Kandidáti přejí čtenářům klidné Vánoce. A diví se Zemanovi. Prezidentský tweet pro INFO.CZ | info.cz

Články odjinud

Kandidáti přejí čtenářům klidné Vánoce. A diví se Zemanovi. Prezidentský tweet pro INFO.CZ

I ve shonu předvolební kampaně si prezidentští kandidáti udělají čas na oslavu vánočních svátku. Klid a pokoj přejí i čtenářům a nabádají je, aby alespoň na Vánoce odložili nenávist a starosti. Jiří Drahoš se navíc podivuje tomu, na co použije Miloš Zeman 2,5milionový sponzorský dar, když dle svých slov kampaň nevede. Redakce oslovila všech devět mužů, kteří se chtějí utkat o post hlavy státu, aby každý týden poslali zprávu čtenářům INFO.CZ. Aby to neměli tak lehké, musí se vždy vyjádřit pouze ve 140 znacích, což je původní délka příspěvku na twitteru. Účast odmítl pouze Miloš Zeman, podle kterého by to bylo formou kampaně, kterou dle svých slov nevede. S pravidelnou rubrikou Prezidentský tweet se budete na stránkách setkávat každý týden až do lednových voleb.

autor: Info.cz

Miloš Zeman dostal na volební účet dar 2,5 milionu od zbrojařské firmy. Máme tomu rozumět tak, že navzdory svému prohlášení kampaň vede?

Twitterový účet Jiřího Drahoše naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Jiřího Drahoše naleznete zde>>>

autor: Info.cz

Jsou Vánoce. Hoďme politiku alespoň na pár dní za hlavu a užívejme si rodiny, dárků a vánoční atmosféry.

Twitterový účet Pavla Fischera naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Pavla Fischera naleznete zde>>>

autor: Info.cz

Odstraňme ze svého srdce nevraživosti, nenávist a udělejme místo lásce. Naslouchejme bližním. Požehnané vánoční svátky přeje Petr Hannig. 

Twitterový účet Petra Hanniga naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Petra Hanniga naleznete zde>>>

autor: Info.cz

Šťastný Advent a veselé Vánoce všem lidem. Mějte se rádi a šiřte lásku mezi své bližní. #srdcenahrad

Twitterový účet Marka Hilšera naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Marka Hilšera naleznete zde>>>

autor: Info.cz

Děkuji vám za práci, kterou jste v uplynulém roce odvedli. Díky vám jsme se opět hmotně i duchovně přiblížili nejbohatším zemím světa.

Twitterový účet Michala Horáčka naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Michala Horáčka najdete zde>>>

autor: Info.cz

Vánoce jsou období, který patří našim rodinám a blízkým. Věnujme jim svůj čas a naslouchejme jim. Užijme si tyto vzácné chvíle. 

Twitterový účet Jiřího Hynka naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Jiřího Hynka najdete zde>>>

autor: Info.cz

Přeji všem veselé Vánoce a v novém roce šťastnou ruku při výběru hlasovacího lístku s kandidátem na prezidenta ČR.

Twitterový účet Vratislava Kulhánka naleznete zde. 

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Vratislava Kulhánka najdete zde>>>

autor: Info.cz

Zastavme se. Vystupme z aut. Zapomeňme na nákupní centra a utíkejme někoho obejmout než bude pozdě. Krásné a požehnané vánoce Vám všem.

Twitterový účet Mirka Topolánka naleznete zde.

Kompletní a podrobný profil prezidentského kandidáta Mirka Topolánka najdete zde>>>



 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Koštoval: O čem svědčí krize kolem Sýrie? Vstupujeme do nové éry velmocenské politiky

ANALÝZA | V posledních dnech se pozornost médií i odborníků soustředí na příčiny a detaily turecké invaze do Sýrie. Podtrhují se reakce USA či Německa a Francie. Poukazuje se na konkrétní projekty spolupráce Turecka s Ruskem nebo na poměr Turecka k Izraeli či arabským státům. Již méně se pozornost obrací na důsledky chování Turecka a reakce na něj pro budoucnost NATO. Aliance vyzvala ústy generální tajemníka Jense Stoltenberga Ankaru k umírněnosti a apelovala na odpovědnost Turecka jako velmoci. EU jako celek zatím nebyla schopná zareagovat prakticky vůbec. Reakce přišly od jednotlivých zemí jako Německo, Francie, Česko či Nizozemsko.

Ještě v roce 2010 se vážně připouštělo, že se Turecko stane členem EU. Dnes jsou přístupové rozhovory o jednotlivých kapitolách prakticky mrtvé, řadu z nich blokuje Kypr a Francie. Nikdo to akorát nechce říci nahlas.

Tato analýza ukazuje, že nejen Turecko se vydalo na cestu samostatné velmocenské politiky, podobně jako Rusko a Čína. Reagovat musí i USA a velké evropské státy. Velmocenský systém založený na posilování a vyvažování moci má své velmi konkrétní důsledky i pro Českou republiku, NATO a EU. Jde o boj o mezinárodní řád primárně založený na moci či na pravidlech mezinárodního práva.

