Články odjinud

Nemůžete vytvářet předpolí populismu a pak se divit, že vyhraje Miloš Zeman, říká Prokop

Nemůžete vytvářet předpolí populismu a pak se divit, že vyhraje Miloš Zeman, říká Prokop

Před několika dny čeští voliči rozhodli, kdo bude jejich prezidentem na dalších pět let. Hodně lidí mluví o „povolební kocovině“, veřejný prostor plní analýzy a komentáře. Podle sociologa Daniela Prokopa z agentury Median v prezidentských volbách, podobně jako v těch sněmovních, chyběla debata o klíčových problémech Česka, čehož dokázal využít nejen Miloš Zeman, ale také loni před sněmovními volbami Andrej Babiš. Kde udělal Jiří Drahoš chybu a kde se lámal chleba? A existuje v české společnosti poptávka po levicové liberální politice? 

 

 

Interpretací prezidentských voleb a pokusů o hledání příčin jejich výsledku jsme od soboty zaznamenali mnoho. Je něco, co byste k nim s odstupem několika dnů doplnil? Něco, co komentátorům, sociologům a politologům uniklo?

Ty konkrétnosti jsou myslím probrány dobře. Dříve či později se ale budeme muset zeptat na věci, které leží v pozadí. Za prvé – podle mě jsou sněmovní i tyto volby systematickou prohrou strategie, kdy se angažovaná veřejnost a kritická část médií místo konkrétních politických témat zaměřuje na politiku jako takovou. Na „politics“ místo „policy“. Na skandály, introspekce v oblasti politické kultury a populismu, řešení šokujících Zemanových výroků, analýz, kdo s kým bude v koalici a všemožné formální a procedurální stránky politiky. Ne že by tyto věci nebyly důležité, ale přijde mi, že totálně dominují. Pro část populace jsou únavné a vytvářejí pocit, že kritikové Babiše a Zemana vlastně také nemají co nabídnout.

A v takové atmosféře se z voleb udělá referendum o Babišovi a Zemanovi – o politicích, kteří mají podporu poloviny populace, respekt silných komerčních médií oslovující i lidi s malým zájmem o politiku, i velké zdroje. Oba umí rychle nastolit kulturní štěpící téma nebo slíbit „efektivní vládnutí“ a naplnit tímto a svou lidovostí ideové a charismatické vakuum. A referendum vyhrají. V prezidentské volbě na to stačilo Zemanovi 14 dní.

Hodně lidí mluví o „povolební kocovině“. Ale já ji cítím hlavně z toho, že proběhly sněmovní volby skoro bez diskuse, co má být hlavním úkolem a vizí následující vlády. Že proběhly prezidentské volby, kde jsem se vůbec nedozvěděl, jaký je názor kandidátů na klíčové problémy Česka jako podfinancované školství a regionální a jiné nerovnosti ve společnosti. Takže to poučení asi zní: nastolovat témata – sociální pravicová, konzervativní či liberální, ale nějaká.   

Za druhé si musíme přiznat, že řada politiků, kteří byli v posledním měsíci silně proti Zemanovi, v uplynulých 5 letech replikovali jeho rétoriku v oblasti migrace a obhlíželi ploty, nebo bojovali proti sociálnímu bydlení s tím, že by se nemělo pomáhat „nepřizpůsobivým“. Jak říkají Američani – you can´t have your cake and eat it too. Nemůžete vytvářet předpolí populismu a pak se divit, že vyhraje Miloš Zeman.

A za třetí. Asi bychom fakt měli řešit, proč chudší regiony stabilně volí autoritářské strany a kandidáty. Co lidi v nich trápí a jak je podpořit.

Kde se před druhým kolem lámal chleba? Anebo jinak: kde udělal Jiří Drahoš a jeho tým chybu?

Tým Miloše Zemana to z pragmatického hlediska sehrál velmi dobře. Vlastně ta strategie trochu připomíná tu Obamovu z roku 2012. Ten brzy po vítězství Mitta Romneyho v primárkách využil toho, že jen zhruba 60 % Američanů Romneyho nějak znalo. Sjel masivní „blitz“ negativní reklamy a tím zafixoval Romneyho image jako gumového panáka, který se nezajímá o problémy lidí. Jiřího Drahoše sice znalo v prvním kole asi 80 % lidí, ale velmi povrchně. Ve výzkumech spontánně říkali, že neví, co od něj očekávat apod. Takže zatímco v roce 2013 Zeman čekal s nejtvrdším úderem negativní kampaně proti Schwarzenbergovi do posledních dní, nyní rozjel billboardovou kampaň proti Drahošovi snad dva dny po volbách – aby ho zadefinoval.

