Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Poselství kampaně Zemana je jasné: kdo máš strach z imigrantů, boj se i Drahoše, říká expert

Poselství kampaně Zemana je jasné: kdo máš strach z imigrantů, boj se i Drahoše, říká expert

Původní heslo Miloše Zemana v předvolební kampani „Tato země je naše“ bylo před druhým kolem inovováno na „Stop imigrantům a Drahošovi“. Podle sociálního antropologa Tomáše Samka se tak podprahově vytváří dojem, že tu je jakýsi nepřítel téhož logického řádu, spolutvořený imigranty a Jiřím Drahošem. „Konkrétní člověk, jehož podobu skoro všichni známe, je šikovně propojen s nekonkrétní, neurčitou hrozbou kolektivu bez tváře,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Samek. Podle něj jde o klasickou ukázku chytlavé politické demagogie, kterou se však v politickém světě zdaleka nevyznačuje jen prezident Zeman.

Klíčové heslo kampaně Miloše Zemana v letošních prezidentských volbách zní „Tato země je naše“. Jde o citát z jednoho jeho vánočního projevu. Vy sám jste předloni vydal knihu s obdobným názvem. Jak Zemanův apel směrem k voličům, nebo motto jeho kampaně, čtete?

Pro interpretaci každého verbálního projevu je zásadní jeho kontext. Poprvé to heslo Miloš Zeman použil v závěru svého vánočního poselství v roce 2015. Tehdejší kontext jasně ukazoval na to, že se jím vymezuje jak vůči uprchlíkům, tak vůči oné části společnosti, pro niž se vžilo poněkud hanlivé označení „vítači“.

„Tahle země je naše“ znamenalo, že tato republika nepatří nejen migrantům, nýbrž ani těm českým občanům, kteří se jich zastávají. Ačkoli ta slova na první pohled působí jako výraz kladného vztahu k našincům oproti cizincům, tedy jako výraz národní hrdosti na vše zdejší a české, ve skutečnosti již tehdy vylučovala z národa jednu skupinu lidí, jejichž občanská příslušnost k této republice je stejně legitimní jako ta prezidentova.

Tím ani v nejmenší nechci obhajovat nacionalistické hledisko obsažené v tom heslu, jen tím poukazuji na to, že ač to heslo působí jako výraz jakéhosi všeobjímajícího národovectví – my Češi stojíme proti cizincům, ve skutečnosti logika toho hesla neobstojí ani v nacionalistickém výkladovém rámci: nemálo lidí je tím heslem zbavováno práva na příslušnost k zemi, jejímiž jsou občany.

Inzerát proti Jiřímu Drahošovi

Právě v tom je úspěšnost takových hesel: na první pohled vypadá, že jen legitimně hájí „naše“ zájmy, zatímco ve skutečnosti rozdělují národní společenství, jehož jménem mluví, a to ještě na základě primitivní tribální logiky, která ve světle politického občanství neobstojí. Neobstojí dokonce ani tehdy, když nevyznáváme hodnoty humanismu, který cítí jistou povinnost pomáhat potřebným. Neobstojí totiž ani jako prostý popis našeho světa, neboť nic v něm není čistě a neposkvrněně naše.
    
V tom, že to heslo hecuje jedny proti druhým, tkví základ jeho politické rezonance. Je formulováno pozitivně, protože jazykově neobsahuje žádné zápory, a přesto je negativní, neboť implicitně vytlačuje z politického národa jednu jeho část, měníc ji v jakési občanské bezzemky. Je to klasická ukázka chytlavé politické demagogie, kterou se však v politickém světě zdaleka nevyznačuje jen prezident Zeman.

V těchto dnech, tedy před druhým kolem přímé volby, se ta demagogie ještě stupňuje, neboť na billboardech čteme „Stop imigrantům a Drahošovi“, čímž se podprahově vytváří dojem, že tu je jakýsi nepřítel téhož logického řádu, spolutvořený imigranty a Drahošem. Konkrétní člověk, jehož podobu skoro všichni známe, je šikovně propojen s nekonkrétní, neurčitou hrozbou kolektivu bez tváře.

