Články odjinud

Volby do Senátu: Jak obejít záludnost dvoukolové volby? Nepřipustit druhé kolo

Volby do Senátu: Jak obejít záludnost dvoukolové volby? Nepřipustit druhé kolo

Senátní volby jsou specifické. Tím hlavním rozdílem oproti všem ostatním volbám je, že do horní komory volíme podle dvoukolového většinového systému. Ten má v praxi tendenci zvýhodňovat konsensuální typy politiků, kteří jsou schopni před druhým kolem oslovit také voliče poražených kandidátů z kola prvního. Politici, kteří veřejnost silně polarizují, s tím mohou mít problém. Avšak existuje způsob, jak ho obejít: obdržet již v prvním kole nadpoloviční většinu hlasů. V takovém případě se druhé kolo nekoná. V dosavadní historii voleb do Senátu se to podařilo deseti politikům.

Česká republika sice vznikla v roce 1993, avšak první volby do Senátu se zde konaly až na podzim roku 1996. V těchto ustavujících volbách překonali padesátiprocentní hranici už v prvním kole čtyři politici. Tři z nich byli z ODS (Milan Kondr, Jan Koukal a Vladimír Zeman) a jeden z lidovců (Jan Zahradníček). Ostatně také celkově tehdy volby do horní komory vyhráli občanští demokraté se ziskem dvaatřiceti mandátů, lidovci skončili třetí za ČSSD (25 mandátů), když brali 13 senátních křesel.

Pokud k nim připočteme sedm mandátů pro ODA, zjistíme, že volby v roce 1996 pohodlně ovládly tehdy koaliční formace. Dalších pět případů je datováno roky 1999 až 2008 (Václav Fischer v roce 1999, Josef Zielenec v roce 2000, Vladimír Železný o dva roky později, Jiří Šneberger v roce 2004 a o další čtyři roky později Radek Sušil), pak dlouhých devět let nikdo podobný výsledek nezopakoval, až se v roce 2017 podařil Aleně Dernerové.

Pokud jde o stranickou příslušnost, celkově se podařilo v prvním kole vyhrát čtyřem zástupcům ODS, ostatním politickým formacím, ať už jde o ČSSD, lidovce nebo Čtyřkoalici, se to podařilo maximálně jednou. Nejtěsněji v prvním kole vyhrál Jan Zahradníček z KDU-ČSL, když obdržel 50,06 procent hlasů, naopak nejsuverénnější výsledek zaznamenal Václav Fischer se ziskem 71,24 procenta hlasů.

Ani jeden z jedenaosmdesáti obvodů nezaznamenal vítězství už v prvním kole více než jednou. Pětkrát, avšak pokaždé v jiném obvodě, se tento husarský kousek podařil v Praze, po jednom zářezu pak mají Brno, Znojmo, Plzeň, Karviná a Most. Pojďme si nyní všech deset případů připomenout podrobněji.

1996: první volby ve znamení pravice

První Klausova vláda (1992-1996) ustavení Senátu oddalovala. Šlo o jeden z projevů sebestředné mocenské politiky Václava Klause, jeho ODS měla tehdy většinu také v samotné vládě, což ji při neexistenci Senátu a roztříštěné opozici umožňovalo pohodlné a nekompromisní vládnutí. V čase, kdy se konaly první senátní volby, tomu už ale bylo krapet jinak. Vládla druhá Klausova vláda, která nedisponovala většinou ve sněmovně, a tudíž se musela při svém vzniku spolehnout na sociální demokraty.

Také uvnitř koalice se rozložení sil po sněmovních volbách v roce 1996 změnilo: ODS disponovala stejným počtem ministrů jako lidovci a ODA dohromady. A proměňující se dynamiku v interakcích mezi jednotlivými politickými stranami potvrdily také právě první senátní volby. Tehdejší předseda lidovců Josef Lux totiž odmítl podpořit před druhým kolem kandidáty koaliční ODS v těch obvodech, kde se utkali se sociálními demokraty. Ješitného Klause to tehdy vcelku slušně dopálilo.

Přesto tehdejší volby ještě potvrdily dominantní postavení středových a pravicových stran. ODS vyhrála dokonce ve třech pražských obvodech již v prvním kole, lidovcům se totéž podařilo v Brně. Milan Kondr (ODS) v Praze 10 bral 50,84 procent hlasů, druhého Václava Kordače z ČSSD, který získal jen 19 procent hlasů, tak porazil o parník. O zbylých kandidátech nemluvě. Ještě lépe na tom byli Jan Koukal na Praze 6 a Vladimír Zeman (oba ODS) na Praze 2. Koukala volilo přes čtyřiapadesát procent voličů, Zemana přes třiapadesát procent.