Dále bylo jasné, že aby Zeman vyhrál, musí k volbám dostat minimálně 300 tisíc nevoličů z prvního kola. To jde udělat mimo mobilizace kampaní silnou přítomností v médiích, která zasahují i části populace, které se nezajímají o politiku. A tím, že do kampaně dostanete témata migrace, církevní restituce, zákaz kouření, držení zbraní apod. Ty jsou emotivní, zajímavá pro lidi, co nežijí zahraniční politikou a jmenováním soudců, a navíc kulturně štěpící – jde na nich stavět souboj mezi „zrádnými a diktujícími elitami a institucemi“ a „běžným lidem“.

Všechno toto se Zemanovi povedlo. Kdyby se hlasovalo v době 1. kola, tak by s Drahošem takřka jistě prohrál. Ještě v předvolebním pondělí v našem panelu 1 150 respondentů Drahoš mírně vedl. A pátek a v sobotu už to vycházelo 52:48 pro Zemana. Debatu na Primě Zeman podle lidí, co ji viděli, dost jasně vyhrál a v té době také mobilizoval nejvíce neúčastníků. Debata na ČT měla vyšší sledovanost, byla z hlediska moderování a kvality hodnocena lidmi výrazně lépe, měla i podobně silný vliv na formování finálních rozhodnutí – ale hodnocena byla jako remíza a lidé se tak rozhodovali oběma směry. 

Jaký způsob kampaně by mohl být za dané situace, tedy proti zkušenému Miloši Zemanovi, efektivní?

Po bitvě je každý generál. Stačila trocha štěstí a Drahoš mohl těch 150 tisíc hlasů navíc získat. Nejsem odborník na kampaně. Ale vycházejme z toho, že Zeman vyhrál mobilizací lidí s nízkým zájmem o politiku a mobilizací voličů v chudých regionech (v Karviné, Bohumíně a částech Ústecka vzrostla účast o 7-9 procentních bodů). Drahoš asi spíše měl jít do diskuse na Nově, ačkoli nevím, jaký by při jeho účasti dostala formát. V nejslabších krajích jako Moravskoslezský asi nemohl získat. Takže je otázka, zda by místo jejich objíždění nebylo lepší bojovat proti Zemanově mobilizaci byť třeba lokální kritickou kampaní. Tím nemyslím věci, které Zemanovi vyčítá většina jeho kritiků, a jeho potenciální voliči jsou vůči nim často imunní. Velkou a nevyužitou slabinou Miloše Zemana v chudších regionech podle mě bylo, že rezignoval na levicovou politiku, za jeho vlády vznikl exekuční řád, od exekutorů dostával peníze na kampaň 2013 a jeho kancléř v této oblasti podnikal. Nese kus zodpovědnosti za systém, který v těchto regionech postihl stovky tisíc rodin. Ale znalost o tom bude asi zcela mizivá.

No a chybělo mi i nějaké druhé kolo pozitivní kampaně, která přijde s trochu pozměněným poselstvím – zkonkretizuje vize a třeba je i lokálně zacílí. Tahle absence uvěřitelné pozitivní kampaně je hrozně vidět v datech z posledního týdne. Přestože v pondělí byl Drahoš favorit, tak si už takřka 65 procent respondentů myslelo, že vyhraje Zeman. Mezi Drahošovými jádrovými voliči se začala šířit obava a mezi Zemanovými nadšení. Okolo 40 % Drahošových voličů nám říkalo, že hlasují primárně proti Zemanovi. Tyto věci se pak projevují do tzv. druhého stupně komunikace – do poklesu schopnosti přesvědčovat k volbě svoje okolí apod. 

