Zeman se podobá Gottwaldovi nebo Zápotockému. I oni chtěli být blízcí lidu, říká politolog | info.cz

Články odjinud

Zeman se podobá Gottwaldovi nebo Zápotockému. I oni chtěli být blízcí lidu, říká politolog

Politolog Lubomír Kopeček nepochybuje, že Zemanův lidový styl často doplněný hulvátským chováním není ojedinělým či náhodným výkyvem, nýbrž promyšlenou strategií. „Jednak to vyhovuje jeho naturelu, jednak je v tom vidět sázka na to, že to jeho příznivci ocení, což většinou vychází. Podstatnou součástí tohoto stylu je navíc konfrontační rétorika,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ Kopeček, kterému loni na podzim vyšla biografie Miloše Zemana s podtitulem Příběh talentovaného pragmatika. Obecně politolog prvních pět let Zemana na Hradě charakterizuje jako velký pokus o průlom do parlamentního režimu.

Jak byste charakterizoval Zemanovu éru na Hradě? V čem se lišila ve srovnání s jeho předchůdci?

Výraz, který podle mne dobře charakterizuje prezidentství Miloše Zemana, zní průlom do tradice. Oba jeho předchůdci v éře samostatné České republiky, Václav Havel i Václav Klaus, byli samozřejmě v mnohém specifičtí a navzájem pochopitelně v lecčems odlišní.

Havel byl typ morálního lídra s výrazným étosem lídra disentu před rokem 1989 se skepsí k politickým stranám. Klaus zase vyhraněný monetaristický ekonom a euroskeptik, který naopak bral strany jako významný prvek politické soutěže. Podstatné ale je, že oba v zásadě respektovali hranice parlamentní demokracie, byť si je někdy vykládali hodně volně.

Zemanovo prezidentství uvedl v roce 2013 velký pokus o průlom do parlamentního režimu, když po pádu vláda Petra Nečase prosazoval svůj vlastní kabinet Jiřího Rusnoka. Průlom nakonec nevyšel, byl to ale patrně nejserióznější pokus proměnit politický režim od vzniku České republiky.

Je ještě něco, čím se Zeman odchýlil od tradice?

Určitě se dá zmínit lidový či zemitý prezidentský styl. Havel a Klaus přes vzájemné odlišnosti hodně dbali na udržování respektu k prezidentskému úřadu. Totéž mimochodem platilo už pro budovatele naší prezidentské tradice Masaryka. Samozřejmě se i Havlovi s Klausem občas „povedlo“ něco, co tím respektem k prezidentovi otřáslo.

Dobrým příkladem je slavné Klausovo „chilské pero“ neboli trapné „vypůjčení si“ protokolárního pera v přímém televizním přenosu. Klause to tehdy zesměšnilo. Podobně veřejnost nekvitovala nadšeně Havlovu novou svatbu brzy po úmrtí jeho první ženy. Prezident na to tehdy doplatil velkou veřejnou debatou a propadem obliby.

A pokud jde o Zemana?

U Zemana je podstatné, že jeho lidový styl často doplněný hulvátským chováním není ojedinělým či náhodným výkyvem, ale promyšlenou strategií. Jednak to vyhovuje jeho naturelu, jednak je v tom vidět sázka na to, že to jeho příznivci ocení, což většinou vychází. Podstatnou součástí tohoto stylu je navíc konfrontační rétorika.

Profily prezidentských kandidátů si můžete prohlédnout zde>>>

Nejlépe to asi odráží známý slogan o pražské kavárně. Konfrontace opět není něco, co by Havel a Klaus prosazovali jako důležitý rys svého prezidentství. Je dobré dodat, že Zeman to během svého prezidentství občas přehnal a pak se jeho politický styl obrátil proti němu. Asi nejlepším dokladem jsou vulgárnostmi přeplněné rozhlasové Hovory z Lán z podzimu 2014, po kterých přišel krátkodobý prudký propad důvěry v hlavu státu. 

Má ten lidový styl nějaké starší obdoby?