Také v jejich případě skončili na druhém místě zástupci ČSSD, ani jeden z nich se ale – byť vzdáleně – nepřiblížil dvaceti procentům hlasů. Čtvrtý politik, kterému se v roce 1996 podařilo vyhrát senátní volby už v prvním kole, byl Jan Zahradníček z KDU-ČSL, kterého v Brně volilo již zmiňovaných 50,06 procent voličů. Druhého Jana Ráže z ČSSD tehdy v prvním kole podpořilo 18,27 procent voličů.

1999 – rekordní výsledek nestraníka Fischera

Další tři roky trvalo, než se něco podobného podařilo dalšímu politikovi. A čekání se vyplatilo, podnikatel Václav Fischer tehdy jako nezávislý kandidát zaznamenal vůbec nejlepší výsledek v historii voleb do Senátu. V doplňovacích volbách na Praze 1 ho tehdy volilo již v prvním kole neuvěřitelných 71,24 procent voličů. Volby se tehdy konaly v radikálně nové situaci: rok po podepsání opoziční smlouvy začalo první přeskupování sil.

Blok složený z ODS a ČSSD totiž vyvolal rozbouřené reakce a první integrační pokusy malých politických stran oscilujících okolo politického středu. Nejen proto se Fischerovi podařil nevídaný kousek. A jen tak mimochodem, druhou Jiřinu Jiráskovou volilo pouhých dvanáct procent voličů, třetí skončil nestor české novinařiny Ivan Medek, který kandidoval za vznikající Čtyřkoalici, svůj hlas mu dalo 9,35 procent voličů. Vůbec nejpozoruhodnější propadák ale volby přinesly sociálním demokratům: Karel Srp oslovil jen 327 (1,04 %) voličů.

2000 – Čtyřkoalice na svém vrcholu

V roce 2000 kulminovala podpora Čtyřkoalice, jejíž vznik úzce souvisí s výše popsanými pohyby, jejichž prvopočátek lze datovat vznikem opoziční smlouvy. Čtyřkoalice brala v těchto volbách celkem sedmnáct mandátů, což bylo zdaleka nejvíc. ODS vyhrála v osmi a ČSSD dokonce pouze v jednom ze sedmadvaceti obvodů. Ještě podstatnější ale bylo, že ODS a ČSSD ztratily v součtu po těchto volbách v horní komoře většinu, což jim aspoň zčásti problematizovalo společné vládnutí v příštích necelých dvou letech.

Součástí expanze Čtyřkoalice bylo také jednoznačné vítězství kdysi vlivného občanského demokrata a ministra zahraničí první Klausovy vlády Josefa Zieleniece na Praze 4. Svůj hlas nu tehdy již v prvním kole dalo přes dvaapadesát procent voličů. Druhý tehdy skončil Zdeněk Klausner z ODS se ziskem 26,05 procent hlasů, třetí byl komunista Miroslav Prokeš, kterému svůj hlas dalo jedenáct procent voličů, až čtvrtou sociální demokratku Světlanu Navarovou jich pak preferovalo 9,32 procent.

2002 – ředitel komerční televize v politice

Po majstrštyku Václava Fischera se něco podobného podařilo o dva roky později tehdejšímu řediteli soukromé televizní stanice Nova Vladimíru Železnému. „Nevěřil jsem, že se to dá koupit.“ Tak údajně na jeho vítězství reagoval tehdejší poslanec Svatopluk Karásek z Unie Svobody. Těžko říct, zda si Železný voliče koupil, faktem ale je, že vedl masivní nejen billboardovou, nýbrž také kontaktní kampaň.

Na jeho výsledku na první pohled zaujme, jakým způsobem dokázal mobilizovat voliče: zatímco celorepubliková průměrná účast v roce 2002 nepřekročila pětadvacet procent, na Znojemsku se k prvnímu kolu senátních voleb vypravilo téměř 38 procent oprávněných voličů. Železného volilo 50,82 procent a stal se tak prvním politikem, který posbíral nadpoloviční většinu hlasů mimo Prahu nebo Brno.

2004 – ODS naposledy v plné síle

Píše se rok 2004, u moci je vláda sociálních demokratů, Unie svobody a lidovců. Naopak ODS je de facto poprvé se vším všudy opoziční stranou. Na Hradě už nesedí Václava Havel, nýbrž Václav Klaus, a jeho nástupce v čele občanských demokratů Mirek Topolánek stranu připravuje na zásadní volební střet s ČSSD v roce 2006. A nutno říct, že tehdy byli občanští demokraté zatím naposledy v plné síle. Z opoziční úlohy mimo jiné profitovali právě při senátních volbách.

