PREZIDENTSKÉ VOLBY 2018: Neprostupná bažina. Za miliony na Zemanovu kampaň jsou nedohledatelní dárci, Hrad kličkuje a mlží | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Neprostupná bažina. Za miliony na Zemanovu kampaň jsou nedohledatelní dárci, Hrad kličkuje a mlží

Neprostupná bažina. Za miliony na Zemanovu kampaň jsou nedohledatelní dárci, Hrad kličkuje a mlží

Koncové dárce prezidentské kampaně Miloše Zemana nelze až na výjimky dohledat. Odmítají je odkrýt i zástupci jeho volebního týmu. Proto je také Zemanova kampaň označována za nejméně transparentní ze všech původních kandidátů.

Stejně jako se Miloš Zeman vyhýbal před prvním kolem volby debatám s ostatními prezidentskými kandidáty, vyhýbá se i zveřejnění informací o tom, kdo mu jeho kampaň vlastně platí.

Nejde přitom o žádné malé částky – nepeněžité plnění přišlo jeho donory na téměř 17 milionů korun. Přičemž koncové dárce, kteří v kampani poskytli služby v hodnotě 9,2 milionu korun, nelze dohledat.

Sponzoři Miloše Zemana v rámci nepeněžitého plněníSponzoři Miloše Zemana v rámci nepeněžitého plněníautor: Webová stránka kampaně Miloše Zemana

Příspěvky, kterými byla hrazena například venkovní reklama či výroba plakátů a reklamních bannerů, putovaly přes stranu SPO a spolek Přátelé Miloše Zemana. Prezidentův tým tak obešel zákonnou povinnost a veřejnost se nemůže v reálném čase dozvědět, od koho peníze pocházejí.

Jména skutečných donorů odmítl Zemanův tým zveřejnit také na konkrétní novinářský dotaz. „Vše samozřejmě zveřejníme přesně tak, jak požaduje zákon (až několik měsíců po volbách – pozn. redakce),“ reagovala zástupkyně týmu a zároveň šéfka kanceláře SPO Barbora Filípková na dotaz HlídacíPes.org po jménech firem či fyzických osob, které poskytly peníze na financování kampaně.

Otázku, jak chtějí vyloučit podezření, která se za této situace nabízejí, tedy že kampaň může být financována například ruskými či jinými zájmovými skupinami, nechala bez odpovědi. Na dotazy nereagoval ani Zemanův poradce a hlavní zákulisní hybatel Martin Nejedlý.

Sponzoři prezidentské kampaně Miloše ZemanaSponzoři prezidentské kampaně Miloše Zemana

Peníze od Babišova přítele

Jasněji je alespoň na transparentním volebním účtu Miloše Zemana, kde je nutné uvést konkrétní jméno či název sponzora. Na konto ovšem dorazilo podstatně méně peněz – přes čtyři miliony korun. Drtivá většina dárců poslala pouze haléřové částky s více či méně vtipnými a kritickými poznámkami.

Ze čtyř hlavních sponzorů, kteří poslali na konto přes 50 tisíc korun, mají tři společného jmenovatele, podnikatele Jaroslava Strnada. Nejvyšší sumu dvou milionů korun poslala na Zemanovo konto společnost DAKO-CZ, která v minulosti podpořila 3,5 miliony korun také SPO.

Tento nejštědřejší Zemanův sponzor je spoluvlastněn dvěma společnosti – slovenskou Tatravagónkou a Czechoslovak Group. V případě slovenské firmy je koncovým vlastníkem právník Michal Lazar (61), tvrdý a kontroverzní podnikatel.

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Druhým majitelem slovenského výrobce železničních podvozků je potomek ruského carského důstojníka Alexej Beljajev (61), podporovatel Vladimíra Mečiara, který za komunistického režimu působil stejně jako Andrej Babiš v podniku zahraničního obchodu Petrimex. Podnikatel Beljajev je známý také jako spojka střední Evropy s Ruskem.

Vlastníkem Czechoslovak Group je pak zmíněný podnikatel Jaroslav Strnad (45). Svou zbrojařskou firmu budoval přes dvacet let. Začínal jako obchodník s kovovým šrotem, dnes mu patří vojenské opravárenské závody v Česku a na Slovensku, automobilka Tatra či významný světový výrobce brzd Dako CZ. Obchoduje s armádami Finska, Švédska a Německa a vyváží do Afriky, Asie, Evropy i USA.

