Zoufalec týdne: Jiří Drahoš. Komentář Petra Holce | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zoufalec týdne: Jiří Drahoš. Komentář Petra Holce

Prezidentský kandidát Jiří Drahoš neměl dobrý týden. Nejdřív z něj jeho největší soupeř v prezidentské volbě Michal Horáček v duelu Seznamu udělal malého kluka, co poslouchá tátu, když mu vnutil celý obsah i tón jejich rozhovoru bez moderátora. Načež se mu za to Drahoš pomstil tím, že z jeho facebooku na svůj vlastní doslova opsal názory na prezidentskou amnestii, což samozřejmě hned ruplo. Další voňavá bublina splaskla.

To ale ještě není finální tečka. Tu sám sobě Drahoš vrazil trapnou omluvou za opisování z Horáčkova facebooku, když nechal svou mluvčí, aby vše hodila na „kreativitu našeho externího kreativce“. Drahoš se tak odvážně schoval za mluvčí, snad aby neušpinil svou líbivou image vždy slušného profesora, co radši mlčí. Navíc ale všem voličům ještě řekl: celý můj facebook, který měsíce sledujete, je jeden velký podvod, protože není můj, ale mého externího kreativce. A to tam má tolik hezkých fotek a vzkazů!

Ano, něco takového dnes samozřejmě málokoho překvapí. Právě ze sociálních sítí, kde nejen politici předstírají spontánnost a osobitost, se stala profesionálně kontrolovaná stoka narcisismu a mediální falše, od níž se radši vyplatí držet dál. Když už vás ale proboha chytí, jak na svém facebooku bezostyšně opisujete z facebooku svého hlavního volebního soupeře, což je něco jako podvod na druhou, hoďte to aspoň na sebe. Lidi pak třeba uvěří, že přece jen máte nějaké koule, jak by lyricky řekl Mirek Topolánek.

PREZIDENTSKÉ VOLBY NA INFO.CZ: KOMPLETNÍ PROFIL JIŘÍHO DRAHOŠE ČTĚTE ZDE >>>

A zvlášť, když je právě to vás největší problém. Bývalý šéf Akademie věd je totiž kandidát, z nějž favorit voleb tak nějak prostě vyplynul, podobně jako před časem tak nějak vyplynul Tomio Okamura. Zaprvé proto, že se Miloš Zeman na Hradě chová stále obludněji a stále více rozděluje lidi. Takže hledáme jen někoho slušnějšího, komu už bylo čtyřicet, a to bývají právě vědci. Někdy sice za naše peníze bádají a celý život nic nevybádají, i tak ale vždy dělají něco pozitivního. Máme je proto a priori rádi podobně jako třeba lékaře, kteří nám podnapilí občas z těla vyndají zdravý orgán.

Máme proto a priori rádi i Drahoše, i když vlastně nevíme proč. Při vyhlášení kandidatury řekl, že chce být „apolitický svorník“, což je snad to nejhorší, co mohl říct. Skoro čekám, kdy i tohle Drahošova mluvčí hodí na nějakého „externího kreativce“. Historie totiž ukazuje, že Češi odjakživa naopak chtějí überpolitické prezidenty: Masaryk, Beneš, Havel, Klaus i Zeman, to vše byli nebo ještě jsou überpolitičtí prezidenti, kteří často zastínili i premiéry. Občas i stařeckou holí.

Možná je to nás podvědomý reflex, takže o tom radši nemluvíme v průzkumech veřejného mínění, tak to ale prostě je. Nikdo nechce na Hradě „apolitický svorník“, stejně jako v nemocnici nikdo nechce lékaře, co vás radši nechá umřít, protože se do vás bojí říznout. „Apolitický svorník“ jako prezidenta možná umějí politicky korektní Němci, my jsme ale Češi. I proto děláme škodovky a ne BMW.

A jak moc se Drahoš bojí do problému říznout a cokoli říct, to se naposled ukázalo právě ve zmíněném rozhovoru s Horáčkem. Z něj se sice poslední dobou stal akční oportunista, jehož společnost lehce straší, Drahoše si ale povodil fakt zle. Skoro jsem se začal bát, že v případě zvolení bez své mluvčí nebo „externího kreativce“ ani netrefí na Hrad. A to mu Horáček, jenž o sobě sám stvořil jeden z nejlíbivějších mýtů, nesolil žádné extra podpásovky a sám několikrát nastrčil hlavu na smeč. To by ale proti němu nesměl sedět Drahoš.

