Prezidentské volby 2018: Kdo vyhraje volby? O prvním kole je rozhodnuto, říká Bohumil Pečinka | info.cz

Články odjinud

O prvním kole voleb je rozhodnuto. Zeman může vyhrát už zítra, říká Bohumil Pečinka

Ve dvě odpoledne se otevřou volební místnosti a lidé začnou rozhodovat o jméně nového prezidenta. Komentátor Reflexu Bohumil Pečinka má minimálně o prvním kole jasno: s odstupem vyhraje Miloš Zeman, dostane prý přes 40 % hlasů. A nevylučuje také možnost, že současná hlava státu bude už zítra slavit obhajobu pětiletého mandátu. Co rozhodne? Jaké jsou šance ostatních kandidátů? Nakolik Zemanovi pomůže podpora Andreje Babiše? A kdo šéfovi hnutí ANO překazil jeho údajný pokus o převrat v policii? Podívejte se na rozhovor. Všechna interview Pavla Štrunce najdete TADY.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Uhde vzpomíná na disent i listopad: Proč se Kundera nevrátil z Francie a v čem selhal Havel?

Disident a dramatik Milan Uhde v obsáhlém rozhovoru pro INFO.CZ vzpomíná nejen na časy listopadu 1989. Podle něj chartisté kolaps komunistického režimu čekali, přesto byli listopadovými událostmi překvapeni. Uhde se podrobně vrací ke střetu Jaroslava Šabaty s Petrem Cibulkou, přičemž se jednoznačně staví na stranu Šabaty. A tvrdí, že tehdy Václav Havel selhal, když jednoznačně neodsoudil fyzické násilí, kterému Šabata v Občanském fóru čelil. Uhde se také zamýšlí nad tím, proč se po listopadu do České republiky nevrátil spisovatel Milan Kundera a jako jeden z důvodů uvádí, že ho disidenti připravili o Nobelovu cenu.

Jak s třicetiletým odstupem vzpomínáte na listopadové události roku 1989?

Vzpomínám na ně částečně jako na překvapivé, částečně jako na nepřekvapivé. Nepřekvapivé v tom, že jsem díky příteli a učiteli Jaroslavu Šabatovi – se kterým jsem byl permanentně v přátelském politickém sporu – zkusil v roce 1984 nejen jako původně bohemista, nýbrž i jako rusista, zda ještě ovládám ruský jazyk.

Tehdy jsem na prvním programu moskevské televize, který nám dodávali až do domu, zahlédl jakýsi publicistický pořad. Bylo to ve čtvrtek večer, to nikdy nezapomenu, a diskutovali v něm mladí lidé. Jeden z nich chválil, jak je to výborný, že sovětský člověk přispěchá na pomoc, kdykoli je někdo někde v tísni, třeba v Československu v roce 1968 nebo nedávno v Afghánistánu.

Ale druhý, s ovázanou hlavou, povídá: „S tím já vůbec nesouhlasím. V Afghánistánu jsme neměli co dělat. Já jsem si to právě prožil. No a tím Československem se také nemáme proč vychloubat.“ Své tehdejší ženě říkám: „Pojď si to poslechnout, v Sovětském svazu zuří obrodný proces, a armády NDR a ČSSR jej sotva zastaví.“ Ten pořad se jmenoval 13. poschodí, byl velice sugestivní, probíraly se v něm všechny otázky, které se u nás řešily v roce 1968. Paralela byla až dotěrná.

Link

Citat

Jinými slovy mi říkáte, že jste to čekali?

Já jsem věděl, že jestli je v Sovětském svazu obrodný proces a armáda nemá ve zvyku zasahovat do politického dění, navíc Šabata to ve mně živil, pak je na místě optimismus. Začal jsem jej mezi přáteli šířit, stejně jako jsem do té doby stonal pesimismem a tvrdil, že režim je tu na dvě stě let. Teď jsem pro změnu radil, ať sovětskou televizi začnou všichni sledovat. V Brně si známí tehdy myslili, že se Uhde tentokrát zbláznil z opačných příčin.

