Letošní sněmovní klání bude v novodobé historii naší země v mnoha ohledech ojedinělé. Pomineme-li fakt, že jejich vítězem poprvé od vzniku samostatné České republiky nejspíš nebudou občanští ani sociální demokraté, tedy dva dlouholeté pilíře tuzemské politiky, za pozornost stojí především fakt, že nepůjde o volby, ve kterých se budou lidé rozhodovat většinově mezi hlavní vládní a hlavní opoziční stranou. Je to vůbec poprvé, kdy je už před volbami prakticky jisté, že ani jedna z opozičních partají nemůže pomýšlet na vítězství. Nechme pro tuto chvíli stranou vůbec nejstabilnější prvek českého politického systému, tedy KSČM. Aktuální rozložení sil a pravděpodobný výsledek voleb jsou totiž především truchlivou výpovědí o kondici tradiční pravice u nás.
Jak to, že se občanským demokratům a TOP 09 ani po necelých čtyřech letech v opozičních lavicích nepodařilo byť jen náznakem obnovit důvěru svých původních voličů? Tato otázka by měla trápit každého politicky uvažujícího člověka bez ohledu na jeho ideové ukotvení. Pokud se u nás totiž nepodaří rehabilitovat umírněnou občanskou nebo liberální pravici, její pozici může v brzké době obsadit pravice národovecká či přímo nacionalistická. Ostatně se to již zčásti děje.
O tom, jak zásadní proměně společenské atmosféry a politického terénu čelíme, vypovídají nejlépe volební výsledky. V roce 2006, tedy před jedenácti lety, vyhrála volby ODS se ziskem 35,38 procent voličů. Svůj hlas jí dalo dneska zcela nepředstavitelných 1 892 475 lidí. Jen pro zajímavost, druhé sociální demokraty tehdy volilo 1 728 827 (32,32 procent) voličů, dvě nejsilnější strany tak v součtu braly 67,7 procent hlasů, což pro ně po přepočtu hlasů na mandáty znamenalo zisk celkem 155 (ODS – 81, ČSSD – 74) poslaneckých křesel. O dezintegraci české politiky nevypovídá nic tak jasně, jako odhad letošních výsledků dvou nejsilnějších stran – s těmi jedenáct let starými budou de facto nesrovnatelné. Obýváme, aspoň pokud jde o politiku, zcela jiný vesmír.
