Nenápadní ukrajinští zabijáci rozsévají chaos v nepřátelských řadách. Za cíl si vybírají hlavně ruské velitele a další kriticky důležité vojáky.
Válka na Ukrajině je pověstným „mlýnkem na maso“ s nasazením dělostřelectva, s údery raket a s všudypřítomnými minovými poli. Fungovat mezi tím vším nepozorovaně a v naprosté tichosti je pro odstřelovače skutečnou zkouškou jejich umění.
Asi pětadvacet kilometrů od frontové linie, nedaleko Bachmutu, se z trávy nečekaně vynořili tři ukrajinští odstřelovači. Jejich tým si říká Ďáblové a andělé a má za úkol zabíjet ruské velitele, kritické členy dělostřeleckých týmů a nejrůznější vysoce postavené cíle.
Válka na Ukrajině je pro odstřelovače „ideálním“ prostředím, které připomíná první světovou válku – s dlouhou a převážně statickou frontovou linií v rovinaté krajině. Snipeři, kteří teď cvičí u Bachmutu, už jsou špičkoví střelci, ale zdokonalovali se tu v dovednosti, která je pro odstřelovače ještě důležitější: v utajení.
„Pracujeme tiše, jsme neviditelní,“ popisuje člen týmu, jehož volací znak je Fisher.
Jak se Kyjev snaží zvrátit poměr sil v pokračující protiofenzívě, role odstřelovačů se proměňuje. Ruské miny činí jejich výpravy do „země nikoho“ zrádnějšími, zatímco drony jim ztěžují krytí. Výcvik navíc zabere týdny, kterých napadená země nemá nazbyt.
V reakci na to Ukrajina – podobně jako armády na Západě – přidává více sniperů s menším výcvikem, než mají elitní odstřelovači, aby podpořili běžné pěší jednotky v přesném zaměřování.
„Střelba sniperů nemůže sama o sobě vyhrát válku, ale jeden dobrý výstřel může změnit situaci v určitém okamžiku na určitém místě,“ vysvětluje Ruslan Špakovyč, bývalý odstřelovač ukrajinských speciálních sil, který nyní připravuje další vojáky pro tuto roli.
Ukrytí je důležité zčásti proto, že odstřelovači mají za úkol víc než jen likvidaci cílů na dálku. Provádějí průzkum a při útoku je jejich cílem zaskočit a demoralizovat nepřátelské jednotky a vyvolat mezi nimi dezorganizaci – ta je nepřítelem každé armády.
„Pokud se shromažďujete k útoku a váš poručík padne, celou jednotku pohltí zmatek,“ potvrzuje generálmajor ve výslužbě Robert Scales, vojenský historik, který působil na Vojenské akademii ve West Pointu.
Ruská armáda je závislá na důstojnících, protože nemá standardní poddůstojnický sbor a vojáky, kteří by se do vedoucích pozic dostali postupem po žebříčku hodností, jako je tomu v západních armádách a stále častěji i na Ukrajině. Ruské důstojníky lze obyčejně poznat už z dálky podle uniformy, a dokonce i podle bot.
„Když zabijete ruského velitele malé jednotky, zcela ji znejistíte,“ nepochybuje Scales.
Sovětský svaz své odstřelovače často povyšoval na hrdiny. Původem ukrajinská Ljudmila Pavličenková dostala od Sovětů přezdívku „Paní Smrt“ – za druhé světové války byla nejúspěšnější odstřelovačkou. Jiný sniper, Vasilij Zajcev, získal po bitvě o Stalingrad některá z nejvyšších vyznamenání Sovětského svazu.
I dnes ruská média a oficiální kanály vyzdvihují jednotlivé odstřelovače bojující na Ukrajině.
Městské bitvy, jako byl kdysi Stalingrad a nyní Bachmut, jsou pro odstřelovače jako stvořené. „Odstřelovači se ale také stávají mnohem důležitějšími, když se frontové linie stabilizují, jako tomu bylo v posledních mnoha měsících na Ukrajině,“ dodává poradce Centra pro strategická a mezinárodní studia Mark Cancian. „Stabilní fronta jim umožňuje vytvořit si dobré úkryty a palebné pozice.“
Moderní podoba odstřelovačství má základy v zákopech první světové války, respektive podél jejich linie. Podobné zákopy dnes lemují ukrajinskou frontu. A stejně jako před sto lety mohou vojáky, kteří vykročí mimo jejich relativní bezpečí, odstřelovači rychle zabít.
Krajina z rozsáhlých polí a mírně zvlněných kopců, nabízející daleké výhledy, je „rájem sniperů,“ říká Robert Scales, když mluví o Ukrajině.
Odstřelovači běžně pracují ve dvoučlenných týmech, přičemž jeden z nich obvykle slouží jako spotter, který zjišťuje vzdálenost, rychlost větru a další okolnosti, které mohou ovlivnit výstřel. A když jeden spí, druhý hlídkuje.
Výlety do „země nikoho“ – osamocená práce mezi nepřátelskými pozicemi – mohou trvat i více než týden, i když obvyklé jsou zhruba dvoudenní. Odstřelovači jsou po tu dobu odříznuti od své jednotky, jak potvrzují členové Ďáblů. Pěší jednotky je podporují zdálky a v případě potřeby poskytují krycí palbu. Odstřelovači předávají velitelům důležité zpravodajské informace z terénu.
Žádná skrytá akce nepřítele by týmu odstřelovačů neměla uniknout, „protože ho mohou odhalit, když se blíží, mohou na něj střílet a mohou nasměrovat dělostřelectvo,“ vypočítává Ruslan Špakovyč, který dnes trénuje odstřelovače v rámci organizace „Vraťte se živí“, jež také shromažďuje peníze na výcvik a vybavení jednotek.