Trochu se to podobá vystupování některých komunistických prezidentů z padesátých a šedesátých let, jako byl Gottwald, Zápotocký či Novotný. I u nich byla tendence prezentovat se jako blízcí lidu, což doplňovala slova o „dělnickém původu“. Zeman ale svým hodně intenzivním objížděním i těch nejzapadlejších periferií Česka působí jako člověk s autentickým zájmem o problémy „malého českého člověka“. I proto má takovou podporu v průzkumech, jakou má.

Dají se najít nějaké další rozdíly v prezidentství Zemana a jeho předchůdců?

Určitě hodně podstatné je znejasnění českého směřování v oblasti zahraniční politiky. Dobře se to dá ukázat třeba na postoji k Evropské unii. Havel byl zapálený euroatlantický optimista, pro kterého byl vstup do Evropské unie jednou z klíčových priorit. Klaus byl euroskeptik, ale přes své výhrady k EU nikdy přímo nezpochybnil v prezidentském úřadu české členství. Navíc byl čitelný a všichni věděli, že preferuje proměnu EU v mnohem volnější svazek.

A Zeman?

Zeman hraje ve vztahu k evropské integraci zvláštní a na první pohled ne moc čitelnou hru. Na jedné straně se stále ještě označuje za eurofederalistu, na druhé straně prosazuje referendum o českém členství v EU. Současně tak oficiálně podporuje prohloubení integrace i zcela zpochybňuje české členství.

Logiku tato podivnost dává ve chvíli, kdy si připomeneme, že jeho prezidentský styl vyžaduje hlásání představ preferujících „vůli lidu“. Veřejná nálada je přitom vůči EU v posledních letech převážně kritická. Zeman, který je svou podstatou politicky talentovaný pragmatik, to velmi dobře vnímá.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud

Šel po Gottwaldovi i nacistech. Po prozrazení dostal provaz, jeho tělo se nikdy nenašlo

3. DÍL SERIÁLU ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ | Československé dějiny se mohly ve druhé polovině 20. století ubírat úplně jiným směrem. To kdyby vyšel plán majora Květoslava Prokeše a právníků Jaroslava Borkovce a Rudolfa Hrbka na ozbrojenou změnu režimu: svržení komunistů a obnovení demokracie. Dodnes ale pokus o takzvaný Prokešův puč, nebo také Borkovcův převrat, obestírá řada tajemství. Celé snažení skončilo obřími politickými procesy se 170 lidmi, během nichž padlo šest trestů smrti.

Právě advokátní koncipient Jaroslav Borkovec, který rovněž skončil na popravišti, je dalším hrdinou projektu České advokátní komory Advokáti proti totalitě, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem. 

Ke spuštění obří akce, která by v ideálním případě vedla ke zhroucení komunistického režimu, mělo podle původního plánu dojít v noci z 16. na 17. května roku 1949. „Cílem odbojářů bylo svrhnout panující totalitní režim a poté obnovit demokratický charakter státu. Vše mělo odstartovat ovládnutí klíčových bodů v Praze, tedy: ministerstev, budovy hlavního štábu, telefonní ústředny, hlavní pošty, některých kasáren včetně Krajského velitelství StB, sekretariátu KSČ a také Československého rozhlasu,“ popisuje pro INFO.CZ základní obrysy plánu historik Petr Mallota z Ústavu pro studium totalitních režimů, který se celé akci i Borkovcovým osudům věnuje.

Link

„Zároveň měli být z věznic osvobozeni političtí vězni, kteří by se následně připojili k povstaleckým oddílům operujícím v ulicích. Na překvapivém eliminování mocenských složek režimu měly participovat i některé vojenské posádky. Klíčovým úkolem se stalo ovládnutí rozhlasu, jehož prostřednicím odbojáři hodlali mobilizovat demokraticky smýšlející obyvatelstvo,“ dodává.

Proč se akce prozradila?

Jak je ale dnes jasné, nejen že se převrat nepovedl, nedošlo vlastně ani ke spuštění celé akce. Věc stále zahalují mnohá tajemství. „Dodnes se například spekuluje, jestli vlastně nešlo jen o cynickou provokaci komunistických zpravodajských služeb. Podle této verze by StB či vojenské obranné zpravodajství nechalo dojít organizování převratu téměř až do finále a teprve pak by všechny zúčastněné pozatýkalo. Tento způsob práce byl v padesátých letech dosti rozšířený,“ říká Mallota.

