„Jen ať dál padají hlavy mocných!“ Vrcholnou érou politických atentátů se stala druhá polovina 19. století

Když 28. června 1914 třeskly v Sarajevu z pistole Gavrila Principa, příslušníka teroristické organizace Mladá Bosna, výstřely, které vzápětí usmrtily následníka rakouského a uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho choť Žofii Chotkovou, vévodkyni z Hohenbergu, vykročila Evropa, aniž to v ten okamžik tušila, na cestu k válce mezi Rakousko-Uherskem a Srbskem a také k apokalypse první světové či Velké války, jak se jí tehdy říkalo. Současně šlo o faktický i symbolický závěr „zlaté éry“ či „zlatého věku“ anarchismu.

Následující ohlédnutí za dějinami anarchistického hnutí vyšlo v posledním čísle Magazínu I.

Anarchistické hnutí, jehož kořeny lze při troše dobré vůle vysledovat do hluboké minulosti, se ve své moderní podobě rodilo od třicátých, respektive čtyřicátých let 19. století hned v několika evro­pských zemích, například v Itálii, ve Francii či ve Španělsku, ale i na britských ostrovech a také v carském Rusku. Jeho stoupenci odmítali jakoukoli formu nadvlády jednoho člověka nad druhým ať už politickou, ekonomickou, sociální, rasovou, náboženskou, či genderovou, a tedy také existenci racionálně (a tedy hierarchicky) uspořádaného státu a společnosti, stejně jako — s výjimkou anarchokapitalismu — samotný kapitalismus.

K prvním teoretikům anarchismu patřil anglický novinář, spisovatel a filozof William Godwin (1756—1836), jehož první manželkou byla další pozoruhodná osobnost své doby — sociální reformátorka a průkopnice feminismu Mary Wollstonecraftová (1759—1797). Jejich dcera Mary (1897—1851), čistě na okraj a pro zajímavost, se provdala za romantického básníka Percyho Bysshe Shelleyho a navíc proslula jako autorka známého „Frankensteina“ (Frankenstein; or, The Modern Prometheus; 1818). Vraťme se ale zpět ke Godwinovi. Právě jeho dvousvazkový spis Otázka/Zkoumání politické spravedlnosti a jejího vlivu na morálku a štěstí (Enquiry concerning Political Justice, and its Influence na General Virtue and Happiness) z roku 1793 je pokládán za jeden z prvních „zásadních příspěvků k modernímu anarchismu“.

Podle Godwina ale k odstranění státní moci nemělo vést násilí, o němž bude v tomto textu řeč především, nýbrž primárně osvěta a vzdělávání. Na druhé straně kanálu La Manche, ve Francii, patřil k teoretikům anarchismu typograf a raně socialistický myslitel Pierre-Joseph Proudhon (1809—1865), s jehož jménem je spojen rovněž takzvaný mutualismus (podle něhož „by měli pracující při prodeji práce nebo jejího výsledku obdržet zboží či služby v takové hodnotě, jež odpovídá množství práce potřebné k výrobě zboží přesně totožného rovného užitku“; jakákoli jiná cena byla označována za „krádež“). Je-li už řeč o předchůdcích moderního anarchismu, neměli bychom zapomenout ani na německého filozofa Maxe Stirnera (vlastním jménem Johanna Caspara Schmidta, 1806—1856), autora spisu Jediný a jeho vlastnictví (Der Einzige und sein Eigentum; 1844), v němž se čtenářům představil jako nesmiřitelný odpůrce existujícího společenského uspořádání a stoupenec tzv. anarchoindividualismu.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital