Počítačový inženýr Danylo Kovžun naučil své děti zacházet s pistolí. Cukrář Roman Nabožniak školí své zaměstnance, aby dokázali vést podnik a on se mohl soustředit na boj s Rusy. Majitel baru Vitalij Kyryčenko má plnou nádrž pro případ, že by se potřeboval rychle dostat pryč. Ukrajina se od roku 1991, kdy se plně etablovala jako suverénní země, snaží udržet stabilitu a od roku 2014 je ve válce. Sto tisíc ruských vojáků, kteří se shromáždili u ukrajinských hranic, a hrozba vypuknutí největší války v Evropě od 40. let minulého století, je ale přece jenom pro tamní obyvatele „úplně jiné kafe“.
„Stalo se tak nějak normální říkat: Cože, už zase?“ uvádí šestačtyřicetiletý Danylo Kovžun. „Na druhou stranu, jsem náchylný k panice. Myslím, že to bude noční můra jako v Sýrii. To je jediná věc, která Rusům jde,“ dodává. Kovžun patří k těm, kteří v roce 2014 podpořili armádu oblečením, potravinami a vybavením, když jí došly zásoby. Obyčejní lidé jsou podle něj znovu připraveni přispět. „Jsme vycvičení,“ říká.
Je to osm let, co Rusko podnítilo konflikt na východě Ukrajiny, a život v hlavním městě Kyjevě běží dál. Válka se omezila na východ země, kde si ukrajinská armáda v posledních letech většinou vyměňovala dělostřeleckou a ostrostřeleckou palbu s proruskými separatisty podél převážně neměnících se hranic frontových linií. Přestože zemřelo 14 000 lidí, mnozí Ukrajinci válku sotva zaregistrovali.
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj nyní apeluje na obyvatele, aby pokračovali v normálním životě. Hrozba rozsáhlé invaze tu není ničím novým. Takové řeči, uvedl Zelenskyj ve středečním televizním projevu, jsou „povídačky mezi sousedy“.
Ukrajina si užila svůj díl bolesti a utrpení vrchovatě, od masového hladomoru zosnovaného Stalinem přes některé z největších tankových bitev za druhé světové války až po zkázu způsobenou jaderným výbuchem v Černobylu v roce 1986. Od získání nezávislosti na Sovětském svazu v roce 1991 se Ukrajina snaží postavit na vlastní nohy, začala přijímat západní zvyky, ale potýká se s bující korupcí a všudypřítomnou chudobou. Nyní se nad zemí vznáší jako hrozba Rusko. Mnozí Ukrajinci jsou ale odhodlaní bojovat, aby svoji křehkou demokracii uchránili.
„Jsou tu pohřbeny miliony lidí,“ říká Kovžun. „Těžké boje tu probíhaly odjakživa, každých sto let. Budeme mít velmi těžké ztráty. Ale nemyslím si, že Rusko je schopno naši zemi porazit,“ je přesvědčen.
