Alkoholik Brendl byl estébák s těmi nejhoršími způsoby. Ze vzpomínek Pavla Kohouta mrazí

Radek Schovánek

03. 07. 2020 • 09:00

Každá zpravodajská služba využívá pro zjišťování informací odposlechy a sledování. Přestože se v posledních letech technické možnosti zmnohonásobily, to základní se nemění. Schopnost tajně sledovat, případně zachytit informace, o které má služba zájem, je stále úkolem, který se bez nasazení operativců nedá splnit.

Státní bezpečnost kdysi používala dvě formy sledování, otevřené a skryté, přičemž tomu prvnímu se říkalo střežení a často se využívalo jako forma nátlaku. Zvláště v případě disidentů, aby se zamezilo jejich činnosti. Klasické skryté sledování provádělo vždy několik skupin lidí s několika auty. Sledovači také disponovali speciálními aparáty pro skryté pořizování fotografií a filmových záznamů a skrytými radiostanicemi, pomocí kterých se organizovali. Právě v koordinaci celého sledování ale byla jeho největší slabina.

Pokud docházelo ke sledování estébáků působících na residenturách ve svobodném světě, disponovala StB zařízením, které nazývala TAJ. Jednalo se v podstatě o rozhlasový přijímač naladěný na frekvenci sledovačky. Pokud chtěl rozvědčík zjistit, zda není sledován, stačilo poblíž trasy, kterou prošel, poslouchat na uvedené frekvenci, zda se neobjeví vysílání sledovacích skupin. Podobným zařízením disponovala i část disentu v Praze. Když byly 22. října 1987 provedeny prohlídky v bytech Petra Uhla, Václava Bendy a Jiřího Gruntoráda, zabavila Státní bezpečnost u prvně jmenovaného malou černou krabičku s vysouvací anténou a dvěma diodami, zelenou a červenou. Odborníci z Kriminalistického ústavu zjistili, že jde o jednoduchý přijímač naladěný na frekvenci, kterou pro vzájemnou komunikaci používali sledovači Státní bezpečnosti. Stačilo jít po ulici a zapnout přijímač. Pokud se v okolí vyskytovala sledovačka, rozsvítila se červená dioda. Přístroj je dodnes uložen jako příloha k vyšetřovacímu spisu v Archivu bezpečnostních složek.

Zařazení ve správě sledování bylo v rámci StB považováno za podřadné. Nekladlo žádné zvláštní nároky na dovednosti nebo znalosti jazyků a vyžadovalo často služby o víkendech nebo v nočních hodinách. Před většinou velvyslanectví západních zemí umístěných v Praze postával před rokem 1989 příslušník SNB v zelené uniformě v praporčické hodnosti. Ve skutečnosti šlo o příslušníka Státní bezpečnosti z 2. odboru, 4. správy SNB, který měl na starosti sledování zastupitelských úřadů. Sledováním disidentů, byl pověřen 3. odbor. Na konci roku 1989 v něm sloužilo 134 estébáků.

„Chová se jako komunista“

Jedním z dlouho sloužících sledovačů byl i Jindřich Brendl. Narodil se v roce 1923 ve východočeských Hlušicích. Do komunistické strany vstoupil v lednu 1948 a o tři roky později podepsal služební přísahu příslušníka SNB. „(…) Přísahám, že budu bránit vždy a všude, mužně a neochvějně (…) revoluční vymoženosti pracujícího lidu, vedeného dělnickou třídou k socialismu.“

Místní organizace KSČ v Hlušicích v doporučujícím stanovisku pro přijetí k SNB napsala: „Povahy jest mírné. Chová se jako komunista.“ Čímž patrně nebyly míněny problémy s alkoholem, které nově získaného estébáka provázely celý zbytek života. Po třech letech strávených ve speciálním útvaru Modřín, byl Brendl přeřazen k 7. správě SNB, která se zabývala sledováním. Zpočátku pracoval v odboru sledujícím cizince, ale od roku 1966 byl až do konce své kariéry zařazen v odboru sledujícím „vnitřní nepřátele“.

Jako většina stalinistů ve Státní bezpečnosti pudově rozeznal, že obrodný proces nastartovaný v lednu 1968 v Československu, by ve svém důsledku vedl k pádu totalitního režimu a podobně jako většina nevzdělaných příslušníků Státní bezpečnosti vystupoval proti „reformám“, které se postupně začaly projevovat i v práci Státní bezpečnosti. V doplňku ke kádrovému dotazníku v roce 1971 napsal: „Můj politicko-třídní charakter se nezměnil ani v době chaotického vývoje po lednu 1968. Dovedl jsem se správně orientovat v tehdejších složitých politických podmínkách, vzniklých koncentrovaným náporem antisocialistických a kontrarevolučních elementů na třídní podstatu strany a státu. Vstup spojeneckých vojsk 21. 8. 1968 jsem přivítal a chápal jako internacionální pomoc KSČ a socialismu.“ Na školeních byl hodnocen jako „snaživý, který látku tížeji chápe.“

V říjnu 1972 se jeho excesy staly neúnosné i na benevolentní poměry, které k požívání alkoholu vládly počátkem normalizace ve Státní bezpečnosti. Komise ustavená k řešení jeho návrhu na odvolání z funkce náčelníka sledovací skupiny konstatovala: „Soudruh mjr. Brendl Jindřich se dne 13. 10. 1972 po skončení oslav 50. narozenin s. Ježka přivedl do stavu opilosti. Za tohoto stavu ostře napadl dozorčí službu, která se snažila zařídit jeho odvoz domů. Za pobytu na pracovišti použil nevybíravých slov i vůči nadřízeným náčelníkům. Soudruh Brendl byl již několikráte upozorněn náčelníkem oddělení a řešen za účasti předsedy ZO KSČ v otázce nesprávného vystupování před kolektivem. Závěry k této otázce jsou obsaženy ve služebně-politickém hodnocení v roce 1972, kde byl upozorněn, že v případech, že se stejný způsob jednání u něho bude opakovat, že bude přikročeno ke kádrovému opatření. Tím, že se dobře míněná slova minula účinkem a stejný způsob nedůstojného chování se opakoval, navrhuji jeho odvolání z funkce náčelníka skupiny a přeřadit do funkce staršího referenta.“

Jednu z kázeňských odměn obdržel Jindřich Brendl rozkazem náčelníka 3. odboru 10. ledna 1977 za „iniciativní a pohotový zásah v akci Boháček – zadržení objektu s nepřátelským materiálem“. Boháček bylo krycí jméno Pavla Landovského a odměna 1500 korun byla vyplacena za zadržení auta, ve kterém Pavel Landovský, Václav Havel a Ludvík Vaculík vezli prohlášení Charty 77 do Federálního shromáždění. Den po obdržení odměny zasahoval při zatýkání Pavla Kohouta a jeho manželky Jeleny Mašínové.

V románu Kde je zakopán pes Pavel Kohout vzpomíná: „Už po několika desítkách metrů se za nás u Toskánského paláce přivěsil hlídkový vůz VB (...) hlídka čekala, až opustíme lidnatý Pohořelec a dosáhneme dlouhého neobydleného úseku pod stadióny. Tam nás vůz s pruhem předjel a u okénka se vysunul červený terč.

Zastavil jsem za nimi, pootevřel jen docela malinko okno. Byla slušná zima. Beze slova jsme čekali, až k nám dojdou.

Vystupte si, pane řidič! Zavelel vyšší předpisově.

Jedu do nemocnice, řekl jsem tou štěrbinou, – prosím pojeďte za mnou, dovedu svou ženu k lékaři a jsem vám k dispozici. (…) Nezdržujte!, byl nervózně sveřepý a sáhl na kliku. Což měl rozhodně udělat dřív, protože zlomek vteřiny před tím jsem zamáčkl pojistky. (…) Zřejmě proto vyletěl z auta za námi jako čert na péru postarší hubený civilista. Nikdy na něho nezapomeneme. (…) Otevři svině spisovatelská! Svině otevři!!

Ten neočekávaný a za asistence dvou uniforem nezvyklý výbuch nenávisti byl tak šokující, že jsme se vzali se Zet bezděky za ruce. Ještě neuvěřitelnější bylo, když hrábl nižší šarži po koženém pouzdru u pasu, vytrval z něho služební pistoli a namířil na nás. Viděl jsem palec, který ji odjistil. Byl to on! Byli to oni! Ten neznámý rodák zastupoval bratrstvo, které před čtvrt stoletím vytloukalo z jedněch žádosti o šibenice a druhé utloukalo rovnou. (…) Otevři svině nebo střelím!!! (…) Pravou rukou jsem stále držel Zet, levou sáhl na páčku pod volantem a začal troubit. SOS tři krátké, tři dlouhé a tři krátké tóny. (…) Náhlá skrumáž svědků probudila nižšího policistu z mrákot do jistoty, že se nad ním vznáší nebetyčný průser. Dost drsně stlačil svou zbraň v cizí ruce k zemi a už si ji vzal. Ten člověk vypadal, že ho udeří, ale pak jen zaklel a běžel ke svému vozu. Přihnal se znovu s tyčí od heveru. Začal páčit mé dveře. Znělo to jako by pukala obrovská konzerva. (…) Dveře šestnáctky ten rabijácký test kupodivu vydržely. Nechal je a rozhodl se vyřídit klakson, který ho musel příšerně dráždit. Rozbíhal se zepředu jako býk, vrážel tyč chromovaným mřížovým hluboko pod kapotu a pak jím remploval, jakoby prohrabával koks v amerických kamnech. Ze dvou tónů ochraptěl napřed sytý. Kníkání zbylého odráželo naši situaci. Pak ztichl taky.