Ale nechci, aby to vyznívalo k Jiřímu Drahošovi příkře. Byl to kandidát s velkým potenciálem a ten rozdíl je velmi malý. Možná stačilo trochu štěstí a vůbec bychom tyto věci neřešili.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Čím to, že se Drahošovi nepodařilo přetáhnout voliče neúspěšných občanských kandidátů? Prostý součet jejich hlasů v prvním kole naznačoval, že by mohl být favoritem…

Tak jemu se to do jisté míry podařilo. Podle našich dat ho volilo cca 65 % voličů trojice Hilšer-Horáček-Fišer, 15 % volilo Zemana a 20 % nešlo volit. To by mu stačilo, pokud by ovšem Zeman nemobilizoval tak velkou část nevoličů. O tomto scénáři Zemanova vítězství jsem psal už před volbami a on mu šel opravdu naproti – negativní kampaní, zapojením témat, která zajímají lidi bez velkého zájmu o politiku a „hard-policy“ témata (zahraniční politika, výkon funkce prezidenta) a masivní účastí v televizi, která jako jediné médium tyto lidi bez zájmu o politiku silně zasahuje.

Co říkáte na rozličné teze o rozdělené společnosti a údajné potřebě ji sjednocovat?

Usuzovat na rozdělení společnosti čistě z výsledku 51,4 : 48,6 podle mne nejde. Nám po volbách 28 % voličů Miloše Zemana řeklo, že by si přálo, aby Jiří Drahoš pokračoval v politice. Zdaleka ne všichni ho nesnášeli. A to platí i naopak – podle nás zhruba 60 % voličů Drahoše volilo primárně pro něj, nejen proti Zemanovi. Jen asi polovina lidí je z výsledku voleb velmi zklamaná či velmi nadšená, ačkoli ze sociálních sítí a setkání kandidátů byste usuzoval na 100 %.

Potřeba sjednocovat má více rovin. Nemyslím si, že je něco špatného, když mají lidé rozdílné názory na migraci, zahraniční politiku nebo společenská témata. A v tomhle souhlasím s tím, co říkal před volbami Michal Horáček – důležitější je diskutovat, než sjednocovat.

Jako problematické ale vidím za prvé vytváření polarizačních mytologií – třeba tu o pražské kavárně a radikálních zemanovcích. Samozřejmě existují skupiny, které se Zemanem nesouhlasí programově v ničem a ve všem, ale na obou stranách se jedná podle našich výzkumů maximálně o 10 procent. Politici je ale nafukují, aby voliče více motivovali k negativní volbě a zakryli to, že na konkrétních věcech z jejich programu a jejich názorech se jejich elektorát na mnohém neshodne.

A jako problém vidím taky tu regionální polarizaci. Jiří Drahoš měl výrazně silnější podporu v obcích s nízkou nezaměstnaností, vyšším vzděláním, velkým zastoupením lidí pracujících ve službách. To jsou obecně regiony s lepší dynamikou, založené na ekonomice, která není tak ohrožena globálními trendy, mají tedy menší obavy z budoucnosti a menší sklony k autoritářství, v těch regionech je často i vyšší neekonomická kvalita života – třeba v trávení volného času, často zde žije více cizinců – a kontakt s nimi vede ke snížení obav z migrace apod. A pak jsou tu regiony s opačnou dynamikou. Jsou to možná stejné trendy jako v USA, které vložily severozápad do rukou Donalda Trumpa.

Další linie polarizace leží v českém školství. Protože naše výzkumy pro Jeden svět na školách ukazují, jak masivně rozdílné jsou společenské postoje a důvěra žáků z gymnázií a učilišť. Český vzdělávací systém poměrně silně reprodukuje vzdělanostní status rodičů – děti z chudších rodin se často dostávají mimo proud kvalitního všeobecného vzdělání, takže si z rodin přinesou nedůvěru v současný systém a jdou do škol, kde absentuje výuka o současných společenských problémech, mediální gramotnosti, historie apod.

Takže celkově polarizace společnosti myslím není vůbec tak hrozná, jak se říká. Ale musíme si dát pozor na to, že nám tady vznikají dílčí světy, které nesdílejí zkušenosti a neumí se příliš bavit.

Kandidáti na předsedu ČSSD, obzvlášť Milan Chovanec, se ohánějí tím, že se Miloši Zemanovi podařilo oslovit levicové voliče. Ze Zemanovy kampaně je ale zřejmé, že usiloval na levici o konzervativní voliče a krom toho zcela vědomě lovil také v krajně pravicových vodách. Otázka zní, zda existuje v české společnosti poptávka po progresivní nebo liberální levicové politice?