Sám si ale na základě výzkumu něco takového nemyslí: „Podařilo se mi totiž odhalit některé zásadní důvody dekonspirace celé ilegální sítě, ke které došlo v podstatě v předvečer akce. Na druhou stranu je zapotřebí jasně říci, že celá věc, tedy Borkovcův převrat, v podstatě nepřekročila rané stadium příprav a rozhodně nebyla zralá na zahájení. A i kdyby tomu tak nebylo, naděje na úspěch by byla vzhledem k tehdejšímu rozložení sil mizivá. Prokeš i Borkovec patrně doufali, že by svým ozbrojeným vystoupením vyvolali jakousi spontánní řetězovou reakci odporu. Obávám se, že to byla velice naivní představa.“

Ochrnutá ruka z nacistického kriminálu

Zaměřme se v tomto dění zejména na roli právníka a advokátního koncipienta Jaroslava Borkovce. V rámci této akce totiž znovu projevil neskutečnou odvahu, kterou už mnohokrát dokázal v předchozích letech, kdy působil jako pražský zastupitel v protinacistickém odboji. „V roce 1940 byl zatčen a za přípravu velezrady odsouzen na tři roky vězení. Ve vězení byl týrán tak, že se z něho stal invalida a až do smrti trpěl nebývalými bolestmi,“ říká hlavní autor celého projektu, advokát Petr Toman. Borkovec totiž absolvoval také množství devastujících výslechů gestapem. „Z nacistických žalářů se vrátil jako částečný invalida nervově i fyzicky vyčerpaný a s ochrnutou rukou,“ upozorňuje také Mallota.

Link

Ani to ale Borkovcovi nezabránilo v druhé polovině 40. let v boji s komunisty. S nimi měl ostatně problém už za první republiky. „Byl bezesporu vlastencem. Od mladých let se aktivně zajímal o politiku a posléze se s nasazením angažoval v rámci Kramářovy Národní demokracie, respektive Mladého Národního sjednocení. Jako jeho funkcionář patřil k frekventovaným řečníkům vystupujícím v mnoha českých a moravských městech. Borkovcovy tehdejší projevy a vystoupení rozhodně nepatřily k nudným. Za pobuřující výroky byl dokonce několikrát policejně vyšetřován, například když 28. září 1936 v Rychnově nad Kněžnou označil během svého emotivního referátu konkurenční socialistické strany za „socialistickou lůzu“, „socialistické lumpy“ a „pakáž bolševickou“,“ popisuje jeho politické „začátky“ Petr Mallota.

Politický poradce hlavního štábu

Borkovec měl ale rovněž řadu protikladných vlastností, upozorňuje Petr Toman: „Nebyl příliš snaživý student. Právnickou fakultu začal studovat v roce 1926 a dokončil ji až v roce 1945. To příliš nezazářil. Ovšem v době studia se stal pražským zastupitelem a strávil tři roky v nacistickém vězení. Jeho studium poznamenalo i uzavření vysokých škol po 17. 11. 1939. V roce 1945 se oženil, ale asi nebyl tím nejlepším manželem. I přesto jeho poslední slova na popravišti patřila manželce a poslední dopis napsaný v den popravy dceři Mahulence. A právě kombinace těchto rozporuplných vlastností a postojů z něj nakonec udělala hrdinu.“

V roce 1949 se tak logicky připojil k iniciátorům zmíněného pokusu o převrat. „Patřil mezi tři vedoucí představitele Prokešovy organizace, kteří tvořili jakýsi její štáb. Vedle Borkovce, který zde zastával funkci politického poradce, zde ještě figurovali major Květoslav Prokeš a kriminální rada ve výslužbě JUDr. Rudolf Hrbek. Do ilegální činnosti zasvětil Borkovce jako svého známého někdy v únoru 1949 sám Prokeš,“ vysvětluje Mallota.