Zároveň jsem chystal čítanku české literatury ve vlastním pojetí, ale pořád od toho odbíhal v domnění, že do konkrétní změny je ještě času dost. Tak mě 17. listopad přece jen zaskočil. Ten den jsem strávil se svým sedmnáctiletým synem na chalupě, kde jsem vynášel záchod. Očekával jsem, že se situace posune 10. prosince na Den lidských práv. Všechny mé myšlenky na nějaký společenský pohyb se k tomu datu upíraly.

6030911:article:false:false:false

Na chalupě poblíž polských hranic byla slyšet Svobodná Evropa. Nedosahovala tam rušička, vysílání v letních dnech doléhalo otevřenými okny ze stavení až na silnici. Syn zachytil zprávy o tom, co se děje v Praze na Národní třídě. Jeho závěr byl jasný: „Apači jsou v prdeli.“ Říkám: „Chlapče, mají velikou moc, ti se jen tak nevzdají.“ Věděl jsem, že jejich vedení je zabedněné, ale také šíleně zatvrzelé a v nenávisti schopné něčeho podobného jako čínští komunisté před nedávnem na Náměstí nebeského klidu.

Sedmnáctiletý syn, samozřejmě zpolitizovaný, mě za to nazval skučivcem. To je, pokud to nevíte, tragikomická postava z jedné komedie Alexeje Ostrovského.

Petr Pithart tvrdí, že disent nebyl na revoluci připravený. Že vám moc spadla do klína a vy nevěděli, co si s ní počít. Jak to jde dohromady s tím, co mi říkáte?

Jako všechny podobné pravdy, i tahle podle mě platí jenom částečně. Petr Pithart je člověk, kterého jsem vždy považoval a považuju za kamaráda. Zároveň jsem s ním měl občas rozmíšky, většinou na dálku a vždycky přátelské. On nás všechny signatáře manifestu, který se jmenoval Demokracii pro všechny, manifest Hnutí za občanskou svobodu a byl zveřejněn v říjnu 1988, velmi pokáral. Prý jde o krok za meze Charty 77, která se zasazuje o lidská práva, avšak změnu režimu nežádala, zatímco náš manifest o ni usiluje, protože předpokládá například svobodné volby.

Samozřejmě, že jsem jej podepsal s tímto vědomím, podle mě tehdy už režim pokračovat nemohl. I o probíhajících demonstracích však někteří chartisté soudili, že by je vlastně Charta podněcovat neměla, protože vedou ke konfrontaci. Chartisté by měli zůstat doma, aby režim viděl, že jde o projev spontánní lidové vůle, ne o chartistickou inspiraci a organizaci.

Pravda byla ale taková, že všechny občanské iniciativy ke konfrontaci směřovaly, ať programově chtěly, nebo ne. Veřejný projev nesouhlasu, k němuž se sejdou tisíce lidí, je konfrontační. Vzpomínám si na drobnou epizodu: když mě po podpisu zmíněného Manifestu za občanskou svobodu sebrala Stb, bylo to ráno 27. října 1988, odvezli mě do Žďáru nad Sázavou, v Brně už bylo totiž všude obsazeno, v celách předběžného zadržení seděl Šabata a další aktivisté.

Kapitán Stb mě dal příštího dne večer předvést k výslechu. Pohostil mě výborným čajem – měl darjeeling. Zeptal se mě, co si myslím, že teď nastane. Odpověděl jsem, že to, co bylo, bude pokračovat. On na to, že se mýlím, protože nevím, jak proběhla pražská demonstrace. Byly tam prý tisíce lidí. To je konec. Druhá vyslýchatelova otázka zněla doslova: “Co se mnou uděláte, až režim padne?“ Bylo zkrátka jasné, že hlavní opory moci jsou na hromadě.

Připadá mi, že je Petr Pithart až příliš osobní, pokud jde o to překvapení. Bylo podle mě především jeho. Nezazlívám mu to, neměl po ruce Jaroslava Šabatu.

Link

Jsem rád, že se o něm zmiňujete. Chci se vás totiž zeptat, jak po třiceti letech hodnotíte jeho spor s Petrem Cibulkou?