Podle našich dat MML-TGI je v Česku zhruba 10 % lidí, kteří se označují za levicové a zároveň je pro ně velmi důležitá ochrana životního prostředí. Je tu také zhruba 11 % lidí, kteří se označují za levicové a zcela neodmítají ideu, že by Evropa měla přijmout všechny uprchlíky, kteří opravdu zdůvodní svůj nárok na azyl. Takže myslím, že tu jsou dvě varianty. Za první vznik či reforma nějaké liberálně levicové strany, jejíž potenciál bude ale někde mezi 5-10 procenty a bude se dost prát o svojí existenci. Její možnosti samozřejmě závisí na tom, jak se budou pohybovat další subjekty v tomto prostoru. Anebo by musela přijít renesance ČSSD přes sociálně-ekonomická témata a zároveň by ta strana musela svým voličům postupně vysvětlit, že zájmy znevýhodněných a trpících lidí často nejsou v rozporu s jejich a že naopak často síly, které stojí na straně konzervativního populismu, konají v jejich neprospěch, jako to vidíme u Donalda Trumpa.     

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Hitlera porazili, komunisty už ne. Tisíce fotek Čechů v RAF zachránil sběratel

Jaroslav Popelka se stal blízkým přítelem desítek československých letců, kteří sloužili za války u britské Royal Air Force (RAF). O jejich vzpomínky se začal zajímat už v 70. letech, v době, kdy je režim rozhodně nevnímal jako hrdiny a mnozí měli za sebou roky ve věznicích a uranových dolech, kam je komunisté uvrhli většinou jen proto, že se nebáli ze zahraničí bojovat proti nacismu. Pan Popelka se s bývalými letci setkával mnoho let. „Hodně jsem za nimi jezdil a nebo oni za mnou. Říkali mi: ,Jaroslave, ty nás jednou všechny vyprovodíš.‘ A bohužel to byla pravda,“ vzpomíná Popelka, díky kterému má dnes mnoho hrdinů své jméno a neskončili ani po 40 letech rudého teroru v zapomnění.

Jaroslav Popelka má ve svojí sbírce přes 30 000 fotografií československých letců RAF. Zakládá jim také vlastní složky, ve kterých má často snímky od dětství až po poslední dny jejich života. „Hodně materiálů mám například k Jindřichu Breitcetlovi, protože jeho sestra mi věnovala jeho pozůstalost. Ve složce letce Miroslava Liškutína mám jeho fotografie, když mu bylo 2,5 roku, až po jeho poslední snímky, když mu bylo už přes 90 let,“ vysvětluje Popelka, který žije v Brně. O letce se začal zajímat počátkem 70. let, když mu bylo třicet. V té době jich v Brně a okolí žilo ještě více než šedesát.

Link

Bývalí letci se scházeli do roku 1977. Pak to asi začalo někomu vadit

„Mezi brněnské letce jsem poprvé přišel v roce 1970, když mě na jejich setkání přivedl Emil Boček. Scházeli se tehdy pravidelně a mluvili o všem možném, o letectví, o svých kamarádech i o svém zdravotním stavu. V roce 1977 ale jejich sekci v rámci Českého svazu protifašistických bojovníků (ČSPB) chtěli spojit s partyzány i s politickými vězni a zároveň je chtěli přerozdělit do jiných buněk podle místa bydliště. To nedávalo smysl, protože by se scházeli i s lidmi, které neznají. V roce 1977 tak jejich organizace zanikla,“ dodává Popelka. Je možné, že někomu vadilo, že se v době tuhé normalizace někde schází hrdinové západního odboje….

„Rozhodně nechystali žádný státní převrat. Pořádali jsme zájezdy, třeba na Slovensko, kde byl náš spřátelený klub. Organizovali jsme také různé besedy a výstavy. Zpětně jsem moc rád, že jsem s popisováním a identifikací vojáků začal už v těch 70. letech, protože jak odcházeli pamětníci, tak by mi už neměl kdo pomáhat s rozeznáváním jednotlivých tváří na fotografiích. Na druhou stranu se obávám, že plno fotografií, deníků a dalších pozůstalostí rodiny letců vyhodily, ať už z neznalosti nebo ze strachu v minulém režimu,“ doplňuje sběratel, který má pečlivě vybudovanou kartotéku a tváře jednotlivých vojáků dokáže identifikovat i na skupinových snímcích.

