Pákistán, třetí největší muslimskou zemi světa vyzbrojenou atomovými zbraněmi, čeká velká změna. Jen nikdo ještě přesně neví, jak bude vypadat, a co to bude znamenat pro okolní svět. Výhra strany Tehreek-e-Insaf (Hnutí za spravedlnost) bývalého kapitána pákistánského kriketového mužstva Imrana Chána ve  parlamentních volbách je v dějinách země přelomem.

Premiérem bude politik, který stojí mimo desetiletí v Pákistánu vládnoucí politické dynastie Bhuttů a Šarífů, politik, který chce změnit zahraniční politiku své země a který podle některých komentátorů svým plánem na vytvoření státu blahobytu může inspirovat celý muslimský svět. Je označovaný za revolucionáře i populistu. V Česku by snesl srovnání jen s premiérem Andrejem Babišem, který rovněž okouzlil voliče svým úspěchem, bohatstvím a populistickými projevy. 

Deník The New York Times o něm kdysi napsal, že „nabízí pro každého něco“, od chudých až po střední třídu a jeho kritici upozorňují na to, že se jeho veřejná vyjádření mění stejně, jako byl plný zvratů i jeho dosavadní život. Z původního vymetače večírků zlaté mládeže se nakonec stal zbožný muslim obhajující islámský charakter státu, kritik toho, že se bohatí Pákistánci nevěnují chudým (pod hranicí chudoby žije zhruba 24 procent Pákistánců), sám pochází z bohaté rodiny. Nikdy netrpěl nedostatkem a svá školní léta strávil ve vznosných novogotických budovách, kam se normální chudý Pákistánec jen tak nedostane. Vystudoval polosoukromou střední školu Aitchison College v rodném městě, která je často označována za nejlepší v celém Pákistánu.

Ve studiích pokračoval ve Velké Británii, kde získal diplom na Oxfordu. V Británii, speciálně v Londýně, se Chán proslavil jako playboy a stejně tak se choval i doma. Když později vyčítal bohatým, že je pozápadnělé představitele bohaté třídy vozí na večírky řidič, který se jinak obléká a žije v jiném světě, světě chudých, jako by kritizoval sám sebe v mladším vydání. Chánovy tahy nočním Londýnem byly pověstné, zejména když se postupně stával čím dál tím lepším a slavnějším hráčem kriketu, v Pákistánu nejpopulárnějšího sportu. Chán se v roce 1976 dostal do pákistánského národního týmu a v letech 1982-1992 byl dokonce jeho kapitánem. „Nikdy jsem netvrdil, že jsem vedl život jako anděl,“ prohlašoval později Chán o svém životě sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Týkalo se to zejména žen, jinak Chán dnes tvrdí, že jako správný muslim nikdy nepil alkohol a nenáviděl anglické hospody.

Mimochodem jedna z jeho tehdejších přítelkyň, Sita Whiteová, ho označila za otce svého dítěte, což uznal i americký soud. Později se to proti Chánovi neúspěšně pokusili použít jeho političtí oponenti. A jeho bývalá druhá manželka Reham Chán dnes tvrdí, že Imran Chán má minimálně pět nemanželských dětí, což by ho jinak mohlo poškodit mezi zbožnými muslimy. Ale Imran Chán je stále tak trochu zbožňovanou hvězdou, které se ledacos promine. V roce 1992 získalo pákistánské kriketové družstvo pod jeho vedením první a jediné vítězství ve světovém poháru a to se v Pákistánu, kde je kriket národním sportem, počítá. Ostatně Imran Chán si tehdy užíval své popularity, stýkal se s politiky i světovými celebritami včetně lady Diany či hudebníka Micka Jaggera. A zbohatl, jak díky kriketu tak svým investicím – jeho majetek byl odhadován na zhruba 13 milionů dolarů, což ho řadí mezi první čtyři desítky nejbohatších pákistánských podnikatelů.

Když ukončil sportovní kariéru, začal se Chán věnovat charitě a odmítl nabídku tehdejšího premiéra Nawáze Šarífa, dnes uvězněného pro korupci, aby se dal na politiku a připojil se k jeho straně PML-N (Pákistánská muslimská liga). „Nevím proč,“ tvrdil tehdy Šaríf. Jak se ukázalo v roce 1996, bylo to proto, že si Chán chtěl založit vlastní stranu, Tehreek-e-Insaf. Zapřisáhlý starý mládenec se také oženil. Vzal si v roce 1995 – ve svých 42 letech – Jemimu Goldsmithovou, křesťanku, která kvůli němu přešla na islám. Manželství se po necelých 10 letech rozpadlo a následovalo krátké manželství s novinářkou Reham Chánovou. Nakonec se letos oženil s rozvedenou Bušrou Manikaovou z konzervativní muslimské rodiny, která ve straně působila jako jeho poradce. Manikaová se věnuje islámskému mysticismu a podle pákistánského tisku byla Chánovým „duchovním mentorem“ a poslala ho například na několik dní přemítat do hor. Manikaová, která nosí závoj přes obličej, je protikladem předchozích dvou Chánových manželek, které žily západním stylem života.