Státní zástupce v loňském roce obžaloval čtyři vysoce postavené zaměstnance ministerstva obrany a armády v souvislosti s podezřením, že pod cenou prodávali nepotřebný armádní materiál právě Strnadově společnosti. Z podnikatelovy firmy ovšem nikdo obžalován nebyl.

Miliony od Strnada

Druhým nejštědřejším sponzorem Zemana je firma Composite Components, která vyrábí materiály pro letecký a automobilový průmysl. Zemanovi poslala na účet milion korun. I tato firma je spojena se jménem Jaroslava Strnada, který je jedním z jejích zakladatelů a bývalým majoritním akcionářem.

Současný koncový vlastník Petr Rusek (50), se kterým Strnad v minulosti firmu spoluvlastnil, dodnes zasedá v představenstvu Strnadových firem Tatra Trucks a Czechoslovak Group. Stejně jako v případě DAKO-CZ i Composite Components v minulosti podpořila Zemanovu SPO, v roce 2013 přispěla 300 tisíci korunami.

Milion korun na Zemanův účet pak poslal právník Jan Nekola (43). Ten je členem výboru pro audit Strnadovy Czechoslovak Group. Založil i jednu z firem, která pak přešla do vlastnictví Strnadova impéria.

Částkou sto tisíc korun pak přispěla firma P. M. Consulting Moravia, za níž stojí právník a bývalý člen strany Suverenita Jan Rytíř (49). Do známosti ale vešel spíše tím, že získal nezákonně titul Ph.D. na bratislavské policejní akademii.

Celou kampaň Miloše Zemana vyhodnotila organizace Transparency International ve své analýze všech prezidentských kandidátů jako nejméně věrohodnou. (Rozhovor INFO.CZ s Davidem Ondráčkou čtěte ZDE)

„Kandidát vede netransparentní kampaň, v níž koluje několik zásadních protimluvů, které znemožňují udělat si jasnou představu o její povaze,“ konstatuje organizace na adresu kampaně Miloše Zemana.

Konkrétní jména dárců, kteří na podporu Zemanova znovuzvolení vydali téměř 17 milionů korun v rámci nepeněžitého plnění, zůstávají neznámá.


Text vyšel na serveru HlídacíPes.org. Zveřejňujeme ho v plném rozsahu se souhlasem redakce.

HlídacíPes.org přinese v následujících dnech také přehled sponzorů Jiřího Drahoše.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Zavelel jsem a kolegové si rozebrali samopaly, vzpomíná český voják, který vzdoroval okupantům

Někdo doma poslouchal rádio, jiní vyrazili ráno do obchodu pro zásoby potravin, další šli do ulic, kde se pokoušeli rozmlouvat se Sověty v tancích. Oldřich Pekárek ale 21. srpna 1968 vyrazil okamžitě do zaměstnání. Pracoval jako vedoucí u šifrové služby Československé lidové armády, která tehdy sídlila na tajném místě. V práci pak inicioval s ostatními kolegy tisk letáků a výzev k neposlušnosti. Když i tam dorazili ruští vojáci v čele s důstojníky KGB, rozhodl se neustoupit. Rozkázal vydat zbraně a s ostatními místo několik dnů bránil. „Byli jsme vojáci vázaní přísahou. Přece jsme nemohli kapitulovat,“ vzpomíná Oldřich Pekárek po padesáti letech.

Ke kryptografii a šifrování se dostal brzo po vysoké škole. „Po promoci jsem byl u vojáků jako technik a hledal jsem nějaké zaměstnání, které by bylo zajímavé a kde bych se mohl odborně rozvíjet, proto mi nabídli práci v kryptografii a přešel jsem k  šifrové službě,“ vysvětluje Pekárek. Podílel se na vyvíjení nových šifrovacích postupů, které jsou pro diplomacii klíčové. Právě zde jako 32letý také pocítil první záchvěvy obrodného procesu nazývaného Pražské jaro.

Link

Mladá generace chtěla změnu, už se nechtěli nechat manipulovat

„To uvolnění se netýkalo jen jara 1968, ale zhruba posledních dvou let, kdy docházelo k posunu myšlení lidí, kteří se chtěli svobodně vyjadřovat a začali přemýšlet o tom, jestli se nenechávají moc manipulovat a utlačovat. Také začala vycházet najevo různá zvěrstva z 50. let. Pražské jaro byl podle mě kontinuální proces, který měl stoupající tendenci. Bylo to vidět i v zaměstnání, kam nastoupila nová mladá generace, která už chtěla změnu,“ popisuje Pekárek. Právě v práci pak zažil nejdramatičtější okamžiky srpnové okupace.