Link

Turecko – cílem je velmocenské postavení a vlastní cesta

Dnešní Turecko je jiná země, než byla před nástupem současného prezidenta Erdogana k moci. Již nejde o sekulární stát v našem slova smyslu. Ve světle zvýšené role náboženství v pojetí státu a redukce občanských práv v našem slova smyslu – např. pro ženy – je dnes Turecko na cestě budování svébytného pojetí světa a kulturního pólu. Nevejde se do našeho západního pojetí lidských práv a právního státu. Klíčová zpráva pro nás však je, že už ani nechce. Jde svojí cestou.

Zlom nastal postupně v období 2008-2015. Součástí tohoto přelomu bylo, že politické elity velkých zemí EU Francie či Německa začaly otevřeně mluvit o tom, že si neumí představit Turecko jako součást EU. Řada zemí Evropské unie se lekla možnosti tureckého členství a prakticky jej odmítla. A to ještě dříve, než se začalo hovořit o tamní přílišné islamizaci života společnosti a státu. I toto jistě přimělo Ankaru, respektive Erdogana a jeho režim, stále intenzivněji přemýšlet o své roli a své budoucnosti, což následně přineslo zásadní změny v turecké domácí politice. V roce 2003 se stal Erdogan premiérem a v roce 2014 prezidentem. Vyhrál třikrát po sobě parlamentní volby. Nechal změnit ústavu. Volby v roce 2018 jsou již označované za nedemokratické.

Vedle uvedeného rozchodu mezi EU a Tureckem je dalším důležitým milníkem pro formování nové éry mezinárodních vztahů, z pohledu Turecka, neúspěšný vojenský převrat v roce 2016. Po něm následovaly rozsáhlé čistky v armádě, policii, justici, státní správě a školství. Erdoganův režim konsolidoval svou moc a mobilizoval své schopnosti konat jako velmocenská entita. Tuto logiku potvrzují i poznámky Erdogana před členy jeho Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v září tohoto roku. Turecký prezident projevil zájem o vlastnictví jaderných zbraní – byť jeho země v roce 1969 podepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní a v roce 1980 došlo k její ratifikaci. Při předání ratifikačních listin tehdy turecké elity zdůraznily, že vnímají Smlouvu o nešíření jaderných zbraní jako „nejdůležitější multilaterální dohodu vůbec ohledně kontroly zbraní“.

Link

Z hlediska bezpečnostního se Turecko díky tzv. arabskému jaru ocitlo na hranici s chaosem, který ovšem samo částečně vyvolalo svým zasahováním do vývoje událostí. Od počátku roku 2010 docházelo v severní Africe a na Blízkém východě k sérii protivládních protestů, povstání a ozbrojených rebelií. V Sýrii a Iráku se zhroutily centrální vlády a efektivní kontrola těchto států nad svým územím. Prakticky se rozpadly do klanových a politicky soupeřících území. Turecko čelilo nové situaci v pro něj citlivé záležitosti Kurdů, muselo se vypořádat s další vlnou imigrantů a také zaujmout pozici k tzv. Islámskému státu. To, co nyní Turecko dělá – vytváření bezpečné zóny, respektive sféry vlivu je jedním z typických projevů velmocenského reálpolitického pojetí světa.

Turecko a Kurdové: Postoj turecké vlády k PKK je dlouhodobě znám – jsou to pro něj teroristé a i USA a EU klasifikují tuto organizaci jako teroristickou. Ohledně severní Sýrie turecká vláda celkem právem poukazuje na organické spojení mezi PKK a YPG (ozbrojená milice syrských Kurdů), která je nyní terčem turecké vojenské akce. USA a některé evropské země podporují YPG jako spojence proti ISIS dodávkami zbraní, výcvikem a leteckou podporou. Ale zároveň bývalý americký ministr obrany Ashton Carter při veřejném slyšení v Senátu USA stroze konstatoval, že mezi PKK a YPG „existují podstatné vazby“. Podrobně se tomuto tématu věnoval ve svém nedávném textu pro Aktuálně.cz český odborník na Turecko Erik Siegl. Ten popisuje i původně umírněnější postoj Turecka k YPG, a to i pod tlakem USA a následné příčiny přitvrzení až po současnou vojenskou akci.  

Turecko se svými zájmy ohledně Kurdů a syrskou opozicí drženého Idlibu, vůči němuž Ankara vystupuje jako protektor, dostává mezi dva velké mlýnské kameny v podobě USA a Ruska. Ankara se snaží při posilování své moci navigovat ve složitých vodách konfliktních zájmů Moskvy a Washingtonu. Moskva chce nový světový pořádek založený na moci, Washington hájí dosavadní mezinárodní řád.

