Vzdělaná Masaryková a odbojářka Háchová. 5 prezidentských dětí, které se zapsaly do historie | info.cz

Články odjinud

Vzdělaná Masaryková a odbojářka Háchová. 5 prezidentských dětí, které se zapsaly do historie

Pozice první dámy může být občas náročná. Partnerky českých hlav státu stojí po boku svých manželů už sto let. Komplikovaná může být situace ale také pro potomky prezidentů. Privilegovaná pozice může působit izolaci a být neustále objektem zájmu může být zvláště pro dospívající nepříjemné. Znáte některé méně známé osudy prezidentských potomků?

Alice Masaryková nahradila matku v pozici první dámy

Alice byla nejstarší dcerou prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Narodila se 3. května 1879. Vystudovala soukromou střední školu pro dívky Minerva a dále se věnovala studiu filosofie, sociologie a historie. Docházela také rok na přednášky na lékařskou fakultu. Koncem 19. století ale ještě nebylo ženám dovoleno studovat medicínu.

Po otcově odchodu do exilu po vypuknutí první světové války strávila mezi lety 1915 až 1916 několik měsíců ve vězení. Po skončení války založila Alice Československý červený kříž a dvacet let byla jeho předsedkyní. Její matka Charlotta se sice vzniku Československa dožila, byla už ale ve špatném fyzickém a psychickém stavu a v roce 1923 zemřela. Roli první dámy tak převzala právě Alice, která svého otce doprovázela při oficiálních akcích a setkáních.

Alice Masaryková se také výrazně zasloužila o vznik poboček britského hnutí křesťanské mládeže YMCA a dlouhodobě podporovala rozvoj vzdělávání ošetřovatelek, založila i Českou ošetřovatelskou školu. Nebyla vdaná a zůstala bezdětná.

Po komunistickém převratu v roce 1948 emigrovala do Spojených států. Zde také v roce 1966 v Chicagu zemřela. Její urna byla v roce 1994 převezena do Československa a je pohřbena v rodinném hrobě Masarykových v Lánech.

Jan Masaryk zemřel za nevyjasněných okolností

Jan se narodil jako třetí dítě manželů Masarykových 14. září 1886. Jeho starší bratr Herbert zemřel ale za první světové války na skvrnitý tyfus a Jan tak zůstal jediným mužským potomkem Masarykových.

Dle dochovaných vzpomínek Jan na rozdíl od své starší sestry ke vzdělávání příliš nepřilnul. V roce 1906 dokonce odcestoval před maturitou do Spojených států, kde se živil jako poslíček a slévač. Před vypuknutím války se v roce 1913 vrátil do Čech a jako voják bojoval v Uhrách a Itálii.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde>>>

Po vzniku republiky se zaměřil na mezinárodní vztahy, působil jako tajemník ministra zahraničí Edvarda Beneše a pracoval na velvyslanectvích ve Washingtonu a Londýně. Právě zde se také v roce 1938 pokoušel zvrátit rozhodnutí Británie přistoupit na Mnichovskou dohodu. Neúspěšně. V exilové vládě se následně stal ministrem zahraničí a tuto funkci vykonával také po osvobození.

Ministrem zůstal až do své předčasné smrti. Když v únoru 1948 podali nekomunističtí ministři Gottwaldovy vlády demisi, odmítl se k nim připojit. 10. března 1948 byl nalezen mrtev pod oknem koupelny Černínského paláce. Příčina jeho smrti není ani po 70 letech jasná. Podle některých šlo o vraždu, spekuluje se také o sebevraždě, které ale odporují některé důkazy a poloha těla zemřelého. Je také možné, že Masaryk se snažil z nějakého důvodu ze svého bytu uprchnout po římse a spadl.

Háchova dcera pomáhala partyzánům

Protektorátní prezident Emil Hácha neměl první dámu, protože jeho manželka zemřela, než se stal prezidentem. Měl ale dceru Miladu, která matku při oficiálních záležitostech po boku prezidenta nahradila.

Milada se narodila 10. ledna 1903. Studovala na obchodní akademii a ve 20. letech pracovala jako bankovní úřednice. Provdala se, ale v roce 1938 se rozvedla. Údajně také proto, že její manželství zůstalo bezdětné.

Koncem roku 1938 se její otec stal prezidentem, a přestože Milada mu to opakovaně vymlouvala, zůstala po jeho boku, aby ho podporovala. Společně s otcem pak pobývali na Pražském hradě, ale převážně na zámku v Lánech. Milada se věnovala charitativní činnosti a údajně také podporovala odboj, kterému poskytovala informace i peníze.

Po skončení války byl její otec už ve špatném zdravotním stavu převezen do vězeňské nemocnice, kde 27. června 1945 zemřel. Milada musela narychlo opustit zámek a ocitla se bez prostředků. Tehdy ji pomohl její bývalý manžel, který se o ni v prvních dnech postaral. Po válce pracovala Milada jako švadlena a prodavačka. Zemřela 19. prosince 1989.

Marta Gottwaldová byla až do osmi let nemanželskou dcerou

Klement Gottwald měl se svojí ženou Martou jedinou dceru Martu, která se narodila 5. srpna 1920, když ještě její rodiče nebyli oddáni. Přestože Gottwald děvčátko uznal za svého potomka, její matku si vzal až v roce 1928, protože se nechtěl ženit.

Marta Gottwaldová mladší studovala v Moskvě historii a už koncem války působila jako redaktorka českého vysílání moskevského rozhlasu. Po válce se vdala za Alexeje Čepičku, který byl významným funkcionářem a postupně zastával post ministra vnitřního obchodu, ministra spravedlnosti a vedl také rezort národní obrany. Jeho moc upadla po smrti jeho tchána v roce 1956.