5604276:article:true:true:true

O to víc Popelku mrzí, že někteří hrdinové západního odboje v jeho sbírce zatím tvář nemají, protože nemá žádné jejich fotografie a často už nežije nikdo, kdo by je mohl poskytnout. To se projevilo i v publikaci RAF: Místo narození Brno, kterou v roce 2017 vydal společně s archivářkou Michaelou Zemánkovou.

„Doufal jsem, že by se mi po publikaci této knihy mohly ozvat rodiny letců, jejichž fotografii stále nemám. To se bohužel nestalo. Objevil jsem ale nedávno v jednom časopise rozhovor s Paulem Millarem, který mluvil o tom, že jeho tatínek Václav Chmelař byl radiotelegrafistou u bombardovací perutě. A právě jeho podobenka mi chybí. Zkoušel jsem ho nějak přes známého kontaktovat, ale nepovedlo se,“ vysvětluje Popelka své snažení. Ze zhruba 2 450 Čechoslováků, kteří působili za války u RAF, se mu povedlo identifikovat a získat fotografii už k 2 253 z nich. (Poznámka autorky: redakci se podařilo s panem Millarem spojit a panu Popelkovi několik fotografií svého otce poskytl).

Link

Fotografie poskytuje historikům i potomkům, kteří často na své otce nemají jedinou památku

Sběratel často své fotografie poskytuje jak historikům a badatelům, tak rodinám vojáků. „Například se mi ozvala jedna paní z Německa, že její tatínek byl mechanikem u RAF a neví ani, jak vypadal, protože zemřel při věznění v 50. letech a nezachovala se žádná jeho fotografie. Jmenoval se Silvestr Müller. Tak jsem našel asi šest jeho fotografií a poslal jsem jí je,“ upřesňuje Popelka.

I v tom tkví neskutečná hodnota sbírky a vzpomínek Jaroslava Popelky. Tím, že se o letce začal zajímat v době, kdy byli doslova nežádoucími osobami, tak pomohl uchovat mnoho cenných vzpomínek o jejich pobytu v Británii a bojovém nasazení. Svojí pílí a zájmem tak doslova suploval roli státu, pro který tito váleční hrdinové prakticky 40 let neexistovali.

5604288:article:true:true:true

Cestou do Anglie se setkávali s Kubišem a Gabčíkem

Do Anglie odcházeli po vypuknutí války bojovat především dvacátníci. „Ti nejstarší letci se narodili v roce 1886, takže jim bylo už 53 let, když začala válka. Ty nejmladší ročníky pak byly okolo roku 1925, ale to byli kluci, kteří bojovali třeba až na konci války. Řekl bych, že nejčastějšími roky narození bylo rozmezí let 1910 až 1920. Výjimkou nebylo, že bojovat odcházeli i muži, kteří zanechali v protektorátu manželku a děti. Z brněnských letců byl nejmladší Emil Boček, který si ještě rok přidal, aby ho vůbec do výcviku vzali,“ vysvětluje Popelka. (Poznámka: Emil Boček se narodil v roce 1923).

Při krkolomné cestě přes Polsko a Francii, případně Balkán, se budoucí českoslovenští členové britského letectva setkávali také s další významnou skupinou západního odboje – parašutisty. „Někteří zmiňovali, že se potkali například s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem v Cholmondeley, kde se shromažďovali vojáci po evakuaci z Francie. Z tohoto místa existují navíc stovky fotografií. Byl tam totiž ještě relativní klid, než vojáky rozdělili k výcviku a dalším jednotkám. Na fotografiích je vidět, že se tam pořádaly i různé zábavné akce, sportovní turnaje nebo souboje v boxu,“ dodává sběratel. Klidnější období ale netrvalo příliš dlouho.