5573067:article:true:true:true

Turecko a USA – od společných bezpečnostních zájmů k velmocenským třenicím

Mnozí si dnes myslí, že prezident Trump umožnil tureckou vojenskou akci proti YPG tím, že nechal stáhnout americké vojáky ze severní Sýrie. Zásadně proti byl i bývalý ministr obrany Mattis či nedávno odstoupivší národní bezpečnostní poradce Bolton. Je však třeba mít na paměti, že to odpovídá Trumpovu politickému programu vyvazování USA z nekonečných vojenských závazků. (Silný pocit, že americká angažovanost ve světě je přehnaná a rozpočet díky tomu přetížený panoval již za Obamy.) Zároveň přichází z USA silná kritika Turecka včetně samotného prezidenta Trumpa a sankce.

Vztah USA a Turecka v bezpečnostní oblasti je spjatý s NATO, poslední dekáda však ukazuje komplikující se situaci. Již totiž příliš neplatí původní důvody pro vstup Turecka do NATO, a to jak z pohledu Washingtonu, tak z pohledu Ankary. Konkrétně v souvislosti se Sýrií je kurdská YPG americkým spojencem proti teroristům z tzv. Islámského státu, pro Turecko je to nebezpečná ozbrojená složka spojená s teroristy z PKK.

USA iniciovaly v roce 1951 vstup Turecka, spolu s Řeckem, do NATO. Obě země byly pod tlakem sovětského bloku, což bylo pro USA poslední kapkou k opuštění izolacionistických instinktů po konci druhé světové války. Řecko a Turecko obdržely v únoru 1952 pozvání do NATO a do tří dnů parlamenty obou zemí nabídku schválily. „Chtěli jsme Turecko v NATO kvůli studené válce,“ říká dnes expert na Turecko Steven A. Cook z Council on Foreign Relations ve Washigtonu (v nedávném článku v časopise The Atlantic). 

Link

Důležitost Turecka v rámci Aliance byla bezesporu i výrazně vojenská včetně faktu hranice, respektive blízkosti k SSSR. Symbolickým důkazem bylo rozuzlení karibské krize: V říjnu 1959 došlo k americko-turecké dohodě o rozmístění amerických střel středního dosahu Jupiter v Turecku. V prosinci 1962 ministři zahraničí zemí NATO schválili postup USA v době karibské krize a přijali rozhodnutí demontovat systémy Jupiter v Turecku (a také Itálii). Šlo o součást „dohody“ USA se Sovětským svazem, že sovětské rakety středního doletu Sandal a Skean, schopné zasáhnout Washington či New York, budou odvezeny z Kuby. 

Ještě před deseti lety ve Washingtonu nikdo nepochyboval, že Ankara je skvělý spojenec. Dnes Spojené státy uplatňují různá odvetná opatření kvůli tureckému chování. Události posledních let hovoří za vše:

Turecká vláda obvinila Fethullaha Gülena, podnikatele a klerika žijícího v USA, že stál za pokusem o státní převrat v roce 2016. Ten tvrzení odmítl a naopak obvinil Erdogana, že vše zorchestroval ve prospěch posílení své moci. Turecká vláda nařkla USA, že jej skrývají. Žádala jeho vydání, které Američané odmítli.

Turecko koupilo ruský systém protiletadlové obrany S-400, kontrakt v hodnotě 2,5 miliardy dolarů byl podepsán v roce 2017 a dodávky proběhly v roce 2019. V rámci NATO zcela neobvyklý krok. Rusko považuje NATO za nepřítele, a proto je, i díky svému chování, Aliancí považováno minimálně za potenciálního protivníka. Nákupy komplexních zbraňových systémů jsou vytvářením dlouhodobých závislostí, které v případě komplikovaných partnerů nesou nemalá rizika. Navíc další zásadní nebezpečí nesou praktické otázky interoperability – praktické zapojení ruského systému do západních systémů bude složité. A i kdyby to bylo řešitelné, propojení S-400 do aliančních komunikačních a PVO systémů je vyloučené – spojenci k tomu nedají souhlas z bezpečnostních důvodů.

Američané v reakci ústy viceprezidenta Pence postavili nad vztahy s Tureckem otazník: „Turecko si musí vybrat… Chce zůstat zásadním partnerem v nejúspěšnější vojenské alianci v historii, nebo chce riskovat bezpečnost tohoto partnerství tím, že učiní bezohledné rozhodnutí, které ji podkope?“ Slova symbolicky pronesená na slavnostním zasedání k 70. výročí založení NATO. Spojené státy rozhodly, že nedodají Turecku nejmodernější stíhačky F-35 kvůli hrozícímu úniku utajených informací.

Link

Podle USA je v případě souběžného používání systému S-400 s F-35 schopen ruský systém sbírat citlivá data o technologiích tohoto nejmodernějšího amerického bojového letounu. Na vývoji a výrobě F-35 se přitom dlouhodobě podílely také turecké firmy, které Američané vyloučili z lukrativních subdodávek na tomto projektu, včetně vyškrtnutí leteckého závodu v tureckém Eskişehiru jako hlavního centra pro údržbu motorů těchto strojů. Turecká vláda investovala do projektu F-35 1,2 miliardy dolarů.

