Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zoufalec týdne: Jiří Drahoš. Komentář Petra Holce

Prezidentský kandidát Jiří Drahoš neměl dobrý týden. Nejdřív z něj jeho největší soupeř v prezidentské volbě Michal Horáček v duelu Seznamu udělal malého kluka, co poslouchá tátu, když mu vnutil celý obsah i tón jejich rozhovoru bez moderátora. Načež se mu za to Drahoš pomstil tím, že z jeho facebooku na svůj vlastní doslova opsal názory na prezidentskou amnestii, což samozřejmě hned ruplo. Další voňavá bublina splaskla.

To ale ještě není finální tečka. Tu sám sobě Drahoš vrazil trapnou omluvou za opisování z Horáčkova facebooku, když nechal svou mluvčí, aby vše hodila na „kreativitu našeho externího kreativce“. Drahoš se tak odvážně schoval za mluvčí, snad aby neušpinil svou líbivou image vždy slušného profesora, co radši mlčí. Navíc ale všem voličům ještě řekl: celý můj facebook, který měsíce sledujete, je jeden velký podvod, protože není můj, ale mého externího kreativce. A to tam má tolik hezkých fotek a vzkazů!

Ano, něco takového dnes samozřejmě málokoho překvapí. Právě ze sociálních sítí, kde nejen politici předstírají spontánnost a osobitost, se stala profesionálně kontrolovaná stoka narcisismu a mediální falše, od níž se radši vyplatí držet dál. Když už vás ale proboha chytí, jak na svém facebooku bezostyšně opisujete z facebooku svého hlavního volebního soupeře, což je něco jako podvod na druhou, hoďte to aspoň na sebe. Lidi pak třeba uvěří, že přece jen máte nějaké koule, jak by lyricky řekl Mirek Topolánek.

PREZIDENTSKÉ VOLBY NA INFO.CZ: KOMPLETNÍ PROFIL JIŘÍHO DRAHOŠE ČTĚTE ZDE >>>

A zvlášť, když je právě to vás největší problém. Bývalý šéf Akademie věd je totiž kandidát, z nějž favorit voleb tak nějak prostě vyplynul, podobně jako před časem tak nějak vyplynul Tomio Okamura. Zaprvé proto, že se Miloš Zeman na Hradě chová stále obludněji a stále více rozděluje lidi. Takže hledáme jen někoho slušnějšího, komu už bylo čtyřicet, a to bývají právě vědci. Někdy sice za naše peníze bádají a celý život nic nevybádají, i tak ale vždy dělají něco pozitivního. Máme je proto a priori rádi podobně jako třeba lékaře, kteří nám podnapilí občas z těla vyndají zdravý orgán.

Máme proto a priori rádi i Drahoše, i když vlastně nevíme proč. Při vyhlášení kandidatury řekl, že chce být „apolitický svorník“, což je snad to nejhorší, co mohl říct. Skoro čekám, kdy i tohle Drahošova mluvčí hodí na nějakého „externího kreativce“. Historie totiž ukazuje, že Češi odjakživa naopak chtějí überpolitické prezidenty: Masaryk, Beneš, Havel, Klaus i Zeman, to vše byli nebo ještě jsou überpolitičtí prezidenti, kteří často zastínili i premiéry. Občas i stařeckou holí.

Možná je to nás podvědomý reflex, takže o tom radši nemluvíme v průzkumech veřejného mínění, tak to ale prostě je. Nikdo nechce na Hradě „apolitický svorník“, stejně jako v nemocnici nikdo nechce lékaře, co vás radši nechá umřít, protože se do vás bojí říznout. „Apolitický svorník“ jako prezidenta možná umějí politicky korektní Němci, my jsme ale Češi. I proto děláme škodovky a ne BMW.

A jak moc se Drahoš bojí do problému říznout a cokoli říct, to se naposled ukázalo právě ve zmíněném rozhovoru s Horáčkem. Z něj se sice poslední dobou stal akční oportunista, jehož společnost lehce straší, Drahoše si ale povodil fakt zle. Skoro jsem se začal bát, že v případě zvolení bez své mluvčí nebo „externího kreativce“ ani netrefí na Hrad. A to mu Horáček, jenž o sobě sám stvořil jeden z nejlíbivějších mýtů, nesolil žádné extra podpásovky a sám několikrát nastrčil hlavu na smeč. To by ale proti němu nesměl sedět Drahoš.