Imran Chán se stal – údajně už v devadesátých letech minulého století, ale možná později – nábožensky založeným člověkem a skoncoval definitivně se svým předchozím rozmařilým životem a věnuje se mystické súfické formě islámu. S tím zřejmě souvisí i proměna Chánovy politiky a jeho strany Tehreek-e-Insaf. Původně ji založil na boji proti korupci a vládnoucím politikům, jako byli bývalí vojáci typu prezidenta Mušarrafa. Později se zaměřil i na klany Bhuttů a Šarífů ovládající dvě nejsilnější pákistánské politické strany, Pákistánskou lidovou stranu a Pákistánskou muslimskou ligu. K tomu ale nakonec přidal obhajobu islámu, prosazování jeho hodnot v politice, podporu tvrdých zákonů proti rouhání včetně trestů smrti za urážku islámu a obhajobu i často radikálních hnutí, jako byl afghánský Tálibán.

Tálibánu se mimochodem zastával ještě před americkou intervencí do Afghánistánu a v době, kdy bylo toto hnutí mnohem konzervativnější než nyní, a vysloužil si tak přezdívku „Tálibán Chán“. Jeho sympatie k Tálibánu se ale dají vysvětlit i tím, že Imran Chán je Paštún, tedy pochází z národnosti, která dominovala Afghánistánu a která byla oporou Tálibánu. Svou ideologii doplnil pákistánským nacionalismem a protesty proti americkým zásahům amerických dronů, které na pákistánském území po roce 2001 likvidovaly islamistické radikály a teroristy. Apeloval i na ukončení vojenských akcí pákistánské armády proti radikálům na pákistánských kmenových paštunských územích a začal s protiamerickou rétorikou a kritikou jak války v Afghánistánu, tak takzvané války proti teroru. Jednou se dokonce pochlubil, že to byl prý on, kdo odstartoval masové protiamerické hnutí v Pákistánu.

Jeho strana se zaměřila jak na chudé, tak na střední třídu. Pro střední třídu má nabídku reforem a liberalizaci ekonomiky, což má povzbudit hospodářský růst. Pro chudé zase slibuje vytvořit dva miliony pracovních míst ročně a postavit pět milionů domů. Všechny pak láká na vytvoření „islámského sociálního státu“ zbaveného korupce a starých úplatných politiků. Není ale jasné, kde chce na něco takového vzít peníze a jak chce očistit stát pouhou změnou soudního systému od korupce. Ekonomické reformy sice mohou posílit ekonomiku, ale rozhodně to nebude stačit – ani spolu se zvýšením podílu daní vůči HDP, které už oznámil – na vytvoření státu blahobytu západního typu, jak si to představuje.

Stejně tak není jasné, co hodlá podniknout se silným postavením armády, která ovládá značnou část pákistánského hospodářství a podílí se na všeobecné korupci. Mimochodem, právě armáda zřejmě podporovala Imrana Chána tím, že tlačila na jeho protivníky z Pákistánské muslimské ligy stejně jako z Pákistánské lidové strany a znemožňovala jim přístup do médií. Přitom Chán se rád označuje za mírotvorce, chce údajně lepší vztahy se sousední jadernou Indií a vyjednávat s ní o sporném území v Kašmíru, což se ale nelíbí právě pákistánské armádě. Chán je také proti „krvelačným“ Spojeným státům, ale zároveň s nimi chce spolupracovat jako rovný s rovným. Jako premiér bude muset lavírovat, snažit se plnit protichůdné sliby a nikdo neví, k čemu jeho politika nakonec povede. Kromě toho, že se zcela změní pákistánský politický systém dosud ovládaný dvěma tradičními stranami. Před Pákistánem je podle některých expertů, například pákistánské politické analytičky Aješi Saddíkijové, období nestability. K tomu přispívají i stížnosti poražených politických stran na neregulérnost voleb a odmítání jejich výsledků. Rozhodně tak není jisté, že se naplní populární pokřik Chánových příznivců: „Kdo zachrání Pákistán? Imran Chán. Imran Chán.“