Filmový a televizní režisér Jiří Svoboda má s „honem na čarodějnice“ bohaté osobní zkušenosti. Třeba když se zkraje 90. let pokusil transformovat KSČ v moderní levici. Přežil dokonce atentát. „Mě se mnohem víc dotýkalo, že se mi vyhýbali lidé, se kterými jsme byli blízcí kamarádi. Když jsem třeba poté, co jsem opustil politiku, přinesl do České televize nějaký námět, najednou se ke mně neznali,“ říká Svoboda v rozhovoru s Martinem Kovářem pro březnové číslo Magazínu I.
Pane profesore, když jsme si před rokem povídali v Interview Martina Kováře v Rádiu Z, mělo to poměrně velký ohlas. I to byl jeden z důvodů, proč jsme vás poprosili o větší rozhovor pro další číslo časopisu I, které bude věnované fenoménu „honu na čarodějnice“. Když se řekne „hon na čarodějnice“, co naskočí vám, který s tím máte osobní zkušenost, před očima?
Bezpochyby je to představa církevních procesů s těmi tzv. „čarodějnicemi“, s těmi dívkami a ženami, které někdo z nějakého důvodu udal a které skončily na hranici. Mně se vybaví hlavně Čarodějky ze Salemu Arthura Millera, takže toto si představuji.
Je nejlepším filmem, který se kdy v Čechách na tohle téma natočil, Vávrovo Kladivo na čarodějnice?
Myslím, že zcela určitě. I proto, že Otakar Vávra na něm tehdy spolupracoval s Ester Krumbachovou, která byla fakticky hvězdou toho filmu… Já sám jsem s ní také několikrát dělal, a proto vím, jak byla inspirativní nejenom jako návrhářka kostýmů, ale i jako člověk, který pomáhal režisérovi dotvořit prostřednictvím výtvarné složky to, co vypráví.
Myslím, že výtvarná složka byla zrovna v tomhle filmu strašně důležitá. Černobílá kamera Josefa Illíka…
Zcela jistě. Vávra se tím znovu zařadil mezi nejlepší české režiséry, dokázal pochopit ten trend, který přišel v šedesátých letech, takzvanou novou vlnu. Koneckonců byl to světový trend, už předtím přišla francouzská nová vlna. Vávra to pochopil a natočil Romanci pro křídlovku, Zlatou renetu. Najednou jako by se zařadil mezi mladou generaci.
To bylo vlastně fascinující, ne? Už to přece jen nebyl žádný mladík.
Nepochybně to bylo i tím, že vyučoval právě ty tvůrce nové vlny Jiřího Menzela, Věru Chytilovou, Jana Němce. Menzel ani Chytilová na něj nikdy nedali dopustit. On byl jejich hlavní ročníkový pedagog a myslím si, že i z té komunikace s nimi nasál atmosféru doby, tu novou filmovou poetiku.
Vávrův film rezonoval ve společnosti také proto, že se politicky trefil do správné doby.
Samozřejmě. Vávrův film je podobenství vztahující se k padesátým letům, stejně tak k době protektorátu, k době okupace. V čase, kdy Kladivo točil, stále ještě žili pamětníci, kteří si tu velkou metaforu, to podobenství, dokázali zpracovat a vyložit.