„Kdo je Vasil Bobela a Uwe Pauli?“ zeptal se Horáček Drahoše na jeho velké sponzory. Ano, jistě nejde o nejšťastnější jména, obě trochu připomínají Lajose Bácse a Radjiva M. Sinhu, kteří kdysi (ne)sponzorovali ODS. Když mu však Horáček vmetl – samozřejmě bez důkazů – spojení Bobely s MUS, nezmohl se jeho soupeř na nic lepšího než se podobně jako s vykradeným facebookem schovat za někoho jiného, tentokrát pro změnu za svou anonymní „etickou komisi“. „Nevím, že by pan Bobela byl spojen s Mosteckou uhelnou,“ reagoval Drahoš. Co je to proboha za odpověď?

Zhruba stejná, jako když Drahoš říká, že od lidí slyší, že on je program, takže žádný jiný program vlastně nepotřebuje. Svým způsobem má i pravdu: podle ústavy má program vláda a prezidentovi svěřuje spíš pár pravomocí, pokud si jich nepřisvojí víc. Jakmile se prezidentský kandidát začne ohánět programem, zjevně si spletl volby.

To ale taky neznamená, že by prezidentští kandidáti neměli mít ani žádné názory, protože občas je od nich vyžadují právě jejich pravomoci. A nejčastěji po volbách, které u nás posledních dvacet let zpravidla končí různými paty. Právě to se ale přihodilo Drahošovi: ke každému názoru má hned i protinázor, aby ho nikdo nemohl obvinit z názoru. I měsíc před volbami zůstává mužem bez názoru i bez vlastností, který se nám prostě přihodil kvůli Zemanovi.

Vše o volbách prezidenta ČR 2018 čtěte zde

Videa a bohaté fotogalerie z prezidentských voleb sledujte na Blesk.cz

 
Přejít na homepageVíce z kategorieZpět na začátek

Památníček z internačního tábora ukazuje, jak se nacistům nedařilo převychovat děti odbojářů

Uvidím ještě svou dcerku? Nezapomněli na mě už doma? Vrátím se ještě někdy? Podobné myšlenky mohly napadat české odbojáře, kteří v dešti v Mauthausenu čekali, aniž by to věděli, na svou popravu. 24. října uplyne 76 let od chvíle, kdy nacisté v koncentračním táboře povraždili 262 českých vlastenců, kteří pomohli parašutistům odstranit kata českého národa, zastupujícího říšského protektora, Reinharda Heydricha. Některé odbojáře zabili i s jejich staršími dětmi, jiné potomky ušetřili. Až do konce války je ale Němci drželi v zajetí a plánovali, zda budou mít stejný osud jako jejich rodiče, nebo se je podaří převychovat v poslušné říšské občany. Děti si nesměly vzájemně říkat svá jména, ale přesto v nich dědictví jejich statečných rodičů zůstalo.

„Buď hrdou, že jsi Češka, dcera krásné Čechie, kde se láska jenom rodí, kde lesť srdce neryje,“ stojí ve válečném památníčku devítileté Věrky Vejvodové, která byla se svým bratrem internována na zámečku Jenerálka s ostatními dětmi odbojářů. Její rodiče Marie a Emanuel byli blízkými odbojovými spolupracovníky doktora Břetislava Lyčky, který po útoku na Heydricha ošetřil parašutistovi Janu Kubišovi zraněné oko. Vejvodovi zemřeli už v roce 1942, Marie v Mauthausenu, Emanuel po výslechu na gestapu, když vyskočil z okna. Jejich děti, které nacisté vyrvali v srpnu 1942 z náručí příbuzných a internovali na Jenerálce, se o smrti obou rodičů ale dozvěděly až po válce.