Komentovaný přímý přenos prezidentského duelu na Primě můžete sledovat zde>>>

Jednotlivec je souřadně postaven do téže roviny jako nespecifikovaná masa. Poselství je jasné: kdo máš strach z imigrantů, boj se i Drahoše. Podprahově působící nacionalistická úzkost může ovšem jít ještě dál: oni nejsou Češi, kdežto Drahoš ano: tudíž je tento kandidát něco jako zrádce mezi námi, jimž patří tato země. Zrádce národního zájmu. Poněkud nebezpečná hra, vezmeme-li v potaz, jací démoni tu jsou vyvoláváni z temných hlubin nacionálního vědomí.

Neudělal tedy Jiří Drahoš chybu, když na Zemanův apel reagoval heslem „Tato země je vaše“? Neukazuje tak, že přistupuje na jeho hru a tím si nechává vnutit jeho agendu? Co byste mu v danou chvíli poradil? Jak měl reagovat?

Proti demagogii je těžké bojovat symetricky, aniž bychom se sami nedopouštěli demagogie. To je vždy těžká volba. Když zareagujete podobně, pošpiníte se. Když nezareagujete vůbec, působíte na část voličů jako slaboch nebo jako ten, komu chybí protiargument, a tudíž má v jejich očích verbální útočník pravdu.

Patrně narážíte na obrázek šířený po internetu: vedle fotografie Jiřího Drahoše je na něm nápis „Tato země je vaše. Nastartujme naši budoucnost bez lží a nenávisti.“ Nevím, zda je ten obrázek přímo vytvořen Drahošovým týmem či jen nějakým sympatizantem na internetu. Na obrázku, který znám, je jako vydavatel podepsán Filip Janýr.

Tato země je vaše - předvolební materiál ve prospěch Jiřího Drahoše

Ale pomineme-li tuto stránku věci a budeme-li se bavit o povaze takové protireakce, ať už je jejím autorem kdokoli: to heslo je na první pohled symetrickou odpovědí na billboardy šířené přáteli Miloše Zemana. Obě hesla obsahují implicitní dialog, ale v symetricky obráceném gardu: to prozemanovské postupuje od „my“ (Tato země je naše) k „vy“ (Volte Zemana!); to prodrahošovské postupuje naopak od „vy“ (Tato země vaše) k „my“ („Nastartujme naši budoucnost…“).

Obě hesla oslovují vágní, demagogicky snadno zneužitelné množiny adresátů, jako „my“, „vy“, „naše“. Ale zde textová symetrie končí. Drahošovo heslo „Tato země je vaše“ je inkluzivnější než Zemanovo „Tato země je naše“, neboť tím, že je zájmeno „naše“ v první osobě, zahrnuje i autora výpovědi, a tedy přímo či nepřímo sděluje: tato země patří takovým lidem, kteří se mohou do jisté míry ztotožnit se mnou, Milošem Zemanem, a hodnotami, které reprezentuji.

Tím, že heslo „Tato země je vaše“ neobsahuje tak zřetelně autora výpovědi, což vyplývá z druhé osoby, je k dispozici každému, kdo má chuť anebo potřebu se v nějaké míře ztotožnit s touto zemí – bez ohledu na to, zda se počítá do téhož „my“ jako Jiří Drahoš.

Tomáš Samek

Vypadá to jako kosmetická drobnost, ale ve skutečnosti jde o velký rozdíl, neboť toto heslo vylučuje méně lidí než Zemanovo. A další věc: Drahošovo heslo explicitně nespojuje konkrétní osobu Miloše Zemana s nějakou výslovně pojmenovanou masou lidí, jako jsou imigranti.

Vůči svému protivníkovi se vymezuje pouze implicitně a vřazuje ho do rovněž implicitní množiny těch, kdo šíří lži a nenávist. Bez ohledu na politické sympatie nebo antipatie je třeba chladně analyticky říci, že heslo prodrahošovské je vzdor vší symetrii o něco méně demagogické: nevylučuje tábor protivníků tak výslovně a razantně, ani se implicitně neopírá o tak temné stránky nacionalismu.

Je pravda, že i dovolávání se slušnosti bylo v historii mnohokrát zneužito, ale v politickém diskurzu lze koneckonců zneužít i ten nejctnostnější ideál. Ale nechtějte po mně, abych jednomu nebo druhému kandidátovi na budoucí post radil. Mojí úlohou je popisovat, ne dávat doporučení jednomu či druhému volebnímu štábu.

Tomáš Samek
Antropolog, který vyučuje na Univerzitě Pardubice. Je autorem knihy Tahle země je naše – Český a německý veřejný prostor v deiktické perspektivě.

Jakou hru prezidentští kandidáti vlastně do veřejného prostoru vnášejí? Koho myslí tím my/vy, naše/vaše? A o jaké zemi vlastně hovoří?

Vnášejí do něho hru na získávání sympatizantů a stoupenců všeho druhu, kteří budou ochotni voličsky podpořit jednoho nebo druhého kandidáta. Triviálně přímočará odpověď, ale lepší nemám. Rozsahově vágními zájmeny jako „my“ a „vy“ se snaží oslovit maximum takových podporovatelů.

To je samo o sobě legitimní: bez slov, jež nemají přesných obrysů, by nebylo možné provozovat politickou rétoriku. Bez neurčitých výrazů by nebylo politiky jako svébytné disciplíny, která má ve společnosti důležitou funkci, a to i tehdy, když většina členů této společnosti politikou pohrdá.
    
Země, o níž politici hovoří, je jen zdánlivě konkrétní stát jako Česká republika. Spíš je to kolektivní imaginací spoluutvářené území, na které – jak dobře vidíme na Zemanovu heslu – jsou někteří vpouštěni a jiným je tam vstup zakázán. Počet obyvatel téhle imaginární, jazykovým kontextem ustavované republiky je proměnlivý: mění se podle toho, kdo o ní hovoří, ke komu, v jaké situaci a s jakým záměrem. Lidská řeč dokáže být stejně elastická a nestálá jako voličské sympatie. A politici to vědí.

V jeden čas se zdálo, že Miloš Zeman na Hradě marně hledá téma, kterým by oslovil veřejnost. Nakonec to byla migrační krize, která mu v tomto ohledu přinesla spásu. Pragmaticky začal toto téma navzdory faktu, že tady máme minimum uprchlíků, ve veřejném prostoru nastolovat jako politickou agendu. Jak tento jeho manévr čtete?

Přesný počet uprchlíků neznám, ale pravda je, že není ani zdaleka tak důležitý jako obavy z představ o uprchlících, a to bez ohledu na to, zda se ty obavy v budoucnu mohou naplnit, anebo zda jsou zcela nereálné. Důležitá je citově zabarvená kolektivní představivost – o ni se v politice pohříchu často hraje.

Liberální demokracie předpokládá něco jako vůli nebo ochotu hledat ve společnosti konsensus a schopnost uspokojovat zájmy všech jejích sociálních vrstev. Předpokladem takového pojetí politiky je schopnost uzavírat kompromisy, nepracovat na ose přítel/nepřítel, my/oni. Musí být inkluzivní, nikoli exkluzivní. Neukazuje nejen Zeman, ale i jiní politici u nás i v Evropě, že jsou výše naznačené předpoklady demokratického pluralitního provozu nakonec přece jen dost vratké a že je až příliš jednoduché veřejnost strhnout k něčemu, co má s kompromisní politikou jen málo společného?
 
K politice vždy patřilo umění sjednocovat lidi za cenu, že jiné vylučujete – nejúčinněji tím, že těm prvním vsugerujete umnou rétorikou, že ti druzí pro ně představují hrozbu. Dynamika na ose inkluze–exkluze je definiční součástí toho oboru. I když se na politickou agitaci budeme dívat bez záporného hodnocení, jen jako na nutný nástroj politické práce s veřejností, bez kterého se to řemeslo zkrátka nedá dělat, je zřejmé, že se vždy opírá o umění oslovovat velké skupiny lidí pomocí slov, jejichž významový rozsah se rozpíná nebo smršťuje podle situační potřeby.