„O invazi jsem se dozvěděl doma z rádia. Jak jsem to slyšel, okamžitě jsem sedl do auta a jel do práce,“ vzpomíná. Vedle jeho zaměstnání bylo ještě další odloučené pracoviště Ministerstva vnitra. Pracovníci obou ústavů se pak začali podílet na tisku a distribuci letáků, protože měli k dispozici tiskařské stroje. „Když přišlo obsazení Československa, tak jsme byli víceméně odříznuti od našeho velení a řešili jsme, co dál. Začali jsme tisknout letáky a výzvy k neposlušnosti. Část těch tiskovin byla prohlášením československých armádních sil, které vyzývaly k ozbrojenému odporu,“ dodává pamětník.

5119724:article:true:true:true

Obklíčili nás Sověti. Dal jsem povel Do zbraně! a kolegové si rozebrali samopaly

O jejich aktivitě se ale Sověti brzo dozvěděli a chtěli ji zastavit. „Najednou k nám mířila výsadková rota s důstojníky KGB a chtěli nás obsadit. Protože jsem tehdy tomu oddělení velel, tak jsem dal povel Do zbraně! Kolegové se ozbrojili samopaly a rozkázal jsem budovu uzavřít a nikoho dovnitř nepouštět. Obklíčili nás. Pokoušeli se k nám dostat, ale to se jim nepodařilo. Nestříleli jsme, ale Sověti zjistili, že bez vyjednávání budovu nezískají,“ popisuje Pekárek.

V obklíčení nepřátelských vojáků vydrželi několik dní. Podařilo se jim také navázat spojení s velením. „Měli jsme telefonické spojení s Hradem, kde byl náš šéf, ředitel odboru šifrové služby. Zeptali jsme se ho, zda jednáme správně a on nám řekl, že vše je v pořádku a máme pokračovat,“ vysvětluje pamětník. Po pár dnech ale přišly už jiné rozkazy.

Československá delegace, kterou krátce po zahájení invaze unesli do Sovětského svazu, podepsala 27. srpna takzvanou Moskevskou deklaraci, kterou politici potvrzovali, že vstup vojsk je „bratrskou pomocí“ a popřeli všechny ideje uvolněného Pražského jara.

Link

Akci převzali důstojníci KGB. Vzbouřence pochytali a nacpali do sklepa

„Poté nás vyzvali, abychom se vzdali a kapitulovali. A když voják dostane pokyn ke kapitulaci, tak se nebude vzpouzet. Takže jsme složili zbraně a Sověti nás pochytali a nacpali do sklepa,“ líčí Pekárek. Co bude následovat, nikdo z nich netušil. „Pak tomu začali velet důstojníci KGB a postupně nás odvezli na Ruzyň. Mě pořád drželi v separaci od ostatních, což bylo těžké, protože hrdinství se snadno dokazuje, když je vás víc, ale když člověk zůstane sám, je to těžší. Vyslechli mě, protože jsem jako jediný uměl lépe rusky. Po několika dnech nás pak propustili,“ dodává pamětník. Život jako by se měl vrátit do své stereotypní podoby. Ne tak docela.

„Vrátili jsme se asi po dvou týdnech do práce a dělali jsme, že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Po čase nás začala vyslýchat inspekce Ministerstva vnitra. Ti, co nás vyslýchali, to uzavřeli s tím, že jsme nic neudělali. To se ale nehodilo, tak na nás nasadili jiné vyšetřovatele a ti už z nás udělali správné zločince a postavili nás před soud,“ vysvětluje Pekárek. Vyšší vojenský soud v Příbrami odsoudil všechny zapojené k podmínečným trestům. Důvodem byl tisk a šíření letáků. Pekárkovi chtěli navíc dát za vinu, že zařídil zrušení odposlechu politika Josefa Smrkovského. „Vinili mě z toho, ale já to neuměl. Je ale pravda, že jsem poprosil své přátele, aby to zařídili. Asi se jim to povedlo,“ dodává pamětník.

5119824:article:true:true:true

Bez hodnosti, vyznamenání i práce. Msta za hrdinství dopadla i na děti

Po rozsudku začal Oldřich Pekárek brzo pociťovat důsledky svého hrdinství. „Následně nás degradovali, odebrali nám všechna vyznamenání a vyhodili nás z práce. Pak se mstili na dětech, což bylo nejodpornější. Dcera se nemohla dostat na žádnou dobrou školu, všude ji odmítali. Protože jsme byli členy KSČ, tak jsme byli všichni vyloučeni ze strany a já jsem se dostal dokonce do takzvaných černých seznamů KSČ (poznámka: tzv. seznamy exponentů pravice) jako nepřítel republiky organizující protisovětské nálady. Sháněl jsem novou práci a i přátelé, kteří byli v dobrých postaveních ředitelů ústavů a kateder, ode mě dávali ruce pryč a doporučovali mi, ať jdu napřed na nějakou dobu manuálně pracovat a pak ať přijdu. To bylo nejhorší. Nemstili se mi Sověti, ale naši čeští lidé,“ dodává Pekárek.

