Nový prezidentský kandidát Drahoš: Češi se chovají ke své svobodě lehkomyslně | info.cz

Články odjinud

Nový prezidentský kandidát Drahoš: Češi se chovají ke své svobodě lehkomyslně

Do prezidentské volby sice zbývá téměř rok, ale je evidentní, že Miloš Zeman dostal důstojného soupeře. Odcházející předseda Akademie věd Jiří Drahoš je vzdělaný, slušný, rozhodný a reprezentativní. V prvním velkém „prezidentském“ rozhovoru pro týdeník Reflex prozrazuje, co si myslí o svých soupeřích a jaké má představy o roli českého prezidenta. 

Kdy a proč jste se rozhodl kandidovat na prezidenta?

Není to rozhodně otázka jednoho okamžiku. Začalo to tak, že mě lidé nejen z mého okolí začali oslovovat s myšlenkou, že by si mě jako prezidentského kandidáta dovedli představit. Ale pokud se člověk rozhodne výzvu tohoto typu přijmout, samozřejmě musí být schopen sám si ji vnitřně zdůvodnit. Jsem člověk, který celý svůj vědecko-manažerský život sloužil konkrétní instituci, ať už z pozice ředitele, místopředsedy i předsedy Akademie věd. A při úvahách o prezidentské kandidatuře jsem dospěl k závěru, že pokud chci prosadit hodnoty, které celý život zastávám jako vědec i člověk, musím pro to něco udělat – a to byl ten okamžik, kdy jsem rozhodl, že takovou výzvu přijmu.

Víte, jak si zařídit voličský průkaz? Návod najdete zde.

Jaké hodnoty máte na mysli?

Především demokracii, pravdu, rozum a úctu k lidem.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde.

VIDEO: Jiří Drahoš mluví o své kandidatuře na prezidenta autor: Martin Bartkovský

Z vašeho aktuálního knižního rozhovoru prosvítá, že jste nikdy příliš neusiloval o vedoucí posty, kterými jste v Akademii prošel, a že jste měl vlastně i dost štěstí. Dá se na to spoléhat i v prezidentské kampani?

V oné knize rozhovorů jsem s trochou nadsázky připustil, že jsem byl často v pravou chvíli na pravém místě. Zároveň si nemohu neuvědomovat, že určité vlastnosti, které mne předurčily k vedení týmu, ústavu, nakonec i celé Akademie, asi mám. Téměř celý život jsem se pohyboval v jakýchsi šéfovských pozicích – třeba už v dětství jsem vedl partu kluků v naší ulici. Samozřejmě být prezidentem je zcela jiná situace. Ale základem je pocit zodpovědnosti za celek, který z vás musí ostatní lidé cítit. Když jsem byl po revoluci zvolen předsedou ústavních odborů, pro mne velmi překvapivě, uvědomil jsem si, že to asi nebyla úplná náhoda - lidé o mě něco věděli a něco očekávali. Takže kandidaturu na prezidenta chápu jako logické vyústění mých vědecko-manažerských postů a pocitu odpovědnosti, který v této chvíli cítím za naši zemi.

Celý rozhovor si přečtěte v novém vydání týdeníku Reflex, které se na stáncích objeví již ve čtvrtek 30. března.

Vše o prezidentských volbách najdete zde.

Vratislav Mynář pro INFO.CZ autor: Info.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Maňák: „Uhelný listopad“ stávkujících filosofů je pokusem o rychlé znárodnění

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Takzvaná klimatická okupační stávka na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy je na první pohled povznášející aktivitou. Někteří studenti se takřka stylizují do aktérů nové sametové revoluce. Jejich záměr vynutit si téměř okamžité ukončení spotřeby fosilních paliv a zastavení uhelných elektráren by ovšem vyžadoval, aby jejich vlastníci byli zbaveni práva na svobodné nakládání s majetkem… Faktické rušení soukromého vlastnictví je nepochybně pravým opakem toho, o co bojovali studentští „revolucionáři“ před 30 lety.

Dnešní studenti se pokusili o jakýsi nový revoluční listopad, tentokrát ovšem s uhelným nádechem. Okupační stávka v prostorách jedné fakulty si vytkla za cíl – mimo jiné – přinutit politiky, aby v zájmu záchrany planetárního klimatu rychle uzavřeli uhelné elektrárny v Česku.

Pro účely tohoto textu nechme stranou samotnou diskusi o klimatické změně v kontextu energetiky a o možnostech boje s globálním oteplováním. Tak či tak, ze strany studentů jde o snahu vlámat se do polootevřených dveří. O „uhelném exitu“ přece už bylo rozhodnuto. Sice tak trochu o nás bez nás, tedy „na úrovni Evropské unie“, ale bylo. Ukončení provozu uhelných elektráren nikdo relevantní nerozporuje.