Link

Nacisté sváželi děti odbojářů na Jenerálku od srpna do listopadu 1942. To bylo v době, kdy Němci jejich rodiče už věznili v Malé pevnosti v Terezíně. Děti většinou přebývaly u blízkých příbuzných, kteří se jich po zatčení rodičů ujali. Někdy ale nacisté zatýkali celé rodiny. To se stálo i v případě rodiny Novákových z Libně, která parašutistům poskytovala potraviny a Janu Kubišovi také první úkryt po útoku na Heydricha. Kromě rodičů Novákových pak nacisté zatkli i jejich čtyři děti včetně nejmladší dcery, 14leté Jindřišky, která pomohla po útoku odklidit Kubišovo zakrvácené kolo. Také Jindřišku nacisté v Mauthausenu zavraždili výstřelem do týlu.

5223409:article:true:true:true

Pošlete mi teplé šaty a vitamíny, prosila uvězněná maminka. Věcí už se nedočkala

Některé z dětí naopak jako zázrakem unikly potrestání za činy svých rodičů. Jedním z nich je i Jaroslav Ort, jehož matka Ludmila Ryšavá zásobovala parašutisty potravinami a dědeček Jan Sonnevend jim pomohl obstarat poslední úkryt v kryptě svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Ačkoli matka i prarodiče Jaroslava Orta zemřeli, on jako tehdy 11letý se svými dvěma mladšími bratry přežil.

Důvodem byl zřejmě fakt, že jeho rodiče byli rozvedení a on žil s otcem, byť maminku a prarodiče pravidelně vídal. „Tatínek zřejmě tehdy musel potvrdit, že jsme se s maminkou nestýkali, kromě toho času, co nám určil soud. Musel se také zavázat, že nás bude vychovávat v německém duchu. Takže třeba na procházce, když jsme viděli, že nás sledují, tak jsme spolu mluvili německy,“ vysvětloval v loňském rozhovoru pro INFO.CZ Ort.

5223411:article:true:true:true

Jeho dědečka Jana Sonnevenda zavraždili 4. září 1942 na Kobyliské střelnici. Matku s babičkou pak nacisté drželi s ostatními odbojáři v Malé pevnosti v Terezíně. Mohly dokonce domů napsat pár vět. „Směly odtud jednou za měsíc napsat domů korespondenční lístek. Musel být ale německy a mohl mít tuším maximálně pět řádek, aby to mohli Němci rychle cenzurovat. Maminka nejdříve psala tatínkovi, ale poslední lístek adresovala přímo mně. Na všechny ty lístky jsem mamince odpovídal já. Tatínek mě vždycky v noci vzbudil a vzal mě do své ordinace, aby to moji mladší bratři nevěděli. Tam mi pak německy diktoval, co mám psát. Maminka nás prosila, abychom jí poslali nějaké teplé šaty a vitamíny, to velice zdůrazňovala, protože tam měli asi velice nezdravou stravu. A přestože jsme jí to všechno poslali, tak nic nedostala a bylo jí to asi velice líto, protože v jednom lístku píše, že nás o to tolik prosila a že jsme jí to neposlali. Poslední lístek od ní je z 16. října 1942, týden před jejím odjezdem do Mauthausenu a její smrtí,“ dodává Ort.

Link

Děti s pláčem volaly maminku a tatínka. Před ostatními musely tajit svá jména

Nacisté většinou zatýkali především rodiče a jejich děti nechávali u příbuzných. Ne však na dlouho. S koncem léta začali potomky zatčených možná ze strachu z budoucí pomsty svážet na pražský zámeček Jenerálka. Celkem zde žilo 46 dětí uvězněných odbojářů ve věku dva až šestnáct let. Dalších devatenáct dětí, těch nejmenších, nacisté internovali na kojeneckém oddělení v Sociálním ústavu v Praze-Krči.

5225379:article:true:true:true

Přestože i na Jenerálce žily poměrně malé děti, nebraly se na ně žádné ohledy. Každá starší dívka dostala na starost jedno mladší dítě, o které se musela starat, oblékat je, mýt i ukládat ke spánku. Všichni s pláčem volali maminku a tatínka a byli pod dohledem většinou německých vychovatelek. Co nacisté 24. října 1942 udělali s jejich milovanými rodiči v Mauthausenu, nikdo netušil. Na Jenerálce panoval údajně až jakýsi polovojenský režim, děti musely pomáhat s domácími pracemi, nesměly si číst, ani se nijak vzdělávat a zakázali jim, aby si navzájem řekly svá příjmení. Na rodiče měly zapomenout.

I tady ale byli lidé, kteří se snažili dětem pomoci. Kromě přísné německé vychovatelky Karoly Gally, která byla podle svědectví velmi zlá, dětem vařil vrchní kuchař Kocour, který se snažil dětem přilepšovat a také jim umožňoval komunikovat s příbuznými, když pronášel na Jenerálku dopisy. Rodiny dětí se tak brzo dozvěděly, kam je nacisté ukryli, a při vycházkách v zahradě je mohly alespoň na chvíli tajně pozorovat.

Link

Nacisté chtěli děti povraždit. Už bylo ale pozdě

Nacisté přemýšleli, co s dětmi udělají. Lidické děti bez milosti povraždili, podobný osud měly mít i potomci odbojářů. „V létě 1943 začal Heinrich Himmler řešit, co s těmi dětmi dál bude a chtěl je dát povraždit, ale K. H. Frank mu to rozmluvil. Údajně proto, že když se to neudělalo hned, tak teď už je na to pozdě, protože teď by to v protektorátu vzbudilo nežádoucí rozruch,“ vysvětluje pro INFO.CZ archivář Vojtěch Šustek.

„Na podzim roku 1943 provedli Němci registraci všech ostatních dětí veškerých popravených Čechů a měli v plánu, že po válce je zlikvidují, protože Himmler je považoval za budoucí mstitele. Ne všechny děti popravených Čechů Němci totiž již během války věznili. Tato nedůslednost byla způsobena možná i tím, že příslušníci gestapa měli plné ruce práce a uvěznění a pozdější likvidaci všech těchto dětí nepovažovali za aktuálně nejnaléhavější úkol,“ doplňuje Šustek.

5225385:article:true:true:true

Na zámečku děti vyrůstaly asi rok a půl. V dubnu 1944 je nacisté přesunuli do internačního tábora ve Svatobořicích na Hodonínsku. Tam již od podzimu 1942 shromažďovali příbuzné těch, kteří odešli bojovat do zahraničí. Dětí se v táboře ujaly některé české vězenkyně a vězni, kteří se o ně začali starat a pokoušeli se je ve zhoršených podmínkách také vzdělávat. Právě podle umístění tábora se pro skupinu přeživších potomků odbojářů vžil název Svatobořické děti.

Link

Svatobořické děti na hrdinství rodičů nezapomněly. Do Mauthausenu jezdí každý rok

V dubnu 1945, když se blížilo osvobození, nacisté děti deportovali do pracovně-výchovného tábora v Plané nad Lužnicí. Cestou na přelomu 15. a 16. dubna dokonce děti zažily ve vlaku na odstavné koleji v Brně nálet spojenců. Místní obyvatelé v Plané se jim také pokoušeli všemožně pomáhat obstaráváním oblečení i potravin a s koncem války jim pomohli se ukrýt, protože měli obavu, aby je ustupující nacisté nepovraždili. V Plané se tak dočkaly konce války a 12. května 1945 je speciální vagon dopravil zpět do Prahy na Wilsonovo nádraží. Velkou radost ale po příjezdu vystřídal nezměrný smutek. Děti se dozvěděly, že jejich rodiče už nežijí a naděje na shledání, kterou v sobě dva a půl roku udržovaly, se už nenaplní.

5225384:article:true:true:true

Svatobořické děti se stále setkávají, přestože mnoho z nich již nežije. Když mohou, jezdí navíc vždy 24. října do rakouského Mauthausenu, aby zde uctily památku svých rodičů, kteří umřeli v boji za svobodu. Od roku 2011 se také v chrámu svatého Víta koná díky aktivitě trojice badatelů Vojtěcha Šustka, Jaroslava Čvančary a Vlastislava Janíka pravidelně zádušní mše za zabité odbojáře. „Spousta svatobořických dětí se dočkala jakéhosi uznání zásluh jejich rodičů, až jim bylo přes padesát. Je to dobře, že se na ně vzpomíná, ale nikdy toho nebude dostatek,“ domnívá se badatel Pavel Šmejkal.

-1