Odvrácená strana „zeleného boomu“: Firmy ve velkém nakupují uhlíkové odpustky, které ale emise nesnižují

Větrná farma Tuppadahalli se svými 34 turbínami umístěnými na kopci v jihozápadní Indii generuje jak zelenou energii, tak zisky. Tuto větrnou farmu a tři další v Indii vlastní španělský nadnárodní konglomerát Acciona, který v loňském roce provedl primární emisi akcií své divize zabývající se obnovitelnými zdroji energie. Tuppadahalli si vede tak dobře, že indická ratingová agentura dokonce zvýšila její hodnocení s odkazem na silnou hotovostní pozici, mírné zadlužení a uzavřené dlouhodobé smlouvy na prodej energie.

Nicméně podle standardů stanovených jednadvacet let starým programem OSN je společnost Tuppadahalli považována za začínající firmu, která stále potřebuje pravidelné finanční injekce, aby se udržela na trhu. To znamená, že může těžit z velkého a rostoucího globálního trhu s takzvanými uhlíkovými kompenzacemi, který byl vytvořen, aby umožnil společnostem kompenzovat vlastní emise skleníkových plynů financováním projektů na zmírnění dopadů klimatických změn v jiných částech světa.

V loňském roce americká letecká společnost Delta Air Lines koupila od Tuppadahalli téměř 300 tisíc takzvaných uhlíkových kreditů za blíže nespecifikovanou cenu, což představuje přibližně 300 tisíc tun produkce uhlíku, které by se přidaly ke znečištění ovzduší v Indii, kdyby větrná farma vyráběla energii z tradičních zdrojů. To Deltě umožnilo přiblížit se svému závazku omezit vlastní emise, aniž by musela přijímat opatření, která by zásadně měnila její stávající provoz, jako je odklon od leteckého paliva nebo uzemnění letadel.

Transakce, jako je tato, podkopávají samotný základní koncept uhlíkových kompenzací, tedy to, že by měly financovat ekologické projekty, které by bez dodatečných peněz, které jim přinášejí právě kompenzace, nebyly možné. 

Někteří investoři, vědci a vládní regulátoři tvrdí, že nyní, kdy obnovitelná energie může finančně obstát sama o sobě, firmy nakupující uhlíkové kredity pouze převádějí hotovost jiným zavedeným společnostem. A že starý program OSN, který dal vzniknout tisícům podobných projektů a tvoří velkou část trhu s kompenzacemi, odčerpává peníze z novějších iniciativ, které je potřebují více, jako jsou experimenty se zachycováním uhlíku přímo ze vzduchu.

Výsledkem je, že společnosti, které chtějí kompenzovat své emise, nakupují obrovské množství uhlíkových kreditů, které jen minimálně pomáhají neutralizovat negativa jejich vlastní produkce.

sinfin.digital