Také Marta po smrti svého otce musela opustit politicky významné funkce a pracovala v nakladatelství Orbis, kde se stala redaktorkou časopisu Československo v obrazech. Zemřela v roce 1998 na následky dopravní nehody.

Syn Ludvíka Svobody doplatil na svou činnost v odboji

Generál Ludvík Svoboda měl se svojí ženou Irenou dvě děti, Miroslava a Zoe. Syn se bohužel už ale nedožil chvíle, kdy se jeho otec stal v roce 1968 prezidentem, protože zemřel za dramatických okolností za druhé světové války.

Po okupaci odešel Ludvík Svoboda do exilu. Jeho manželka a obě děti zůstaly v Československu. Irena Svobodová se aktivně zapojila do odboje, ale byla odhalena. Společně s dcerou se stihla ukrýt u známých na Moravě. 17letý Miroslav ale neunikl.

Po odhalení ilegální činnosti jel Miroslav údajně varovat další odbojáře do Brna. Při zastávce v Nezamyslicích jej ale dopadlo gestapo a převezli ho do koncentračního tábora Mauthausen. Zde byl 7. března 1942 zavražděn. Jeho matka i sestra se konce války dožily.

 

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Maňák: Radikálně utopický pokus o revoluci. Maláčová odpálila důchodovou „bombu“

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová odpálila pomyslnou bombu v podobě radikální vize proměny důchodového systému, která by v případě naplnění ještě více zpolitizovala a zestátnila penze v Česku. Reformátorská myšlenka spočívá v tom, že by vláda všem důchodcům platila stejný „minimální důchod“ ze státního rozpočtu. Ze současného průběžného penzijního systému by se pak penzistům vyplácela jen „zásluhová složka“, jejíž výše by byla závislá na předchozích příjmech, respektive odvodech.

Zásadním problematickým aspektem je zdroj financování oné hypotetické minimální, státem vyplácené a pro všechny stejné penze. Podle Maláčové by na ni stát získával prostředky zavedením nových daní, například sektorové či digitální. Podotkněme, že dnes je celý důchodový systém financován (téměř) výhradně ze sociálního pojištění, jež průběžně odvádějí ekonomicky aktivní občané a částečně zaměstnavatelé.

Maláčová se snaží myšlenku zestátňování penzí bagatelizovat tím, že i v minulosti stát dotoval penzijní systém z rozpočtu tehdy, když se penzijní účet dostal do deficitu, tedy když poplatníci do systému odvedli méně, než stát vyplatil na důchodech. V tom má šéfka sociálního resortu pravdu. Systém důchodového pojištění (který však zahrnuje také invalidní důchody) skončil za posledních 20 let v přebytku jen pětkrát, z toho ve druhé dekádě jen jednou – shodou náhod (a díky kulminujícímu ekonomickému růstu) právě loni.

Link

Vize ministryně Maláčové na fatální „přestavbu“ penzí je pozoruhodná už jen v tom, že až doteď sama hlásala, že systém nepotřebuje zásadní reformu, ale jen mírné, parametrické přizpůsobování měnící se společnosti. Přiznávala dokonce, že politici vlastně ani neumějí skutečně zásadní reformu penzijního systému připravit.

A ejhle. Objevil se politik, přesněji politička, která si přesto troufá, když do éteru vypustila průlomový koncept, který je pokusem o revoluci. Jsme svědky standardního důkazu toho, že v politice je možná v podstatě jakákoliv změna názoru. Negativní důsledky neustálých myšlenkových zvratů a zamýšlených turbulentních změn jsou nabíledni. Což snad nebude případ penzijního systému, neboť ten je doposud relativně stabilní a jakákoliv jeho zásadní změna se zatím jeví jako utopie.

Link

Přesto nejnovější reformní koncept ministryně Maláčové stojí za rozbor, třebaže je na světě jen jeho hrubý myšlenkový rámec. Už jen nápad platit důchody z daní se vymyká představivosti. Pokud by stát chtěl dnes každému penzistovi (těch starobních je v zemi 2,4 milionu) vyplácet minimální (starobní) důchod například ve výši životního minima (cca 3 500 Kč), vyšlo by to státní kasu ročně na více než 100 miliard korun.

Pohledem z opačné strany barikády se dá říci, že by poplatníci museli státu odvádět ročně o 100 miliard korun více, aby vláda mohla každému starobnímu důchodci zajistit onu garantovanou „minimální penzi“ ve výši životního minima. Raději ani nedomýšlet, kolik by stát musel na daních od poplatníků nově získat, kdyby chtěl onu minimální penzi zdvojnásobit. 

Je evidentní, že státem garantovaná a pro všechny stejná minimální penze by nebyla čímsi statickým, navěky daným. Šlo by o proměnnou veličinu, s níž by si politici pohrávali dle aktuálních volebních preferencí a mocenských potřeb. Ostatně, děje se to i dnes.

Link

Boj o zvyšování minimální penze by byl na denním pořádku a s tím by se také stupňovaly nároky na zavádění dalších daní a zvyšování příjmů vlády. Přičemž, zvyšovat daně, natož zavádět nové nemusí být vždy zrovna politicky populární ani politicky průchodné. Hospodaření vlády by čelilo ještě většímu tlaku na prohlubování deficitu. Snaha o stabilizaci penzí by tak nakonec možná vedla k větší nestabilitě, než jakou může způsobit pozvolné stárnutí populace.

Jisté je jedno: idea zestátněného minimálního důchodu zavání krkolomným hokuspokusem o reformu něčeho, co sice není ideální, ale co žádnou velkou revoluci nepotřebuje. A pokud potřebuje, pak to zcela jistě není další zestátňování a ještě silnější politizace.

43008