Předpokládám, že většina z nás už má dnes jasno, koho bude volit v prvním kole prezidentských voleb. A pravděpodobně i v tom druhém – sice za velikého skřípění zubů, ale přece. Ve finálových diskusních střetech kandidátů se přece nestalo nic, co by nám na poslední chvíli otevřelo oči tak, že bychom začali hledat v odpadkovém koši volební lístek, který jsme tam odhodili minulý pátek s pohrdavou poznámkou, že tohoto tajtrlíka přece nemůžu nikdy volit.
Přesto jsem se přistihl, že přemýšlím, co tak strašného by se vlastně stalo, kdyby se prezidentem stal ten současný. A to přesto, že se pohybuji v kruzích, nejen profesních, v nichž se výraz „zeman“ stává téměř vulgaritou. Odhlédnu však nyní od všech nánosů emocí, které ve mně za celá léta jeho politická kariéra vyvolala, a zkusím se zaměřit na pozitivní okolnosti výkonu jeho funkce. Překvapivě jich není málo, zvláště v zahraniční politice.