Už tehdy jsem jej hodnotil jednoznačně. Petr Cibulka tehdy vyvolal v Brně atmosféru pouličního násilí. Byl jsem svědkem toho, jak Jaroslava Šabatu udeřili, jak ho bili, zatímco Šabata se vždy domlouval, vždy hledal demokratické řešení. Cibulka byl naopak konfliktní člověk. Když jsem podepisoval prohlášení, které požadovalo jeho propuštění z vězení, protože tam byl samozřejmě nevinně, už tehdy jsem napsal, že to bude mít vždycky těžké, protože je to člověk, který žije konfliktem.

Pokud v něm není, jeho aktivita klesá. Šabata byl levicový politik schopný obdivuhodné sebereflexe. Když jsem se ho zeptal, zda se cítí odpovědný za zločiny 50. let, připustil, že politicky ano. Byl dobrým a snadným terčem pro zaslepené antikomunisty. Zaslepení antikomunisté jsou jako rasisté. Říkají, že kdo byl jednou v komunistické straně, zůstane komunistou jako černoch černochem. To je rasismus.

Šabata mě učil: „Polemizuj si s komunismem, ale rozpoznávej mezi komunisty. Jde o lidi, a to nejrůznější. Jako spisovatel bys to měl pokládat za samozřejmé. Je to tvůj obor.“ Byl jsem jednoznačně na jeho straně. Nechodil jsem však na schůze Občanského fóra, měl jsem tehdy málo času, protože jsem začal přednášet na filosofické fakultě a navíc jako šéfredaktor sháněl autory pro Atlantis. Jen dvakrát jsem tam zašel a viděl, jak Petr Cibulka diriguje skupinu naprosto neinformovaných lidí.

Když Šabata se svými stoupenci vyhrál hlasování pléna, přehlasovaní účastníci na pokyn začali vykřikovat: „Totalitní systém!“ A když jsem zahlédl, jak Šabatu na ulici mlátí, nepomohl jsem mu sice, rvát se neumím, ale zavolal jsem v noci na Občanské fórum do Prahy, žádal, aby mi předali Václava Havla, a oni mi vyhověli. Povídám: „Vašku, proti násilí se musí Občanské fórum okamžitě ohradit. Nosit transparenty s nápisem Pernica a Šabata, klika od komunistů najatá (Josef Pernica byl poslední komunistický primátor Brna, pozn. red.) a mlátit, to nejde.“

Václav Havel mi situaci vysvětlil: „Občanské fórum nemá žádnou hierarchii. Pražské není nadřazené brněnskému.“ To byla pravda, ale šlo o to neformálně občansky a osobně říct, že násilí odsuzujeme. Pouliční spravedlnost - jako v roce 1945 - je odstrašující. Nikdo se však k brněnskému sporu nevyjádřil, jen Honza Ruml někde napsal, že člověku musí být bližší Petr Cibulka. Nikdy jsem mu to nezapomněl.

Link

Vyčítal bych si, že jsem s vámi mluvil a nezeptal se na to. Přestože trochu odbočíme, chci mluvit o jiné výrazné osobnosti spojené s Brnem. Proč se podle vás po listopadu 1989 do České republiky nikdy nevrátil Milan Kundera?

Sáhnu k velmi důvěrnému tónu, i když to není mým zvykem. Jsem přesvědčený, že původně návrat plánoval. Vím, že když se dozvěděl, že rodnou vilku na Purkyňově 6 v Králově Poli, kam jsem za ním chodíval, plánuje jeho maminka prodat, spontánně řekl našemu společnému kamarádovi Josefu Válkovi do telefonu: „A kde budu bydlet?“ Bylo to v roce 1987 nebo 1988. Řekl bych, že ho odradily až první projevy porevoluční.

Mluvil jste s ním o tom někdy?

Ne. Nemluvil.

A které projevy máte tedy na mysli?

Ostré projevy rasistického antikomunismu. Protože Milan Kundera se s komunismem zásadově rozloučil, ale členem komunistické strany byl a přijal od komunistické vlády některá dobra, mimo jiné státní cenu za hru Majitelé klíčů, která byla podle mě velmi problematická. Hlásala, že existují dvojí lidé: jednak kurýři, totiž nositelé důležitého poslání, a jednak ti, kteří žádné poslání nemají, a proto mohou být v mezních situacích obětováni, aby kurýři mohli naplnit svůj cíl.

Druhý typ projevů, který ho bolel, záležel v tom - a je to mé velmi osobní mínění -, že se v českém tisku objevily články, které napadaly jeho dílo. Pamatuju si rozhovor, který jsme na toto téma vedli, když ve Večerní Praze vyšla přezíravá recenze tuším prvního Kunderova románu, co u nás tehdy vyšel: prý to žádná velká literatura není.

6030914:article:false:false:false

Neznámý začátečník si prostě vyšlápl na velkého autora. To se stává běžně. Ale Milan se ptal: „Prosím tě, kdo to je?“ Řekl jsem naschvál hodně drsně, že si někdo potřeboval vydělat stovku na kafe a pivo. Takových článků bylo ovšem víc. Navíc proti Milanovi byla ostře naladěná větší část disentu. Disidenti ho připravili o Nobelovu cenu.

Povídejte…

Tehdy se na různých zasvěcených místech šuškalo, že jsou na Nobelovu cenu za literaturu dva kandidáti: významný africký spisovatel a Milan Kundera. Jenže my jsme to nevěděli, konkrétně ani já ani Jiří Gruša. Václav Havel nám na jednom setkání zakázaných spisovatelů předložil petici přimlouvající se za to, aby Nobelovu cenu dostal Jaroslav Seifert.

Proč?

Seifert si ji jistě zasloužil, je to velký básník. Existovala však zřejmě a pochopitelně i politická ambice a vyhlídka, že laureát Seifert promluví ke světu a řekne, k jakému tažení proti kultuře dochází v jeho zemi. Naproti tomu byla obava, podle mě zcela neoprávněná, že Milan Kundera ve stejné situaci zejména o disidentech pomlčí, protože byl k disidentsky zaměřené angažované literatuře kritický a veřejně se o tom vyslovil.

Link

Jeho argumenty proti angažované literatuře plně sdílím. Navíc jsem už jednou napsal, že kdybych věděl, že se podpisem petice za Seifertovu kandidaturu vyjadřuju proti kandidatuře Kunderově, nikdy bych svůj podpis nepřipojil. Kandidátem na Nobelovu cenu mezi českými autory by pro mě byl jednoznačně Kundera.

František Janouch popisuje v jedné své knize, jakou námahu vynaložil, aby za pomoci přátel a příslušných kontaktů zvrátil mínění nobelovské komise v Seifertův prospěch. Očekávaný efekt se však nedostavil. Seifert byl už starý a velmi nemocný, nemohl promluvit sám a „nobelovskou“ řeč za něj vytvořil někdo, koho tím zřejmě pověřil. Byla konformní, a tím podle mě odpudivá.

Antonín Brousek napsal a v londýnských Rozmluvách otiskl znamenitý rozbor té nobelovské řeči a dovodil její lživou povahu. Disidenti se na něj houfně pohněvali. Václav Havel podotkl, že Brousek musí pořád něco mít, že už je takový. Karel Pecka prohlásil, že Brousek jako emigrant přestal svou zemi milovat, a že tudíž nemá právo do našich záležitostí promlouvat. Karlovi jsem přátelsky, ale ostře v časopise Most odpověděl, že právo mluvit má každý.

Jistě, každý smí stejným právem ovlivňovat a zasahovat v něčí prospěch, nejsem zavilý moralista a František Janouch byl skvělý předák Nadace Charty a všem potřebným pomáhal, ale celá nobelovská historie skončila tak, že se o utlačované české kultuře nezmínil vůbec nikdo. Chudák Jaroslav Seifert pak odvolal podpis, kterým předtím doprovodil české stanovisko zaslané na budapešťskou konferenci o takzvaném helsinském třetím koši.

Nevůle ke Kunderovi byla a je známá. Eva Kantůrková například napsala dopis, ze kterého František Janouch ve své knize cituje a ve kterém uvedla, že na Seifertovu kandidaturu byly sice v našich kruzích různé názory, ale za nejlepší prý všichni považovali, že tu cenu nakonec nedostal autor, jehož vyhlídky byly původně tak nadějné. Nikoho nechci soudit, snažím se jen pojmenovat některé možné důvody, pro které se Milan Kundera nakonec nevrátil domů.

