Noblesní Benešová, samotářská Novotná a depresivní Masaryková. 5 prvních dam Československa | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Noblesní Benešová, samotářská Novotná a depresivní Masaryková. 5 prvních dam Československa

Noblesní Benešová, samotářská Novotná a depresivní Masaryková. 5 prvních dam Československa

Leden je v Česku měsícem prezidentských voleb. Už na jeho konci bude nejen jasné, kdo se stane novou hlavou státu, ale také která žena obsadí místo první dámy. Přestože je možná tato role podceňovaná, prezidentské manželky v historii budily vášně, výsměch i sympatie.

Charlotta Garrigue–Masaryková přenechala místo první dámy dceři

Americká manželka prvního československého prezidenta dala Tomáši Masarykovi nejen čtyři děti, ale i příjmení Garrigue. Prezident chtěl tak údajně podpořit rovnoprávnost žen, kterou následně i prolínal do svojí politiky. Zdatná klavíristka se se svým budoucím mužem seznámila v roce 1876 v Lipsku. Za dva roky se v New Yorku vzali a od roku 1881 žili v Praze.

Charlotta postupně porodila svému muži pět dětí. Nejstarší byla dcera Alice, druhorozený Herbert následovaný Janem a Olgou. Dcera Eleanor, která se narodila v roce 1890, zemřela jako čtyřletá. Herbert se v roce 1915 nakazil skvrnitým tyfem a podlehl mu ve 34 letech. Po vypuknutí první světové války odešel TGM s dcerou Olgou do exilu. Charlotta zůstala v Praze, kde byla pod policejním dohledem a její dcera Alice strávila osm měsíců ve vězení.

Tyto těžké roky Charlottu velice poznamenaly, trpěla srdeční slabostí a depresemi. Po vzniku republiky její úlohu první dámy de facto převzala dcera Alice. V roce 1923 prodělala mozkovou mrtvici a 13. května téhož roku zemřela.

Kdo bude příští první dámou? Profily partnerek kandidátů si můžete prohlédnout zde>>>

Před Hanou Benešovou padali lidé na kolena

Druhou první dámou v československé historii se stala manželka Edvarda Beneše Hana. Se svým budoucím mužem se seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. V roce 1909 se uskutečnila svatba. Hana se dokonce rozhodla vyhovět svému manželovi a kromě příjmení si změnila i jméno. Původně se jmenovala Anna, což prý jejímu muži připomínalo jeho bývalou lásku, proto si před jméno dala ještě písmeno H.

Také Edvard Beneš odešel za první světové války do exilu a jeho žena skončila ve vězení, kde strávila téměř rok. Do konce války pak byla pod policejním dohledem. Po vzniku republiky se stala manželkou ministra zahraničí, což byl pro ni značný skok z pozice ženy ne příliš bohatého vysokoškolského pedagoga. Přestože jejich partnerský život působil šťastným dojmem, nepodařilo se jim zplodit potomka. Dceru, kterou Benešovi čekali v roce 1919, Hana potratila.

Po boku svého manželka stála Hana i po roce 1945, když se stal prezidentem. Jeho zdraví už ale bylo silně podlomené, utrpěl mozkovou mrtvici a trápily ho silné migrény. V roce 1948 ještě stačil pod nátlakem přijmout demisi demokratických ministrů a fakticky tak umožnil únorový převrat. Po jeho smrti v září zůstala jeho manželka už pod stálým dohledem StB. Přestože žila v ústraní, lidé si ji prý stále pamatovali a srdečně ji zdravili na ulici, někteří v její přítomnosti dokonce povstávali nebo padali na kolena. Zemřela 2. prosince 1974.

Marta Gottwaldová chtěla být novou Benešovou, lidé se jí ale smáli

Manželka protektorátního prezidenta Emila Háchy zemřela ještě dříve, než se její muž chopil úřadu, další první dámou se tak stala až žena Klementa Gottwalda Marta. Přestože se snažila navázat na styl a eleganci Hany Benešové, příliš se jí to nedařilo a mezi lidmi byla spíše terčem žertů.

Gottwaldovi se seznámili v roce 1919. Marta, která se původně jmenovala Marie, ale z neznámých důvodů si jméno změnila, povila Gottwaldovi dceru už rok poté. Starat se o ni ale musela sama, protože otec jejího dítěte se ženit nechtěl. Vzali se nakonec až v roce 1928 a o deset let později spolu před hrůzami války emigrovali do Sovětského svazu.

Po převratu v roce 1948 se z Marty stala první dáma, a protože chtěla být stejně oblíbená jako její předchůdkyně Hana Benešová, snažila se ji stylově napodobit. Vzhledem k tomu, že neměla dokončené vzdělání, původně pracovala jako služka a byla korpulentnější postavy, příliš se jí to dle pamětníků nedařilo. Marta zemřela krátce po svém manželovi v roce 1953. U jejího muže se spekuluje, že zemřel na komplikace spojené se syfilidou, Marta pravděpodobně trpěla rakovinou.

Bodrá komunistka Marie Zápotocká říkala prezidentovi „táto“

Manželé Zápotočtí se poznali na začátku 20. století při demonstraci havířů v Kladně. V roce 1909 se potkali znovu na dělnickém plese, slovo dalo slovo a Marie otěhotněla. Protože v té době ještě nebyla plnoletá, aby se mohla vdát, tak ji musely zplnoletnit úřady. V roce 1910 se provdala a následně porodila dceru Marii a o rok později ještě Jiřinu.

Manželé chtěli po okupaci emigrovat do Sovětského svazu. Útěk se jim ale nezdařil a oba skončili v koncentračních táborech, které přežili. Marie Zápotocká byla jako její muž nadšenou komunistkou. Po převratu v roce 1948 se její muž stal předsedou vlády. Po smrti Gottwalda pak padla volba na něj a postavil se do čela Československa.

Na jeho manželku Marii vzpomínají zaměstnanci Pražského hradu jako na bodrou ženu, která si na rozdíl od Marty Gottwaldové na nic nehrála a svého manžela i na veřejnosti oslovovala „táto“. Od komunismu se neodklonila ani v době politických procesů, údajně naopak pomáhala při zatýkání Rudolfa Slánského, když ho po večeři s manželkou zdržovala u sebe doma. Náhlý infarkt, který 13. listopadu 1957 zapříčinil smrt jejího muže, ji zdrtil. Ve stejném roce zemřela i dcera Jiřina a o tři roky dříve druhá dcera. Marie Zápotocká dožila stranou pozornosti, přestože všechny překvapila podporou obrodných reforem Alexandra Dubčeka a odsouzením sovětské okupace v roce 1968. Zemřela 7. června 1981.

Božena Novotná nesnášela pozornost, chodila jen na dětské besídky

Žena Antonína Novotného pozornost veřejnosti nesnášela. Když se její manžel měl stát prezidentem, údajně ho dokonce přemlouvala, aby funkci odmítnul. Vadilo jí, že už tak se doma moc nezdržuje a nechtěla se příliš ukazovat na veřejnosti, protože se prý bála, že se ztrapní.

Božena poznala svého budoucího muže, ještě když byla dítě. Sblížili se ale až později, když pracovala jako dělnice v pražských Vysočanech. Pamětníci ji popisují jako samotářskou a tichou. Svatba se uskutečnila v prosinci 1929 a už za tři měsíce se jim narodil jediný syn Antonín. Nejhorší chvíle pak Božena zažila zřejmě během druhé světové války, když jejího muže kvůli zapojení do odboje zatklo gestapo a skončil v koncentračním táboře Mauthausen, kde se dožil konce války.

Po náhlé smrti Antonína Zápotockého se musel rychle najít nový prezident a ze Sovětského svazu přišel pokyn, aby jím byl právě Novotný. Jeho žena na to reagovala s obavami a prosila jej, aby nabídku odmítl. To ovšem nešlo. Božena se tak omezila pouze na povinnou reprezentaci na různých dětských besídkách a pionýrských akcích.

Když její muž musel v březnu 1968 pod nátlakem prezidentskou funkci opustit, byla prý ráda, že ho bude mít zase pro sebe. Zároveň ale cítila křivdu, která ji neopustila až do její smrti 25. dubna 1980…

Osudy dalších pěti prvních dam Česka a Československa si budete moci přečíst už zítra.

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

ANALÝZA: I Pákistán má svého Babiše. Co s třetí největší muslimskou zemí provede?

Imran Chán, který složil přísahu jako nový premiér, nabízí směs ekonomického liberalismu a islamismu, vytvoření milionů pracovních míst, boj proti korupci a proti polofeudálním dynastiím dosud ovládajícím pákistánskou politiku. Kritizuje „krvelačnou“ politiku Západu a Ameriky, obhajuje afghánský Tálibán i trest smrti za urážku islámu, ale zároveň se prohlašuje za liberála a chce mít dobré vztahy s USA.