Demonstrativním projevem napětí mezi tradičními spojenci bylo v rámci NATO bezprecedentní uvalení sankcí USA na ministry vnitra a spravedlnosti turecké vlády v reakci na účelové zadržování amerického občana a pastora Andrew Brunsona v červenci 2018. Podle tzv. Magnitského zákona, který sankcionuje porušování lidských práv amerických občanů, vláda USA oběma ministrům zakázala vstup do země a obstavila jejich aktiva.

Konflikt mezi USA a Tureckem ilustrují dřívější varovná slova amerického prezidenta, že Turecko „ekonomicky ztrestá“ za případnou nekoordinovanou vojenskou intervenci proti YPG. Ze strany prezidenta Erdoğana opakovaně zaznělo obvinění, že USA a velké evropské země podporují teroristické organizace YPG, PKK a dokonce „FETÖ“ s cílem Turecko oslabit a učinit ho povolným jejich zájmům. Nejnověji USA v reakci na tureckou akci proti YPG uvalilo na Turecko sankce – na ministerstvo vnitra, obrany a energetiky a na ministry v jejich čele; došlo ke zmrazení majetku v USA a ti, kdo se s nimi pokusí obchodovat či uzavírat transakce, budou zařazeni také na sankční listinu. Tímto chtějí USA ukázat, že nedaly Turecku zelenou pro vojenskou akci proti YPG a vytváření nárazníkové zóny uvnitř Sýrie.

Ve čtvrtek 17. října byla oznámena dohoda USA a Turecka. USA hovoří o příměří, Turecko o dočasném zastavení bojových operací na 120 hodin. Za tento postup USA nabídly Turecku zrušení zavedených sankcí. Cílem lhůty je umožnit YPG stáhnout se z 32 km široké zóny (jdoucí východně od řeky Eufrat k irácké hranici), kterou chce Turecko vytvořit a USA s tím údajně souhlasily.

4973162:article:false:false:false

Turecko a Rusko – sobě známé entity s rostoucími společnými zájmy  

Turecko-ruské vztahy mají mnohasetletou historii. Obě mocnosti spolu v minulosti spolupracovaly i soupeřily ve jménu svých zájmů. Vzpomeňme třeba Krymskou válku 1853-1856.

Turecko s Ruskem spolupracují tam, kde je to oboustranně výhodné a jinak si jdou vlastní cestou. Dnes pojí Putinův a Erdoganův režim odpor vůči „zasahování Západu“ do domácích záležitostí – jde o kritiku za porušování lidských práv, právního státu apod. Rusko je pro Turecko „chápavější“ partner, což nutně neznamená větší vstřícnost. Po pokusu o státní převrat v Turecku v roce 2016 projevil Putin plnou podporu Erdoganově verzi událostí, které se mu nedostalo od USA ani Evropanů.

Mezi oběma zeměmi dlouhodobě funguje ekonomická spolupráce. Rusko vyváží plyn, Turecko je jeho druhým největším odběratelem. Gazprom také dokončuje stavbu plynovodu Turkish Stream po dně Černého moře, kterým obejde tradiční tranzitní země Ukrajinu a Bělorusko. Půjde o možnou diverzifikační trasu i pro Evropany. Existuje také společný projekt výstavby jaderné elektrárny Akkuyu. Pokud bude dokončen, objevily se problémy ohledně financování, půjde o první jadernou elektrárnu v Turecku. Ještě loni se plánovalo zahájení provozu v roce 2023. V energetickém mixu by šlo pro Turecko o zásadní změnu situace.

Rusko dováží turecké spotřební a zemědělské zboží. Byli to zejména turečtí dodavatelé zemědělských produktů, kteří zaplnili na ruském trhu místo po dodavatelích z EU, které postihly sankce Moskvy za sankce uvalené na Rusko kvůli agresi na Ukrajině. Turecké stavební firmy dlouhodobě získávají v Rusku velké stavební zakázky, jejichž výběr zejména v případě veřejného sektoru zcela jistě podléhá politické kontrole.  

Link

Paralelně se zhoršováním politických a bezpečnostních vztahů s tradičními spojenci lze sledovat další sbližování Turecka a Ruska. Sestřelení ruského letounu u hranic se Sýrií v listopadu 2015 přineslo povinná silná slova, ale nemohlo vykolejit hlubší trendy ve vzájemných vztazích.

Za symbol nikoli příčinu je nutné považovat nákup protiletadlového systému S-400. Zbraňové kontrakty jsou tradičně vyjádřením dosažení určité vzájemné „důvěry“ (kolem systému vzniká vztah minimálně na 20 let s tím, že Turecko bude závislé na dodávkách náhradních dílů apod.) a zároveň jde o katalyzátor vztahů. Navíc tímto krokem se Turecko odklonilo od své strategie uplatňované od 70. let 20. století – předem podmiňovalo uzavření velkých zbrojních kontraktů se západními firmami přenosem technologie a know-how a lokalizací dané produkce přímo v zemi. V licenci se tak vyrábějí například vrtulníky Sikorsky a motory stíhaček F-16, které jsou pro potřeby turecké armády v Turecku i kompletovány a opravovány. Již bylo uvedeno, že Turecko bylo ochotno kvůli nákupu systému S-400 zahodit investice ve výši 1,2 miliard dolarů v souvislosti s letounem F-35 a ztrátu kontraktu na jeho dodávky od USA. Další problém pro Turecko bude, že ostatní země NATO odmítnou zapojení systému S-400 do aliančního systému integrované protivzdušné obrany, aby nedocházelo k úniku citlivých dat.

Výstavba první turecké jaderné elektrárny Ruskem bude jistě jednou z neveřejných souvislostí turecké ochoty nést takové náklady. Dalším důvodem je zvětšující se role regionální situace ve vzájemných turecko-ruských vztazích. Moskva je na tureckých pozicích, oproti Západu, ve věci kurdské autonomie v severní Sýrii. Rusko akceptuje, co Turecko definuje jako boj proti terorismu. Putin sám vytvořil pro realizaci svých zájmů politický slovník založený na „boji proti mezinárodnímu terorismu“ jako nástroje pro obranu ruského státu a ruských hodnot – rozuměj: nástroje pro dosažení svých cílů.

Link

Moskva zároveň, z tureckého pohledu, pomyslně drží palec na spoušti ohledně velké opoziční enklávy kolem města Idlib, kde žije kolem tří milionů obyvatel. Její pád či jen intenzivní útočení na enklávu má potenciál vyvolat další uprchlickou vlnu severním směrem k území ovládané tureckou armádou (kam chce Ankara vracet uprchlíky) a hrozí exodus i do samotného Turecka. 

Cílem ruské zahraniční politiky je využít napětí a všech dalších okolností a zhoršit (destruovat) vztahy mezi Tureckem a USA a dalšími aliančními zeměmi. Rozklad NATO je jedním ze strategických ruských cílů. Podle novináře a dlouholetého pozorovatele turecké zahraniční politiky Cengize Candara „turecká zahraniční politika ještě nikdy nebyla tak „zmáčknuta“ mezi Washingtonem a Moskvou a vydána jim na milost jako nyní“ (článek z 24.5.2019 pro www-almonitor.com).

5818483:article:true:true:true

Turecko a Evropani

V neděli 13.10. německá kancléřka nejprve telefonovala s prezidentem Erdoganem a požadovala okamžité zastavení vojenské akce. Později téhož dne na tiskové konferenci s francouzským prezidentem Macronem požadovala ukončení turecké vojenské akce. Následující den ministři zahraničí EU odsoudili tureckou vojenskou intervenci v severní Sýrii. Zbraňové embargo na úrovni EU však neschválili. Francie stejně jako Švédsko přitom avizovaly, že se o toto rozhodnutí budou snažit. Reálné kroky s konkrétním dopadem na Turecko tak byly zatím ponechány na jednotlivých členských státech. O zákazu vývozu zbraní do Turecka rozhodlo Německo, Francie, Švédsko, Finsko, Nizozemsko a také následně Česká republika. Relevantní je především rozhodnutí Německa – export do Turecka v roce 2018 ve výši 243 milionu euro znamenal jednu třetinu veškerého německého zbraňového exportu v daném roce. Již dříve Berlín v souvislosti s tureckými vojenskými aktivitami vůči Sýrii (po)zastavil dodávky dílů a podporu pro tanky Leopard. 

Evropské země – Belgie, Francie, Německo, Polsko a Velká Británie – také požádaly o svolání krizového zasedání Rady bezpečnosti OSN. OSN však nebude schopná učinit jakékoli rozhodnutí vzhledem k právu veta Ruska.

Z uvedeného je zřejmé, že EU ani jednotliví Evropané nemají vůči Turecku jakýkoli větší mocenský vliv a nejsou jakkoli reálně angažováni v regionu Blízkého východu obecně a do syrské krize specificky. Evropské země po desetiletí decimace obranných rozpočtů (podrobněji níže) nemají k dispozici použitelnou vojenskou sílu a ani politickou vůli konat. Jde jen o potvrzení, že skutečnými hráči jsou USA, Rusko a některé země regionu. EU a jejím členům tak zbývá ekonomický nástroj.

Link

EU a Turecko jsou od roku 1995 propojeni dohodou o celní unii. Turecký export míří z 50 % do EU a dále pak do Iráku, USA, Izraele a Ruska. Pokud jde o import do Turecka, z EU jde 36 %. Dále jsou pak hlavní dovozci do Turecka: Rusko, Čína, Indie a Írán. Celkově je EU pro Turecko zdaleka nejhlavnějším obchodním partnerem a zdrojem zahraničních přímých investic. Z pohledu EU je Turecko pátým největším obchodním partnerem. Je otázkou, zda v sobě Evropská unie nalezne dostatek vnitřní politické síly konat, rozhodnutí o sankcích by jistě citelně zasáhlo ekonomické zájmy jednotlivých členských států.

Další možný diplomatický nástroj EU – jednání o vstupu Turecka do EU – je již prakticky pod stolem. Jednání běžela od roku 2005, jenže zejména kvůli Francii a Kypru jsou efektivně zmrazena. To podtrhuje dvojí doporučující politické rozhodnutí evropského parlamentu, který se 24. 11. 2016 a 20. 2. 2019 rozhodl zastavit vyjednávání a následně suspendovat přístupové rozhovory.

Pravidla velmocenského systému – zájmy, flexibilita, vyvažování a mocenské nástroje

Mocenské pojetí založené na principu vzájemného vyvažování se poprvé jako princip chování objevil v 15. století ve vztazích mezi italskými městskými státy. Na mezistátní úrovni se zrodil v 18. století a své vrcholné fáze dosáhl v období mezi rokem 1815 (uzavření míru na Vídeňském kongresu po napoleonských válkách) a počátkem 1. světové války v roce 1914. Hlavními hráči byli: Velká Británie, Francie, Rakousko (od roku 1867 Rakousko-Uhersko), Rusko, Itálie a Prusko (od r. 1871 sjednocené Německo – Německé císařství). Osmanská říše již byla v tomto období v úpadku. Říkalo se jí podle ruského diplomatického označení v polovině 19. století „nemocný muž na Bosporu“ a hrála druhořadou úlohu v evropském mocenském systému.

USA v té době byly teprve rodící se velmocí, které byla v 19. století pohroužena především do absorbování amerického kontinentálního území. Velká Británie hrála zvláštní úlohu „balancéra“, tedy entity, jejímž cílem bylo zamezení vzniku hegemona v kontinentální Evropě. Uvedený systém nakonec vyústil v předvečer 1. světové války ve zformování dvou bloků: blok tzv. Dohody (Velká Británie – lídr, Francie a Rusko) a blok ústředních mocností (Německo – lídr, Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, Itálie – ta v roce 1915 přešla k Dohodě a vstoupila na její straně do války).

Link

Velmocenský systém byl založen na mocenském principu – velikost a síla státu: velikost a síla armády, velikost obyvatelstva a schopnost mobilizovat obyvatelstvo za účelem státní politiky, výkonnost ekonomiky. Ideologie nebyly určující, velmoci se chovaly na základě svých státních mocenských zájmů a podle toho flexibilně měnily pozice a spojence v dílčích krizích a konfliktech. Důležitým nástrojem byly ad hoc aliance a budování sfér vlivu a nárazníkových pásem. Lze říct, že tehdy byla Velká Británie reprezentantem zachování rozložení sil (statu quo), kdežto Německo chtělo postupem času stále intenzivněji změnu ve svůj prospěch (včetně získání kolonií).

Po první světové válce došlo pod vedením USA k pokusu odstranit mocenský princip z jádra vztahů mezi státy – byla ustavena Společnost národů, která měla řešit konflikty mezi státy podle pravidel mezinárodního práva. Pod vlivem strašlivého válečného zážitku panovala romantická představa, že bude možné do značné míry odstranit mocenský princip z mezistátních vztahů. Společnost národů však utrpěla ránu již v době svého zrodu, protože USA jako jedna z hlavních mocností v systému mezinárodních vztahů do ní nakonec nevstoupily. Stala se pak obětí velmocenských ambicí řady států. V tomto kontextu začaly dvě ideologicky totalitní velmoci – Německo a Sovětský svaz – praktikovat totální velmocenské pojetí mezinárodních vztahů včetně schopnosti totální mobilizace zdrojů státu.

Po druhé světové válce se objevily dvě supervelmoci: USA a SSSR. Byla zároveň ustavena Organizace spojených národů (OSN). I s ohledem na neúspěch Společnosti národů byla konstruována tak, aby posilovala roli mezinárodního práva, ale respektovala i mocenský princip. Můžeme hovořit o jakémsi „uzamčení“ velmocenského chování do pravidel Charty OSN. O spravedlivém použití ozbrojené síly ve světle agrese má právo rozhodovat Rada bezpečnosti OSN (čl. 42 Charty OSN). V Radě je však pět stálých členů – Čína (do roku 1971 reprezentovaná Taiwanem a následně komunistickou Čínou), Francie, Rusko (nástupnický stát po SSSR), Velká Británie a USA. Tito členové mají právo veta, takže mohou zamezit rozhodnutí RB OSN, pokud by jim její akce vadila. V minulosti se to již mnohokrát stalo. Charta OSN však poskytuje i právo na sebeobranu (čl. 51) do doby, než dále rozhodne RB OSN. Tímto je princip kolektivní bezpečnosti, na kterém je založena OSN, propojen s principem kolektivní obrany, na němž je založeno NATO.

Link

Pro pochopení současnosti je důležité uvědomit si ještě následující moment. Role politických hodnot (demokracie a právního státu) se v zahraniční politice USA vyvíjela. Pro Henryho Kissingera (poradce pro národní bezpečnost a ministra zahraničí za prezidentů Nixona a Forda) byl Sovětský svaz legitimní velmocí, která má jiné zájmy než USA. V tomto pojetí získal na svou stranu komunistickou Čínu – docílil roztržky v komunistickém bloku v duchu principu velmocenského vyvažování. Zbigniew Brzezinski (poradce pro národní bezpečnost v letech 1977-1981 za prezidenta Cartera) vnesl do zahraniční politiky USA princip politických hodnot a nelegitimity komunistických režimů. To komunistickému bloku zlomilo vaz spolu s katastrofální ekonomickou nevýkonností socialistických ekonomik.

Dnes musíme reálně akceptovat existenci multipolárního světa. Rusko a Čína o to usilovaly 20 let s cílem snížit moc a vliv USA. A chtějí v tom pokračovat i nadále. Jde jim o změnu statu quo ve svůj prospěch. Jsou to velmoci, kterým vyhovuje uplatňování mocenského principu v mezinárodních vztazích. Proto preferují velmocenský koncert založený na moci a sférách vlivu. Ruský mocenský vstup do Sýrie formou vojenského angažmá zároveň zcela odklonil pozornost médií a západního veřejného mínění od agrese Ruska proti Ukrajině – okupace Krymu a ukrajinsko-ruský konflikt na Donbase. USA mají zájem na statu quo ve světě, ochraně politických hodnot demokracie a právního státu, udržování stability a pravidel volného obchodu. I proto aktivně konaly proti tzv. Islámskému státu, ale třeba i proti Saddámu Husajnovi. Vzestup Číny a určitý relativní vzestup Ruska konfrontuje USA s dominantně velmocenským přístupem. Čína je pro USA největší výzvou a tomu podřizuje své kroky v globálním měřítku. Turecko si ve vzniklé situaci hledá vlastní cestu s cílem posílit svou moc a formální pozice v regionu. Kde jsou Evropané?

V systému silně založeném na principu moci hraje velkou roli geopolitické vnímání světa a problémů. Lze s určitým zjednodušením tvrdit, že geopolitický přístup rovná se realisticko-mocenský přístup. Všimněme si, dnes se o politických hodnotách, jako je svoboda, demokracie a právní stát, v mezinárodních vztazích příliš nemluví. Na rozdíl od 90. let 20. století, kdy jsme získali svobodu a nezávislost a mohli jsme si sami vybrat své spojence. OSN existuje a funguje, ale její role je výrazně upozaděna. Ve svém současném pojetí a složení RB OSN přestává být relevantním nástrojem a veličinou v mezinárodní politice.

Současný prezident USA Trump naslouchá názorům Henryho Kissingera a přebírá jeho velmocenskou doktrínu svým způsobem založeným na zkušenosti newyorského realitního magnáta. Trump proto vidí svět často jinak než instituce americké administrativy – Národní bezpečnostní rada, State Department či Pentagon. Z toho plyne nekoherentní politika USA často ovlivněná pocitem prezidenta Trumpa z amerického veřejného mínění.

5156219:article:true:true:true

Velmocenský svět – důsledky pro NATO

NATO jako organizace pro kolektivní obranu stojí na konsenzu ohledně hodnocení hrozeb. Na něm je založena shoda na potřebných vojenských schopnostech a obranných plánech. Případně shoda na misích NATO mimo čl. 5 (kterým se aktivuje kolektivní obrana) vně území Aliance. To odpovídá Strategické koncepci NATO, v níž je řečeno, že klíčovými úkoly jsou: kolektivní obrana, zvládání krizí a vytváření kooperativního systému bezpečnosti.

Jakmile bude shoda ohledně hrozeb a solidarita ohledně spojeneckých závazků dominantně nahrazena velmocenským principem, a tedy zájmem na flexibilitě a na pouze ad hoc koalicích, je to prakticky konec NATO. Jednota byla a je nejvyšší hodnotou pro alianční spojence. Je plánováno, že má být demonstrována na prosincovém summitu NATO v Londýně.

Výše uvedené narůstající rozpory mezi USA a Tureckem jsou jedním z otazníků, které nad efektivní existencí NATO začínají viset. Turecko navíc kritizuje spojence v NATO, že nedostatečně berou v úvahu legitimní turecké bezpečnostní zájmy. Ankaře se nelíbí míra pozornosti upřená na severo-východní hranici NATO kvůli Rusku. Blokuje proto schválení interních obranných operačních plánů Aliance.

Link

Dalším otazník nad NATO plyne ze vztahů mezi členy EU a USA, zejména pokud jde o sdílení břemene nákladů na společnou obranu. Dnes 70 % nákladů nesou USA, což je dáno neochotou Evropanů investovat do obranných schopností. Drtivá většina dlouhodobě nedodržuje závazek, až na Velkou Británii, Polsko, Řecko a dnes také baltské státy, vydávat ročně na obranu 2 % HDP (viz Výroční zpráva GT NATO z března 2019). To by zajistilo udržování a vývoj potřebných schopností vzhledem k vývoji v bezpečnostním prostředí. Evropany již kritizoval prezident Obama, přitvrzená kritika od prezidenta Trumpa má navíc expresivní rétorickou podobu. Konsensuální rozhodnutí na summitu NATO v roce 2014 vrátit výdaje na obranu minimálně na úroveň 2 % HDP ročně nebude řadou Evropanů naplněno. S pravděpodobností hraničící s jistotou půjde i o Českou republiku.