Teď něco zažiješ, svině!! Rozběhl se znovu ke svému kufru. (…) Pak jsem vytáhl zástrčku a vystoupil tak zbrkle, že jsem málem porazil oba policisty. (…) Oba policisté mě celkem rozumně popadli pod rameny a klusem hnali k hlídkovému vozu. Ale ten člověk už tu byl, kopal mě, naštěstí v běhu do běžícího zadku, a volal hystericky: ‚Seš hovno, hovno!!‘ Myslím, že jsme si oddechli všichni tři, když s námi šofér ihned odstartoval. (…) Přišel jsem k sobě a tu mi došlo, že s tím zuřivcem zůstala Zet sama. Za malou chvíli se přede mnou rozvírala pancéřová harmonika, esenbáci se kamsi propadli a zahemžili se bachaři, řinčely mříže propustí, hučely výtahy a svět byl opět bezpečný, neboť mi v ústrety kráčel usmívající se major Svoboda, co uměl mé rané básně a divil se, cože tu zase chci. (…) Mlčel jsem dvě hodiny, než kapituloval. Tentokrát mě zavedli o poschodí níž. Zet tam seděla zaryta do vzdorného pohrdání. Jsi v pořádku? (…) Když mě ten člověk kopal, vytáhla ze zapalování klíče a hodila je pod sedadlo. Než je našel, bil ji profesionálně do tváře mými zapomenutými rukavicemi. Kůže nezanechává stopy. Přitom k ní promlouval tak prostě a barvitě, že si to pamatovala doslova: ‚Počkej, kurvo, pak s tebou zajedu do lesa a rozkopu ti ledviny, budeš chcípat tři dni.‘ Jel s ní naštěstí taky do Ruzyně – svůj vůz nechal stát na vozovce – a přestože řídil můj, pustili ho s ním do věznice jen tak, na tvář. Dovlekl ji do první propusti a rozplynul se. Začali nám ho vymlouvat jako malým dětem, které si vyfantazírovaly bubáka.“

Když autor tohoto textu v roce 2005 připravoval k vydání svazek Pavla Kohouta s názvem Dialog, Kohout okamžitě a bezpečně poznal v onom estébákovi Jindřicha Brendla. Na kartě sledování je stručný zápis popsaného incidentu. „V 10.30 vyjel objekt s manželkou ABX 68-88 a do ul. Bělohorské, kde byl zastaven 2 org. VB a vyzván aby vystoupil z vozu. Nechtěl, uzamkl se uvnitř, houkal. Násilím otevřeno, volal já jsem spisovatel P. Kohout. Poté odjel s orgány VB do Ruzyně, kde byl předán. Po 20 min byla odvezena manželka. Akce byla vyhodnocena jako dobře provedená, děkovný dopis náč. 10 správy, poděkování soudruha ministra a peněžitá odměna náčelníka správy.“

I přes tento revoluční úspěch se kariéra estébáka Brendla pomalu chýlila ke konci, 23. února 1977 v 9.30 havaroval se služebním autem na Jiráskově mostě a způsobil si zranění, které si vyžádalo 256 dnů pracovní neschopnosti. Do záznamu o nehodě napsal: „Neschopnost ke službě nevznikla jako bezprostřední následek opilosti.“ Přeloženo do srozumitelného jazyka, ráno v devět byl tak ožralý, že nedokázal autem přejet most. Do důchodu odešel 31. srpna 1978. Ve výsledném hodnocení pro Vojenskou správu se dočteme: „Za své obětavé služby byl vyznamenán, Za službu vlasti, Za zásluhy o obranu vlasti, Medaile 30 let SNB, a Čestného odznaku SNB. Pro svoji dobrou povahu byl v kolektivu velmi oblíben.“

 

SDÍLET