Násilníci nejsou sociální tupci, zakopaný pes není v tom, že by neznali hranici mezi flirtem a násilím, upozorňuje Čírtková

V kauze údajného sexuálního násilí Dominika Feriho se píše více o něm než o jeho obětech. Pro ně přitom podle psycholožky a soudní znalkyně Ludmily Čírtkové není vůbec jednoduché o svých zážitcích veřejně mluvit. „Ukončit mlčení a nota bene ještě se zraňujícími zážitky vyjít na veřejnost – to rozhodně není pro oběti snadný krok,“ vysvětluje expertka v rozhovoru pro INFO.CZ. Podle jejích slov má přibližně 28 procent žen v průběhu života osobní zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí.

Jak na vás působí kauza Feri?

Jako tzv. signální případ. To je ve viktimologii termín, který odkazuje na výběrovou pozornost médií při medializaci obětí. Signální kauzy zasáhnou nejen přímé účastníky, ale celou společnost. Jejich oběti symbolizují problém, který veřejně rezonuje a dotýká se více méně celé společnosti. Může jít například o otázky snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, xenofobního násilí, domácího násilí, a právě také o sexuální obtěžování a násilí. Stručně řečeno signální případy a jejich oběti zviditelní určitý aktuální problém ve společnosti.

Překvapilo vás, jak četná svědectví o jeho chování k ženám autoři textu sehnali?

Jestli mě překvapil počet žen či dívek, které promluvily? Případ znám pouze z médií a spíš povrchně, takže jeho rozsah či rozměr mi není znám a nemohu ho ani komentovat. 

Co podle vás ženy prožívají, co vnitřně řeší, když jdou s podobným svědectvím na veřejnost?

Obvykle je to dilema, roli hrají racionální argumenty, například aby podobnou událost nemusely zažít další ženy, ale i emoce. Ukončit mlčení a nota bene ještě se zraňujícími zážitky vyjít na veřejnost – to rozhodně není pro oběti snadný krok. Svým způsobem je to projev vnitřní síly oběti. Je to také výraz snahy odpoutat se od psychotraumatu, dát mu nějakou tečku. Na psychické trauma se nedá úplně zapomenout.

Abychom se mohli od psychotraumatu odpoutat a vrátit se k normálnímu životu, musíme ho přijmout, zpracovat. A to znamená promluvit o tom, co se stalo. Lze to vyjádřit i tak, že dokud oběť mlčí, má nad ní pachatel pořád moc. Vybavuji si klientku, která vyjádřila své pocity slovy, že mluvit o tom je nejlepší lék, že pokaždé z ní spadne kousek tíhy. Vlastně si tak bere svůj příběh k sobě zpátky. Ale k tomu je třeba ještě dodat, že oběti jsou různé, nelze je vtěsnat do jednoho profilu.

Přibližně až 28 procent žen v průběhu života má osobní zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí.

A co řeší bezprostředně poté, co se jim podobný zážitek přihodí?

Většina obětí řeší otázku, proč se to stalo a proč zrovna já. A k tomu řeší, zda a co udělaly špatně. Některé vynakládají veškerou zbývající energii na utajování, na to, aby na nich okolí nic nepoznalo. Jiné sbírají veškerou energii, aby zvládly všední den a držely psychicky „pohromadě“.

A třeba s menším či větším odstupem hledají odbornou psychologickou pomoc. Jiné jsou schopny se svěřit svému nejbližšímu okolí, ale odmítají trestní oznámení na policii. Nedávno jsem s klientkou tři dny po znásilnění studentem, který ji pozval na prohlídku nového bytu, řešila, že si v jeho bytě zapomněla hodinky a prstýnek a jak je může získat zpět. 

Psychické následky sexuálního násilí jsou individuální a souvisejí nejen s osobností oběti, ale také s okolnostmi činu a s tím, co zažívá oběť v době poté. Obrazně lze říct, že psychické trauma je běh na dlouhé trati. První tvář mu vtiskne sama událost a to, jak o ní oběť přemýšlí. Upravuje své představy o světě a lidech v něm, hledá svůj nový sebeobraz. Stud a sebeobviňování posunují oběť k negativnímu sebepojetí. Čím mladší je oběť, tím více hrozí, že negativní sebecítění se stane součástí identity osobnosti.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Kde je hranice mezi flirtem a násilím?
  • Jak se mohou ženy násilníkům bránit?
  • A co říká na neustále omílaný nesmysl, že si za to ženy obyčejně „mohou samy“?
sinfin.digital