„Kdo je Vasil Bobela a Uwe Pauli?“ zeptal se Horáček Drahoše na jeho velké sponzory. Ano, jistě nejde o nejšťastnější jména, obě trochu připomínají Lajose Bácse a Radjiva M. Sinhu, kteří kdysi (ne)sponzorovali ODS. Když mu však Horáček vmetl – samozřejmě bez důkazů – spojení Bobely s MUS, nezmohl se jeho soupeř na nic lepšího než se podobně jako s vykradeným facebookem schovat za někoho jiného, tentokrát pro změnu za svou anonymní „etickou komisi“. „Nevím, že by pan Bobela byl spojen s Mosteckou uhelnou,“ reagoval Drahoš. Co je to proboha za odpověď?

Zhruba stejná, jako když Drahoš říká, že od lidí slyší, že on je program, takže žádný jiný program vlastně nepotřebuje. Svým způsobem má i pravdu: podle ústavy má program vláda a prezidentovi svěřuje spíš pár pravomocí, pokud si jich nepřisvojí víc. Jakmile se prezidentský kandidát začne ohánět programem, zjevně si spletl volby.

To ale taky neznamená, že by prezidentští kandidáti neměli mít ani žádné názory, protože občas je od nich vyžadují právě jejich pravomoci. A nejčastěji po volbách, které u nás posledních dvacet let zpravidla končí různými paty. Právě to se ale přihodilo Drahošovi: ke každému názoru má hned i protinázor, aby ho nikdo nemohl obvinit z názoru. I měsíc před volbami zůstává mužem bez názoru i bez vlastností, který se nám prostě přihodil kvůli Zemanovi.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Zavelel jsem a kolegové si rozebrali samopaly, vzpomíná český voják, který vzdoroval okupantům

Někdo doma poslouchal rádio, jiní vyrazili ráno do obchodu pro zásoby potravin, další šli do ulic, kde se pokoušeli rozmlouvat se Sověty v tancích. Oldřich Pekárek ale 21. srpna 1968 vyrazil okamžitě do zaměstnání. Pracoval jako vedoucí u šifrové služby Československé lidové armády, která tehdy sídlila na tajném místě. V práci pak inicioval s ostatními kolegy tisk letáků a výzev k neposlušnosti. Když i tam dorazili ruští vojáci v čele s důstojníky KGB, rozhodl se neustoupit. Rozkázal vydat zbraně a s ostatními místo několik dnů bránil. „Byli jsme vojáci vázaní přísahou. Přece jsme nemohli kapitulovat,“ vzpomíná Oldřich Pekárek po padesáti letech.

Ke kryptografii a šifrování se dostal brzo po vysoké škole. „Po promoci jsem byl u vojáků jako technik a hledal jsem nějaké zaměstnání, které by bylo zajímavé a kde bych se mohl odborně rozvíjet, proto mi nabídli práci v kryptografii a přešel jsem k  šifrové službě,“ vysvětluje Pekárek. Podílel se na vyvíjení nových šifrovacích postupů, které jsou pro diplomacii klíčové. Právě zde jako 32letý také pocítil první záchvěvy obrodného procesu nazývaného Pražské jaro.

Link

Mladá generace chtěla změnu, už se nechtěli nechat manipulovat

„To uvolnění se netýkalo jen jara 1968, ale zhruba posledních dvou let, kdy docházelo k posunu myšlení lidí, kteří se chtěli svobodně vyjadřovat a začali přemýšlet o tom, jestli se nenechávají moc manipulovat a utlačovat. Také začala vycházet najevo různá zvěrstva z 50. let. Pražské jaro byl podle mě kontinuální proces, který měl stoupající tendenci. Bylo to vidět i v zaměstnání, kam nastoupila nová mladá generace, která už chtěla změnu,“ popisuje Pekárek. Právě v práci pak zažil nejdramatičtější okamžiky srpnové okupace.

„O invazi jsem se dozvěděl doma z rádia. Jak jsem to slyšel, okamžitě jsem sedl do auta a jel do práce,“ vzpomíná. Vedle jeho zaměstnání bylo ještě další odloučené pracoviště Ministerstva vnitra. Pracovníci obou ústavů se pak začali podílet na tisku a distribuci letáků, protože měli k dispozici tiskařské stroje. „Když přišlo obsazení Československa, tak jsme byli víceméně odříznuti od našeho velení a řešili jsme, co dál. Začali jsme tisknout letáky a výzvy k neposlušnosti. Část těch tiskovin byla prohlášením československých armádních sil, které vyzývaly k ozbrojenému odporu,“ dodává pamětník.

5119724:article:true:true:true

Obklíčili nás Sověti. Dal jsem povel Do zbraně! a kolegové si rozebrali samopaly

O jejich aktivitě se ale Sověti brzo dozvěděli a chtěli ji zastavit. „Najednou k nám mířila výsadková rota s důstojníky KGB a chtěli nás obsadit. Protože jsem tehdy tomu oddělení velel, tak jsem dal povel Do zbraně! Kolegové se ozbrojili samopaly a rozkázal jsem budovu uzavřít a nikoho dovnitř nepouštět. Obklíčili nás. Pokoušeli se k nám dostat, ale to se jim nepodařilo. Nestříleli jsme, ale Sověti zjistili, že bez vyjednávání budovu nezískají,“ popisuje Pekárek.

V obklíčení nepřátelských vojáků vydrželi několik dní. Podařilo se jim také navázat spojení s velením. „Měli jsme telefonické spojení s Hradem, kde byl náš šéf, ředitel odboru šifrové služby. Zeptali jsme se ho, zda jednáme správně a on nám řekl, že vše je v pořádku a máme pokračovat,“ vysvětluje pamětník. Po pár dnech ale přišly už jiné rozkazy.

Československá delegace, kterou krátce po zahájení invaze unesli do Sovětského svazu, podepsala 27. srpna takzvanou Moskevskou deklaraci, kterou politici potvrzovali, že vstup vojsk je „bratrskou pomocí“ a popřeli všechny ideje uvolněného Pražského jara.

Link

Akci převzali důstojníci KGB. Vzbouřence pochytali a nacpali do sklepa

„Poté nás vyzvali, abychom se vzdali a kapitulovali. A když voják dostane pokyn ke kapitulaci, tak se nebude vzpouzet. Takže jsme složili zbraně a Sověti nás pochytali a nacpali do sklepa,“ líčí Pekárek. Co bude následovat, nikdo z nich netušil. „Pak tomu začali velet důstojníci KGB a postupně nás odvezli na Ruzyň. Mě pořád drželi v separaci od ostatních, což bylo těžké, protože hrdinství se snadno dokazuje, když je vás víc, ale když člověk zůstane sám, je to těžší. Vyslechli mě, protože jsem jako jediný uměl lépe rusky. Po několika dnech nás pak propustili,“ dodává pamětník. Život jako by se měl vrátit do své stereotypní podoby. Ne tak docela.

„Vrátili jsme se asi po dvou týdnech do práce a dělali jsme, že se nic nestalo. Ale ono se stalo. Po čase nás začala vyslýchat inspekce Ministerstva vnitra. Ti, co nás vyslýchali, to uzavřeli s tím, že jsme nic neudělali. To se ale nehodilo, tak na nás nasadili jiné vyšetřovatele a ti už z nás udělali správné zločince a postavili nás před soud,“ vysvětluje Pekárek. Vyšší vojenský soud v Příbrami odsoudil všechny zapojené k podmínečným trestům. Důvodem byl tisk a šíření letáků. Pekárkovi chtěli navíc dát za vinu, že zařídil zrušení odposlechu politika Josefa Smrkovského. „Vinili mě z toho, ale já to neuměl. Je ale pravda, že jsem poprosil své přátele, aby to zařídili. Asi se jim to povedlo,“ dodává pamětník.

5119824:article:true:true:true

Bez hodnosti, vyznamenání i práce. Msta za hrdinství dopadla i na děti

Po rozsudku začal Oldřich Pekárek brzo pociťovat důsledky svého hrdinství. „Následně nás degradovali, odebrali nám všechna vyznamenání a vyhodili nás z práce. Pak se mstili na dětech, což bylo nejodpornější. Dcera se nemohla dostat na žádnou dobrou školu, všude ji odmítali. Protože jsme byli členy KSČ, tak jsme byli všichni vyloučeni ze strany a já jsem se dostal dokonce do takzvaných černých seznamů KSČ (poznámka: tzv. seznamy exponentů pravice) jako nepřítel republiky organizující protisovětské nálady. Sháněl jsem novou práci a i přátelé, kteří byli v dobrých postaveních ředitelů ústavů a kateder, ode mě dávali ruce pryč a doporučovali mi, ať jdu napřed na nějakou dobu manuálně pracovat a pak ať přijdu. To bylo nejhorší. Nemstili se mi Sověti, ale naši čeští lidé,“ dodává Pekárek.

