Antisemitismus se stal z lokálního globálním. Kvůli sociálním sítím, říká ředitel Židovského muzea Leo Pavlát

29. 11. 2020 • 06:00
„Antisemitismus je v posledních letech na vzestupu. Je to patrné ze statistik v Evropě, ale nověji také v USA, kde to dříve nebylo běžné,“ otevírá náš rozhovor Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze. „Americký židovský výbor publikoval koncem října výsledky reprezentativního průzkumu. Plných 89 procent židovských respondentů v něm uvedlo, že antisemitismus je pro americkou společnost problém. Hrozbu cítí zejména z extrémní politické pravice, ale i z extrémní levice. Podobně varovné jsou údaje zejména z Velké Británie, Německa, Francie či Švédska. Nárůst antisemitských incidentů přitom nepochybně souvisí se současnými celospolečenskými problémy,“ upozorňuje v našem převážně pochmurném povídání tento publicista a dřívější diplomat. Celý rozhovor, z něhož je tato ukázka, najdete v listopadovém čísle Magazínu I. V běžném prodeji ho neseženete, předplatit si ho můžete tady.

Na vysvětlenou však Leo Pavlát dodává: „Když v českém prostředí mluvíme o židech, hovoříme o občanech této země, kteří své židovství projevují nábožensky, kulturně, případně je pro ně osudovým rodinným traumatem z období šoa (hebrejský výraz pro holokaust – pozn. red.). Příklon k židovské národnosti je minimální.“

Odkud se antisemitismus v současnosti vlastně bere?

Přibližně od počátku tohoto tisíciletí má v zásadě tři zdroje. Tehdy se k pravicovým extremistům výrazněji připojili ti zleva a současně islamističtí fundamentalisté. Pravicový extremismus se prolíná s neonacismem. Jeho přitažlivost má ale své meze – zkušenost se šoa ho přece jen diskvalifikuje a na popírání a zpochybňování šoa se navíc hodně soustřeďuje. K tomu obviňuje židy z neloajality k domovským státům, je vyhroceně nacionální, jako židovské zlo zavrhuje demokracii, multikulturalismus a globalismus. S extrémní levicí pak pravice sdílí odpor k existenci Státu Izrael. Jeho levicoví odpůrci jej v rozporu s dějinnými fakty i každodenní skutečností označují za umělý, koloniální útvar, ostrov rasismu a apartheidu. To už ale mluvíme o antisionismu. Šíření nenávisti k židům nebývale usnadňují sociální sítě. Dříve byl antisemitismus lokální, týkal se míst, kde židé žili. Dnes je globální, živý i tam, kde nikdy žádné židovské společenství nebylo.

Obsah listopadového Magazínu I

Proč se ale takováto nenávist otáčí právě proti židům?

To je třeba se vrátit do historie. Co židy po staletí stavělo do pozice pronásledované menšiny, byla původně víra, tedy náboženství. Ve většinovém křesťanském společenství, v němž žili po ztrátě národní samostatnosti v historické vlasti v prvním století, byli vždy těmi opovrhovanými a totéž do značné míry platilo i pro země s islámskou nadvládou. Tak tomu bylo po staletí a antijudaismus a na něj navazující předsudečné vnímání židů se historicky pevně vtisklo do kulturního povědomí světa. Tento první, ideový důvod se současně promítl i do sociálně-ekonomické roviny. Židé nesměli vlastnit půdu, museli platit zvláštní daně, žít odděleně od ostatních obyvatel. A takový staletí trvající přístup k nim měl i psychologické důsledky v podobě nenávistných fám a pomluv – vzpomeňme jen na údajné rituální vraždy. 

Když se pak židé od konce 18. století dočkali postupného zrovnoprávňování, v našich zemích se tak plně stalo ústavou z roku 1867, a mohli se podílet na politickém, hospodářském a kulturním životě, někteří vynikli. To vyvolalo nové antipatie, dohady, „co za tím je“. Výrazem toho se stala představa antisemitů o jakémsi židovském spiknutí, tajném společenství usilujícím o světovou nadvládu. Jako na spolčení škůdců se na židy nahlíželo již ve středověku, ale teprve v novověku se toto přesvědčení plně rozvinulo. Devatenácté a dvacáté století je tak dobou nesčetných antisemitských publikací, které mají i dnes své čtenáře a následovníky. To vše se mimochodem promítlo i do jazyka – stačí se podívat na některé lidové písně, různá rčení – a jsou to často obraty dodnes živé. 

Původně tedy tato nenávist vychází právě z židovské víry a odlišnosti od většinové společnosti a je spojená rovněž se závistí?

Ano, v podstatě jde o odpor a podezíravost vůči jinakosti. Židé jsou přitom historicky jen jedním z konkrétních příkladů. Ano, někteří od 19. století vynikli, ale zároveň další žili ve velké bídě. Stačí připomenout Ivana Olbrachta a jeho Golet v údolí. Židovské společenství však nehledě na chudobu vždy mělo své hodnoty – víru a s ní související náboženské vzdělání. Židé byli zvyklí se učit, a když dostali šanci studovat jako ostatní, chtěli dokázat své schopnosti. Do Ameriky ve druhé polovině 19. století, kdy tam začínala židovská imigrace, nepřijížděli žádní boháči, ale krejčí, ševci a nosiči vody. Během několika generací se ale mnozí, nejen v Americe, vlastní pílí a umem vypracovali – a to mnoha méně úspěšným vadilo.

Celý rozhovor, z něhož je tato ukázka, najdete v listopadovém čísle Magazínu I. V běžném prodeji ho neseženete, předplatit si ho můžete tady.