5604268:article:true:true:true

„Letci mi vyprávěli, že tam fungovala komise, před kterou každý voják předstoupil, shrnul své dosavadní zkušenosti, ať už z první republiky nebo z bojů ve Francii, a také řekl, co by chtěl dělat. Podle toho ho komise směřovala k dalšímu výcviku. Letci byli tehdy považováni za jakousi elitu, nicméně výcvik trval až dva roky. Vojáci při něm procházeli řadou testů, a pokud u některého z nich neprošli, mohli se stát třeba mechaniky, střelci, navigátory nebo jinými členy pozemního personálu,“ vysvětluje Popelka.

„Každý letec pak musel odlétat 200 hodin, tolik trval jeden turnus. Pak se mohl rozhodnout, zda si dá přestávku a stane se třeba instruktorem, nebo jestli se k létání zase vrátí. Někteří si odlétali těch 200 hodin a skončili, protože vnímali, že tak splnili svoji vlasteneckou povinnost. Těch bylo ale minimum. Většina bojovala až do konce války,“ dodává sběratel.

Link

K výuce angličtiny vojáky motivovala i možnost seznámení. První svatby se konaly už v roce 1940

Výcvik a následné zaměření vojáka navíc ještě určovala jedna podstatná, a pro mnohé úplně nová, dovednost – znalost angličtiny. „Důstojníci se ve školách v Československu učili spíše francouzsky. Angličtina ale byla pro vojáky životně důležitá, protože letecké pokyny se udílely v angličtině. Pozemní personál, zvláště mechanici, naopak nepociťovali velký tlak, aby se naučili anglicky, často se bavili hlavně mezi sebou a k tomu jim stačila čeština. Dobrou motivací pro zvládnutí angličtiny byla pro československé vojáky ale také možnost seznamovat se s místními ženami,“ podotýká s úsměvem Popelka. A jen u seznamování neskončilo.

5604278:article:true:true:true

„Byli to mladí muži a s děvčaty se nejčastěji setkávali na různých tancovačkách. Proto se není čemu divit, že první svatby se uskutečnily už v srpnu 1940. Někteří se po válce i se svými anglickými ženami pak vraceli zpět do Československa, někteří v Británii zůstali a někteří po roce 1948 emigrovali podruhé. Zvlášť pro ty britské manželky to v Československu muselo být velice těžké, především v té době po roce 1948, kdy mnoho letců navíc uvěznili a ženy tady zůstaly samy a v cizím prostředí,“ vzpomíná sběratel. Právě tolik vytoužená svoboda, za kterou neváhali bojovat a riskovat život, trvala necelé tři roky.

Ze stíhacích es se stali kopáči a asfaltéři. Mnozí se uznání už nedožili

„Když se čeští letci vrátili v roce 1945 do vlasti, dostávali zprvu různá vyznamenání a povyšovali je. Pracovali většinou dále v letectví jako různí poradci a funkcionáři. To ale trvalo jen do roku 1948, kdy je často degradovali, vyhodili a také zatýkali,“ popisuje Popelka. Z hrdinů, kteří se přičinili o svobodu, se vzhledem k nasazení na Západě rázem stali možní agenti a „imperialističtí přisluhovači“ pro které v novém režimu nebylo místo.

„Nutili je také pracovat pouze – vzhledem k jejich specializaci – v podřadných zaměstnáních. Dělali kopáče, asfaltéry, nebo hlídače. Na těchto pozicích pak většinou zůstávali až do penze,“ dodává Popelka, který se s nimi seznámil právě v této fázi jejich života. O to víc letce tehdy překvapovalo, a pravděpodobně také těšilo, že se o ně někdo zajímá, když je stát desítky let označoval jako podvratné živly, o jejichž válečných činech nebylo vhodné se vůbec zmiňovat.

Právě díky snaze Jaroslava Popelky se zachovalo mnoho svědectví o statečnosti československých letců, které dokládají i tisíce fotografií. Když se po roce 1989 o jejich osudy totiž veřejnost začala znova zajímat, často už nebyl nikdo, kdo by příběhy mohl vyprávět, protože velká část letců byla v té době už po smrti…

Kromě hrdinů bez konkrétních obličejů, kterých je ale minimum, má pan Popelka také řadu fotografií československých vojáků RAF, kteří naopak nemají jméno. Výběr těchto fotografií naleznete v galerii. Pokud byste některého z nich poznali, budeme rádi, když se ozvete na email aneta.cerna@cncenter.cz.

40882