Okupace podle něj charakter Čechoslováků nenávratně změnila. „Byla to situace, která nastává vždy při jakékoli okupaci. To samé bylo i za války. Lidé jsou nuceni, aby žili slušně, a když jim k tomu okupant dá šanci, tak kolaborují, aby mohli dál žít. Invaze zcela reformovala charakter národa,“ domnívá se kryptograf.

Nakonec se mu podařilo sehnat práci v Akademii věd, kde mu šanci dal tehdejší ředitel Jaroslav Kožešník. Pekárek nastoupil na Ústav teorie informace a automatizace, kde pracoval jako směnový inženýr. Ani tady ale neunikl pozornosti režimu, který se mezitím překlápěl do normalizace.

Link

Každého čtvrt roku kontrolovali, jestli se polepšil. Koncem 70. let si pak našli nové nepřátele režimu

„V každém ústavu byla závodní organizace KSČ. Tam jsem se musel každého čtvrt roku hlásit a kolegové museli zkontrolovat, jestli jsem se polepšil. Nebyli to žádní skalní komunisté, takže jsme z toho měli spíše legraci. Ale žerty stranou. Dnes se na to dívám s nadhledem, ale vada všech totalit je ta, že i když všichni vědí, že je to komedie, tak ji dohrávají až do konce. Kdyby bylo nalajnováno, že mě mají odstřelit, ta to udělají,“ dodává Pekárek. Dohled se dle jeho slov částečně zmírnil až později, kdy si Husákovo vedení našlo další nepřátele – chartisty. Přesto i nadále pociťoval represe za své hrdinství ze srpna 1968.

„Člověk si musel na ta omezení zvyknout. Nesměl bažit po lepších postaveních, nesměl nahlas říkat své názory a nesměl chtít za hranice. Velice mě bavilo učit. Ani to jsem ale moc nemohl. Třeba v Brně na Vysokém učení technickém jsem měl učit na postgraduálu, ale měli strach, tak celý program radši zrušili. Všechno tehdy záleželo na osobní statečnosti a slušnosti jednotlivých lidí, kteří se nebáli se mnou spolupracovat,“ doplňuje kryptograf.

Po revoluci se na čas vrátil k šifrové službě, pracoval na Generálním štábu a také Národním bezpečnostním úřadu. Poté odešel do důchodu, ale vrátil se ještě k přednášení na Vysoké škole evropských a regionálních studií, kde se stal rektorem. Na podzim chce už ale trvale zamířit do penze. Dodnes jej mrzí, že jsme se v srpnu více nebránili.

Link

Měli jsme mobilizovat. Vedení o invazi podle mě vědělo předem

„Byl jsem mladý a přál jsem si ozbrojený odpor, to neskrývám. Naše vedení se mělo chovat zásadověji v období před invazí. Myslím, že tomu šlo zabránit. Oni věděli, že k tomu dojde. Mohli třeba vyhlásit částečnou mobilizaci. Ani ti Sověti by podle mě nešli do krvavého střetu a hledali by kompromis. Ale my jsme jim to doslova naservírovali na talíři. Mám jim to za zlé. V Moskvě podepsali všichni, kromě Františka Kriegela. Přitom, co by se stalo, kdyby nepodepsali? Horší to být nemohlo,“ domnívá se Pekárek.

Sám křivdu necítí, je ale zklamaný, že na hrdinství mnohých z té doby se zapomnělo. „Musím říct, že cítím nevděk společnosti, která si včas nevzpomněla na mé kolegy, kteří byli souzeni se mnou a už zemřeli. Skončili v dělnických profesích a už se z nich nikdy nedostali. Jen Nejvyšší soud jim po revoluci napsal, že jsou rehabilitování. Ale to je málo. Zapomíná se skutečně na stovky lidí, kteří se postavili na odpor a snažili se to Sovětům komplikovat. Jejich hrdinství pak odnesli oni i jejich děti a dnes si na ně málokdo vzpomene,“ dodává pamětník.

Srpen 1968: Úplný chronologický přehled invaze do Československa>>>

35430