Když jsem s ním po letech mluvil a ptal se ho, zda se zlobí, že ho Nobelova cena minula, odpověděl, že ne. Podle něj pozbyla svou někdejší váhu. Připouštím, že neměl proč být ke mně ve všech směrech upřímný – nebyl vůbec zpovědní typ. Byl od mládí velmi křehký a v cizině se stal ještě křehčím. Zažil světový úspěch a zvykl si na francouzské prostředí, podle mě o hodně noblesnější než české.

Při našem zatím posledním setkání v Paříži jsem mu sám iniciativně řekl: „Dobře, že ses nevrátil. Neradoval by ses. Ani osobně, ani z poměrů.“ Ale chci a musím svědčit, že se o české otázky a o českou kulturu vždycky bytostně zajímal. Jako předsedovi Poslanecké sněmovny mi vystrojil ve svém bytě večer s desítkou francouzských novinářů, kterým jsem přibližoval naši politiku. Řeči o tom, že se od své rodné země odvrátil, jsou lživé. Je ovšem pravdivý jeho výrok, že je zaprvé spisovatel a teprve zadruhé rodilý Čech a Moravan.

Pojďme tedy k těm poměrům. Proč podle vás disidenti nakonec prohráli? U nás je porazil Václav Klaus, na Slovensku Vladimír Mečiar.

Vysvětlení není podle mě úplně jednoduché. Zaprvé to bylo proto, že se v mocenských záležitostech moc dobře nevyznali. Když například dva členové vedení ODS, tedy strany, jejímž členem jsem byl, začali mezi novináři šířit, a to jak cestou oficiální, tak i polooficiální, že je pan Uhde už mírně dementní, nestačí na svou funkci a psycholog, kterého máme mezi poslanci, chystá s ním odborný rozhovor, v němž ho bude testovat, zareagoval jsem nesmírně naivně: šel jsem za předsedou Klausem a povídám, že by se taková praxe měla zastavit.

Jak Klaus reagoval?

Povídá: „To je normální vnitrostranický boj.“ Pochopil jsem, že na takový normální vnitrostranický boj nemám. Ne že bych nechápal, že se v naší straně usadil, ale nebyl jsem schopen jej opětovat. Mnohdy jsme my disidenti tyto mechanismy a postupy vlastně ani neznali. Vždycky jsem hlásal a dodnes hlásám, že levici i pravici stvořil Bůh. Razil jsem oslovení „kolego“. Latinské „con lego“ si překládám jako „ něco společně kladu“. Levice klade zleva, my zprava. Pokud klademe poctivě, kára se pohne dopředu a neskončí v pangejtu, ani pravém, ani levém.

Václav Klaus s velikým časovým odstupem napsal, že musel Milana členům strany vysvětlovat. A třetí argument: někteří disidenti měli dojem, že jsou do politiky jenom půjčeni. Nepočítali s politikou natrvalo. To vše způsobilo, že disent začal z politiky mizet. Na druhé straně třeba Pavel Rychetský vytrval, a to k prospěchu věci. Ale celkově byl disent z jiného těsta než mocenského.

6030895:article:false:false:false

Čím si vysvětlujete fakt, že je v České republice ještě pořád tolik lidí, kteří hodnotí kladněji poměry před listopadem 1989, než ty po něm?

Příčin je zase několik. Ta hlavní spočívá v tom, že se vinou Václava Klause prosadila dogmatická představa o tom, jak vypadá tržní ekonomika. Když jsme mu říkali, že důchodci jsou na tom strašně zle, odpověděl lapidárně: „Někdo musí být nejchudší.“ Samozřejmě že v každé společnosti musí být někdo nejchudší, ale asociální bezohlednost té politikovy věty byla děsivá.

Dnešní pohled například na venkov bez dobrého autobusového a vlakového spojení a bez hospod, jejichž majitelé nezvládli nekuřácký provoz, pohled na pohraniční kraje, kterým nepřísluší dotace, protože přece nikdo nemůže čerpat podporu z titulu pouhého místa bydliště, to jsou jen drobné a dílčí ilustrace oné bezohlednosti, jež se u nás zakořenila.

