Články odjinud

Překvapení voleb: Marek Hilšer. Kvůli anexi Krymu se svlékl do půl těla, ve volbách předběhl i Topolánka

Překvapení voleb: Marek Hilšer. Kvůli anexi Krymu se svlékl do půl těla, ve volbách předběhl i Topolánka

Když na konci července 2016 oznamoval svou kandidaturu, znal ho málokdo. Průzkumy mu přisuzovaly ze začátku jen jedno až dvě procenta hlasů, nakonec jich získal víc než osm a překvapivě předběhl i Mirka Topolánka. K úspěchu mu podle jeho názoru pomohla i superdebata v České televizi, po které mu prý začaly zprávy od různých lidí. Ještě před oficiálními výsledky si ale postěžoval, že je zklamaný nízkou účastí. Doufal prý, že přijde aspoň 70 % voličů.

„Možná to vypovídá o tom, že skladba kandidátů nebyla taková, aby připoutala větší pozornost a lidé přišli k volbám. Možná to je také tím, že lidé jsou zklamáni politikou a už ničemu nevěří. Doufám, že se nám to v budoucnu podaří napravit," uvedl Hilšer.

Oslavy ve štábu Marka Hilšera

Konečné výsledky po 1. kole
Vstup do speciálu
Sečteno: 100.00%
Účast: 61.92%

Před prezidentskou kampaní na sebe Hilšer upozornil v roce 2014, když se na protest proti ruské anexi Krymu svlékl do půl těla přímo před Úřadem vlády. I kvůli postoji k Moskvě byl poté hlasitým kritikem současné hlavy státu – Miloše Zemana. „Mám strach o politický vývoj země. Nechci, aby byl prezidentem někdo, kdo je loutkou v rukou oligarchů, a třeba i z Ruska,“ řekl pro INFO.CZ na jaře. Zeman podle něj během posledních pěti let na Hradě opakovaně lhal a v posledních měsících pak urážel své vyzyvatele. „Myslím, že budoucí prezident by měl být někdo, kdo je schopen vnášet určité pozitivní emoce. Prezident musí vytvářet tu atmosféru,“ řekl v pořadu INFO.CZ Štrunc!

Prioritou v prezidentském klání byl pro Hilšera důraz na spolupráci se západoevropskými zeměmi a především pak na roli občanské společnosti. „Občanský princip v naší společnosti je velice důležitý a určitým způsobem ustupuje. Mám obavy před určitou koncentrací moci do rukou úzké skupiny lidí. Já tomu říkám monopolizace, někdo tomu říká oligarchizace,“ řekl pro INFO.CZ v červenci s tím, že to je jedním z důvodů jeho kandidatury. „Chci lidem dodávat energii, naději a odvahu, aby se nebáli a o politiku se zajímali, protože jinak to z demokracie přejde do té oligarchie.“

Monika Hilšerová o volbách

Vyrostl v Chomutově, emigroval do Španělska a začal studovat

Marek Hilšer se narodil v březnu 1976 v Chomutově, dětství a dospívání prožil na místním sídlišti Březenecká. V červnu 1989 se jeho otec rozhodl, že děti odveze do svobodné společnosti a celá rodina emigrovala do Španělska. Na Západě strávil Hilšer rok a půl, zpět do Československa se rodina vrátila v roce 1991. O čtyři roky později se přihlásil ke studiu mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově, které později vyměnil za studium medicíny.

Od roku 2007 pracuje jako pedagog a vědecký pracovník na 1. lékařské fakultě UK, kde působil také v akademickém senátu. Svůj profesní život zasvětil především výuce mediků a výzkumu léčby rakoviny. V letech 2011 a 2012 působil také jako dobrovolník pro humanitární organizaci ADRA, kdy jako lékař pomáhal lidem v Keni.

Kromě toho se Hilšer podílel na pořádání řady demonstrací – například v roce 2008 proti vládě Mirka Topolánka a záměru privatizovat fakultní nemocnice nebo v roce 2012 proti reformě vysokých škol. Pozornost na sebe strhl především v říjnu 2014, kdy se na tiskové konferenci pořádané na Úřadu vlády svlékl do půl těla. S vlajkou Severoatlantické aliance a Evropské unie v ruce protestoval proti ruské anexi Krymu. Demonstrací se účastnil i během loňské návštěvy čínského prezidenta v Praze, kdy se vymezil proti příklonu prezidenta Zemana k Číně.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Markéta Všelichová píše z tureckého vězení: Nikdy jim nedovolím, aby mě zničili. Už nebudu plakat

Tento dopis z tureckého vězení adresovala loni na podzim rodičům a přátelům Markéta Všelichová. Češka, kterou turecký soud poslal na více než šest roků do vězení za kontakt se syrskými milicemi YPG, byla tehdy z Vanu přemístěna do jiného vězení, které leží blíže Evropě. Už na novém místě strávila jistou dobu v nepříliš hygienickém prostředí, které popisuje zkraje textu. Podle dostupných zpráv už je ale i díky pomoci českých diplomatů opět na standardní cele. Text je zčásti editovaný a značně zkrácený. Podle Markétiných přátel ona sama s publikací svých poznatků souhlasí.

Jsem teď v malé, špinavé místnosti. Není tady žádné vybavení, jako třeba konvice. Víte, že část života jsem strávila ve squatech, takže pokud řeknu, že nějaké místo je špinavé, musí to být opravdu velmi špinavé. Vyskytuje se tady nějaký druh hmyzu; nevím, jak se jmenuje, nikdy jsem nic takového neviděla. Je to velké jako myš, ale má to „tykadla“… Nemám problémy s pavouky a brouky. Ale když jsem se setkala s jedním z těchto „exemplářů“ v koupelně a poté jsem ho našla v botě, musím Vám říct, že se necítím v této místnosti dobře.

Ano, samozřejmě, ráda bych tuto místnost vyčistila. I když si myslím, že to není v silách jediného člověka. Nemám na to ale žádné vybavení. Několikrát jsem žádala stráže, aby mi půjčili čistící přípravky, ale obvykle jsem nedostala odpověď. Ano, jednou jsem jí dostala. Zněla zhruba takto – tato špinavá místnost je pro mě dobrá, protože jsem špinavá teroristka.

Link

Někdy se cítím smutná, ale už nikdy víc nebudu plakat. Když pláču, smějí se mi. Doslova. Stejně jako v den, kdy mě dali do této místnosti. Ano, přiznávám, když jsem to viděla, byla jsem tak šokovaná, že jsem začala plakat. Všichni se smáli a volali i další stráže, aby se na mé neštěstí přišli podívat. Ale věřte mi, že na závěr jsem jim poděkovala. Takové chování mě posiluje. Dává mi sílu vyrovnat se všemi situacemi, které přede mne postaví. Nikdy jim nedovolím, aby mě zničili. Je to asi přesně to, co někteří lidé chtějí.

Po prvním šoku jsem se opět vrátila ke své filosofii. Ta zní: Nedělej si starosti s tím, co aktuálně nemůžeš mít, ale podnikej to nejlepší, co je možné v daných podmínkách. Takže se i ve velmi malém prostoru snažím sportovat, i ve špinavé koupelně se studenou vodou se denně sprchuji, myji si vlasy, peru oblečení….

Moje kurdské přítelkyně

Doufám, že se moje aktuální situace vyřeší. A že se budu moci vrátit do standardního pokoje (stalo se tak – pozn. redakce). Neřekla jsem vám, že jsem první dva dny strávila v normální místnosti s dalšími „teroristkami“. Moc se mi tam (v novém vězení – pozn. redakce) líbilo: byl tam mnohem větší dvůr než ve Vanu, takže po delší době jsem se mohla opravdu proběhnout. Prostor byl velký, se dvěma patry, s deseti malými pokoji pro spaní pro 1 až 3 osoby. Obzvlášť tyto „ložnice“ jsem uvítala. Ve Vanu nás bylo asi 15 společně spících v jednom malém prostoru. Taková absence soukromí pro mě už začala být stresující.

Ihned jsem si také porozuměla s lidmi v pokoji. Většina z nich jsou Kurdky. Jsou tady z různých důvodů (bojovnice, aktivistky, politicky činné osoby), ale všechny jsou opravdu milé, laskavé a vzdělané.

