Kalouskův útok na Stanjuru: V kritice rozpočtové politiky vlády se šermuje fakty z pohledu Marťana

Ex-ministr financí a ex-předseda TOP 09 Miroslav Kalousek obvinil ministra financí Zbyňka Stanjuru (ODS) ze lži a popírání dřívějších vládních slibů. Konkrétně že prý „ministr Stanjura lže, jako když tiskne“. 

Podle Kalouska totiž Fialova vláda dříve několikrát oznámila cíl snižovat strukturální deficit státního rozpočtu tempem jednoho procenta HDP ročně. Což se neděje a ani neplánuje, neboť – jak zmínil Stanjura – něco takového je nereálné. 

Aniž by to pro tento spor bylo klíčové, je na místě vysvětlit, že strukturální deficit je takový schodek veřejných rozpočtů, který je očištěn o vliv růstu či nerůstu ekonomiky. Realita je taková, že Fialova vláda deficity sice snižuje, ale jen v rámci „mírného pokroku v mezích politických zákonitostí“, rozhodně ne o 1 % HDP ročně.

Kalouskovi se podařilo vybudovat si auru renomovaného glosátora vládního hospodaření i proto, že jeho střelba přichází z mimoparlamentních pozic, a tudíž jí nelze podsouvat politicko-mocenské záměry. 

Kritika od parlamentní opozice je naopak brána jako „dobový kolorit“, který je navíc v případě hnutí ANO i značně diskutabilní. Vždyť právě ANO je zásadním strůjcem dnešních rozpočtových problémů ČR; vzpomeňme na Babišův rozpočtový deficit z roku 2021 ve výši téměř 420 miliard. 

Kalousek má pravdu v tom, že vláda nesnižuje deficity, přesněji řečeno činí tak jen značně alibisticky. Kontroverzní konsolidační vládní balíček nepřinesl pronikavé zlepšení – jakkoli se dá argumentovat tím, že tento soubor restriktivních opatření zabránil dalšímu zhoršování situace. 

I tak lze vyslovit hypotézu, že jiné vlády (třeba vláda ANO) by v dalším zadlužování státu byly o dost odvážnější. Nezapomínejme, že Česko je ve srovnání se „standardem“ EU pořád ještě relativně málo zadlužené, i když to je argument ve stylu „jednookého, který je mezi slepými králem“.

Tak či tak, schodek rozpočtu ČR se už v polovině letošního roku blíží 200 miliardám a za celý letošek má přesáhnout neúnosných čtvrt bilionu (252 mld. Kč). 

Na příští rok vláda plánuje „srazit“ deficit o – makroekonomicky zanedbatelných – 17 miliard na celkových 235 mld. Kč. Vládě se tedy daří pouze nezhoršovat dlouhodobý stav, což musí být pro mnohé příznivce pětikoalice zklamání. Tribunem této frustrace je právě mimoparlamentní Kalousek, někdejší předseda vládní TOPky.

Kalouskova fundamentalistická kritika ale až příliš zavání nerespektováním ekonomické a zahraničně-politické reality. Bývalý ministr financí vládě vytýká, že neplní sliby, a objektivně vzato má pravdu. I přesto však tyto útoky jako by přicházely z jiné politické galaxie. Je možné, že v nějaké diskusi či rozhovoru bylo konkrétní tempo snižování deficitu premiérem Fialou skutečně nadhozeno; ale fakticky na tom vlastně nesejde.

Revidované programové prohlášení Fialovy vlády z března 2023 totiž žádný konkrétní či parametrický závazek na snižování rozpočtového schodku neobsahuje. Vláda se – ne tak docela vlastní vinou – už na samém začátku svého mandátu ocitla v mnoha pastích a zacyklených bludištích, z nichž je téměř nemožné dostat se ven bez ztráty kytičky. 

Po inflačním zemětřesení, které zasáhlo celou zemi, se Fialův kabinet musel potýkat s důsledky klimatické politiky EU a průběžně se topí ve stagnaci celé ekonomiky.

Na jedné straně by pětikoaliční slepenec chtěl šetřit a zlepšovat rozpočtovou bilanci, neboť si uvědomuje, že kumulované rozpočtové deficity jsou tíživé. Na druhé straně tuzemská ekonomika negeneruje vyšší příjmy pro státní kasu, což vládám v praxi znemožňuje snižovat rozpočtové deficity. 

Samozřejmě, to vše s přihlédnutím k tomu, že odvaha k radikálním škrtům již dávno není myšlenkou patřící do moderního demokratického systému. 

Češi navíc nyní nejsou ochotní bláznivě utrácet a roztáčet tím kola ekonomiky. Vždyť ceny během inflační kalamity, která lidem sebrala reálnou hodnotu výplat i část úspor, za poslední roky vzrostly v průměru až o 40 procent.

Spotřebitelé sice po prodělané těžké inflaci nepřišli o život, ale o veškeré iluze. Na straně třetí je vláda tlačena zájmovými a sociálními skupinami k vyšším výdajům na mzdy, které mají lidem alespoň částečně kompenzovat utrpěné inflační škody. Nejnovějším příkladem jsou návrhy ministra Jurečky na zvyšování platů některých skupin státních zaměstnanců. Zapomenout nelze ani na dříve schválené automatické navyšování platů učitelům, nemluvě o rusko-ukrajinskou válkou podnícených vyšších výdajích Česka na obranu.

I současná, formálně nesocialistická vláda se navíc snaží „podporovat“ ekonomiku na bázi socialistického mýtu o tom, že zdravému růstu hospodářství mohou pomoci všemožné státní „podnikatelské projekty“, „chytré“ veřejné investice, dotace, atd. Tato trojčlenka nemá řešení a vlastně to ani není trojčlenka (neboť ta matematická je řešitelná), ale spíše složitý hlavolam.

Pokud by vláda chtěla vytvořit podmínky pro podstatné snižování rozpočtového deficitu, musela by „donutit“ ekonomiku k rychlejšímu růstu. Jenže, vláda neumí vytvářet přirozený růst ekonomiky. Neřídí trh ani soukromé podniky. A kdyby je řídila, dopadlo by to špatně, jak mají ještě mnozí v paměti z dob předlistopadových. 

Lití veřejných zdrojů skrze vládní dotační potrubí do tržní ekonomiky je jen šidítko, kterým nelze obelstít tržní zákonitosti. Vláda ve skutečnosti dokáže jen méně či více bránit a překážet trhu a rozvoji ekonomiky. A tato Fialova vláda pod vlivem – typicky klimatických – závazků vůči EU sype svou regulatorní politikou do tržního ekonomického soukolí čím dál více písku…

Nelze se pak (při značné závislosti Česka na Německu, které v klimatické politice zašlo ještě dál) divit, že tuzemská ekonomika skomírá a v důsledku stagnují i příjmy státu; přičemž poptávka po vládních výdajích stále roste. Čekat v takové situaci zázračnou léčbu státní kasy je utopickým snem. 

Suma sumárum, ač se to může zdát poraženecké a ať si Kalousek říká, co chce, dnešní vládní politika postupných mírných poklesů rozpočtového deficitu je asi maximum možného a dosažitelného, jakkoliv jsou deficity státního rozpočtu škodlivé a vážně zatěžující pro budoucí generace.