, kteří si pro změnu přejí odchod z NATO.

Na tomto půdorysu se formuje koalice v čele s Andrejem Babišem (a jeho podnikovým hnutím ANO), který opakovaně prezidenta podpořil. Pro úplnost: do vlády možná naskočí i repasovaná sociální demokracie vedená partou příznivců Miloše Zemana a poslanců (typu Jaroslava Foldyny) homoeroticky fascinovaných ruskými propagandisty na západních motorkách, jinak známých pod názvem „Noční vlci“.

Jsme svědky začátku konec západního směřování České republiky? Stahují voliči z rezavého (ostravského) pásu a někdejších Sudet spoluobčany z Prahy a Středních Čech do postsovětské bažiny v pásmu nikoho, rozuměj ve sféře ruských zájmů?

Babiš není Evropan srdcem, jeho obchodní zájmy jsou ale na Západě. Na rozdíl od východně orientovaných, myslících i vyhlížejících patronů Miloše Zemana. Přejme si, aby to tak zůstalo až doby, než se k volbám dožije nová, komunismem nenakažená generace. 

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Maňák: Radikálně utopický pokus o revoluci. Maláčová odpálila důchodovou „bombu“

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová odpálila pomyslnou bombu v podobě radikální vize proměny důchodového systému, která by v případě naplnění ještě více zpolitizovala a zestátnila penze v Česku. Reformátorská myšlenka spočívá v tom, že by vláda všem důchodcům platila stejný „minimální důchod“ ze státního rozpočtu. Ze současného průběžného penzijního systému by se pak penzistům vyplácela jen „zásluhová složka“, jejíž výše by byla závislá na předchozích příjmech, respektive odvodech.

Zásadním problematickým aspektem je zdroj financování oné hypotetické minimální, státem vyplácené a pro všechny stejné penze. Podle Maláčové by na ni stát získával prostředky zavedením nových daní, například sektorové či digitální. Podotkněme, že dnes je celý důchodový systém financován (téměř) výhradně ze sociálního pojištění, jež průběžně odvádějí ekonomicky aktivní občané a částečně zaměstnavatelé.

Maláčová se snaží myšlenku zestátňování penzí bagatelizovat tím, že i v minulosti stát dotoval penzijní systém z rozpočtu tehdy, když se penzijní účet dostal do deficitu, tedy když poplatníci do systému odvedli méně, než stát vyplatil na důchodech. V tom má šéfka sociálního resortu pravdu. Systém důchodového pojištění (který však zahrnuje také invalidní důchody) skončil za posledních 20 let v přebytku jen pětkrát, z toho ve druhé dekádě jen jednou – shodou náhod (a díky kulminujícímu ekonomickému růstu) právě loni.

Link

Vize ministryně Maláčové na fatální „přestavbu“ penzí je pozoruhodná už jen v tom, že až doteď sama hlásala, že systém nepotřebuje zásadní reformu, ale jen mírné, parametrické přizpůsobování měnící se společnosti. Přiznávala dokonce, že politici vlastně ani neumějí skutečně zásadní reformu penzijního systému připravit.

A ejhle. Objevil se politik, přesněji politička, která si přesto troufá, když do éteru vypustila průlomový koncept, který je pokusem o revoluci. Jsme svědky standardního důkazu toho, že v politice je možná v podstatě jakákoliv změna názoru. Negativní důsledky neustálých myšlenkových zvratů a zamýšlených turbulentních změn jsou nabíledni. Což snad nebude případ penzijního systému, neboť ten je doposud relativně stabilní a jakákoliv jeho zásadní změna se zatím jeví jako utopie.

Link

Přesto nejnovější reformní koncept ministryně Maláčové stojí za rozbor, třebaže je na světě jen jeho hrubý myšlenkový rámec. Už jen nápad platit důchody z daní se vymyká představivosti. Pokud by stát chtěl dnes každému penzistovi (těch starobních je v zemi 2,4 milionu) vyplácet minimální (starobní) důchod například ve výši životního minima (cca 3 500 Kč), vyšlo by to státní kasu ročně na více než 100 miliard korun.

Pohledem z opačné strany barikády se dá říci, že by poplatníci museli státu odvádět ročně o 100 miliard korun více, aby vláda mohla každému starobnímu důchodci zajistit onu garantovanou „minimální penzi“ ve výši životního minima. Raději ani nedomýšlet, kolik by stát musel na daních od poplatníků nově získat, kdyby chtěl onu minimální penzi zdvojnásobit. 

Je evidentní, že státem garantovaná a pro všechny stejná minimální penze by nebyla čímsi statickým, navěky daným. Šlo by o proměnnou veličinu, s níž by si politici pohrávali dle aktuálních volebních preferencí a mocenských potřeb. Ostatně, děje se to i dnes.

Link

Boj o zvyšování minimální penze by byl na denním pořádku a s tím by se také stupňovaly nároky na zavádění dalších daní a zvyšování příjmů vlády. Přičemž, zvyšovat daně, natož zavádět nové nemusí být vždy zrovna politicky populární ani politicky průchodné. Hospodaření vlády by čelilo ještě většímu tlaku na prohlubování deficitu. Snaha o stabilizaci penzí by tak nakonec možná vedla k větší nestabilitě, než jakou může způsobit pozvolné stárnutí populace.

Jisté je jedno: idea zestátněného minimálního důchodu zavání krkolomným hokuspokusem o reformu něčeho, co sice není ideální, ale co žádnou velkou revoluci nepotřebuje. A pokud potřebuje, pak to zcela jistě není další zestátňování a ještě silnější politizace.

43008