Pákistán, třetí největší muslimskou zemi světa vyzbrojenou atomovými zbraněmi, čeká velká změna. Jen nikdo ještě přesně neví, jak bude vypadat, a co to bude znamenat pro okolní svět. Výhra strany Tehreek-e-Insaf (Hnutí za spravedlnost) bývalého kapitána pákistánského kriketového mužstva Imrana Chána ve  parlamentních volbách je v dějinách země přelomem.

Premiérem bude politik, který stojí mimo desetiletí v Pákistánu vládnoucí politické dynastie Bhuttů a Šarífů, politik, který chce změnit zahraniční politiku své země a který podle některých komentátorů svým plánem na vytvoření státu blahobytu může inspirovat celý muslimský svět. Je označovaný za revolucionáře i populistu. V Česku by snesl srovnání jen s premiérem Andrejem Babišem, který rovněž okouzlil voliče svým úspěchem, bohatstvím a populistickými projevy. 

Link

Deník The New York Times o něm kdysi napsal, že „nabízí pro každého něco“, od chudých až po střední třídu a jeho kritici upozorňují na to, že se jeho veřejná vyjádření mění stejně, jako byl plný zvratů i jeho dosavadní život. Z původního vymetače večírků zlaté mládeže se nakonec stal zbožný muslim obhajující islámský charakter státu, kritik toho, že se bohatí Pákistánci nevěnují chudým (pod hranicí chudoby žije zhruba 24 procent Pákistánců), sám pochází z bohaté rodiny. Nikdy netrpěl nedostatkem a svá školní léta strávil ve vznosných novogotických budovách, kam se normální chudý Pákistánec jen tak nedostane. Vystudoval polosoukromou střední školu Aitchison College v rodném městě, která je často označována za nejlepší v celém Pákistánu.

Ve studiích pokračoval ve Velké Británii, kde získal diplom na Oxfordu. V Británii, speciálně v Londýně, se Chán proslavil jako playboy a stejně tak se choval i doma. Když později vyčítal bohatým, že je pozápadnělé představitele bohaté třídy vozí na večírky řidič, který se jinak obléká a žije v jiném světě, světě chudých, jako by kritizoval sám sebe v mladším vydání. Chánovy tahy nočním Londýnem byly pověstné, zejména když se postupně stával čím dál tím lepším a slavnějším hráčem kriketu, v Pákistánu nejpopulárnějšího sportu. Chán se v roce 1976 dostal do pákistánského národního týmu a v letech 1982-1992 byl dokonce jeho kapitánem. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem vedl život jako anděl,“ prohlašoval později Chán o svém životě sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Týkalo se to zejména žen, jinak Chán dnes tvrdí, že jako správný muslim nikdy nepil alkohol a nenáviděl anglické hospody.

4590087:article:true:true:true

Mimochodem jedna z jeho tehdejších přítelkyň, Sita Whiteová, ho označila za otce svého dítěte, což uznal i americký soud. Později se to proti Chánovi neúspěšně pokusili použít jeho političtí oponenti. A jeho bývalá druhá manželka Reham Chán dnes tvrdí, že Imran Chán má minimálně pět nemanželských dětí, což by ho jinak mohlo poškodit mezi zbožnými muslimy. Ale Imran Chán je stále tak trochu zbožňovanou hvězdou, které se ledacos promine. V roce 1992 získalo pákistánské kriketové družstvo pod jeho vedením první a jediné vítězství ve světovém poháru a to se v Pákistánu, kde je kriket národním sportem, počítá. Ostatně Imran Chán si tehdy užíval své popularity, stýkal se s politiky i světovými celebritami včetně lady Diany či hudebníka Micka Jaggera. A zbohatl, jak díky kriketu tak svým investicím – jeho majetek byl odhadován na zhruba 13 milionů dolarů, což ho řadí mezi první čtyři desítky nejbohatších pákistánských podnikatelů.

Když ukončil sportovní kariéru, začal se Chán věnovat charitě a odmítl nabídku tehdejšího premiéra Nawáze Šarífa, dnes uvězněného pro korupci, aby se dal na politiku a připojil se k jeho straně PML-N (Pákistánská muslimská liga). „Nevím proč,“ tvrdil tehdy Šaríf. Jak se ukázalo v roce 1996, bylo to proto, že si Chán chtěl založit vlastní stranu, Tehreek-e-Insaf. Zapřisáhlý starý mládenec se také oženil. Vzal si v roce 1995 – ve svých 42 letech – Jemimu Goldsmithovou, křesťanku, která kvůli němu přešla na islám. Manželství se po necelých 10 letech rozpadlo a následovalo krátké manželství s novinářkou Reham Chánovou. Nakonec se letos oženil s rozvedenou Bušrou Manikaovou z konzervativní muslimské rodiny, která ve straně působila jako jeho poradce. Manikaová se věnuje islámskému mysticismu a podle pákistánského tisku byla Chánovým „duchovním mentorem“ a poslala ho například na několik dní přemítat do hor. Manikaová, která nosí závoj přes obličej, je protikladem předchozích dvou Chánových manželek, které žily západním stylem života.

Link

Imran Chán se stal – údajně už v devadesátých letech minulého století, ale možná později – nábožensky založeným člověkem a skoncoval definitivně se svým předchozím rozmařilým životem a věnuje se mystické súfické formě islámu. S tím zřejmě souvisí i proměna Chánovy politiky a jeho strany Tehreek-e-Insaf. Původně ji založil na boji proti korupci a vládnoucím politikům, jako byli bývalí vojáci typu prezidenta Mušarrafa. Později se zaměřil i na klany Bhuttů a Šarífů ovládající dvě nejsilnější pákistánské politické strany, Pákistánskou lidovou stranu a Pákistánskou muslimskou ligu. K tomu ale nakonec přidal obhajobu islámu, prosazování jeho hodnot v politice, podporu tvrdých zákonů proti rouhání včetně trestů smrti za urážku islámu a obhajobu i často radikálních hnutí, jako byl afghánský Tálibán.

Tálibánu se mimochodem zastával ještě před americkou intervencí do Afghánistánu a v době, kdy bylo toto hnutí mnohem konzervativnější než nyní, a vysloužil si tak přezdívku „Tálibán Chán“. Jeho sympatie k Tálibánu se ale dají vysvětlit i tím, že Imran Chán je Paštún, tedy pochází z národnosti, která dominovala Afghánistánu a která byla oporou Tálibánu. Svou ideologii doplnil pákistánským nacionalismem a protesty proti americkým zásahům amerických dronů, které na pákistánském území po roce 2001 likvidovaly islamistické radikály a teroristy. Apeloval i na ukončení vojenských akcí pákistánské armády proti radikálům na pákistánských kmenových paštunských územích a začal s protiamerickou rétorikou a kritikou jak války v Afghánistánu, tak takzvané války proti teroru. Jednou se dokonce pochlubil, že to byl prý on, kdo odstartoval masové protiamerické hnutí v Pákistánu.

Link

Jeho strana se zaměřila jak na chudé, tak na střední třídu. Pro střední třídu má nabídku reforem a liberalizaci ekonomiky, což má povzbudit hospodářský růst. Pro chudé zase slibuje vytvořit dva miliony pracovních míst ročně a postavit pět milionů domů. Všechny pak láká na vytvoření „islámského sociálního státu“ zbaveného korupce a starých úplatných politiků. Není ale jasné, kde chce na něco takového vzít peníze a jak chce očistit stát pouhou změnou soudního systému od korupce. Ekonomické reformy sice mohou posílit ekonomiku, ale rozhodně to nebude stačit – ani spolu se zvýšením podílu daní vůči HDP, které už oznámil – na vytvoření státu blahobytu západního typu, jak si to představuje.

Stejně tak není jasné, co hodlá podniknout se silným postavením armády, která ovládá značnou část pákistánského hospodářství a podílí se na všeobecné korupci. Mimochodem, právě armáda zřejmě podporovala Imrana Chána tím, že tlačila na jeho protivníky z Pákistánské muslimské ligy stejně jako z Pákistánské lidové strany a znemožňovala jim přístup do médií. Přitom Chán se rád označuje za mírotvorce, chce údajně lepší vztahy se sousední jadernou Indií a vyjednávat s ní o sporném území v Kašmíru, což se ale nelíbí právě pákistánské armádě. Chán je také proti „krvelačným“ Spojeným státům, ale zároveň s nimi chce spolupracovat jako rovný s rovným. Jako premiér bude muset lavírovat, snažit se plnit protichůdné sliby a nikdo neví, k čemu jeho politika nakonec povede. Kromě toho, že se zcela změní pákistánský politický systém dosud ovládaný dvěma tradičními stranami. Před Pákistánem je podle některých expertů, například pákistánské politické analytičky Aješi Saddíkijové, období nestability. K tomu přispívají i stížnosti poražených politických stran na neregulérnost voleb a odmítání jejich výsledků. Rozhodně tak není jisté, že se naplní populární pokřik Chánových příznivců: „Kdo zachrání Pákistán? Imran Chán. Imran Chán.“

34756