Link

I Česko se to chystá udělat. Vznikla tzv. „uhelná komise“, která má nalézt termín, do kterého budou muset sbalit krám všechny tuzemské „uhelky“. V předběžných plánech nejsilnějšího fosilního hráče v zemi jsou pro uzavírání uhelných zdrojů zmiňovány termíny na konci třicátých let, respektive roky 2040 (exit většiny uhelných zdrojů) či 2050 (pro úplný konec spalování uhlí v ČR). Takto vzdálené termíny sice do značné míry zavánějí věštěním z křišťálové koule a pro ekologické aktivisty mohou mít emocionálně negativní náboj coby výraz laxního přístupu k problému, ale je nutné si uvědomit, že se nejedná o krok, který by bylo možné učinit z roku na rok. 

I kdyby se zdejší uhelné elektrárny musely vynuceně zavřít ne za 30, ale třeba za 15 až 20 let, byl by takový přístup úřadů pořád ještě poměrně férový. Všichni vlastníci uhelných zdrojů či potenciální investoři budou mít dostatek času se ekonomicky vypořádat se vzniklou situací a svůj majetek efektivně využít. Ostatně, nikdo nepředpokládal, že by jakákoliv uhelná elektrárna, bez zásadních investic, mohla fungovat věčně. Nutno přitom konstatovat, že Babišova vláda v tomto ohledu zastává vcelku realistický a poměrně autonomní postoj, který přehnaně nepropadá klimatické hysterii a „netlačí na pilu“. Tedy, nesnaží se vynutit revolučně unáhlený konec uhlí v Česku.

Ano, uhelné elektrárny mají negativní dopady na životní prostředí. Ale jejich emise (NO2, SO2, CO, CO2 apod.) jsou státem přísně regulovány a samotnými elektrárnami dramaticky snižovány. Souhrnně vzato, fosilní elektrárny jsou dnes – dá se říci – „revolučně ekologizovány“.

Link

Počínání stávkujících studentů (ale i jiných aktivistů na dalších, typicky „thunbergovských“ akcích) bojujících „za klima“ a tedy i za co nejrychlejší uzavření elektráren je pokusem o jakousi „ultrarevoluci“. V každém případě však zavání snahou o popření základních svobod. Přičemž právo na soukromé vlastnictví a svobodné nakládání s majetkem (pochopitelně, v rámci právního rámce a přiměřených státních regulací) je nutné považovat právě za jednu z primárních svobod. A zjevně je nutné to připomínat, protože se na ni často zapomíná.

Nelze zpochybňovat ani svobodu či právo na život v „ekologickém“ světě, v němž životní prostředí není ničeno, a stávkující „protiuhelní“ studenti jsou tedy na jednu stranu nepochybně vedeni dobrým úmyslem: Obávat se o zdraví planety je oprávněné a snaha zabránit potenciálním ekologickým škodám je na místě. Jenže, není možné vylévat s vaničkou i dítě. Nelze kvůli hypotetické klimatické záchraně planety rezignovat na základní svobody a právní pořádek. Kdo jiný než studenti by měl znát, že cesta do pekla bývá většinou dlážděna dobrými úmysly.

Link

Pokud se klimatická stávka odehrává v čase výročí sametové revoluce, je na místě říci, že její vyznění je proti smyslu listopadu roku 1989. Aktuálním cílem totiž není svoboda, nýbrž jakási „antisvoboda“; přinejmenším v oblasti vlastnictví (energetických zdrojů). Zakázat vyrábět elektřinu v uhelné elektrárně a tím – z moci úřední či aktivistické – znemožnit nakládání s vlastním soukromým majetkem, by nutně vyžadovalo takový majetek vyvlastnit. Tedy „znárodnit ve prospěch klimatu“.

Snaha novodobých studentských klimatických revolucionářů donutit státní moc k neprodlenému zavírání uhelných elektráren je tak spíše pokusem o nový 28. říjen 1945, který byl až téměř do konce totalitního režimu u nás oficiálně (a povinně) slaven jako Den znárodnění klíčového průmyslu… Asi není potřeba dodávat, že poválečným znárodněním největších podniků bylo nastartováno ekonomické churavění Československa. Na rozdíl od 17. listopadu 1989, jehož smyslem byla obnova demokracie a zakotvení základních svobod, včetně práva na soukromé vlastnictví a svobodné nakládání s majetkem.

43605