Koronavirus odhalil slabinu českého zdravotnictví. Chybí manuál, jak se chovat při epidemii, tvrdí Anaya

Lenka Petrášová

02. 04. 2020 • 21:30

Kolem přístupu Česka k pandemii koronaviru panuje spousta nezodpovězených otázek. Jak je například možné, že olomoucká fakultní nemocnice vůbec nemá infekční oddělení? Přitom právě její zdravotníci z urgentního příjmu onemocněli mezi prvními v zemi, jelikož se nakazili od pacientů. Proč je síť tak nerovnoměrně rozložená? A proč s tím nic neudělali experti, co tvořili pandemický plán? Podle mnohých lékařů z praxe a z první linie, například Rolanda Ariase Anayi, možná až tak moc nezáleží na tom, jak velký počet infekčních lůžek budeme mít či jak budou napříč zemí rozmístěná. Ale stejně důležité, ne-li důležitější, je mít proškolené zdravotníky tak, aby věděli, jak se mají při epidemii chovat. U nás ale podle něj manuál pro lékaře a zdravotní sestry chybí.

Zatímco velká Fakultní nemocnice v Olomouci nemá žádné infekční oddělení už léta, přestože jde o univerzitní město, necelých třicet kilometrů vzdálený a třikrát menší Prostějov ano. Jak je to možné?

Nerovnováha v rozmístění infekčních oddělení, kterou mimochodem coby slabinu pojmenovává i vládní dokument s názvem „Akční plán na zvládání infekčních onemocnění v letech 2015 – 2020“, má původ v dobách komunismu. „Víte, tehdy to byla taková doba, že větší roli hrály styky mezi důležitými jednotlivci, potažmo politické vazby, a prostě to tak bylo rozhodnuto. Když si jeden profesor nerozuměl s jiným nebo s důležitými politiky, kteří měli rozhodovací pravomoci, tak se na logiku nehledělo,“ komentuje to docentka Vilma Marešová, která byla po revoluci léta přednostkou největší kliniky infekčního lékařství u nás v Praze Na Bulovce a také doposud infekční lékařství učí v Institutu pro postgraduální vzdělávání lékařů.

Infekčních lůžek v Česku každoročně ubývá

Počet infekčních lůžek v Česku v uplynulých letech strmě klesal. „Bohužel v posledních 25 letech došlo k nekorigované a nekoncepční redukci lůžek na infekčních pracovištích. Z původních 4015 lůžek v roce 1990 zůstalo zachováno pouze 1108 lůžek v roce 2014, počet infekčních pracovišť klesl na polovinu. Důvodem byla kromě větší finanční náročnosti provozování izolačních lůžek rovněž představa, že obor zůstane konzervován v péči o klasické infekční nemoci (spála, spalničky, příušnice, plané neštovice, záškrt apod.), k nimž se připojí několik novějších chorob (lymeská borrelióza, infekce HIV/AIDS apod.),“ píše se ve zprávě o naší připravenosti na infekční choroby, která má platnost od roku 2015 až do konce letošního roku.

Zpráva tak jasně dává za pravdu faktu, že držet si infekční lůžka je velmi nákladné. Nicméně zároveň varuje před novými infekčními chorobami – mimo jiné právě před mutacemi například virů chřipky či před bioterorismem. Myšlenka na návrat velkých oddělení s izolací a možností karantény, která tady před revolucí skutečně připravená byla, tudíž není moc reálná. To jen ministru obrany Janu Tvrdíkovi se v době strachu po pádu newyorských dvojčat podařilo prosadit si Centrum biologické ochrany v Těchoníně za 1,7 miliardy korun. Nyní jsme ovšem v jiné situaci. Už proto, že je možné, že virovým epidemiím a pandemiím budeme čelit pravidelně a častěji než dosud, a na to žádný zdravotnický systém nemůže být dokonale připravený předem.

Důležité je školit zdravotníky

Podle lékaře Rolanda Ariase Anayi z první linie, který situaci dlouhodobě sleduje, v Česku až tak moc nezáleží na tom, jak velký počet infekčních lůžek budeme mít či jak budou napříč zemí rozmístěná. „Mnohem důležitější je mít správný guideline, tedy vědecké a lékařské postupy pro zdravotníky, aby věděli, jak se zachovat v případě epidemie a pandemie. Protože když vám nákaze podlehnou ti, co se mají starat, tak jste v krizi, z níž není úniku,“ říká. 

A tady je podle něj kámen úrazu Česka. „Odborníci vědí, že musí ta pravidla nastavit. A vědí to už dlouho. Jenže se tak z důvodů, které se mohu jen domýšlet, nestalo. Je ale absolutně nutné, aby lékaři a sestry věděli, kde najdou ochranné pomůcky, jak s nimi správně zacházet a jak je pak bezpečně zničit. A je důležité, aby byli pravidelně procvičeni, že to skutečně umí,“ vysvětluje Rolando Arias Anaya.

Dle jeho názoru bychom se mohli poučit z příkladu zemí, které právě zdraví zdravotníků zvládly ochránit – a to aniž by měly nějak výrazně více zásob ochranných pomůcek. „Lidská paměť je ošemetná, takže bych nečekal na konec pandemie a pak na sčítání účtů, ale už teď bych zmobilizoval lidi, kteří budou zjišťovat, jak to v Jižní Koreji nebo v Izraeli mají s pandemickým plánem. A opsat to, co je dobré. Tam se totiž poučili z doby před deseti lety, kdy čelili epidemii typu SARS či ebola,“ říká Anaya.

SDÍLET