Lékaři by neměli zapomínat, že medicína není o dojmech a pocitech. Už není prostor pro covidové spekulace, říká exministr Vojtěch

ZDRAVOTNICKÝ DENÍK | Dotáhnout až do schválení parlamentem alespoň některé zákony, které připravoval ještě jako ministr zdravotnictví. To je momentálně hlavní prioritou poslance Adama Vojtěcha. Nebrání se novým výzvám, ale politika ho momentálně příliš neláká, spíše zdravotnický management. Když se podívá zpátky na své působení, nevidí nic, co by zásadně měl udělat jinak. Jeden nedostatek si ale připouští: „Nejsem ten typ, který by rád hrál politické hry.“

Změnilo se po Vašem odchodu z funkce chování lidí kolem vás? Pocítil jste, že už nejste ministr?

Samozřejmě je to jiné. Člověk nedostává tolik emailů a telefonátů. Ale že by se někdo osobně začal chovat jinak, třeba odtažitě, to nikoli. Naopak. Můj odchod provázely celkem pozitivní reakce od laické i odborné veřejnosti, to mě potěšilo. Lepší, než kdyby každý říkal: už abys šel pryč.

Záleží asi i na tom, koho se zeptáte. Třeba jiný je Facebook a jiný – kritičtější – Twitter. Nebo si vezměme lékařskou komoru. Nejprve jste jim zpíval na plese a nyní vám nemohou přijít na jméno. Co se mezi vámi stalo?

Upřímně, nepamatuji si, kdy by lékařská komora nějakého ministra podpořila. Nicméně od začátku jsem se snažil s vedením komory otevřeně komunikovat, zástupce komory jsme zvali do klíčových skupin, na důležitá jednání. Musím však říct, že zejména ze strany pana prezidenta nebyla vůle ke konstruktivní spolupráci. Bohužel se z lékařské komory stala spíše odborová organizace, která rozbíjí cokoliv, co vzejde z ministerstva zdravotnictví. Přál bych si, aby naše vztahy byly tehdy lepší, nicméně to by musela chtít i druhá strana.

Dozvěděl jste se nyní něco, kdy jste si řekl: Škoda, že jsem to nevěděl jako ministr, šel bych na to jinak?

Myslím si, že nic tak fatálního. Je jasné, že některé věci šly udělat jinak. I politika je umění možného a po bitvě je každý generál. Ale že bych dostal nějakou informaci, kterou jsem nevěděl, to ne.

Covid by neměl zastavit transformaci lůžek

Co ukázal covid-19 o systému českého zdravotnictví?

Ukázalo se, že naše zdravotnictví je schopné se s takovou situací vyrovnat. Na úrovni krajů a nemocnic byla situace sice různá, ale když se podíváme na zdravotnictví jako celek, tak to zatím zvládá dobře. Troufnu si tvrdit, že nemocnice byly z jarní vlny připravené. Měly stanovené postupy, ochranné prostředky, systém řízení kapacit, on-line sledování v rámci národního dispečinku lůžkové péče. Na druhou stranu se jasně ukázalo, že je nutná nějaká reforma orgánů ochrany veřejného zdraví. Na krizi takového rozsahu nebyli hygienici objektivně připraveni, hlavně z hlediska řízení. Covid-19 není lokální epidemie spalniček nebo žloutenky. Potřebovali jsme centrálně řídit decentralizované zdravotnictví, a ne vždy to fungovalo. Na zelené louce se také digitalizovalo a stavělo řízení a sdílení dat. Všechno zlé je ale pro něco dobré, na tuto zkušenost lze nyní navázat.

Neukázalo se také, že rozdíl mezi velkými, finančně a personálně zajištěnými nemocnicemi, a těmi menšími, je větší, než jsme si mysleli?

Národní dispečink lůžkové péče jasně ukázal, že kapacity lůžek intenzivní péče jsou v rámci regionů různé. Na druhou stranu nemocnice mohou přesouvat pacienty tam, kde jsou volné kapacity. Ukázalo se, že to jde, jsme malá země. Problém nebyl podle mne ani tak s nedostatkem lůžek jako se zajištěním péče za nakažené zdravotníky. Z hlediska kapacit i financování tu rozdíly jistě jsou, ale je třeba je vnímat jako celek. V příštím roce bude spuštěno CZ DRG i do úhrad a doufejme, že to povede k určitému srovnání.

Myslíte, že CZ DRG už nic nezastaví?

Je už zakotveno v úhradové vyhlášce, takže myslím, že nezastaví. Dali jsme tam přes 40 procent nového CZ DRG, byť s určitými prvky, které zajišťují, že sbližování bude postupné. V zásadě to ale skutečně vede k narovnání úhrad, zejména v základních oborech, jako je interna či chirurgie.

Změnil covid nějak pohled na strukturu a financování českého zdravotnictví? Například z hlediska počtu lůžek akutní péče? Byli jsme kritizováni, že jich máme v porovnání s Evropou mnoho. Teď můžeme slyšet, že je to možná dobře. Opravdu?

Do jisté míry snad. Rezervy musí být, ale v rámci celého systému. Není nutné mít v každé nemocnici velký počet lůžek navíc jenom kvůli tomu, že za deset let může přijít epidemie. Nemocnice musí umět komunikovat mezi sebou. A počet lůžek akutní péče stejně mírně klesá. Nejsem příznivec radikálních řezů, ale postupem času by mělo dojít k nějaké transformaci v lůžka následné a dlouhodobé péče a většímu využití domácí péče. Ukázalo se, že i to je důležité. Řada pacientů již nepotřebovala akutní péči, ale spíše někam přemístit. Musí ale zároveň existovat plán pro případ krize.

Co vám krize řekla o lékařské obci? Názorově byla a stále je velmi rozdělená. Zdá se, že jeden pohled je klinická zkušenost a ten druhý čistá matematika a modelování.

Je to bezprecedentní situace, a to se projevilo i v lékařské obci. Názory prezentované v médiích tomu úplně nepomohly, zejména v době po první vlně. Ale myslím, že třeba většina ředitelů velkých fakultních nemocnic na to měla názor velmi racionální, odpovídající situaci. Lékaři, zejména ti s titulem profesora, jsou obecně důvěryhodnější než politici. Přitom někteří mluvili o potřebě odrouškovat společnost, zlehčovali virus. A do toho další přírodovědci. Obrovský mix názorů. Ani lékaři by však neměli zapomínat, že máme nějaký princip medicíny založené na důkazech, která se neopírá o dojmy a pocity, ale o vědecké poznatky a data. Sice jich zatím nemáme tolik, ale nějaké jsou. Už není tolik prostoru pro spekulaci.

Rozhovor vyšel na stránkách Zdravotnického deníku, pokračování čtěte tady

SDÍLET
sinfin.digital