Velké společnosti, kde se většina lidí nezná tváří v tvář, politiku jako samostatný obor lidské činnosti nutně potřebují, neboť vzdor tomu, že na první pohled nemusí její metody vypadat vábně, je pro udržení chodu společnosti nezbytná. Bez ní bychom žili v trvalém stavu občanských konfliktů, ne-li války. Samotnou vylučovací rétoriku nelze proto politikům vyčítat: nalezneme ji i u těch, kteří požívají obecné vážnosti a úcty.
    
V čem je však zásadní rozdíl a kde by občanská společnost i média měly reagovat, je okamžik, když se rétorika rozdělování začne opírat o hodně temné stránky sociálního vědomí, jako to vidíme právě na příkladu Zemanova volebního hesla. Jsou druhy kolektivně výbušných látek, které se dají mentálně snadno a široce sdílet a s nimiž by si odpovědný politik pohrávat neměl. Pokud tohle politikům opakovaně prochází, stává se neodpovědnost součástí politické kultury.

Profesně se věnujete mimo jiné také sledováním situace v Německu. Jak byste porovnal české a německé prostředí, pokud jde o stav a kondici médií, úroveň veřejné debaty před prezidentskou volbou a obecně kvalitu politické komunikace u nás a u našich západních sousedů.
 
To je několik otázek najednou. Převedu je na společný jmenovatel: pokud umí našinec německy, pak na něho působí německá seriózní média, veřejná debata a obecně kvalita politické komunikace chvílemi jako jiný vesmír. Samozřejmě, i tam se dělají fauly a i současná německá politika má své proklatě nízké polohy. V tom je to stejné.

Markantní rozdíl je však v tom, jak vysoko je nastavena laťka průměrné úrovně: od masových sdělovacích prostředků přes volební debaty a chování většiny poslanců v parlamentu až po respektování ústavního režimu státu hlavními politickými aktéry zažívá pozorovatel něco, k čemu máme zatím poměrně daleko.
    
Nemyslím teď volbu prezidenta, tu nejde moc srovnávat, jelikož v Německu ho volí parlament a nebývá spojena s hecováním širokých vrstev lidu. Lepší je srovnávat srovnatelné – třeba volby do Evropského parlamentu. V nich volíme na podobném principu, do téhož tělesa a bezmála ve stejnou dobu.

Jako antropolog jsem si dal tu práci a porovnával jsem před lety tyto volby přímo v terénu – ve veřejném prostoru dvou srovnatelně velkých metropolí: v Praze a Mnichově. Byla to doba, kdy u nás lítala vzduchem vajíčka a ještě se našli politologové, kteří to veřejně obhajovali v médiích. Ale i když odhlédneme od házení čímkoli po politicích, rozdíl v celkové férovosti, slušnosti a důstojnosti těch dvou kampaní byl obrovský.

Už jsem zmínil, že jste autorem knihy Tahle země je naše. Čím podle vás může věda přispět k odhalování manipulativních rétorických strategií v politice a médiích?
 
Věda má tu smůlu, že při popisování toho, co se komunikačně odehrává ve veřejném prostoru, skoro vždy přichází ex post: až když se něco stane, umí to přesně analyzovat a popsat. To bývá na hašení požáru někdy už pozdě. Navíc její metody, jazyk i závěry bývají poněkud chladné a odtažité, než aby se s nimi veřejnost dokázala snadno a účinně identifikovat. To však neznamená, že takové popisy nemají smysl.

Lidská socialita tenduje k opakování podobných vzorců v chování i jiných projevech, takže podaří-li se někomu z nás popsat celkem přesně to, co se dělo včera, může to řadě lidí pomoci spatřit nějakou trochu jinou, ale v podstatě podobnou věc už zítra. Navzdory všem bouřím odehrávajícím se na hladině je veřejný prostor poměrně klidná a stabilně tekoucí řeka. Aspoň v mírových dobách.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek