Miloš Zeman postupně vyměnil celý Ústavní soud, respektive některým soudcům prodloužil mandáty. Výrazněji narazil jen při nominaci bývalého předsedy Městského soudu v Praze Jana Sváčka a opětovné nominaci dvou tehdy končících ústavních soudců Miloslava Výborného a Jiřího Nykodýma.

U obou šlo v Senátu dost možná o pomstu za jejich předchozí rozhodování. Veřejným prostorem se nesly zvěsti o tom, že soudcům v horní komoře Parlamentu neprošlo, jak hlasovali ohledně církevních restitucí. Ani jeden z nich ale nebyl, na rozdíl od Jana Sváčka, přímo skandalizován.

Současný místopředseda Vrchního soudu v Praze totiž čelil přímo antikampani. Do médií se proti němu vyjadřovala tehdejší předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová, velmi aktivní byla třeba i advokátka a aktivistka Hana Marvanová. Proti Sváčkovi přicházely otevřené dopisy, líčil se jako muž s podivnými kontakty. Sváček samozřejmě všechna vcelku absurdní nařčení odmítal, nebylo mu to ale nic moc platné. Ústavním soudcem se nestal ani po návrhu Miloše Zemana. Zrovna do karet mu nehrálo ani to, že už jej na tutéž pozici jednou navrhl předchozí prezident Václav Klaus a že se ústavnímu právu nikdo moc nevěnoval. Naopak se nechtěl otevřeně přihlásit k tomu, že i Ústavní soud potřebuje pohled zkušeného justičního manažera s dokonalým přehledem o fungování českého soudnictví, kterým bezesporu je.

Neměli bychom pak zapomínat ani na to, že u Ústavního soudu působí také Radovan Suchánek, dřívější klíčový právník ČSSD, který za tuto stranu v minulosti zastával rovněž důležité politické posty. S jeho nominací ale nebyl žádný problém, stejně jako s dalšími kandidáty, jejichž tehdejší odborný profil se z dnešního pohledu nemusí jevit jako zcela dostačující.

Tento historický úvod není zbytečný. Současná kandidatura Aleše Gerlocha na ústavního soudce totiž tyto situace výrazně oživila a v mnohém připomněla. Gerloch čelil v posledních týdnech možná ještě větší dehonestaci než Sváček a i jemu se někteří politici jistě mstí za jeho předchozí právní praxi. Ať už se týkala posudků pro Miloše Zemana nebo nejnověji jeho práce pro Andreje Babiše, kterou tento týden vytáhly Hospodářské noviny. Shazovat Gerlochův odborný profil vypadá minimálně zvláštně. Tyto pochybnosti nicméně přišly i od Gerlochových kolegů.

Nebezpečná nominace podle Přibáně

Gerlochova kandidatura výrazně probrala také akademické prostředí. Profesor Jiří Přibáň, který z pražské právnické fakulty odešel na přelomu století do Cardiffu, napsal do sobotních Lidových novin komentář nazvaný „Nebezpečná nominace“.

Naznačuje v něm, že se Gerloch – pokud by uspěl – mohl stát v dohledné době předsedou Ústavního soudu, což by podle něj mohlo „zničit vše, co se v této zemi podařilo vybudovat v ústavním soudnictví v posledním čtvrtstoletí“. Přibáň připomíná dřívější výrazné ústavní soudce a to, že nám ústavní jurisprudenci „závidí v ostatních postkomunistických zemích“.

Profesor svou apokalyptickou vizi ještě stupňuje: „To ale neznamená, že by z titulu průměrného znalce právní teorie a schopného advokáta Gerloch naopak nedokázal z významné pozice na Ústavním soudu celou jeho tradici a doktrínu ústavně demokratického státu pohřbít. Stačí, aby někdo s takovým zadáním přišel!“ Gerlocha totiž vykresluje jako někoho, kdo „je kandidát každé moci a bude loajální ke komukoli, kdo mu zajistí ten či onen post“.

Rovněž vzhledem k tomu, že Přibáň píše o Gerlochovi také jako o normalizačním kádrovi „se silnými vazbami na StB“, je jeho text, minimálně, silně na hraně. Bývalý děkan pražské právnické fakulty všechna tato nařčení odmítá, obsáhle na ně reagoval zejména v rozhovoru pro INFO.CZ. 

Jak to ale tak v poslední době bývá, Přibáňův apel si našel mnoho příznivců na sociálních sítích. Patrně nejpřekvapivější bylo zapojení profesorky Ireny Pelikánové, soudkyně evropského Tribunálu: „Blahopřeji k odvaze tak neobvyklé v českých zemích napsat tento článek! I já pociťuji veliké nebezpečí z uvedené kandidatury dobře vědouc, že každé slovo v článku je pravdivé. Moje životní zkušenost to potvrzuje. Je testem demokracie, zda se najde u nás síla, která takové nominaci zabrání.“

Úplně normální nominace podle Wintra

Tuto situaci ale nenechala jen tak ani druhá strana, totiž Gerlochovi zastánci. V Právu tak komentářem „Úplně normální nominace“ kontroval docent Jan Wintr: „Profesora Gerlocha si vážím jako klidného, věcného, vstřícného a inspirativního učitele a diskutéra, s nímž bylo a je potěšením polemizovat jak v roli žáka, tak v roli univerzitního kolegy o mnohých právněteoretických, ústavněprávních či obecně politických otázkách. Tato jeho schopnost je vedle výborného přehledu v právním řádu a nadání srozumitelně vysvětlovat složité právní problémy důležitým základem jeho pedagogického úspěchu“.

Wintr je pak „dalek toho myslet si, že jmenování Aleše Gerlocha náš Ústavní soud nebezpečně vychýlí či dokonce ohrozí“.

„Honza Wintr velmi pěkně popsal, proč je profesor Aleš Gerloch úplně normálním kandidátem na Ústavní soud, a dokonce v čem je velmi dobrým kandidátem. Nemám k tomu co dodat, mohu to jen podepsat. Já osobně bych jen ocenil, kdyby ti, kdo v době normalizace na Právnické fakultě studovali a/nebo učili, podali případně konkrétní osobní svědectví proti. Ta současná kampaň mě svojí formou neustále udivuje. V každém případě je ale poučná,“ napsal pak na Facebook další ústavní odborník Jan Kudrna.

To všechno se stalo poté, co Gerlocha jako nového ústavního soudce doporučil Ústavně-právní výbor Senátu, naopak výbor pro lidská práva jej těsně neschválil. Gerlochova slyšení na těchto výborech jasně dokázala, o jak zpolitizovanou volbu šlo. Nikdo totiž nezpochybnil jeho odbornost, neřešila se ani profesorova předlistopadová minulost. Senátorům, kteří byli proti Gerlochově nominaci, totiž patrně mnohdy vadilo spíše to, že jej nominoval Miloš Zeman.

Role Baxova svědectví

Doznívá tak i kauza údajného ovlivňování justice, jehož se měl, zejména podle svědectví bývalého předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy, právě Zeman se svým okolím dopouštět. Ke Gerlochovu bojkotu tak v této souvislosti vyzval již v lednu na facebooku dřívější justiční novinář Tomáš Němeček, následně jej opravdu ohlásily některé senátní kluby, například KDU-ČSL či TOP 09.

Gerlochova kandidatura a všechno, co se kolem ní dělo, jsou poučné. Ilustrují, jak se radikalizují názorové tábory. Nyní se ale tento posun promítá i do poměrně odborných témat a zpochybňuje se to, co se nikdy dříve nezpochybňovalo.