Link

Místnost, kde jsem strávila úplně první dva dny (po přestěhování – pozn. redakce), byla čistá. A zařízená jako v nějakém bytě. Všude spousta dekorací. Je to oproti Vanu velký rozdíl: v této věznici jsou i vrazi, pašeráci, obchodníci s drogami, prostitutky. Většina z nich jsou špatní už na první pohled. I jejich pokoje jsou špinavé. Když ale vstoupíte do místnosti vězňů držených zde pro „teror“, je to úplně jiný svět. Některé z těchto žen a dívek, se kterými jsem strávila tyto první dva dny, jsou ve vězení už dlouho. I více než 20 let! Nikdo by to do nich neřekl. Všechny o sebe velmi dbají, vypadají mnohem lépe než řada žen venku. Sportují, čtou, dělají ruční práce…. Byla jsem ohromena, jak se s tím dokázaly vypořádat. Také jsem se trochu styděla, že si dělám starosti se svým v nejhorší variantě pětiletým pobytem ve vězení. Je tu přitom žena, která sedí ve vězení už 25 let. Je jí 52 roků, ale vypadá mnohem mladší, řekněme jako čtyřicátnice. Je ale trochu smutná, je jí to vidět v očích...

Krátce před mým přesunem mě kamarádka informovala, že některá média vydala příběh o íránské dívce Nazle (bylo mezi nimi také INFO.CZ: Nazle hrozilo vydání do Íránu, kde by byla pravděpodobně odsouzena k smrti – pozn. red.). Byla jsem tím potěšena a chci se s Vámi podělit o jednu zkušenost s ní. Vždycky, když jsem hovořila o kamarádkách, zmiňovala jsem jen pozitivní věci. Mám je ráda všechny: některé z nich zůstanou zapsané v mém srdci navždy. Ale samozřejmě, ne vždy je všechno ideální. I tady mají lidé negativní vlastnosti. Jako všude. I ve Vanu došlo ke konfliktům, jaké si můžete představit v kolektivu patnácti žen zavřených 24 hodin pohromadě v malé místnosti…

Link

Nazlu jsem nikdy neviděla mluvit o někom jiným za jeho zády. Nikdy jsem neviděla, že by byla naštvaná nebo uražená. Nikdy si na nic nestěžovala, vždycky přijímala věci tak, jak jsou. Vždycky o všem mluvila otevřeně. Ke všem se chovala s respektem. Byla vždy milá, nikdy ne vlezlá. Upřímná, čestná, opravdová. Byla to osoba, s jakou jsem ve svém životě dosud nesetkala.

Jednoho dne jsem ji viděla sedět na posteli a tiše plakat. Přišla jsem k ní a objala jsem ji. Požádala mě, abych se jí neptala, proč pláče. Řekla mi, že není schopná říct proč, prostě ty slzy přišly a ona je nedokáže zastavit. Řekla jsem jí, jak jí chápu, jak moc těžká je její situace. (Stále hledá možnosti, jak získat azyl v Turecku. Stále čeká na kontakt s rodinou a přítelem. Je bez peněz, má jen to, co jí dají ostatní.) Také jsem jí řekla, jak moc ji mám ráda, pro to všechno, co jsem popsala. Stále plakala a odpověděla: „Dayika mon ferbu, pis neki “. To znamená: „Matka mě naučila – nečiň špinavosti (špatnosti)“. Jednoduchá věta, z jejích úst to byly ale jedny z nejsilnějších slov, jaké jsem kdy slyšela. Řekla to tak přirozeně, jako by šlo o tu nejběžnější věta na světě. Ale v těch obyčejných slovech je všechno. Když všichni toto naučíme své děti, svět bude lepší.

5077161:article:true:true:true

Svět tam venku…

Přesun z Vanu sem. Bylo to – řekněme – zajímavé. Nevím, jak popsat své pocity. Vzali mě normálním letadlem Pegasus Airlines, cestovala jsem jako běžný pasažér. Jen se dvěma neozbrojenými policisty v civilu. Přestupovali jsme v Istanbulu. Bylo to jako vrátit se v čase o dva roky zpět. Jako by dva roky ve vězení byly smazány, jako by se to nestalo… Ale také jsem se cítila trochu jako ve vizi z minulého života. Něco, co znáte velmi, velmi dobře, ale ve skutečnosti, nemáte tušení, kam to zařadit. Jako bych už nebyla součástí světa venku. Bylo to jako sen, který skončil v okamžiku, kdy jsem dorazila do jiného vězení.

40921