Jejich akce ale nevyšla  a Borkovec i Prokeš skončili na šibenici. Ještě před tím je ale komunisti dokonale ponížili zinscenovaným soudem. „Jednalo se o politický monstrproces, který si kladl za cíl jednak zlikvidovat tzv. třídního nepřítele, jednak zastrašit všechny potenciální odpůrce režimu. Na základě těchto direktiv byl také režírován a soudci vynesli 30. července 1949 drakonické tresty,“ charakterizuje celou věc Petr Mallota.

Link

„Abychom ale byli přesní, v případu ‚květnového‘ pokusu o převrat bylo komunistickou prokuraturou žalováno celkem 170 osob, které byly rozděleny do 9 samostatných skupin. Konalo se tedy 9 politických procesů. Celková bilance byla děsivá, kromě stovek let žaláře tribunály vynesly šest trestů smrti. Ty byly vykonány brzy ráno 5. listopadu 1949 na dvou popravčích dvorcích věznice Praha-Pankrác. Na šibenici tehdy zemřeli: právník Jaroslav Borkovec, zaměstnanec Vojenského technického ústavu Emanuel Čančík, úředník Josef Charvát, štábní kapitán Vratislav Janda, uprchlý politický vězeň Vratislav Polesný a major Květoslav Prokeš,“ říká Mallota a upozorňuje, že u Borkovce „dodnes nevíme, kde jeho tělesné ostatky nakonec skončily“.

Jediný popravený zástupce advokátů

„Jaroslav Borkovec přinesl boji proti totalitě oběť nejvyšší. Je jediným zástupcem advokátního stavu, který byl v politických procesech minulého století komunisty popraven. I přesto je jeho jméno takřka neznámé. V jeho osobě advokáta proti totalitě pouze nepřipomínáme jako v jiných případech, ale doslova objevujeme. Sedmdesáté výročí od jeho popravy dne 5. listopadu 1949 je záměrně i dnem oficiálního zahájení našeho projektu,“ dodává pak Petr Toman, který pátral i v matrice České advokátní komory:

„Zjišťoval jsem, zda o něm má nějaké informace. Sdělili mi, že nikoliv, že se uchovávají pouze spisy advokátů, nikoliv koncipientů. A představte si, za několik dní mi telefonovali, že Borkovcův spis našli. To bylo neuvěřitelné. A nakonec se nám vcelku krkolomným způsobem podařilo nalézt i dceru Jaroslava Borkovce Mahulenu. A ta nám poskytla neskutečné dokumenty z tatínkovy pozůstalosti, včetně jeho pečlivě uchovaných dopisů z pankrácké věznice krátce před popravou. Čtení posledních slov psaných tužkou na zažloutlém papíře s datem 5. listopadu 1949, tedy několik hodin před smrtí, patří k nejemotivnějším okamžikům, které jsem při přípravě našeho projektu zažil.“

Link

A jak bude Jaroslav Borkovec prezentovaný v rámci chystané výstavy? „V letech 1948 až 1950 spadla česká justice na samé dno a ještě o hodně níže. Spravedlnost přestala existovat. V soudních síních se nekonala hlavní líčení, ale dobře secvičená divadelní představení, na jejichž konci nepadaly opony, ale hlavy 248 obětí této šílenosti. Jednou z nich byla i hlava advokátního koncipienta Jaroslava Borkovce, který se pokusil zachránit Československo před komunismem. Bohužel, ke škodě nás všech, mu to nevyšlo, ale alespoň se pokusil,“ popisuje Toman.

V seriálu INFO.CZ Advokáti proti totalitě již vyšlo:

Advokáti vystaví i skleněné oko K. H. Franka. Připomenou tak bojovníky proti totalitě

Advokáti museli slibovat věrnost Hitlerovi i pracujícímu lidu, říká historik Blažek

K. H. Frank nebyl za války příčetný, hájil ho advokát Kamill Resler. Sám byl v odboji

„Chtěl zničit vlast třetí světovou.“ Advokát Křížek pomáhal i Píkovi, komunisté s ním tvrdě zúčtovali

-1