Okupace podle něj charakter Čechoslováků nenávratně změnila. „Byla to situace, která nastává vždy při jakékoli okupaci. To samé bylo i za války. Lidé jsou nuceni, aby žili slušně, a když jim k tomu okupant dá šanci, tak kolaborují, aby mohli dál žít. Invaze zcela reformovala charakter národa,“ domnívá se kryptograf.

Nakonec se mu podařilo sehnat práci v Akademii věd, kde mu šanci dal tehdejší ředitel Jaroslav Kožešník. Pekárek nastoupil na Ústav teorie informace a automatizace, kde pracoval jako směnový inženýr. Ani tady ale neunikl pozornosti režimu, který se mezitím překlápěl do normalizace.

Link

Každého čtvrt roku kontrolovali, jestli se polepšil. Koncem 70. let si pak našli nové nepřátele režimu

„V každém ústavu byla závodní organizace KSČ. Tam jsem se musel každého čtvrt roku hlásit a kolegové museli zkontrolovat, jestli jsem se polepšil. Nebyli to žádní skalní komunisté, takže jsme z toho měli spíše legraci. Ale žerty stranou. Dnes se na to dívám s nadhledem, ale vada všech totalit je ta, že i když všichni vědí, že je to komedie, tak ji dohrávají až do konce. Kdyby bylo nalajnováno, že mě mají odstřelit, ta to udělají,“ dodává Pekárek. Dohled se dle jeho slov částečně zmírnil až později, kdy si Husákovo vedení našlo další nepřátele – chartisty. Přesto i nadále pociťoval represe za své hrdinství ze srpna 1968.

„Člověk si musel na ta omezení zvyknout. Nesměl bažit po lepších postaveních, nesměl nahlas říkat své názory a nesměl chtít za hranice. Velice mě bavilo učit. Ani to jsem ale moc nemohl. Třeba v Brně na Vysokém učení technickém jsem měl učit na postgraduálu, ale měli strach, tak celý program radši zrušili. Všechno tehdy záleželo na osobní statečnosti a slušnosti jednotlivých lidí, kteří se nebáli se mnou spolupracovat,“ doplňuje kryptograf.

Po revoluci se na čas vrátil k šifrové službě, pracoval na Generálním štábu a také Národním bezpečnostním úřadu. Poté odešel do důchodu, ale vrátil se ještě k přednášení na Vysoké škole evropských a regionálních studií, kde se stal rektorem. Na podzim chce už ale trvale zamířit do penze. Dodnes jej mrzí, že jsme se v srpnu více nebránili.

Link

Měli jsme mobilizovat. Vedení o invazi podle mě vědělo předem

„Byl jsem mladý a přál jsem si ozbrojený odpor, to neskrývám. Naše vedení se mělo chovat zásadověji v období před invazí. Myslím, že tomu šlo zabránit. Oni věděli, že k tomu dojde. Mohli třeba vyhlásit částečnou mobilizaci. Ani ti Sověti by podle mě nešli do krvavého střetu a hledali by kompromis. Ale my jsme jim to doslova naservírovali na talíři. Mám jim to za zlé. V Moskvě podepsali všichni, kromě Františka Kriegela. Přitom, co by se stalo, kdyby nepodepsali? Horší to být nemohlo,“ domnívá se Pekárek.

Sám křivdu necítí, je ale zklamaný, že na hrdinství mnohých z té doby se zapomnělo. „Musím říct, že cítím nevděk společnosti, která si včas nevzpomněla na mé kolegy, kteří byli souzeni se mnou a už zemřeli. Skončili v dělnických profesích a už se z nich nikdy nedostali. Jen Nejvyšší soud jim po revoluci napsal, že jsou rehabilitování. Ale to je málo. Zapomíná se skutečně na stovky lidí, kteří se postavili na odpor a snažili se to Sovětům komplikovat. Jejich hrdinství pak odnesli oni i jejich děti a dnes si na ně málokdo vzpomene,“ dodává pamětník.

Srpen 1968: Úplný chronologický přehled invaze do Československa>>>

35430