Tak jako v minulosti se i v tomto roce ukázalo, že voliči mají při volbách do horní komory tendenci vyvažovat. Zatímco vládnoucí ČSSD nezískala ani jeden mandát, Topolánkova ODS jich brala rovnou devatenáct ze sedmadvaceti, tedy více než dvě třetiny. Právě z této konstelace těžil také občanský demokrat Jiří Šneberger, kterému se podařilo v Plzni vyhrát již v prvním kole se ziskem 50,52 procent hlasů. Druhá za ním tehdy skončila Milada Emmerová z ČSSD (16,83 procent) a třetí Zdeňka Hornofová z KSČM (16,12 procent).

2008 – ČSSD naposledy v plné síle

Totéž, co o Plzni roku 2004, platí o Karviné roku 2008. Jen v obráceném gardu. U moci je pravicová vláda složená z ODS, lidovců a zelených a Jiří Paroubek mobilizuje levicové voliče k odvetě, která měla přijít ve volbách v roce 2010. Leč nepřišla, aspoň ne v podobě, o jaké tehdejší předseda sociálních demokratů snil. Popularita jeho ČSSD totiž z rozličných důvodů kulminovala o dva roky dříve, při senátních a krajských volbách v roce 2008. Ve všech následujících se již začínal projevovat úpadek tradičních politických subjektů, na který doplatila nejprve ODS, a později také ČSSD.

V roce 2008 si ale nic podobného lídři nejsilnějších politických stran nepřipouštěli. Zatím to ještě stále vypadalo na střídání klasických středo-pravých a středo-levých vlád. Na vznik protestních a populistických formací si museli jejich zhrzení voliči ještě chvilku počkat. Nicméně ODS mohla problém tušit už tehdy, sociálním demokratům se totiž podařilo vyhrát krajské volby ve všech krajích a v těch senátních brali třiadvacet ze sedmadvaceti mandátů. Zbytek si rozdělila ODS (tři) a komunisté (jeden).

Z opoziční role a vrcholné kondice sociálních demokratů tehdy těžil také Radek Sušil, který v jejich barvách vyhrál v Karviné senátní volby již v prvním kole se ziskem 53,34 procenta hlasů. Je možná příznačné, že za ním tehdy neskončil druhý kandidát ODS, nýbrž komunista Eduard Matykiewic, se ziskem necelých sedmnácti procent hlasů. Třetí skončil nestraník Ondřej Feber a teprve čtvrtý Petr Trojek z ODS. Rok 2008 byl posledním, kdy jsme mohli zaznamenat dominanci jednoho ze dvou pilířů polistopadové politiky, od té doby se již o něčem podobném v souvislosti s ODS a ČSSD nedá mluvit.

2017 – První žena a rozpad tradiční politiky

Po dlouhých jedenadvaceti letech po ustavení Senátu to byla v roce 2017 vůbec poprvé žena, komu se podařilo vyhrát senátní volby již v prvním kole. Alena Dernerová tak v Mostě dokázala navázat na devět svých předchůdců. Ještě podstatnější ale je, že se jí to jako vůbec jediné podařilo v čase, jehož poznávacím znakem je fragmentovaný a mnohdy značně nepřehledný politický terén. Politice již dávno nedominují dvě tradiční a programově klasicky ukotvené strany, nýbrž jedna populistická formace těžící z neomezených finančních prostředků svého předsedy a skvěle propracovaného PR.

Dernerová byla poprvé do Senátu zvolena za hnutí Severočeši.cz už v roce 2010, i její nástup tak lze přičíst na vrub počínající krize tradičních politických stran, nicméně okolnosti, za jakých se jí podařilo v roce 2017 vyhrát, vzbuzují obdiv. Se Severočechy se totiž postupem času rozkmotřila a jedna jejich část napadla její účast v řádných senátních volbách v roce 2016. Údajně ji nepovažovali za svou kandidátku. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o opakování voleb.

V nich pak Dernerová již jako kandidátka uskupení Spojení demokraté - nezávislí kandidáti své soupeře znemožnila ziskem 54,90 procenta hlasů. „Myslím, že lidé chápali mé vyautování a vynulování mých hlasů jako křivdu, nelíbilo se jim to. Proto přišli hlasovat znovu a své hlasy mi znovu vhodili. Jsem s nimi v každodenním kontaktu, vím, co je tíží a zajímá,“ pravila tehdy Dernerová. A jen pro pořádek, druhý za ní tehdy skončil bývalý olympionik a hokejový reprezentant Jiří Šlégr (ČSSD) se ziskem necelých šestnácti procent hlasů.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I techto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud