Před 18 lety Německu ochránci klimatu tleskali. Podle čerstvě představených plánů měla do roku 2050 snížit jeho energetika produkci skleníkových plynů o 95 procent a podíl obnovitelných zdrojů na produkci tepla a elektřiny se měl zvýšit o 60 procent. Německá jaderná energetika poznamenaná havárií ve Fukušimě dostala stopku pro rok 2022 a už o dva roky dříve by měly emise CO2 poklesnout o 40 procent. „V celosvětovém měřítku výjimečné!“ glosoval tehdy toto rozhodnutí berlínský institut Agora Energiewende.
A jaká je po 18 letech realita? Němci platí za elektřinu dvakrát tolik co Češi a třikrát tolik co Maďaři (297 eur za MWh v porovnání se 142 u nás a 111 v Maďarsku), ročně vydávají na výzkum energetického přechodu na obnovitelné zdroje 1,5 miliardy euro a přitom výsledky jsou více než tristní. „Jde o největší selhání poválečné německé politiky,“ napsal ve svém komentáři významný německý deník Handelsblatt.
Jak se totiž ukazuje, německý průběžný cíl snížit emise oxidu uhličitého o 40 procent do roku 2020 je nesplnitelné přání. Navíc se situace zásadně zhorší po zmíněném roce 2022, kdy mají být z německé sítě odstaveny poslední jaderné elektrárny. Paradoxem bude, že kvůli udržení stability sítě budou Němci muset kupovat elektřinu vyrobenou v jaderných reaktorech ve Francii. A když nefouká vítr pohánějící vrtule elektráren v Severním moři a nesvítí slunce na jihoněmecké solární panely, německá energetika je závislá především na elektrárnách spalující nenáviděné hnědé a černé uhlí. I v klimaticky příznivějších dnech jde průměrně o 42 procent.