Člověk z vesnice, kam jsem jezdil na chalupu, udřený sedmdesátník s jedenáctitisícovým důchodem, mi vyčítal: „Prosím vás, jak se na to můžete dívat? Jak ten Babiš dře a jak ho všichni kibicové jenom kritizujou? A ještě mu nadávají.“ Musím se přiznat, že jsem nebyl schopen mu nabídnout, že mu jako tvor trpící vzděláním - tak to v jedné povídce nazval Isaak Babel – naliju čistého vína. Kdo ho dostal do situace, ve které vidí spřízněného dříče v dnešním českém premiérovi?

Anebo na jiné téma: Klausova představa, že živé umění nemá dostat z rozpočtu ani korunu, je rovněž dogmatická. Nikdo jí nedokázal účinně čelit. Levice selhala nadobro. Vyčerpávala se nesmyslnými a nepravdivými slogany o spálené zemi, místo aby razila názor, že existuje veliká oblast, kterou sociální politika našeho státu nezasahuje, a zasahovat by měla.

Link

Celý poslední rok je u nás ve znamení nejen protivládních protestů. Pokud by se dneska studenti odhodlali dělat revoluci, v čem by se od vás mohli nebo měli poučit?

Já bych jim revoluci ve vší skromnosti neradil, protože dnešní situace není díky Bohu tak vyostřená, jako byla před třiceti lety. Tehdy téměř každý občan na ulici věděl, že je systém děravý jak řešeto. Vzpomínám si, jak přítel disident v listopadu pronášel naléhavý radikálně kritický projev před frontou u brněnské samoobsluhy. Všichni ho poslouchali a pouze jediný člověk se vzbouřil: volal, že ten pán pobuřuje a že dokonce urazil prezidenta, a běžel za ním až k jeho domu, aby si ho zjistil. Jeden jediný asi ze sta posluchačů. Dnes by se zastánců pana prezidenta našlo o hodně víc.

Dobře rozumím tomu, před čím varuje Milion chvilek pro demokracii a proti čemu protestuje. Jako student bych tedy hledal cestu k němu. Mnozí známí studenti ji už našli a já ostatně také, a hned. Teď jde o to, že někdo musí spontánní kritický projev chvilkařů politicky artikulovat. Důvod je prostý: síla hnutí ANO, jeho parlamentní většina, je hrozivá. Charakteristika onoho hnutí spočívá v tom, že to není demokratický celek, nýbrž že je organizován vůdcovsky.

Všichni, kdo se do onoho hnutí přihlásili, přistoupili na tuto potupnou formu podřízenosti. Smýšlení Andreje Babiše pro mě není čitelné, není zárukou ničeho. Umím si představit, že se jeho osmasedmdesát poslanců spojí s ultranacionalisty a s komunisty. Pokud se ještě přidruží několik dalších ultranacionalistů třeba i z opozičních stran, a já bych některé uměl jmenovat, visí nad námi jako Damoklův meč sto dvacet hlasů potřebných k ústavní změně, která nastolí režim osobní moci.

Ludvík Vaculík v Českém snáři na začátku 80. let napsal: „Poměry jsou nesnesitelné a nevím, co bych mohl uvést za důvod k naději. Má naděje je bezdůvodná.“ Co byste vzkázal všem, kteří i dnes považují poměry za nesnesitelné? V čem spatřujete s ohledem na vše, o čem spolu mluvíme, dnes naši naději?

Václav Havel definoval naději nikoli jako vyhlídku na to, že to dopadne dobře, ale jako krok, který musíme udělat, i když za výsledek žádná pojišťovna světa neručí. Ludvík Vaculík se rád dopouštěl různých provokativních výroků. Dovedně přeháněl. Ale naše naděje není bezdůvodná. Většina lidí věří v institut svobodných voleb.

To je hřiště, na kterém je potřeba zdejší politickou partii sehrát. Andreje Babiše a jeho spojence je třeba porazit v demokratických volbách. Je to reálné. Demokratické strany se ovšem musejí zkusit domluvit. Dobrý by byl postup vžitý mezi chartisty. Byly mezi nimi velké názorové rozdíly, od Václava Bendy po Rudolfa Slánského mladšího. Ke společnému stanovisku dospívali tak, že škrtali každou myšlenku a každou formulaci, se kterou byť jediný přítomný signatář nesouhlasil. Politické strany by měly – matematicky vzato – hledat nejmenší společný násobek. A to lze, jen musí každý něco slevit a pomoci stvořit dobrý kompromis.

43627