Snažím se nedělat si iluze. O lecčems. Včetně učenosti či rozhledu (tuzemské) populace. Minimálně od některých prekérních situací. Zmíním ale jenom takové, které jsou současně také veselé. Při jedné z nich před tabulí zkoušená spolužačka učiteli seriózně replikovala, že „kulturistika je turistika po kulturních památkách“. Při jiné se zavedený galerista dmul pýchou nad vlastní učeností a moudrostí, načež vyprávěl o „sedmadvaceti českých pánech, co je vyhodili z okna“.
Letošní sociologické a televizní výzkumy o znalostech osmičkových výročí mě v kritickém nastavení mohly výhradně utvrdit. Takhle ČT anketovala 40 dospělých osob, tuším, z Plzně a Chebu, aby postihly hlavní domácí děje letopočtů 1918, 1938, 1948, 1968. Bezchybnou elementární znalost čtyř zlomových bodů soudobých národních dějin prokázalo 5 (slovy pět) osob!
Což konkretizuji proto, jelikož pravděpodobně z „oněch zbývajících“ častěji pocházejí oni hospodští i chatoví odborníci na vše. Publicistka Jana Machalická k tomu píše: „Kdyby se inteligence národa měřila podle internetových diskusí, dopadli by Češi mizerně. Jako teď když spadl dálniční most v Janově, jeden nestačil zírat, jaké davy odborníků přes mostní konstrukce se vyrojily.
Duševní vypětí
Choroba upadající vzdělanosti s absencí kritického myšlení je bohužel povýtce progresivní a já k tomu nedokážu zůstat lhostejný. Nikdy jsem to ani dokázat nechtěl. V paměti se mi propojují dva desetiletími oddělené prožitky. Kterak strmě, doslova před očima padaly do černé díry – s příchodem polistopadového režimu – reálná vzdělanost s veřejnými fyzickými statky. A jak zoufalou ignoranci projevovala majorita frekventantů letošní letní školy učitelů občanské nauky; do očí bilo, že o úhelné zprávy ze světa se tito snaživější kantoři zajímají toliko namátkově.