Pro Spojené státy nemá dlouhodobá aliance ve formě NATO smysl, pokud doplácí na zajištění bezpečnosti pro Evropany a zároveň jim Evropané nijak nepomohou s Čínou. Již dnes je znatelný rozdíl v politickém přístupu USA a EU. Demonstrace spravedlivého sdílení nákladů v rámci NATO je druhou prioritou pro nadcházející prosincový summit NATO v Londýně.  

S jednotou i sdílením obranných nákladů je to v NATO dnes problematické. Pokud začne v mezinárodním systému výrazně dominovat princip moci a velmocenské chování, je otázkou, jakou mají členské státy EU alternativu. Svou neochotou investovat minimálně potřebné prostředky do své obrany výrazně podkopávají existenci NATO. A to i proto, že vojenská neschopnost vede Evropany k jiným, více kompromisním přístupům a nakonec k jinému vnímání hrozeb, než je tomu na straně USA. V této souvislosti je důležité nezaměňovat kompromisy dané vojenskou slabostí a slabou politickou vůlí a kompromisy-dohody dané velmocenskou logikou. První případ je problém Evropanů a podrývá NATO, druhý případ je přímou hrozbou pro nás i pro NATO.

Link

EU jako pól v multipolárním světě, nebo jeho oběť?

Pro EU znamená mezinárodní systém založený dominantně na velmocenském koncertu stejně velký problém jako pro NATO. Společná zahraniční a bezpečnostní politika stejně jako společná bezpečnostní a obranná politika EU podléhá konsenzu členských států. V rámci rozhodnutí o posílené bezpečnostní a obranné spolupráci je možné částečně rozhodovat většinově. Zatím však přidání společné zahraniční a bezpečnostní politiky do původně čistě ekonomické agendy nepřineslo žádnou větší váhu EU v mezinárodních vztazích.

Platí, že postup EU rovná se nejmenší společný jmenovatel mezi členskými státy. Navzdory rétorice některých evropských politiků jako např. francouzského prezidenta, si žádná země EU nepřeje vytvoření jednotného státu ve stylu Spojených států evropských. Jednotlivé členské státy chtějí hrát i nadále prim, což ukazuje i zvýšená rétorika u řady z nich ohledně ochrany národních zájmů, respektive minimální apetit na solidaritu v rámci EU. Případ turecké invaze do severní Sýrie toto jen potvrzuje – mluví Francie či Německo, případně konají spolu. V tomto smyslu odchod Velké Británie neznamená nic jiného než výrazné oslabení EU.

Pokud bude plně nastolen silně dominantně velmocenský systém v mezinárodních vztazích, bude EU roztrhána na kusy.

Link

Situace ČR a implikace do budoucna

Na základě meziválečné historické zkušenosti stejně jako dlouhodobé analýzy v posledních pětadvaceti letech je příslušnost České republiky k většímu uskupení států životně důležité pro přežití země jako nezávislé entity. Tomu odpovídá obsah bezpečnostní strategie ČR od okamžiku, kdy byla poprvé vypracována na přelomu tisíciletí. Existence NATO a EU a České republiky jako jejich součásti je více než strategickým zájmem. Díky USA se ČR těší jadernému odstrašení na globální úrovni, což je s pokračující proliferací zbraní hromadného ničení zásadní bezpečnostní veličina.

České dlouhodobé neinvestice do obrany – dnes je deficit mezi závazkem 2 % HDP ročně a realitou přes 400 miliard Kč – podrývají existenci NATO více než kdy jindy. Stejně tak vlažný přístup ke spolupráci v rámci EU. Přitom investice do bezpečnosti a obrany v rámci NATO a EU se bude hodit právě i v momentu, kdy tyto organizace případně podlehnou novodobému velmocenskému koncertu. Pokud k němu dojde, budou omezené vojenské konflikty opět „normální“ součástí mezinárodního života. V takové situaci bude velmi záležet, jakou bude mít ČR armádu a s jakými spojenci bude schopna bránit svůj zájem.

Mezinárodní situace se na strategické úrovni nevyvíjí pro Českou republiku příliš pozitivně. Měla by daleko více konat a investovat do diplomacie, bezpečnosti a obranných schopností. Existují velké mezery ve vztazích s USA, Polskem, Německem a dalšími státy v rámci daném NATO a EU. Zatím máme k dispozici ještě nějaký čas, tak pět až deset let. Pak se může stát, že budeme v podobné situaci jako ve 30. letech 20. století – sami a slabí. Je naším životním zájmem, aby velmocenský koncert nenastal a pokud ano, tak v omezené míře korigované pravidly a mezinárodními organizacemi. Kdo je v této věci přítel a kdo nepřítel, je dáno tím, kdo usiluje o změnu a velmocenské principy a kdo se tomu brání.

Daniel Koštoval je někdejší náměstek ministra obrany pro řízení sekce vyzbrojování a akvizic, působil i na ministerstvu zahraničí. Byl také zástupcem českého velvyslance ve Washingtonu a v Moskvě.

43321