Články odjinud

Zoufalec týdne: Jiří Drahoš. Komentář Petra Holce

Prezidentský kandidát Jiří Drahoš neměl dobrý týden. Nejdřív z něj jeho největší soupeř v prezidentské volbě Michal Horáček v duelu Seznamu udělal malého kluka, co poslouchá tátu, když mu vnutil celý obsah i tón jejich rozhovoru bez moderátora. Načež se mu za to Drahoš pomstil tím, že z jeho facebooku na svůj vlastní doslova opsal názory na prezidentskou amnestii, což samozřejmě hned ruplo. Další voňavá bublina splaskla.

To ale ještě není finální tečka. Tu sám sobě Drahoš vrazil trapnou omluvou za opisování z Horáčkova facebooku, když nechal svou mluvčí, aby vše hodila na „kreativitu našeho externího kreativce“. Drahoš se tak odvážně schoval za mluvčí, snad aby neušpinil svou líbivou image vždy slušného profesora, co radši mlčí. Navíc ale všem voličům ještě řekl: celý můj facebook, který měsíce sledujete, je jeden velký podvod, protože není můj, ale mého externího kreativce. A to tam má tolik hezkých fotek a vzkazů!

Ano, něco takového dnes samozřejmě málokoho překvapí. Právě ze sociálních sítí, kde nejen politici předstírají spontánnost a osobitost, se stala profesionálně kontrolovaná stoka narcisismu a mediální falše, od níž se radši vyplatí držet dál. Když už vás ale proboha chytí, jak na svém facebooku bezostyšně opisujete z facebooku svého hlavního volebního soupeře, což je něco jako podvod na druhou, hoďte to aspoň na sebe. Lidi pak třeba uvěří, že přece jen máte nějaké koule, jak by lyricky řekl Mirek Topolánek.

PREZIDENTSKÉ VOLBY NA INFO.CZ: KOMPLETNÍ PROFIL JIŘÍHO DRAHOŠE ČTĚTE ZDE >>>

A zvlášť, když je právě to vás největší problém. Bývalý šéf Akademie věd je totiž kandidát, z nějž favorit voleb tak nějak prostě vyplynul, podobně jako před časem tak nějak vyplynul Tomio Okamura. Zaprvé proto, že se Miloš Zeman na Hradě chová stále obludněji a stále více rozděluje lidi. Takže hledáme jen někoho slušnějšího, komu už bylo čtyřicet, a to bývají právě vědci. Někdy sice za naše peníze bádají a celý život nic nevybádají, i tak ale vždy dělají něco pozitivního. Máme je proto a priori rádi podobně jako třeba lékaře, kteří nám podnapilí občas z těla vyndají zdravý orgán.

Máme proto a priori rádi i Drahoše, i když vlastně nevíme proč. Při vyhlášení kandidatury řekl, že chce být „apolitický svorník“, což je snad to nejhorší, co mohl říct. Skoro čekám, kdy i tohle Drahošova mluvčí hodí na nějakého „externího kreativce“. Historie totiž ukazuje, že Češi odjakživa naopak chtějí überpolitické prezidenty: Masaryk, Beneš, Havel, Klaus i Zeman, to vše byli nebo ještě jsou überpolitičtí prezidenti, kteří často zastínili i premiéry. Občas i stařeckou holí.

Možná je to nás podvědomý reflex, takže o tom radši nemluvíme v průzkumech veřejného mínění, tak to ale prostě je. Nikdo nechce na Hradě „apolitický svorník“, stejně jako v nemocnici nikdo nechce lékaře, co vás radši nechá umřít, protože se do vás bojí říznout. „Apolitický svorník“ jako prezidenta možná umějí politicky korektní Němci, my jsme ale Češi. I proto děláme škodovky a ne BMW.

A jak moc se Drahoš bojí do problému říznout a cokoli říct, to se naposled ukázalo právě ve zmíněném rozhovoru s Horáčkem. Z něj se sice poslední dobou stal akční oportunista, jehož společnost lehce straší, Drahoše si ale povodil fakt zle. Skoro jsem se začal bát, že v případě zvolení bez své mluvčí nebo „externího kreativce“ ani netrefí na Hrad. A to mu Horáček, jenž o sobě sám stvořil jeden z nejlíbivějších mýtů, nesolil žádné extra podpásovky a sám několikrát nastrčil hlavu na smeč. To by ale proti němu nesměl sedět Drahoš.

„Kdo je Vasil Bobela a Uwe Pauli?“ zeptal se Horáček Drahoše na jeho velké sponzory. Ano, jistě nejde o nejšťastnější jména, obě trochu připomínají Lajose Bácse a Radjiva M. Sinhu, kteří kdysi (ne)sponzorovali ODS. Když mu však Horáček vmetl – samozřejmě bez důkazů – spojení Bobely s MUS, nezmohl se jeho soupeř na nic lepšího než se podobně jako s vykradeným facebookem schovat za někoho jiného, tentokrát pro změnu za svou anonymní „etickou komisi“. „Nevím, že by pan Bobela byl spojen s Mosteckou uhelnou,“ reagoval Drahoš. Co je to proboha za odpověď?

Zhruba stejná, jako když Drahoš říká, že od lidí slyší, že on je program, takže žádný jiný program vlastně nepotřebuje. Svým způsobem má i pravdu: podle ústavy má program vláda a prezidentovi svěřuje spíš pár pravomocí, pokud si jich nepřisvojí víc. Jakmile se prezidentský kandidát začne ohánět programem, zjevně si spletl volby.

To ale taky neznamená, že by prezidentští kandidáti neměli mít ani žádné názory, protože občas je od nich vyžadují právě jejich pravomoci. A nejčastěji po volbách, které u nás posledních dvacet let zpravidla končí různými paty. Právě to se ale přihodilo Drahošovi: ke každému názoru má hned i protinázor, aby ho nikdo nemohl obvinit z názoru. I měsíc před volbami zůstává mužem bez názoru i bez vlastností, který se nám prostě přihodil kvůli Zemanovi.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Články odjinud

Co je za expanzí Pirátů? Přinesli autenticitu, teď je čeká první vážný test, říká expert

Na čem stojí růst podpory Pirátů? Příčin to má několik. Podle politologa Daniela Kunštáta mezi ně patří také velmi specifická stranická organizace a vnitrostranický život. Právě to podle něj přitahuje mladé lidi včetně těch, které by tradičnější model politického života nejspíš nikdy nezlákal. „Dělání politiky na pirátský způsob,“ vysvětluje politolog v rozhovoru pro INFO.CZ, „je neskonale bližší naturelu svobodomyslně uvažující mladší generace, pro kterou veřejné aktivity v rigidních, konzervativně strukturovaných partajích opravdu nejsou moc sexy.“

Čemu přičítáte kontinuální nárůst podpory Pirátů? Připomínám, že poprvé kandidovali ve sněmovních volbách 2010, tehdy je volilo 42 323 voličů (0,80 %), v roce 2017 to už bylo téměř 550 tisíc voličů, což pro ně znamenalo zisk 10,79 procent hlasů…

Piráti se takříkajíc ocitli ve správný čas na správném místě. Postupná eroze důvěry v politické strany jako takové vyvolala poptávku po čerstvém větru, nových tvářích a neortodoxních politických formacích. Příhodnou půdu pro vzestup Pirátů přitom připravily zejména dvě tendence v české politice.

Link

Na jedné straně úpadek stran, které dlouho alespoň částečně reprezentovaly liberální politické přístupy jak zleva, tak zprava. A na straně druhé – a skutečně jde o rub téže mince – postupující politická (a voličská) dominance neliberálních, autoritářsky orientovaných politických proudů, zosobněných takovými jmény jako Zeman, Babiš, Okamura či Filip.

Oba tyto trendy vyústily v jakousi kontrarevoluci podstatné části mladšího městského elektorátu, který odmítl jedny i druhé, a svoji důvěru investoval právě do Pirátů. A až budoucnost ukáže, jak je či bude tato důvěra stabilní.

Jak hodnotíte jejich růst, co se týče programu? Byli stranou dvou, možná tří témat, postupně si ale začínají osvojovat body týkající se prakticky všech resortů…

V evropském kontextu jde o typický a naprosto přirozený vývoj tzv. monotematických stran. Strany tohoto typu se v politice v první fázi uchytí na základě jednoho silně exponovaného tématu. Například environmentální problematiky, antiimigračního étosu nebo třeba – jako právě v případě pirátských stran – svobody virtuálního prostoru.

Link

V okamžiku, kdy takové strany začnou mít ctižádost silněji ovlivňovat celostátní politiku, jsou chtě nechtě donuceny nějakým způsobem reflektovat komplexní katalog témat, která jsou součástí politické agendy na vrcholné úrovni.

Jinak řečeno: každá úspěšná monotematická strana – nebo přinejmenším ta, která má tuto ambici – se dříve či později stane v tomto smyslu standardní stranou s univerzalistickým politickým programem. Na programovém vývoji českých Pirátů v posledních letech lze tento posun dobře ilustrovat.

Nabízí se, že Piráti za svou expanzi vděčí z velké části talentů svých lídrů. Co soudíte o jejich schopnostech?

Relativně dost pirátských osobností se evidentně dokázalo velmi rychle adaptovat na logiku politického a mediálního provozu. Přinesli autenticitu, věrohodnost, neokoukanost. Vizuálně, rétoricky i schopností komunikovat „normálním“ jazykem, jednoduše svojí veřejnou prezentací, jsou zkrátka „jiní“.

Jiní v dobrém smyslu, protože právě tato neškrobená jinakost v porovnání se starými politickými matadory je to, na co čeští voliči – a zdaleka nejen čeští – stále více „slyší“. Piráti totiž nebodují ani tak obsahem, originálními politickými akcenty, které byly v té či oné míře v české politice přítomny a svého času reprezentovány třeba Unií svobody, TOP 09, Zelenými nebo i Věcmi veřejnými, ale spíše formou.

Link

Mládí, energie, dynamika a v neposlední řadě jakási politická neposkvrněnost – to jsou podle mého klíčové motivy úspěchu Pirátů u voličů. Nejvýraznější pirátské osobnosti mají určité společné typologické rysy. Aniž by to snad mělo vyznít nekorektně, například ve vztahu k docela výrazné poslankyni Olze Richterové, vesměs jde o solidní, vzdělané, dobře vystupující – a koneckonců i dobře vypadající – mladé muže.

Takové, o nichž by obrazně řečeno nejedna matka uvažovala jako o dobré partii pro svou dcerku. Tento pomyslný model ideálního skautského vedoucího je – byť to třeba na první pohled může znít vcelku banálně – docela dobrý bonus k potenciálu oslovit různé a vzhledem k předpokládanému profilu klasického voliče Pirátů třeba i nezvyklé skupiny voličů a voliček – nezvyklé z hlediska věku, vzdělání, místa bydliště, ale i reálného ideového profilu.

Další věc, která souvisí s expanzí Pirátů, je fakt, že jde o jedinou novou stranu u nás budovanou zdola, na principu hnutí…

Piráti jsou svého druhu odpovědí i na určitou uzavřenost, zapouzdřenost a statičnost zavedených stran. Velmi specifická stranická organizace i vnitrostranický život přitahují mladé lidi včetně těch, kteří by se v jiném, tradičnějším typu politické organizace patrně nikdy neangažovali.

Link

„Dělání politiky“ na pirátský způsob je neskonale bližší naturelu svobodomyslně uvažující mladší generace, pro kterou veřejné aktivity v rigidních, konzervativně strukturovaných partajích opravdu nejsou moc sexy.

Za vzestupem Pirátů nakonec nejsou pouze příčiny vnitřní, ale také ty vnější, systémové: jednak těží z diskreditace všech tradičních stran, zároveň se situace jeví tak, že těží z úpadku Zelených a příklonu parlamentní levice ke konzervativnějšímu programu. Piráti oslovují také liberální voliče pravice. Zkrátka a dobře se jim daří oslovovat ty segmenty, které bychom mohli označit za pravé i levé městské liberály. A nejspíš nejen ty…

To je myslím docela přesná analýza. Personálně i programově přišli Piráti s nabídkou, která dokázala vyplnit pomyslné bílé místo v české politické krajině a reagovat na aspirace a poptávku někdy i dost odlišných voličských sektorů. Piráti zjevně umí čerpat podporu mezi mladšími liberálně orientovanými voliči, a to jak těmi, kteří mají spíše pravicové hodnotové zázemí, tak i těmi, kteří by za jiných okolností inklinovali k progresivní levici.

Kulturní liberalismus, otevřenost, tolerance, určitý nadnárodní, globální přesah, sociální solidarismus, prozápadní směřování země, důraz na tzv. postmateriální hodnoty, respekt k principům demokracie a právního státu. To jsou přibližné společné jmenovatele identity pirátských voličů. Ti se přitom rekrutují jak z řad někdejších příznivců „staré“ pravice, tak i těch, kteří raději podporovali demokratickou levici včetně Zelených.

Link

K těmto dvěma velmi zhruba načrtnutým voličským skupinám ovšem nesmíme zapomenout připočíst ještě jeden velmi důležitý segment: zdrojem současného úspěchu Pirátů jsou vedle prvovoličů i notoričtí mladší nevoliči či ti, kteří ve volební účasti dosud nevykazovali nijak zázračnou disciplínu a které až pirátský apel dokázal přitáhnout k volebním urnám.

Po loňských komunálních volbách se Piráti začínají prosazovat do exekutivy nejen malých, ale také velkých měst (Praha, Brno, Ostrava). V Praze mají dokonce primátora. Co to udělá s jejich popularitou, obzvlášť pokud mohli dříve oslovovat také protestní voliče?

To, jakým způsobem se Piráti zhostí faktické výkonné odpovědnosti, byť i na místní úrovni, bude vlastně prvním vážným testem jejich politické kompetence. Pro určitou část jejich voličů, na prvním místě pro ty, jejichž jedinou odhalitelnou motivací volby Pirátů byl právě vcelku neuchopitelný protest, bude ale velmi důležité hlavně to, zda si v jejich očích zachovají auru, že „nejsou jako oni“ (rozuměj někdejší političtí bardi).

Tento typ voličů jim jistě odpustí například různé drobné přešlapy, které plynou z toho, že se Piráti učí politickému řemeslu za pochodu (kdy těží bitcoiny v poslanecké ubytovně nebo se obtížně propracovávají k poznání, že není Sýs jako Sís). Zkrátka, pomyslný průměrný volič Pirátů se od této strany odkloní ne proto, že se nevyvarují chyb nebo že budou prosazovat dílčí nepopulární opatření, ale až ve chvíli, kdy by získal pocit, že reprezentanti strany v exekutivních funkcích převzali způsoby politické praxe a politické komunikace tzv. tradičních stran.

V tu chvíli by pirátská věrchuška ztratila ústřední prvek legitimity, který byl původním a nejsilnějším motivem protestní volby ve prospěch Pirátů.

Co to může znamenat pro jejich budoucnost? Kde vidíte možnosti a limity jejich směřování?

Za prvé, velkou neznámou je, jak se Piráti - do nedávna dlící v pohodlné kritické opozici jak ve velkých městech, tak nadále i v celostátní politice - osvědčí při reálném výkonu moci. V okamžiku, kde je strana u vesla, nejen že musí prokázat organizační schopnosti, ale s nabytou mocí přichází i zodpovědnost, se zodpovědností ruku v ruce občas i nutné nepopulární kroky, ba i nejrůznější omyly a chyby.

Link

Výsledkem tohoto řetězce může být nejen pošramocení lukrativní etikety „nového koštěte“, ale především možná ztráta iluzí některých sympatizantů. Za druhé, mladí lidé, kteří tvoří jádro pirátských voličů, jsou nejméně stálou voličskou klientelou. Nejsou pevně ideologicky ukotveni a tím pádem „netrpí“ nějakou přehnanou loajalitou k aktuálně preferované straně. V zásadě jsou ochotni poměrně rychle měnit sympatie k různým stranickým praporům.

Pro perspektivy Pirátů proto bude klíčové, zda si budou umět najít cestu minimálně k věkově pestřejším voličským skupinám. A konečně za třetí, minulost nás učí, že celá řada původně ambiciózních politických projektů nakonec zkrachovala mimo jiné na neschopnosti vytvořit funkční místní a regionální struktury, které jsou klíčovým podhoubím živoucího vnitrostranického života, zárukou přirozené rekrutace a obnovování stranického personálu a především nejdůležitějším předpokladem dlouhodobějšího fungování každé strany.

Zkrátka a dobře, strana, která neumí postavit a udržovat členskou základnu a rozvětvené institucionální zázemí, a která tudíž nemůže pomýšlet na významnější etablování na úrovni obecní či krajské politiky, prakticky nemá žádnou budoucnost.

39704